Již
delší dobu jsem při sledování pořadu Otázky Václava Moravce přemýšlel, zda jeho
moderátorovi nekřivdím, když mu stále „přišívám“ hanlivou přezdívku Vymývač
mozků. Nevím, zda to je tím, že jsem stárnutím dospěl k větší smířlivosti,
či zda Václav Moravec není vůči svým hostům tak agresivní jako dříve a nesnaží
se je tolik tlačit do kouta jako v době, kdy jsem tyto články začal psát,
v každém případě jsem se rozhodl p o
d m í n ě n ě změnit název. Kdykoli se mohu vrátit zpět.
Sledování
debaty Pavla Rychetského a Roberta Pelikána hodnotím jako příjemný způsob
trávení kousku nedělního dopoledne. V ustálených poměrech České republiky,
v nichž účastníci velké části veřejných debat se vzájemně napadají, překřikují se
či zesměšňují, kultivovaný rozhovor dvou významných právníků působil přímo konejšivě.
Dovolím si doprovodit jej nesouvislými variacemi na témata, jimiž se zabývali.
Udivilo
mě, že redakce pořadu považovala za nutné znova vytáhnout poněkud obnošené téma
výroků Andreje Babiše a pana prezidenta o možnosti objednat trestní stíhání.
Kdyby „výtržníci“ uhlazeně řekli, že u nás a kdekoli ve světě lze občas účelově
vyvolat trestní stíhání, bylo by to totéž a je to pravda. Použili zkratového
vyjádření myšlenky a vyznavačům politické korektnosti naskočila kopřivka. Je to
pořád jako v Andersenově bajce Císařovy nové šaty. Národ má takové představitele,
jaké si zasluhuje. „Výtržníci“ Andrej Babiš a Miloš Zeman jsou svým
vyjadřováním blízcí a srozumitelní velmi početné menšině národa, proto vyhrávají volby.
Akademicky uhlazený Petr Fiala by se o stejné věci takto nevyjádřil, ale právě
proto je předsedou trpasličí strany, která by kvůli intelektuálnímu potenciálu
svého voličstva zasluhovala lepší místo na výsluní.
Pokud
Miloš Zeman v této souvislosti hovořil o Aleně Vitáskové, jeho výrok měl dokonce
racionální základ. Její trestní stíhání bylo jedním z více nástrojů k jejímu
vytlačení z funkce, v které byla nepohodlná nejen části podnikatelů v solárním
byznysu, ale také manažerům distribučních společností, které zastavením
zvyšování cen energií připravila o obrovské peníze. Trestní řízení nevypuklo
kvůli ní, ale není dodnes jasné, proč ji vyšetřovatel z postavení svědkyně
nejednou převedl mezi obviněné, když proti ní neměl důkazy, a proč to toleroval
dozorový státní zástupce a pojal její neprokázané provinění do obžaloby. Důkazy
se nepodařilo dohonit ani dokazováním před soudem a soudce se nestyděl odsoudit
ji s vědomím, že její vinu nemá čím prokázat. Pro absenci důkazů ji pak
odvolací soud zprostil obžaloby. Chybí koncovka: tresty pro ty, kdo ji
šikanovali bez důkazů. Té se ale nedočkáme.
Ještě
více chtěnosti poznamenává další trestní stíhání proti ní, vyvolané udáním
zaměstnance mocné obchodní společnosti ČEZ a.s., která také má důvod stěžovat
si kvůli zastavení růstu cen energií. Zneužití pravomoci se měla dopustit
obsazením funkce místopředsedy ERÚ, pověřeného řízením právního úseku, bývalou
nejvyšší státní zástupkyní Renatou
Veseckou. Aby bylo stíhání možné, musely
jí orgány činné v trestním řízení prokázat způsobení škody. Šli na to od
lesa: škodou má být mzda Renaty Vesecké, jejíž práce dle nich má pro nedostatek
kvalifikace nulovou hodnotu. Tak komické odůvodnění způsobené škody je vskutku pozoruhodné.
