Ve
dnech 5.-7. října 2016 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem
Aleše Novotného hlavní líčení ve velkém procesu, vedeném jako kauza Zadeh &
spol., s patnácti
obžalovanými,
údajnou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, se spoustou svědků a spisem o objemu
150 tisíc stran. Předseda senátu konečně zařadil na program jednání slyšení
hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, českého občana íránského původu. Splnil
mu tak přání, jehož naplnění se až dosud marně domáhal, neboť chtěl být
přítomen výslechům spoluobžalovaných, s nimiž měl podle obžaloby páchat trestnou
činnost, ale většinu z nich vůbec nezná.
Kdykoli
dříve předstoupil Shahram Zadeh před soudce Aleše Novotného, vždy mezi nimi zajiskřilo.
Předseda senátu se cítí být pánem soudní síně a patrně by si přál, aby jeho
jméno nahánělo obžalovaným strach. Chovají-li se dle jeho mínění vzpurně, hrozí
jim blíže nedefinovanými sankcemi. Naproti tomu obžalovaný Zadeh je hrdý muž,
citlivý na svou osobní důstojnost a žijící s pocitem bolestné křivdy kvůli tomuto řízení a způsobu, jakým
s ním nakládají orgány činné v trestním řízení.
Ani
tentokrát se jejich setkání neobešlo bez přestřelek. K první došlo hned na
začátku jednání, kdy se obžalovaný cítil dotčen způsobem, jakým předseda senátu
ověřoval jeho osobní údaje, včetně informací
o jeho sourozencích. Zejména jej rozhněvalo zkoumání jeho složité finanční
situace, dovedené až do dotazu, zda má finanční závazky vůči svým obhájcům.
Mínil, že soud není oprávněn zkoumat vztahy mezi ním a obhájci. Rozhořčená
výměna názorů byla dlouhá a soudce si neodpustil nejasnou výhružku o možném
zákroku proti vzpurnému obžalovanému, který ale nekonkretizoval.
Když
váda konečně skončila, Shahram Zadeh překvapil všechny přítomné oznámením, že
své vystoupení zahájí předložením návrhu na vyloučení předsedy senátu
z řízení pro podjatost vůči němu. Začal pak česky číst připravené podání o
rozsahu 150 stran. Četbu prokládal anglickými vsuvkami. Vyčerpal tím téměř
úplně časový prostor třídenního jednání a na dokončení bude potřebovat ještě
nejméně jeden jednací den.
Další
dění pak působilo dojmem, že pánové si vyměnili role: Shahram Zadeh si vedl
jako rozhořčený žalobce, zatímco Aleš Novotný nasadil tvář hráče pokeru, dávaje
tak najevo, že se ho výklad vlastně
nijak netýká. Domnívám se, že se mu během jeho praxe dosud nikdy nestalo, že by
musel celé hodiny trpně naslouchat výtkám proti způsobu, jakým vykonává svůj
úřad. Nicméně nemohl žalujícího obžalovaného zastavit, neboť předložení
procesního návrhu je jeho nezadatelným právem. Celý první den čtení „žaloby“
dokázal potlačit nevoli. Nicméně jí dal průchod z celkem malicherných
příčin až během druhého a třetího dne, ale po přestřelkách se vždy vrátil
k věcnému přístupu, v němž dává najevo, že respektuje nárok
obžalovaného na stížnost proti jeho chování.
Shahram
Zadeh má „žalobu“ velmi dobře připravenou. Napadá chování předsedy senátu
v celistvosti procesu včetně vazebních řízení. Cituje ze zvukových
záznamů, z protokolů z jednání, z usnesení samotného Novotného,
z různých úředních listin a často se odvolává na judikaturu Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva, také na odbornou literaturu. Vrací
se k usnesení Ústavního soudu ze dne 13.září 2016, o němž se podrobněji
zmíním níže.
Domněnku
podjatosti soudce proti sobě obžalovaný vyvozuje z různých prvků jeho
jednání, zejména z procesních pochybení.
