ALTERNATIVNÍ OBRAZ MARIE BENEŠOVÉ

Ještě se Marie Benešová v úřadě ministryně spravedlnosti příliš neohřála a již ve veřejných prohlášeních zaduněla nekompetentností, když vyhlásila své záměry stran „zeštíhlení“ justice a státního zastupitelství. Chce rušit vrchní státní zastupitelství a vrchní soudy. Nesmyslně vypráví o tom, že máme čtyřstupňovou soustavu, kterou chce redukovat na třístupňovou. Na Slovácku by jí možná někdo řekl, že „si plete koše s baňama“, když nedokáže odlišit stupně řízení od článků organizační struktury.

Odhlédneme-li od správního soudnictví, máme dvě vedle sebe fungující dvoustupňové soustavy soudů. Prvním stupněm jedné jsou okresní soudy, druhým odvolací senáty krajských soudů. V druhé soustavě jsou prvním stupněm nalézací senáty krajských soudů, druhým vrchní soudy. Kdysi se všechna soudní jednání zahajovala na okresních soudech. Později se prosadil názor, že o složitých kauzách by měli od začátku rozhodovat odborně zvlášť vyspělí soudci a vznikly prvostupňové senáty na krajských soudech. Vrchní soudy původně vznikly pouze z nouze, když se řešila otázka, kam se soudci z rušeného republikového nejvyššího soudu, ale jejich existence byla zakotvena v ústavě a v podstatě jako odvolací soudy nad krajskými soudy se osvědčily.

Obě souběžné dvoustupňové soustavy obecných soudů zastřešuje Nejvyšší soud ČR jako soud pro vyřizování mimořádných opravných prostředků a pro sjednocování právních názorů soudů. Nad ním již žádný čtvrtý stupeň neexistuje. Ústavní soud se vznáší nad soustavou obecných soudů jako bůh nad vodami, není její součástí a střeží pouze ústavnost  soudních rozhodnutí.

 Rozbourání současné soustavy bude z legislativního hlediska obtížné, protože k rušení vrchních soudů bude nutná změna ústavy, která určitě narazí na odpor aspoň části zákonodárců. Hlavně by prosazení jejího nápadu mohlo znamenat, že i nejtěžší kauzy by se soudily od začátku na okresních soudech. Protože se trvá na přidělování případů soudcům rotací podle pořadí, bude zcela jistě docházet k tomu, že těžké případy budou občas soudit méně zkušení soudci. V případě, že by  zůstaly zachovány prvostupňové senáty na krajských soudech a odvolacím soudem by se pro ně stal přímo Nejvyšší soud, zřejmě by do něj „přetekli“ soudci z rušených vrchních soudů. V praxi by to asi dopadlo tak, že na vratech vrchního soudu by byla cedule „Nejvyšší soud ČR- pobočka v …“ a soudci by zůstali sedět ve svých kancelářích. Byla by to samoúčelná změna pro změnu, která by nic nepřinesla. To je osvědčený předlistopadový recept: když něco nefunguje, provede se samoúčelná reorganizace. Nefunguje to pak sice dál, ale to nevadí.

V každém případě zrušením vrchních soudů dojde k rozkolísání celé soustavy soudů, které bude zahrnovat rozsáhlé přesuny personálu i archivů. Levné to nebude, zlepšení to nepřinese. Domněnka, že se zrychlí soudní řízení, protože odpadne jeden stupeň ze čtyř, je mylná, protože běžné případy se vyřizují v rámci dvoustupňové soustavy a jen omezený počet kauz řeší Nejvyšší soud ČR, a na tom se ani po zrušení vrchních soudů nic nezmění. Příčiny pomalosti soudů jsou jinde, ovšem Marie Benešová asi vůbec netuší, kde se nacházejí. 

Slabinou současného uspořádání justice je určitá nejednotnost chování obou vrchních soudů. O tom olomouckém hovoří advokáti jako o „soudu vojenské junty“, což je dáno tím, že v něm stále ještě působí několik bývalých vojenských soudců, kteří občas potvrzují zkušenost Karla Havlíčka Borovského (vojenský soud, to je samec…atd.). Nejsem si jist, že případné sloučení obou vrchních soudů nebo jejich začlenění do Nejvyššího soudu ČR by rozdílnost chování odstranilo, protože operativní usměrňování názorů různých senátů není možné.