Kladu otázku, jaký je poměr odborné
vyspělosti žalobce a Renaty Vesecké, která navzdory potížím v minulosti jistě
stále patří k elitním právníkům? Toto trestní stíhání sloužilo jako
nástroj psychologické války proti Aleně Vitáskové. Např. pro jmenovací dekret
Renaty Vesecké přišlo třicet policistů do tří objektů úřadu v době, kdy
probíhala porada vedoucích představitelů obchodu s energiemi. Následně pak
policie předvolávala k výslechům úředníky ERÚ, požadovala další a další dokumenty, některé i duplicitně. Alena Vitásková tak byla spolehlivě pod
psychologickým tlakem, i když zrovna nezasedal brněnský soud.
Mluví-li
Andrej Babiš o objednaném trestním stíhání, má to také racionální základ.
Nevím, zda se dopustil trestné činnosti. Zpráva OLAF jej neusvědčuje, jak tvrdí někteří opoziční
politici. Ale načasování trestního oznámení ve staré věci právě do předvolební
doby opravňuje k silnému podezření na účelovost a zlý úmysl.
Mnoho
řečí se v pořadu vedlo o nezávislosti soudců a státních zástupců. Ani slovo
nepadlo o tom, že soudy a státní zastupitelství jsou službami státu občanů a příslušníci
obou stavů by měli nést odpovědnost, pokud způsobí škodu. Pokud na svých
poradách mluví o stranách řízení jako o verbeži či lidském hnoji, měli by přijít o talár, protože
jsou apriorně podjatí.
Pavel
Rychetský překvapil politickými postřehy. Připomněl, že některé záležitosti
našeho politického života, jako je trestně stíhaný předseda vlády nebo
vystupování Tomio Okamury, může „cizina“ vnímat negativně. Jde o to, kdo je ta „cizina“,
zda to není uzavřená „bublina“, v které žijí účastníci mezinárodních
setkání, jichž se pan předseda zúčastňuje. A je otázka, zda se kvůli ohledům na
„cizinu“ musíme vzdát práva řešit si domácí problémy co nejúčelněji. Jinak mám
dojem, že zatím nikdo v „cizině“ neodmítl podat ruku trestně stíhanému českému
předsedovi vlády v demisi.
Starosti
dělá Pavlu Rychetskému začlenění státního zastupitelství do moci výkonné a jeho
nedostatečně zabezpečená nezávislost. Namítám proti tomu, že v Evropě je
jiný způsob začlenění státního zastupitelství či prokuratury do soustavy orgánů
státní moci výjimečný a nenacházím důvod, proč právě u nás by měla být další
výjimka. Hlavně postrádám vysvětlení, v čem se reálně a navíc škodlivě
projevuje údajná závislost státního zastupitelství na moci výkonné. Uznávám, že
jako laik a aktivista, podporující obhajobu obviněných převážně v „patologických“
procesech, mohu mít zkreslený pohled. Nicméně z této pozice se mi zdá, že
státní zastupitelství je nezávislé až příliš
a dopouští se až svévolných zásahů do osudů jedinců, ale i státu. Psal
jsem nedávno o nezákonnostech, jichž se dopouštěli státní zástupci ve vazební
kauze Shahrama Abdullaha Zadeha, jimiž se zabývala i Poslanecká sněmovna a
kárný soud. Zde šlo pouze o jedince, ale dochází i na stát. Byl snad zásah
policie pod dozorem olomouckého vrchního státního zastupitelství na Úřadě vlády
13.června 2013 projevem nedostatku nezávislosti státního zastupitelství ? Vždyť
jeho nepřímým důsledkem byl pád vlády a rozpuštění Poslanecké sněmovny. Kdo zaručí,
že ještě více nezávislé státní zastupitelství příště nesvrhne prezidenta republiky,
s jehož zvolením nebude spokojeno?
Pozoruhodné
byly i další politické postřehy Pavla Rychetského. Projevil vyhraněný názor na
politické postoje Tomio Okamury, které označil za rasistické, xenofobní a
neonacistické. Prohlásil, že je chybou, že se tento politik stal místopředsedou
Poslanecké sněmovny. Sám názor mě nepřekvapil
a chápu jej, spíše mě udivila otevřenost obvykle zdrženlivého předsedy Ústavního
soudu. Zajímavý je i jeho pohled na taktiku Andreje Babiše, o němž si myslí, že
neusiluje o vytvořené vlády s podporou SPD a KSČM.