Lze mu rozumět i tak, že četnost pochybení je odrazem podjatého postoje soudce
vůči němu. Stěžuje si, že soudce i státní zástupce vidí v odsouzení
domnělého pachatele obrovského daňového úniku životní příležitost, prestižní
záležitost, která může Aleši Novotnému případně pomoci k přeložení
k vyššímu soudu. Proto je jim dobrý každý, byť nečistý, prostředek
k jeho usvědčení. Dále Aleši Novotnému vyčítá, že při každé příležitosti
zdůrazňuje jeho íránský původ. Vnímá to jako vyjádření názoru, že je občanem
druhé kategorie a vnímá to jako urážku. Posléze spatřuje důkaz podjatosti v
jeho bezbřehé toleranci k výstřelkům žalobce: stává se tak „pošťákem“
žaloby.
Připomíná,
že pan soudce byl v poměrně nedávné době vyloučen Vrchním soudem
v Olomouci jako nezákonný soudce z řízení, v němž dvakrát uložil
obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedm a půl roku. Senát
předsedkyně Haliny Černé pak jeho odsouzeného zprostil obžaloby. Zdůrazňuje, že
v daném případě se pan soudce pokusil připravit o osobní svobodu nevinného
člověka, kterého neměl vůbec soudit.
V podstatě
vyčítá soudci Aleši Novotnému stejná pochybení, o kterých jsem se zmiňoval
v dřívějších článcích o tomto veleprocesu, jež jsou archivovány zčásti na „starém“
webu spolku Šalamoun a
nověji na mém bloggu.
Týkají se převážně vazebního řízení, jež dle mého laického názoru bylo od počátku
vedeno nezákonně, neboť vazbu uvalil místně nepříslušný Okresní soud ve Znojmě,
jenž takto vyšel vstříc svévoli olomouckých žalobců.
Za
pozornost stojí okolnost, že soud převzal případ na základě obžaloby z 18.
března 2015. Žalobce Aleš Sosík (bývalý prokurátor, jenž provázel Aleše Novotného ve výše
zmíněném případě odsouzení nevinného) ji podal v poslední den přípustnosti
útěkové vazby po sdělení obvinění. Kdyby se opozdil o jediný den, soud by musel
Shahrama Zadeha propustit na svobodu. Podání obžaloby proto uspěchal přesto, že
objasňování případu nebylo ukončeno: nebyli dosud ustanoveni všichni spolupachatelé.
Z takového postupu čpí účelovost na sto honů a nabízí se otázka, zda lze
objektivně posoudit případ na základě neúplných výsledků vyšetřování, a zda se
může státní zástupce zaručit, že pátrání po neustanovených spolupachatelích
pokračuje a je zajištěno jejich případné pozdější postavení před soud. Shahram
Zadeh vidí v ukvapeném podání obžaloby a v jejím přijetím soudem důkaz
podjatosti proti sobě a vyčítá soudci Aleši Novotnému, že neprovedl předběžné
projednání obžaloby a nevrátil ji žalobci jako předčasnou. Jako laik se
s jeho pochybnostmi ztotožňuji.
Dříve
neznámou okolností je zjištění, dosažené vytěžením oficiální evidence soudu s využitím
zákona o svobodném přístupu k informacím, že soudci Aleši Novotnému
napadly v jeden den dvě obžaloby, přičemž tato napadla jako druhá. Je tedy
důvodné podezření, že kauza Zadeh & spol. byla senátu Aleše Novotného
přidělena mimo pořadí. Pokud se podezření
potvrdí, logicky z toho vyplyne, že soudce Aleš Novotný není zákonným
soudcem případu. Měl samozřejmě přidělení případu odmítnout.
K tomu
se druží skutečnost, že je zcela netransparentní výběr přísedících. Ve věci
působí stejní přísedící, kteří spolupracovali se soudcem Alešem Novotným
v kauze Vladimír Čimpera a spol. (veřejnosti spíše známé jako „kauza Vitásková“). Lze
z toho dovodit, že pan soudce si vybírá přísedící, kteří mu
z jakýchkoli důvodů vyhovují a nestará se o jejich rotaci. Vedle toho se ale
měnilo složení přísedících ve vazebních řízeních, která probíhala pod stejnou
spisovou značkou jako hlavní líčení. Obžalovaný nebyl nikdy seznámen
s důvody ke změně senátu a neměl možnost se k nim vyjádřit. Obhajoba
bude jistě v případném odvolání v budoucnu namítat nezákonnost sestavování
senátu.
