STŘÍPKY Z „VÁLEK POLICAJTŮ“

Policie je uzavřené společenství se specifickými mezilidskými vztahy, utvářenými povahou policejní  práce. Dovnitř není vidět, což je podmínka pro vznik dohadů a fám o tom, co se děje za zástěnou služebního tajemství. Oblíbeným námětem úvah o tajemných dějích uvnitř sboru jsou „války policajtů“. Někdy se skutečně odehrávají děje, jež by s trochou nadsázky takové označení snesly. Přečtěte si vyprávění o jednom z nich, který probíhá již několik let.

Jsme národ s oslabenou historickou pamětí. Žijeme dnešními skandály, často médii účelově podsouvanými veřejnosti za účelem odvedení pozornosti od různých darebáctví, ale na skutečně závažné události, které se odehrály před pár lety, si vzpomene jen málokdo. Vyprávění o tom, že kdysi byl ministrem vnitra jakýsi Ivan Langer, který prosadil takovou právní úpravu postavení policejního prezidenta, že tento vysoký a případně nebezpečný sluha státu je prakticky neodvolatelný, mnohým připadá stejně nezajímavé jako zpráva o příčinách vyhynutí mamutů. Jako  z šera dávnověku zní vyprávění o hysterických výbuších nevole představitelů tradičních politických stran, když do jejich pašalíku nečekaně vtrhla jimi vysmívaná netradiční strana Věci veřejné. Do zapomnění upadly rozhořčené boje mezi těmito vetřelci a skvadrou Petra Nečase o obsazení ministerstva vnitra, pak o pozici bývalého policejního prezidenta  Oldřicha Martinů a po jeho vynucené resignaci o prosazení výběrového řízení na obsazení jím opuštěného křesla a o uznání na stranách nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, jehož jmenování sice Petr Nečas s nechutí strpěl, ale nepodepsal. Nikdo se už ani nepodivuje nad náhlým vyklizením „véčkaři“ těžce vybojované pozice ministra vnitra Radkem Johnem a následným skomíráním jeho politické kariéry v účelově zřízené funkci místopředsedy vlády.

Po vystřídání Radka Johna Janem Kubicem jsem předjímal brzký pád Petra Lessyho, zbaveného politické podpory. A skutečně: Jan Kubice a ředitel GIBS Ivan Bílek (v  tomto případě možná jeho podřízení bez jeho vědomí) dokázali, že silná politická vůle si dovede poradit i s domnělou neodvolatelností policejního prezidenta. V součinnosti uskutečnili puč, jímž Petra Lessyho zbavili jak funkce, tak příslušnosti k policejnímu sboru. Jako laik jsem dodnes přesvědčen, že Jan Kubice & spol. se v zájmu skvadry Petra Nečase dopustili těžkého zločinu. Ostatně na Jana Kubice podal trestní oznámení Petr Lessy a nezávisle na něm spolek Šalamoun. Nikomu se ale nic nestalo: z vedení GIBS odešel později  do civilu náměstek ředitele Dušan Brunclík a až po aféře „Vidkun“ také Ivan Bílek. Jan Kubice se jednoduše zneviditelnil. K jeho trestnímu stíhání nedošlo. Ministr vnitra Milan Chovanec na počátku působení na ministerstvu vnitra sice projevoval zájem o vyšetření puče proti policejnímu prezidentovi, ale časem zmlkl. „Zlí jazykové“ tvrdí, že pachatele puče chrání „kompra“, která mají na kdekoho a jejich veřejné stíhání je proto nežádoucí. To jsou ovšem jen neprokazatelné dohady.

Známe další osud Petra Lessyho: soud 1.stupně jej zprostil obžaloby, ale odvolací soud jeho trestní stíhání zastavil jako nezákonné od samého počátku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nevyhověl podnětu Městského státního zastupitelství v Praze a nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v neprospěch Petra Lessyho. Petr Lessy je čistý jednou provždy.

