Dne
25.září 2017 se ke Krajskému soudu v Brně sjeli obžalovaní a obhájci z kauzy Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ)
a jeho čtrnácti spoluobžalovaných, obviněných z krácení daně
z přidané hodnoty ve výši 2,5 miliardy Kč v obchodech
s pohonnými hmotami. Hlavní líčení probíhá v třídenních blocích.
Od
předchozího jednání uplynuly bezmála čtyři měsíce, což působí dojmem, že soud
k rozsudku nespěchá. Účastníci zjistili, že během dlouhé přestávky se nic
podstatného nezměnilo. Honosná budova z časů císaře pána se nezřítila,
totožnost veřejnosti – pokud by přišla – u vstupu do jednací síně nadále zjišťuje příslušník Justiční stráže, ale i tak
se předseda senátu ptá neznámých osob na jméno, kromě toho chvílemi vede
samomluvu. Klávesnice počítače zapisovatelky rachotí jako tkalcovský stav a
větrání soudní síně o přestávkách není přípustné. Obhájci si marně stěžují. Hlavního
obžalovaného SAZ prý v zájmu jeho osobní bezpečnosti přivádí
z vazební věznice šestičlenná eskorta těžkooděnců Vězeňské služby ČR,
která jej chrání i v soudní síni. Proto se ze vzdálenosti asi tří metrů od
mé hlavy na mne šklebí hlaveň samopalu.
Hlavní
líčení, zahájené v lednu r.2016, dne 25.září 2017 konečně dospělo
k zahájení výslechů svědků. Je to radostná událost, neboť má být slyšeno 32
svědků obžaloby a výpovědi dalších mají být čteny, k tomu přistupují
výslechy znalců a svědků obhajoby a čtení listinných důkazů. Mezi
zahájením výslechů svědků a vyhlášením
rozsudku leží obrovská spousta práce.
Tuto
etapu hlavního líčení zcela jistě ovlivní povaha důkazní situace, která se
vyznačuje nedostatkem přímých důkazů. Soud, žalobce i obhájci nemají jinou možnost než snaživostí překonat chatrnost
důkazů na podporu nebo k vyvrácení tvrzení obžaloby, že obžalovaní jsou
viníky rozsáhlého krácení daně z přidané hodnoty při obchodování
s pohonnými hmotami a z nich SAZ byl nositelem zločinného projektu a
hlavním řídícím činitelem podvodné sítě.
Budou proto muset sbírat jakékoli podrobnosti ze života řídících
společností v naději, že ze záplavy bezcenných poznatků vyrýžují zlatinku
pravdy. Z průběhu prvých devíti dnů výslechů je patrné, že všichni hráči
v tomto divadle si jsou situace vědomi. Hlavně předseda senátu se při
výsleších dere k poznání soustavně a neústupně a také obžalovaní a jejich
obhájci se pilně činí. Nejmenší zájem jeví žalobce, který možná na základě
poznatků z přípravného řízení má ve všem jasno a jen občas se položením
otázky ujistí, že je na správné stopě.
Ještě
před zahájením výslechu svědků se přihlásil o slovo obžalovaný SAZ. Vložil pak
krátkou cestou do spisu usnesení č.33 a 34 parlamentní Stálé komise pro
kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (společně se
Stálou komisí pro kontrolu činnosti GIBS), jimiž se komise vypořádaly se
stížnostmi na nezákonné odposlouchání telefonických rozhovorů SAZ s jeho
obhájci. Zásah orgánů činných v trestním řízení do práv obviněného byl tak
nehorázný, že vyvolal pobouření veřejnosti odborné i laické, jež vedlo až k postihu odpovědných
činitelů. Dozorový státní zástupce Michal Galát čelí kárné žalobě a případ mu
byl odebrán, ušetřeni nezůstali ani policisté. Mezi Unií obhájců a státním
zastupitelstvím běží spor o to, zda se Michal
Galát zneužitím odposlechů dopustil trestného činu. Soudím ale, že Unie obhájců
nemá ve sporu se státním zastupitelstvím šanci na úspěch, i když bych jí jej
přál.
SAZ
doprovodil předání dokumentů výkladem o postavení a významu volených orgánů a mezinárodněprávních
závazků ČR a závažnosti zásahu parlamentních komisí. Předseda senátu listiny
přijal bez odporu, ač jistě věděl, že k pohoršlivému jednání došlo v jiném,
„malém“ trestním řízení, v němž je SAZ vazebně stíhaný kvůli podezření, že
v době pobytu ve vazbě zřídil zločinné uskupení, jež se mělo zabývat
přípravou ovlivňování svědků v této „velké“ kauze. Hlavní práci v něm
odvedli spolupracovníci policie.