Pikantní
příchuti pochybnostem okolo přidělení případu soudci Aleši Novotnému a okolo
výběru přísedících dodává skutečnost, že pan soudce je předsedou soudcovské
rady soudu, čili měl by dbát o dodržování zákonnosti v jednání soudu, mimo
jiné měl dbát o upravení rozvrhu práce pro r.2015 v souladu se zákonem.
Důvodnou
se zdá být námitka nezákonnosti použití jako
korunního svědka proti Shahramu Zadehovi Petra Pfeifera, kterého na
počátku řízení orgány činné v trestním řízení považovaly za hlavního
aktéra podvodných obchodů a cestou mezinárodní právní pomoci si vyžádaly i jeho
sledování rakouskými orgány. Dva Alešové
tak v tradičně dobré shodě zavedli do trestního řízení institut
„spolupracujícího spolupachatele“, který
trestní řád nezná. Petr Pfeifer si svědčením proti Shahramu Zadehovi vykoupil
upuštění od sdělení obvinění, uvalení vazby a
blokování majetku, kterým Aleš Sosík postihl ostatní spolupachatele. Aby
jeho ochrana byla dokonalá, ze spisu zmizely všechny záznamy o vyšetřování jeho
činnosti v rozsahu 24 šanonů, které se tak dostaly mimo dosah obhajoby.
Přidanou hodnotou spolupráce s policií je pro Petra Pfeifera ochrana proti
věřiteli : dluží Shahramu Zadehovi několik milionů Kč. Poslat věřitele do
vězení je lepší než splácet dluhy. Podotýkám, že proti ochraně Petra Pfeifera
protestoval spolek Šalamoun, který v této věci oslovil nadřízené Aleše
Sosíka. Bylo to marné: je prý věcí žalobce, jak vyhodnotí důkazní situaci a jak
s podezřelým naloží. Jako laik se domnívám, že Aleš Sosík se dopustil
zneužití své pravomoci a jeho nadřízení se stali jeho spolupachateli stejně
jako soudce, který se uvolil soudit věc na základě obžaloby, postavené na tak
pochybných základech.
Na
„uvolněné místo“ po Petru Pfeiferovi žalobce náhle dosadil Shahrama Zadeha,
jehož společnost se stala věřitelem
základní firmy domnělé sítě podvodných obchodníků až za několik měsíců od
zahájení jejich stíhaného obchodování.
Shahram
Zadeh si také stěžuje na nekalé praktiky policie, které vyšly najevo
v průběhu hlavního líčení: policie naléhala na jistého spoluobžalovaného,
aby křivě svědčil proti němu a vydírala ho nátlakem na manželku a dceru.
Dotyčný jej přitom vůbec neznal, takže
z vlastních zkušeností by o něm nic uvést nemohl.
Ostudnou
bolestí vedení případu jsou průtahy, které ovšem patří ke stylu práce soudce Aleše Novotného i v jiných kauzách.
V tomto případě jsou zvlášť bolestivé, neboť se projevují ve vazebním
řízení, v němž má podle zákona soud jednat s nejvyšší možnou
rychlostí a maximální péčí. V daném případě naopak soudce Aleš Novotný se
spíše snažil držet Shahrama Zadeha ve vazbě co nejdéle. Vyplývá to i ze
srovnání s jeho přístupem k vazebnímu řízení obž. Daniela Rudzana,
druhého nejvýznamnějšího obžalovaného. Za zaznamenání stojí např. vazební
řízení, trvající 154 dní od podání žádosti o propuštění z vazby do právní
moci jejího zamítnutí, nerespektování tříměsíční lhůty povinného přezkumu trvání vazebních důvodů, a
zejména deset měsíců od
vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti kauce do rozhodnutí o jejím přijetí v rekordní
výši 150 milionů Kč a do jeho propuštění.