Situace ve státním zastupitelství je z hlediska struktury řízení jiná než v justici. Vedoucí státní zástupci mají sice omezenou, ale přece jen reálnou možnost zasahovat do jednání svých podřízených a nejvyšší státní zástupce může ovlivňovat aplikační praxi podřízených státních zastupitelství vydáváním tzv. obecných pokynů. Rozdíly v chování státního zastupitelství v obvodech působnosti obou vrchních státních zastupitelství jsou citelnější než v soudní soustavě. Jsme sice unitární stát, ale v oblasti přípravného řízení trestního zachováváme zemské zřízení. Od r. 2013 navíc malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zasahuje do trestního řízení v obvodu působnosti  velkého Vrchního státního zastupitelství v Praze, aniž by pražští žalobci recipročně zasahovali na Moravě. Není v moci nejvyššího státního zástupce, aby zajistil jednotnost výkonu přípravného řízení na celém území státu, protože kromě „lidí z jeho baráku“ mu podléhají pouze dva vrchní státní zástupci. Z tohoto pohledu se jeví zrušení vrchních státních zastupitelství jako velmi účinné. Není pravda, že pak vrchní soudy nebudou mít odpovídající protějšek v  soustavě státního zastupitelství: jako soud druhého stupně budou komunikovat s přiděleným státním zastupitelstvím druhého stupně.

V každém případě spojování „zeštíhlení“ soustavy státního zastupitelství s rušením vrchních soudů odsune reformu o  řadu let a obě soustavy rozkolísá nejméně na deset let.

Nicméně prohlášení Marie Benešové o potřebě zeštíhlení justice a státního zastupitelství je vzhledem k jejímu chování v minulosti natolik překvapivé, že vzbuzuje podezření, zda nejde o úskok, směřující k zakonzervování současného stavu. Je známo, že v době bouřlivých diskusí o návrhu nového zákona o státním zastupitelství, které vypukly současně s nástupem Pavla Zemana na Nejvyšší státní zastupitelství a s jmenováním Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní  v Praze, a pokračovaly až do první poloviny působení Roberta Pelikána v čele ministerstva, Marie Benešová vždy brojila proti záměru zrušit vrchní státní zastupitelství. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem, rušící vrchní státní zastupitelství. Nebýt jejího zásahu, možná by dnes jen pamětníci věděli, co to byla vrchní státní zastupitelství. Jako poslankyně pak spolu s Helenou Válkovou bránila přijetí návrhu zákona, který předložil ministr Robert Pelikán, jenž jej nakonec stáhl.

Zmíněné vystoupení Marie Benešové je v příkrém rozporu s obrazem, který při odůvodnění jejího jmenování předložil národu k věření Andrej Babiš, jehož skvělost mají potvrdit údaje o tom, že byla nejvyšší státní zástupkyní, ministryní spravedlnosti a je poradkyní prezidenta republiky. Podíváme-li se na některé úseky její kariéry blíže, žádnou slávu neuvidíme.

Napadá mě především otázka, zda by se Marie Benešová vyšvihla z pozice bezvýznamné referentky okresní prokuratury do „nebeských výšin“, kdyby nebylo šťastné náhody, že v listopadu 1989 došlo k pokojnému předání moci z rukou vedení KSČ do rukou uskupení sdruženému kolem Václava Havla. Prokuratura byla těsně spjata s aparátem KSČ a jejími pracovníky mohli být jen lidé, o jejichž loajalitě k režimu nemohly být pochybnosti, přednostně členové KSČ. Nečlenové KSČ byli mezi nimi vzácností a Marie Benešová patřila mezi ně. Při zániku prokuratury a přechodu jejích pracovníků do státního zastupitelství to pro ni byla velká výhoda. Dostala se prakticky okamžitě na Vrchní státní zastupitelství v Praze, odkud ale kvůli neshodám s vedením brzy odešla do advokacie. Když sociální demokraté vyhráli volby s podvodným volebním heslem „akce čisté ruce“ a tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý resignoval na funkci z obav, že by byl tlačen do nezákonných postupů, někdo doporučil ministrovi spravedlnosti Otakarovi Motejlovi Marii Benešovou jako vhodnou adeptku. „Dobráci“, kteří jemu i jí takto pomohli, ovšem sledovali vlastní zájem. Její představení ve vládě doprovodily posměšky, nicméně Miloš Zeman si ji oblíbil a jeho vztah k ní se během let nezměnil.