Podle
mého laického názoru odposlechy hovorů
obviněného s advokáty jsou sice
hrubým porušením zákona, ale ve srovnání s dalšími nepřístojnostmi,
k nimž v „malé“ kauze došlo, jsou spíše podružnou záležitostí. Pochybné je
již zkonstruování obvinění ze založení zločinného uskupení. Znělo by věrohodně, kdybychom uvěřili
v nadpřirozené schopnosti pana obviněného, který v době jeho údajného
ustavení byl ve vazbě a s nikým z jeho členů nepřišel do styku. Mimo
to obsahem jednání účastníků uskupení byla příprava důkazů k vyvrácení
některých výpovědí z přípravného řízení, škodících SAZ. Obviněný má stejné
právo opatřovat si důkazy jako státní zástupce. A v nejhorším případě
došlo pouze k přípravě trestného činu, která sama o sobě není trestná. Aby
toho nebylo málo, dozorový státní zástupce nezákonně prodloužil panu obviněnému
koluzní režim vazby a podle mého laického názoru navíc zneužil zdravotní
dokumentaci jeho manželky. Hlavně však Krajský
soud v Brně jako soud stížnostní nese odpovědnost za to, že SAZ je držen
v útěkové vazbě, ačkoli soud má na svém účtě rekordní kauci 150 milionů
Kč, složenou jeho přáteli, na jejímž základě byl propuštěn z vazby ve
„velké“ kauze. Úvahy o justičním banditismu se mi jako laikovi nezdají
přehnané. Toto vše se děje SAZ, ačkoli pro něj stále platí presumpce neviny.
Po
prohlášení SAZ předstoupila před soud krásná černovláska se smutnýma očima: svědkyně
Milena Pfeifer, manželka korunního svědka Petra Pfeifera. Pro soud je zajímavá
tím, že zastávala významnou funkci ve společnostech Ecoll Invest (dále jen
Ecoll) a v rakouské P.P.S. GmbH (dále jen P.P.S.), jež žalobce považuje za
vrchol sítě daňových podvodníků, kteří krácením DPH v obchodu
s pohonnými hmotami okradli stát o 2,5 miliardy Kč. Starala se o vnější image společností, kontrolovala
toky peněz, v P.P.S. měla
disposiční právo k účtům a
spravovala soukromé prostředky Ronena Yaisha Nadava, zmocněnce ruského
investora. Zajímavá je i jako oznamovatelka trestné činnosti – únosu svého
manžela. Měla by tedy mít bohaté
poznatky o vnitřních poměrech obou společností, o jejich společnících a jejich
činnosti. Její úvodní výklad byl kusý, což je vzhledem k časovému odstupu pochopitelné.
Ale soud si i tak přišel na své, protože zejména předseda senátu a obhájci,
méně žalobce, cíleným vedením otázek dospěli ke spoustě
poznatků o útrobách sledovaných společností a dění v nich.
Paní
svědkyně byla v obtížném postavení. Především musela pečovat o květinku
své vlastní nevinnosti ve vztahu
k žalované trestné činnosti. Působila přece uvnitř řídích společností sítě
téměř od počátku až do konce podvodných obchodů, měla přehled o mnoha jednáních
a vztazích, též o pohybech peněz, po určitou dobu měla disposiční právo k účtům
a byla v častém styku nejdříve s Israelcem Ronenem Yaisha Nadavem,
pak se SAZ, s nejdůležitějšími z obžalovaných a zejména se svým
manželem, jenž byl důležitým aktivním činitelem ve vedení sítě. Je
s podivem, že o podvodech dle svého ujišťování až do poslední chvíle
nevěděla. Někdo tvrdí, že ji varoval Ronenen Yaisha Nadav, který prohlédl
nekalé praktiky podvodníků a kvůli tomu nechal svěřenou investici vyplatit a
odešel. Toto ale svědkyně popírá a hájí se, že jí manžel vysvětlil, že Nadav
lhal a ve skutečnosti je všecko v pořádku. Manželovi bezmezně důvěřovala a
důvěřuje.Vše nebo aspoň něco o podvodech se dověděla po únosu manžela, vlastně
po jeho návratu, kdy ji do tajemství aspoň částečně zasvětil. Dověděla se také,
že manžel si k mnohamilionovému výkupnému pomohl z firemních účtů,
ale již nevěděla, zda pak peníze nějak vrátil. Vydělávala 50 tis. Kč měsíčně a
z toho kryla rodinné výdaje, manžel si nanejvýš platil benzin.