Zvláštním
důvodem rozhořčení Shahrama Zadeha je postup soudce Aleše Novotného v závěrečné
fázi jednání o přijetí kauce a jeho
propuštění, který je zcela odlišný od postupu přijetí kauce a propuštění
obžalovaného z vazby u jeho spoluobžalovaných. Den po složení kauce na
účet soudu se dle původního plánu konalo hlavní líčení, které soudce zrušil pro
nepřítomnost advokáta jiného z obžalovaných. Senát byl na místě, stejně jako
obžalovaný i státní zástupce, takže bylo možné ihned projednat žádost o
propuštění obžalovaného z vazby. Soudce
ale počkal s nařízením vazebního zasedání další tři dny. Pak ve veřejném
zasedání rozhodl o propuštění odsouzeného z vazby, podmíněném přijetím kauce,
která již byla složená. Všichni účastníci řízení se vzdali práva stížnosti,
dokonce i obvykle nespokojený žalobce, takže Shahram Zadeh se mohl během
několika hodin vrátit po 22 měsících na svobodu, pokud by s ním soud zacházel
stejně jako s jeho spoluobžalovanými. Soudce ale odložil rozhodnutí o přijetí
kauce na následující den, kdy rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti
obžalovaného, obhájce a státního zástupce. Tím navodil nutnost doručení
písemného rozhodnutí stranám řízení k vyjádření. Celkově tak dosáhl prodloužení
vazby o týden. A když se pan obžalovaný konečně dostal na svobodu, na dvoře
čekala policie, která jej na příkaz státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece zadržela za účelem uvalení
časově neomezené předběžné vazby, sloužící k prověření důvodnosti íránské
žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání v Íránu. Pokus o uvalení další vazby ale
troskotal na rozhodnutí soudce Martin Vrbíka Krajského soudu v Brně, který
návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece
nevyhověl.
Prvotním
impulzem pro postup státního zástupce Jiřího Kadlece bylo doručení do České
republiky pátracího oběžníku Interpolu, který
po Shahramu Zadehovi pátral v souvislosti s trestním stíháním
v Íránu, patrně bezdůvodném, které teheránská prokuratura zahájila před mnoha
lety a dosud se jeho vypátrání nedomáhala. Pan obžalovaný se domnívá, že náhlé
probuzení zájmu teheránské prokuratury souvisí s medializací jeho účasti
na pátrání po mladých Češkách, které zmizely v Pákistánu. Spolupráce s českými
bezpečnostními složkami je podle íránského trestního práva vlastizradou a může
být potrestána až trestem smrti.
Státní
zástupce Jiří Kadlec provedl zásah proti osobní svobodě Shahrama Zadeha,
přestože od začátku věděl, že Írán nepředložil oficiální, řádně odůvodněnou
žádost o jeho vydání a ministerstvo spravedlnosti ho upozornilo, že českého
občana nelze vydat k trestnímu stíhání do zahraničí bez jeho souhlasu.
Zřejmě cílem jeho jednání bylo týrat obžalovaného další vazbou bez ohledu na
složenou kauci. Pan obžalovaný hodnotí pokus o uvalení předběžné vazby jako
„státní banditismus“, neboť jeho strůjci
chtěli dosáhnout současného držení mimořádně vysoké kauce i jeho zbavení svobody současně. Poukazuje při tom na to, že
jeho zadržení na dvoře věznice bylo traumatizujícím zážitkem nejen pro něj, ale
i pro jeho rodinu a přátele, kteří čekali netrpělivě na jeho propuštění. Považuje
to za psychické týrání ze strany orgánů činných v trestním řízení, tedy za
porušení zákazu mučení a jiného nelidského zacházení, stanoveného mezinárodními
úmluvami i naším ústavním právem. Bez
dlouhých průtahů proto podal na státního zástupce trestní oznámení pro zneužití
pravomoci .