Jako nejvyšší státní zástupkyně mě poprvé zaujala, když policisté zavlekli vrtulníkem do Ostravy lobbisty Marka Dalíka a Jana Večerka, kteří se měli pokusit podplatit poslance Kořístku, aby hlasoval pro pád vlády. Policisté se dožadovali uvalení vazby, ale státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě jim nevyhověl a krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová se za něj postavila. Marii Benešovou počínání ostravských státních zástupců rozběsnilo. Protože nebyla jejich přímou nadřízenou, nemohla jejich rozhodnutí zvrátit, ale aspoň zahájila proti Zlatuši Andělové hlučnou „válku přes televizní obrazovku“, v které se krajské státní zástupkyně nekompromisně zastal vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan. Vedení „války přes televizní obrazovku“ byl novátorský počin, který se dříve v řízení státního zastupitelství nevyskytoval. Motivaci k jejímu nevhodnému chování v tomto případě neznám.

Daleko výrazněji pak zlolajnou výřečnost uplatnila ve vzpouře proti ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi kvůli předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru. Pravomoc rozhodnout o katarské žádosti příslušela až do podání obžaloby nejvyšší státní zástupkyni. Jednání zástupců Kataru s ní nevedla k výsledku. Ministr Pavel Němec pak rozhodl o předání ihned, jakmile podáním obžaloby přešla pravomoc do jeho rukou. Tehdejší formulace příslušného paragrafu trestního řádu mu to umožňovala. Úvahy o tom, zda jednal správně, jsou bezpředmětné, protože to právo měl a proti jeho rozhodnutí nebyl žádný opravný prostředek přípustný. Současně podle trestního řádu okamžikem jeho rozhodnutí vstoupil v platnost zákaz pokračování v činnosti českých orgánů činných v trestním řízení. Ovšem soudkyně Monika Křikavová, bývalá členka KSČ, usoudila, že pro ni zákon neplatí, nepropustila „prince“ z vazby a dokonce zahájila soudní řízení s tím, že se nesníží k respektování rozhodnutí ministra.  Ve skutečnosti nejen, že nerespektovala ministrovo rozhodnutí, ale s bolševickou arogancí se povznesla nad zákon. V jejím nezákonném jednání ji hlučně podporovala Marie Benešová, která rozhodnutím ministra ztratila oprávnění k této věci se vyjadřovat. Do věci se pak vmísil Nejvyšší soud ČR, který rozhodl o nezákonnosti držení „prince“ ve vazbě a zahájení soudního řízení. V době, kdy se „princ“ vydal do Kataru, měl za sebou 11 měsíců ve vazební cele, z toho část nezákonně. Jeho proces nakonec skončil pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, s kterým byl spokojen jak obhájce Josef Lžičař, tak žalobce  Kamil Švec. Marie Benešová s Monikou Křikavovou vyslaly k veřejnosti vzkaz, který kupodivu nevyvolal pohoršení: zákon někdy platí a někdy ne, podle toho, jak se to komu hodí.

Není divu, že ministr Pavel Němec si vzpouru nejvyšší státní zástupkyně nenechal líbit. Poslal do jejího úřadu kontrolory, kteří zjistili, že tam dochází ke ztrátám spisů. Formální důvod k podání návrhu na odvolání byl na stole.

Po odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně vzal její další vývoj velmi zvláštní obrat. Ačkoli až dosud pro ni byly příznačné nepřátelské postoje ke „katarskému princi“, „záchranou síť“ nalezla v kanceláři Císař, Česka, Smutný & spol., která  spravovala jeho záležitosti. Na její půdě se seznámila s lidmi ze skupiny miliardáře Karla Komárka, jejichž společnost MND Exploration & Production se sídlem v Londýně měla zájmy mimo jiné na Středním východě, také v Kataru a Jemenu. Později se osamostatnila a založila si kancelář v budově, patřící skupině Karla Komárka . V době, kdy se soudila s „justiční mafií“, ji obhajovali advokáti, kteří sídlili na stejné adrese. Jako odbornice na obchodování se zemním plynem (!) se stala členkou představenstva společnosti Europgas a.s., která patřila do téže skupiny.