Samozřejmě
nezapomněl na „trvalku“ svých úvah: na názor, že začínající soudci se mají nejdříve učit
soudit jako přísedící u vyšších soudů a teprve pak se mají ujmout funkce u
nalézacího soudu.
V kritickém
pohledu na Tomio Okamuru si s Pavlem Rychetským notoval i Robert Pelikán, který se okrajově
přiřadil k hlasatelům zprávy, že „král je nahý“, když funkci místopředsedy
sněmovny ohodnotil slovy, že to je člověk, který občas řídí schůzi. Jeho
vystoupení bylo jinak klidné, věcné, zaměřené na vysvětlení některých spíše
nedorozumění mezi ním a politizujícími představiteli justice. Stojí za zmínku, že kvůli metodice výběru soudců se do
něj pustili tvrzením o její protiústavnosti stále stejní justiční funkcionáři,
kteří jsou s ním nespokojení, protože nemá porozumění pro jejich touhu po
zřízení samosprávného orgánu justice. Jejich
touha mi je sympatická, ale také sdílím Pelikánovy obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“
justice a soudím, že ustavení samosprávy by mělo být vyváženo zřízením orgánu
vnějšího dohledu (po němž ostatně volala i parlamentní komise při vyšetřování
nezákonností v kauze Shahrama Zadeha).
Pozastavuji
se pouze nad přístupem pana ministra k přijetí
nového zákona o státním zastupitelství. O jeho potřebnosti se zde mluví po řadu
let a je dost možné, že už mohl být projednán, kdyby Pavlem Blažkem předložený
návrh zákona nestáhla z Poslanecké sněmovny konzervativní ministryně Marie
Benešová. Souhlasím s panem ministrem v tom, že by nebylo vhodné, aby
o jeho přijetí Sněmovnou usilovala vláda
v demisi. Nemohu ale přijmout názor, že nebude zákon prosazovat proti
odporu státních zástupců, které pobouřilo zjištění, že by přijetí nového zákona
vyvolalo „přesoutěžení“ všech vedoucích funkcí. Státní zastupitelství je
podřízený subsystém státní správy a názor jeho zaměstnanců je v tomto ohledu
bezvýznamný. Pokud se moc výkonná a moc zákonodárná dohodnou, že poměry v soustavě
státního zastupitelství vyžadují zásadní změnu zákonem, státní zástupci sice
mohou v průběhu tvorby zákona diskutovat o podrobnostech, ale ve výsledku
jim nezbyde nic jiného než buď se přizpůsobit změnám, které zákon přinese, nebo
jít dělat něco jiného.
Jsou
přinejmenším tři důvody pro přijetí zákona. Prvním je potřeba zajistit jednotný
výkon trestního řízení na celém území státu. Zatím jsou jiné poměry v obvodu
Vrchního státního zastupitelství v Praze a jinak se chová Vrchní státní
zastupitelství v Olomouci. Druhým je přílišná personální strnulost
státního zastupitelství, jehož někteří vedoucí činitelé setrvávají ve funkcích
mnoho let. Je ale známo, že vedoucí pracovník se časem opotřebuje, stane se netečným
vůči poruchám chodu organizace a není způsobilý přinášet inovace. Pravidelná
obměna vedoucích je základní podmínkou výkonného řízení organizace. Poslední
důvod, který se bude státním zástupcům líbit nejméně, je zavedení systému
vynucování odpovědnosti za odvedenou práci, či za zmetky, chcete-li. V tomto
směru byl ovšem návrh zákona ve své poslední podobě, kterou znám, naprosto
bezzubý, nepochybně proto, že na jeho utváření měli silný vliv státní zástupci
: kapři si nikdy nevypustí rybník.
Za totáče bylo běžné, že lidi přicházeli k soudu jako svědkové, ale pokud se vrchnosti znelíbili, odcházeli jako obvinění.
OdpovědětVymazatKřivé nařčení se dnes používá ve velkém jako základ tzv. "evropské unie".
Už před čtyřmi tisíci let se to však trestalo smrtí!