Měli jsme pak nějaký čas dva policejní prezidenty (mzdu jednoho z nich rádi zaplatili daňoví poplatníci), ale pánové Červíček a Lessy si mezi sebou zachovali dobré vztahy, o funkci se nepřetahovali a oba kavalírsky resignovali. Tím uvolnili cestu k jmenování (tentokrát již bez „véčkařského kočkopsa“ výběrového řízení) Tomáše Tuhého.

Ve stínu této velké aféry se odehrál jiný příběh, jenž se s ní prolíná. Krajskému ředitelství PČR ve Zlíně tehdy vládli pánové Bedřich Koutný jako ředitel a Jaroslav Vaněk jako jeho náměstek. Od počátku éry Petra Lessyho proti němu intrikovali a dokonce na něj podali trestní oznámení. Vyvolali  kázeňské řízení proti němu,  které ale ministr vnitra vyhodnotil jako bezpředmětné. Na intriky měli dost času i píle, ale jaksi jim v té době nepozorovaně unikl rozkvět obchodu s nelegálním lihem takřka pod jejich  okny, jehož vedlejší větví se pak stala metylová aféra. „Zlí jazykové“ tvrdí, že „lihová mafie“ našla prostředky, jak otupit jejich vnímavost. Jsou to ale jen ničím nepodložené povídačky.

S jejich metodami řízení a intrikováním proti policejnímu prezidentovi nesouhlasil jejich podřízený, tehdy vedoucí Územního odboru PČR v Uherském Hradišti Bronislav Šabršula. Vzniklo mezi nimi napětí, a protože „vyšší vždy bere“, šéfové začali na vzdorovitého podřízeného tlačit, aby odešel z místa, z kraje a nejlépe i od policie. Jejich počínání později prošetřoval ministr vnitra Martin Pecina, který konstatoval, že Bronislav Šabršula byl zejména ze strany Jaroslava Vaňka vystaven „bossingu“, jenž se dostal na hranici zákona.   Vztahy se vyhrotily do nesnesitelnosti po soudním řízení proti Petru Lessymu, v němž Bronislav Šabršula vystoupil jako svědek obhajoby a ve své výpovědi mimo jiné odhalil různé nepravosti svých šéfů. Tím si podepsal ortel. Jeho nadřízení pak již jen čekali na vhodnou příležitost k odvetě.

Ta se jim naskytla ve večerních hodinách dne 17. dubna 2014, kdy na policejní služebnu přišla telefonická zpráva, že na určitém místě zaparkovalo v nevhodné poloze auto, jehož řidič způsobem jízdy působil dojmem, že je pod vlivem alkoholu. Policejní hlídka našla na místě  Bronislava Šabršulu,  spícího na místě řidiče v soukromém autě. Vyzvala ho, aby se podrobil zkoušce na přítomnost alkoholu, což odmítl. Na místo přijel krajský ředitel Bedřich Koutný, který k té „radostné události“ přizval reportéry  ČT a Televize Nova. Bronislav Šabršula byl donucen čekat déle než dvě hodiny na jejich příjezd. Reportáž se pak stala senzací dne. Bez ohledu na presumpci neviny a ústavou zaručené právo na ochranu soukromí byl policista veřejně ostouzen.

Následně 22. dubna 2014 během patnáctiminutového řízení-neřízení mu zlínští šéfové předali rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Nedali mu možnost, aby si zvolil zmocněnce (laicky:obhájce), ani čas k řádné obhajobě a místo seznámení se spisem mu podali pár volných listů. Jako bonus mu přikázali, aby se každé pondělí v určenou dobu zdržoval v místě svého bydliště u telefonu. Způsob vedení jednání ze strany vedoucích nasvědčuje tomu, že rozhodli dříve, než začali jednat.

Ve spojení s mediálním zhanobením zasáhli do jeho života krutě. Bronislav Šabršula měl v té době za sebou 28let služby u policie, z toho 4 roky ve funkci vedoucího územního odboru. Zakládal si na své profesionální cti a uvedeným postupem se cítil zhanoben. Jeho pohanu nesla těžce i jeho jinak spořádaná rodina. Kromě toho utrpěl dočasnou finanční újmu, protože po dobu zproštění výkonu služby dostával jen poloviční plat. Další neblahé důsledky se dostavily později.