Mnoho hluku nadělala po zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Zásah Nejvyššího státního zastupitelství do živé kauzy  vyvolal velké pobouření, a to i přímo mezi státními zástupci. Marie Benešová, tehdy již opět advokátka, se do vřavy zapojila a z odpovědnosti obvinila skupinu, kterou nazvala „justiční mafií“. Postupovala podobně jako StB při vytváření „protistátních spikleneckých skupin“. Sestavila ji z lidí, z nichž někteří se navzájem vůbec neznali a na rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o předání Čunkova případu okresnímu státnímu zástupci v Jihlavě Arifu Salichovovi nemohli mít žádný vliv. Spolehlivě je spojovalo jedno: v minulosti s nimi měla nějaké problémy. Na konflikt s ní nejhůř doplatil jediný z nich, s kterým až do té doby udržovala přátelské styky: blízký spolupracovník Otakara Motejla, spoluzakladatel Nejvyššího soudu ČR a jeho dlouholetý místopředseda Pavel Kučera, který se kvůli tomu na konci své neposkvrněné životní kariéry dostal před kárný soud. Neopomenula žádnou příležitost, kdy na jí vybrané lidi mohla lít špínu přes media. Postižení na ni nakonec podali žalobu na ochranu osobnosti. Veřejné zasedání soudu bylo velkolepým divadlem, v němž se „pralo prádlo“ státního zastupitelství. Odpovědnost žalobců za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka se ale nevyjevila. Dlouholetý spor otřásl především důvěrou veřejnosti k nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké, ale povšechně i k celé justici a státnímu zastupitelství.

Později se Marie Benešová dostala pozoruhodným způsobem do Poslanecké sněmovny. Nemohla kandidovat na kandidátce ČSSD, protože nebyla její členkou dost dlouhou dobu. Pomohla si malým podvodem: vystoupila z ČSSD a kandidovala jako kandidátka bez stranické příslušnosti. Ochota dopustit se podvodného jednání kvůli dosažení osobního prospěchu je dle mého názoru neslučitelná s etickým kodexem kterékoli profese, v které kdy působila. A dnes je bývalá sociální demokratka najednou ministryní v barvách ANO a očekává se od ní, že jako nejvyšší kárná žalobkyně bude působit na soudce a státní zástupce, aby se při výkonu funkcí drželi dobrých mravů. Ale stejně přísné nároky jako nedávno na Taťanu Malou se na ni nekladou.

Byl jsem nedávno svědkem jejího vystoupení před soudem jako svědkyně obžaloby. Působilo jí potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její pracovní náplň jako nejvyšší státní zástupkyně. Otázkami jí pomohl obhájce. Mimo jiné zdůrazňovala, že se soustavou státního zastupitelství již ztratila kontakt, neví, co se tam děje. Po tomto zážitku  se nedivím, že její první vystoupení před Senátem bylo neúspěšné.

Abych byl objektivní, musím přiznat, že občas páchala i dobré skutky. Především jako ministryně podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch chráněnce spolku Šalamoun, ods. J.Sch., jemuž Okresní soud ve Znojmě spolu s Krajským soudem v Brně jako soudem stížnostním odepřel právo na obnovu procesu, když se prokázalo, že jeho trestný čin spáchal někdo jiný. Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a otevřel tak řetěz úkonů, zakončený pravomocným zproštěním obžaloby.

Dále si vedla skvěle jako obhájkyně Shahrama Zadeha ve vazebním řízení. Seznámení s její řečí před soudem přispělo k tomu, že jsem se rozhodl, že se zapojím do podpory jeho obhajoby.

Na závěr považuji ale za nutné vyjádřit názor, že její šance ovlivnit vývoj trestního stíhání Andreje Babiše a jeho spoluobžalovaných v nějakém nebolestivém směru, je stejně nicotná jako kohokoli jiného. Ministr může přímo jednat pouze s nejvyšším státním zástupcem, který na státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze kompetenčně nedosáhne. Ve státním zastupitelství jsou živé vzpomínky na „válku žalobců“, která vypukla po zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka a další podobný pokus by mohl vyvolat alergickou reakci. Samozřejmě, ať se již kauza Čapí hnízdo pohne jakýmkoli směrem, bude kolem ní mnoho bouřlivých debat a v nich se její hlučná zlolajná výřečnost skvěle uplatní, i když nic neovlivní. Bude to asi jediný reálný prospěch z jejího jmenování.

Napsáno pro Security Magazin