S informací
o únosu manžela šla na policii. Tím asi od sebe aspoň zatím odvrátila nebezpečí
trestního stíhání. Spolupráce s policií je pojistka sice významná, nikoli
však zcela neprolomitelná. V každém případě se stylizovala do podoby zcela
nepodezíravé pozorovatelky, bezmezně důvěřující manželovi, které poznatky o nezákonnostech proklouzávaly
mezi prsty až do poslední chvíle.
Musela
se také mít na pozoru, aby neposílila podezření, že její manžel hrál významnou
roli v řízení nezákonností, které provázely obchodní činnost sítě. Jeho
obraz v jejím podání je neurčitý.
Naopak
podstatně podrobněji vykreslila obraz SAZ jako „šéfa“, který dával příkazy,
kontroloval jejich plnění, sledoval toky peněz a vedl četná obchodní jednání,
v P.P.S. měl pro sebe největší kancelář ze všech. Uvážíme-li, že takto
působil v prostředí, v němž podle jejího svědectví nic
nenasvědčovalo, že by pod povrchem probíhaly nezákonnosti, pak ale SAZ možná
vůbec neublížila. V žádném případě nevyslovila podezření, že by SAZ věděl
o podvodech a měl z nich profit. Z toho
lze vyvodit, že příkazy, jež údajně SAZ dával zaměstnancům, je nevedly k protiprávnímu jednání.
Svědkyně
neposílila podezření proti SAZ až na jednu výjimku, jejímuž připuštění by jeho obhájci
a sympatizanti určitě rádi zabránili: vyjádřila se zcela neomaleně, že podezírá
SAZ z účasti na řízení únosu jejího manžela, ke kterému došlo
v červenci r. 2013. Dokonce prohlásila,
že se jej bojí. SAZ její prohlášení zřejmě překvapilo a cítil se jím dotčen.
Hájil se pak otázkami na její dojem z jeho chování k ní v
celém průběhu společného působení v podvodných firmách. Připustila,
že se k ní vždy choval gentlemansky a jejich vzájemné vztahy byly
přátelské. Toto vystoupení je v rozporu s jejími dřívějšími údaji: nikdy
v minulosti proti němu v souvislosti s únosem manžela nevznesla
podezření, a neuplatnila je ani při podání trestního oznámení na policii.
Na jejím
vystoupení ležel temný stín hororového zážitku z únosu jejího manžela
Petra Pfeifera, z jeho vlivu na průběh jejího těhotenství a z navazujících
dalších podivných událostí. Petr Pfeifer se z jednodenního únosu vykoupil
částkou 46 milionů Kč, kterou odčerpal z účtů inkasní společnosti, jež pracovala pro P.P.S.
Svědkyně neví, zda a popřípadě z jakých zdrojů peníze vrátil. Ve světle poznatků
z jejího výslechu se vynořují děje, které postrádají logiku. Již oslavy
narozenin syna se zúčastnili někteří z pachatelů jednodenního únosu jejího
manžela, kteří se náhle změnili v ochranku, doprovázeli ji do Itálie na
dovolenou, odvezli oba manžele na několik dní do hotelu v Polsku a celkově
je „chránili“ několik týdnů. Svědkyně o tom říká, že ochránci je měli chránit,
ale ve skutečnosti je zadržovali. Mezitím se po P.P.S. rozšířila pověst, že
Petr Pfeifer zpronevěřil firemní peníze a zmizel. Přerušily se přátelské vztahy
mezi paní svědkyní a obžalovanou Eliškou Coufalovou. Poškozená P.P.S. nechala
vyklidit byt, užívaný manžely Pfeiferovými. Svědkyně si povzdechla, že tímto
způsobem přišla o majetek, tedy o vnitřní vybavení bytu a osobní věci (pozn.: o
tom dále). Kromě toho jí P.P.S. nevyšla vstříc v řízení o mateřské dávky.
Tím přispěla ke vzniku zoufalé finanční situace, do které se svědkyně po
návratu z porodnice dostala. Snažila se ji mírnit rozprodáváním dárků, jež
dostala od SAZ.
Zmínkami
v její výpovědi vystoupila z šera postava Martina Veselého, který
hrál roli jak v provedení únosu Petra Pfeifera, tak v pozdější
podivné ochraně manželů Pfeiferových. Jeho jméno se ale nevyskytuje
v seznamu svědků obžaloby.
Na okraj
uvádím, že ve věci únosu Petra Pfeifera probíhá u zdejšího soudu trestní řízení, které se nachází ve fázi
dopracování obžaloby, když původní obžalobu soud vrátil žalobci. Také
v tomto řízení figuruje Martin Veselý, jenž je kromě toho spoluobžalovaným
SAZ v jeho „malé“ kauze, a je rovněž ve vazbě.