Rozhodnutím o zproštění výkonu služby začíná řetěz nepříjemností, jež postiženému nadále ztrpčují život. Policejní prezident Tomáš Tuhý zamítl 28. července 2014 jeho odvolání proti zproštění výkonu služby. To mělo závažné následky, jež se na sebe různě vrstvily. Například podmínkou pro výkon služby vedoucího Územního odboru PČR byla bezpečnostní prověrka. S vědomím, že mu prověrka vyprší  26.listopadu 2014, Bronislav Šabršula požádal Národní bezpečnostní úřad již 21. července 2014 o vystavení nového osvědčení.  Protože byl v postavení „mimo službu“ a od 7.srpna 2014 také kázeňsky stíhaný, úřad se žádostí nezabýval a rozhodl o ní sice kladně, ale  až 23. dubna 2015. 

Bronislav Šabršula se samozřejmě proti rozhodnutí o zproštění služby odvolal. Odvolání dorazilo na Policejní prezidium dne 6. května 2014. K němu se kladně vyjádřil senát poradní komise policejního prezidenta, který dne 8. července 2014 při jednom odlišném stanovisku doporučil policejnímu prezidentovi, aby odvolání vyhověl. Tomáš Tuhý ale rozhodl přesně opačně : dne 28. července 2014 odvolání zamítl, a to tak, že prakticky beze změn převzal argumentaci z rozhodnutí krajského ředitele Bedřicha Koutného. Policistovi nezbylo než jeho rozhodnutí napadnout správní žalobou ze dne 16.září 2014.

Dne 7. srpna 2014, tedy se značným odstupem od inkriminované události, náměstek ředitele Krajského ředitelství PČR hlavního města Prahy mu oznámil zahájení kázeňského řízení. Svěření provedení kázeňského řízení pražskému orgánu mělo vyloučit námitku podjatosti, kterou by podezřelý mohl případně uplatnit proti zlínskému řediteli Bedřichovi Koutnému. Zde se na něj poprvé usmálo štěstí: 10. prosince 2014 obdržel rozhodnutí o zastavení řízení, neboť se neprokázalo, že 17.dubna 2014 řídil auto, čili skutek se nestal. Policejnímu orgánu nezbylo než přijmout jeho obhajobu, že je ve skutečnosti řídila jeho dcera. Protože neřídil, nebyl v daném okamžiku řidičem a nedopustil se tedy přestupku, když odmítl zkoušku na ovlivnění alkoholem. Rozhodnutím o zastavení kázeňského řízení vznikl důvod k okamžitému ukončení zproštění výkonu služby, ale toho se tehdy ještě nedočkal.

Mezitím došlo na Krajském ředitelství PČR ve Zlíně ke změně: pánové Bedřich Koutný a Jaroslav Vaněk opustili policejní sbor. Stalo se tak sedm dní poté, kdy Bronislav Šabršula předal státnímu zástupci Romanu Kafkovi  údajné důkazy o jejich trestné činnosti, související s lihovou a metylovou aférou. Nemohu potvrdit, že mezi jejich odchodem a předáním důkazů je příčinná souvislost, ale časová shoda je v každém případě nápadná. Nepředpokládám, že by zkušený policista předal státnímu zástupci bezcenné papíry. Je proto pozoruhodné, že jejich obsah nebyl prověřen nástroji trestního práva. Působí to dojmem, že pánové Bedřich Koutný a Jaroslav Vaněk si včasným opuštěním policejního sboru „koupili odpustky“.

Novým krajským ředitelem se 1. října 2014 stal Jaroslav Tkadleček, o němž je známo, že má hodně blízko k policejnímu prezidentovi (to není tělesná vada, jen zajímavost). Dalo by se očekávat, že po odchodu úhlavních nepřátel se postavení Bronislava Šabršuly zlepší. Nestalo se. Naopak, šikana pokračuje. Je to zřejmé již z toho, že zastavení kázeňského řízení nový nadřízený  jako by nevzal na vědomí. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby nevzal zpět. Bronislav Šabršula upozornil již 6. března 2015 na jeho nečinnost policejního prezidenta Tomáše Tuhého, ale ničeho nedosáhl.