Jeho rozhodnutí napadl také ústavní stížností. O té rozhodl Ústavní soud
usnesením z 13. září 2016. Odmítl ji, protože napadené rozhodnutí mezitím
zhojil obecný soud, ale v odůvodnění připustil, že u stížností napadeného jednání „nelze přehlédnout
určitý šikanózní rozměr celého případu.“
Povzbuzen názorem Ústavního soudu podal Shahram Zadeh v říjnu r.2016
další trestní oznámení, v němž zmiňuje jako podezřelé nejen Jiřího Kadlece, ale i Aleše
Novotného a Aleše Sosíka. Podezírá soudce Aleše Novotného, že navodil týdenní
průtahy jeho propuštění záměrně, aby umožnil státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi
připravit jeho zadržení. Nemůže to prokázat, ale podezření přesto vyhrocuje
jeho vztah k soudci do krajnosti. Nelze se tomu divit: krajnost
v myšlení obžalovaného je odezvou na krajnosti v chování orgánů
činných v trestním řízení.
S hodnocením
zákroku státního zástupce Jiřího Kadlece jako psychického týrání a banditismu se
jako laik ztotožňuji .
Považuji za hrozné, že jeho nadřízení bagatelizují jeho jednání jako pouhé
zaujetí nesprávného právního názoru, na které má přirozený nárok.
Předpokládám,
že komunita soudců a žalobců bude pochybovat o etičnosti taktiky obhajoby,
kterou zvolil pan obžalovaný. Osobně se domnívám, že platí presumpce neviny,
takže je na místě přiznat mu právo na pocity nespravedlivě obžalovaného a
hlavně nárok každého zločince na spravedlivý soud, vedený přísně v souladu
s ústavním a trestním právem. Shahram Zadeh zde neobhajuje svou nevinu,
ale brání se proti procesním vadám trestního řízení, na což má samozřejmě
právo. Dodávám, že během dlouholeté činnosti ve spolku Šalamoun jsem
monitoroval několik desítek trestních řízení, u nichž byly pochybnosti o
korektnosti vedení řízení. S takovou koncentrací procesních vad, jaké dle
mého laického úsudku oprávněně namítá Shahram Zadeh, jsem se ale dosud nesetkal.
Za
závažnou okolnost považuji skutečnost, že převažují vady vazebního řízení.
V této souvislosti musím vyjádřit přesvědčení, že uvalení útěkové vazby
bylo od počátku nesmyslné, protože Shahram Zadeh je vysoce inteligentní člověk,
který ví, že nemá kam utéci před spravedlností (navíc je nyní mimo území České
republiky ohrožen íránským zatýkacím rozkazem a v Íránu by mu hrozila
smrt) a navíc je pro něj životně důležité dosáhnout zprošťujícího rozsudku, bez
něhož by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Spolek Šalamoun proto
v počátcích vazebního řízení nabídl soudu za něj společenskou záruku. Není
bez zajímavosti, že tehdy ho ve vazebním řízení velmi razantně hájila bývalá nejvyšší státní
zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová.
Mám
obavy, že díky pokusu státního zástupce Jiřího Kadlece se osobní vztahy mezi
soudcem a obžalovaným vyhrotily natolik, že budou trvale zatěžovat řízení,
pokud ovšem Aleš Novotný neprokáže, že s tímto darebáctvím neměl nic společného a pokud se Shahramovi Zadehovi
nedostane zadostiučinění v podobě potrestání Jiřího Kadlece. Z traumatizujícího
zážitku zatčení na dvoře věznice se bude ještě nějaký čas vzpamatovávat, což
bude ovlivňovat jeho chování. Vyhovění návrhu na vyloučení soudce Aleše
Novotného by procesu odlehčilo. Řízení zatím nepokročilo tak daleko, aby jeho
převedení do rukou jiného senátu vyvolalo velké potíže. Dá se předpokládat, že
proces se potáhne možná i několik let. Vyloučením by se tak ulevilo i soudci
Aleši Novotnému. Soudce, který neměl nic společného s příkořím, jehož se
Shahramu Zadehovi dostalo zejména ve vazebním řízení, by měl podstatně snazší pozici.
Žádné komentáře:
Okomentovat