Nový ředitel našel pozoruhodnou záminku k odstranění Bronislava Šabršuly ze Zlínského kraje. Přestože policista nemohl vykonávat svou funkci vedoucího územního odboru, Jaroslav Tkadleček vyhodnotil propadnutí bezpečnostní prověrky jako překážku výkonu funkce. Dne 10. dubna 2015 rozhodl o odvolání Bronislava Šabršuly z vedení Územního odboru v Uherském Hradišti a o jeho převedení na Policejní prezidium - Ředitelství   služby pro zbraně a bezpečnostní materiál. Za několik dní, a to 23. dubna 2015, obdržel Bronislav Šabršula osvědčení o bezpečnostní prověrce, dne 27. dubna 2015  skončilo zproštění výkonu služby. Na vyřízení žádosti o bezpečnostní prověrku čekal devět měsíců,  ač maximální přípustná doba dle zákona je šest měsíců. Všimněme si: od 10.prosince 2014, kdy zanikly důvody k zproštění výkonu služby, až do 10.dubna 2015 zachovával krajský ředitel ve vztahu k zproštění výkonu služby nečinnost, ač podle zákona po zániku důvodů k postavení „mimo službu“ se má policista vrátit do služby bez průtahů. Kdyby krajský ředitel pokračoval v průtazích ještě dva týdny, důvod k odvolání Bronislava  Šabršuly z funkce by zanikl a jeho přeložení by nebylo možné. O důvodech dlouhodobé liknavosti a náhlého spěchu si můžeme myslet cokoli. Je pozoruhodné, že policejní prezident Tomáš Tuhý, ač zákonným postupem upozorněn, tento způsob zacházení s policistou strpěl a nepřikázal svému podřízenému, aby konal.

Přeložení do Prahy, značně vzdálené od bydliště Šabršulovy rodiny, je pro policistu tvrdým trestem, který by musel bez reptání přijmout pouze tehdy, pokud by pro jeho uvalení byly přiměřené právní  a etické důvody.

Bronislav Šabršula se dne 27. dubna 2015 odvolal k policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému proti rozhodnutí o přeložení  z Uherského Hradiště do Prahy. Policejní prezident odvolání zamítl, a to až 25. září 2015, čímž překročil zákonem stanovenou pořádkovou lhůtu o dva měsíce. Postižený policista se nevzdal. Dne 30.října 2015 předložil ministrovi vnitra Milanu Chovancovi podnět k přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta a dne 4. listopadu 2015 podal proti prezidentovu rozhodnutí správní žalobu. Ministr podnět zamítl, soud dosud nerozhodl.

Dne 31.srpna 2016 Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání vyhověl Šabršulově správní žalobě z 16.září 2014 tak, že zrušil rozhodnutí krajského ředitele z 22.dubna 2014 a policejního prezidenta z 28. července 2014. Policejnímu prezidentovi přikázal, aby ve věci znova jednal a rozhodl a stanovil mu povinnost úhrady nákladů žalobce. Odůvodnění rozsudku je smutným čtením. Ukazuje, že rozhodnutí krajského ředitele je zatíženo všemi možnými hmotněprávními a procesními vadami, jaké nás mohou napadnout, od nedbalého vedení spisu až po hrubé krácení policisty v právu na spravedlivý proces. O to hůře zní zjištění, že policejní prezident se s vadným postupem podřízeného plně ztotožnil, ač jeho poradní komise mu radila přesný opak.

Zdá se, že Tomáš Tuhý až  v tuto chvíli  pochopil správně stav věci: nechal zaplatit náklady řízení a jeho úřad nepodal kasační stížnost. V dalším řízení se musí podřídit právnímu názoru správního soudu.

Bronislav Šabršula tak má naději, že se konečně dočká zadostiučinění za neoprávněné zproštění výkonu služby. Měl by se pak dostavit dominový efekt pádu dalších pustošivých zásahů do jeho profesního i osobního života. Dává mu to naději, že uspěje i se správní žalobou ze 4.listopadu 2015 ve věci přeložení z Uherského Hradiště do Prahy.

Významnou okolností, která ozvláštňuje spor Bronislava Šabršuly s nadřízenými, je trvalá podpora, kterou mu po celou dobu řízení poskytuje Unie bezpečnostních sborů. Jejím posledním projevem je článek jejího předsedy Zdeňka Drexlera z 14.září 2016, uveřejněný na internetových stránkách Unie. Vzhledem k tomu, že policejní odboráři jsou profesionálové, jejich zjevný nesouhlas se způsobem, jakým s Bronislavem Šabršulou zacházejí nadřízení, má značnou váhu. Je negativní výpovědí o poměrech uvnitř policejního sboru, popř. o personální politice jeho vedení.

Z celkového hodnocení případu vyplývá dojem, že vedení policie není Bronislavu Šabršulovi vůbec vděčné za to, že vystupoval na obranu nezákonně svrženého policejního prezidenta Petra Lessyho a současně rozkryl podivné, z části patrně nezákonné praktiky bývalých šéfů zlínského krajského ředitelství, čímž jim pomohl k pádu. Odměnou je mu dlouhodobá šikana, při jejímž vykonávání jeho nadřízení projevují neúctu k právu nebo jeho neznalost a s vědomím beztrestnosti nerespektují zákonem stanovené pořádkové lhůty.

Vedle potrestání přeložením na působiště vzdálené od jeho trvalého bydliště jeho nadřízení zřejmě způsobili i finanční škodu státu řádově ve stovkách tisíců korun českých. Bronislav Šabršula byl od 22.dubna 2014 do 27. dubna 2015 zproštěn výkonu služby, z toho od 10. prosince 2014 bez právního důvodu. Jinými slovy, nadřízení znemožnili policistovi po dobu jednoho roku vykonávat práci, kvůli které vstoupil do služby státu. Za nečinnost mu ale šel plat z peněz daňových poplatníků. Dovolím si srovnání s kauzou Aleny Vitáskové, kterou pohnal žalobce před soud za to, že nechala vyplácet plat své  náměstkyni Renatě Vesecké, která podle mínění žalobce neměla přiměřenou kvalifikaci pro svou práci a tedy si plat nezasloužila. Renata Vesecká ale skutečně pracovala, a nemám pochyby o tom, že odváděla dobrou práci. Naproti tomu Bronislav  Šabršula byl za peníze daňových poplatníků celý rok doma. V jednom případě je mzda za poctivě odvedenou práci důvodem k trestnímu stíhání, v jiném je mzda za nicnedělání jen uplatněním samozřejmého práva vysokých činitelů policie na beztrestnou libovůli.

Šikana pokračujícím přeložením do Prahy postrádá logiku. Pokud bylo zastaveno kázeňské řízení kvůli jednání, jež bylo prvotní příčinou zproštění výkonu služby a rozhodnutí o zproštění výkonu služby zrušil soud, pominuly i důvody pro přeložení. Nemění na tom nic ani okolnost, že Bronislav Šabršula se v kritickém okamžiku nemohl prokázat osvědčením o bezpečnostní prověrce, protože několikadenní zpoždění jeho vystavení je důsledkem liknavosti úřadu, jenž nedbal zákonné pořádkové lhůty.

Je paradoxní, že soudem prokázaná právní pochybení ke škodě Bronislava Šabršuly způsobili vysocí činitelé Policie České republiky, kteří mají chránit naši bezpečnost a dohlížet na dodržování  zákonů občany České republiky. Zjevně se pasovali podobně jako někteří soudci a státní zástupci do postavení občanů se  zvláštními právy, kteří stojí nad zákonem a mohou si beztrestně dovolit cokoli.