Není bez
zajímavosti, že při výslechu paní svědkyně okrajově zazněla také informace, že
po únosu Petra Pfeifera došlo také na únos SAZ. Zatímco stíhání pachatelů únosu
Petra Pfeifera dospělo do výše uvedené pokročilé fáze, souběžné vyšetřování
únosu SAZ se ještě skrývá v šeru. Orgány činné v trestním řízení přece
zásadně přistupují ke všem případům se stejným úsilím bez ohledu na jednající
osoby (sic!).
Kdykoli
se někdo z vyslýchajících byť jen okrajově přiblížil k těmto
událostem, svědkyně nedokázala potlačit pohnutí. Ke všemu zřejmě trpěla
bolestmi, takže jí předseda senátu dopoledne druhého dne hlavního líčení
dovolil, aby při pokračování výslechu seděla.
Předseda
senátu věnoval jejímu vytěžení velkou péči. Zabýval se jejím výslechem necelé
tři půldny. Chtěl vědět úplně vše o vnitřní organizaci společností P.P.S. a Ecoll, o lidech, kteří v nich působili
a o jejich pracovní náplni, o mezilidských vztazích uvnitř společnosti.
Podrobně se vyptával na její vlastní činnost, na vztah k ostatním vedoucím
pracovníkům a k SAZ. Mnoho času věnoval zkoumání zápisů v jejích dvou
pracovních denících. Na významnou část otázek ovšem odpovídala, že neví,
nepamatuje si, netuší. Teprve když ukojil svou zvídavost, přenechal ji žalobci
a po něm obhájcům a odsouzeným.
Z nich
ji nejvíce potrápil SAZ. Tématický záběr jeho otázek byl nesmírně široký.
Snažil se zpochybnit její tvrzení o svém vedoucím postavení ve společnosti vyptáváním
na jednotlivé prvky řídících procesů, jež by mu mohly dát moc nad společnostmi.
V části případů buď odpověď neznala, nepamatovala si, nebo jeho vliv na řízení
popírala. Mimo jiné potvrdila, že neměl přístup k účtům společností, ani
do nich nemohl nahlížet. Na rozdíl od Ronena
Yaisha Nadava nedostával od ní reporty o stavech účtů.Nevstupoval do vztahů se zákazníky, neměl vliv na
přijímání nových pracovníků. O obsahu jeho porad se spoluobžalovanými Eliškou
Coufalovou a Danielem Rudzanem nic nevěděla. Významným námětem byl únos Petra
Pfeifera a navazující události. Nemá
jinou informaci o odpovědnosti SAZ za únos manžela než jeho tvrzení. Únos
považovala za trest za manželovu neochotu dále se podílet na trestné činnosti.
Neměla přístup k informacím o
podvodech, páchaných při obchodech s pohonnými hmotami: trvala na svém, že
vlastně o ničem nevěděla, a pokud něco věděla, dověděla se to až od manžela po jeho únosu. Trestní
oznámení ale podala kvůli únosu manžela, s podezřením na daňové podvody se
policii nesvěřila. Vyšlo najevo, že Zadeh jí věnoval vlídnou pozornost:
postaral se, aby pro ni firma koupila automobil Porsche, který byl jejím snem,
daroval jí drahé hodinky, zaplatil svatební cestu a dával jí i drobné dárky.
Vnímala to spíše jako zprostředkovanou pozornost manželovi.
Výslech
svědkyně Mileny Pfeifer zabral zbytečně mnoho času díky neshodám mezi SAZ a
předsedou senátu, který velmi často zakazoval jeho otázky kvůli jejich uvádění návodným
výkladem. Často zasáhl právě ve chvíli, kdy by pan obžalovaný konečně položil
otázku. SAZ se pak bránil, že uvedení otázky je nutné pro její srozumitelnost,
ale většinou neuspěl. Předseda senátu mu opakovaně vysvětloval, že úvodní
výklady jsou nepřípustné a někdy skočil do jeho přednesu pokynem, aby položil
otázku. Tu pak ale často stejně zamítl. Nejsem jako laik přesvědčen o tom, že
všechny zásahy pana předsedy byly na místě, i když některé snad ano. Zajímalo
by mne ale , jak by to dopadlo, kdyby někdo vyhodnotil podle stejného metru
otázky, jež pan předseda kladl svědkům.
Výpovědi
paní svědkyně přijali radostně obžalovaní Petr Moštěk a Daniel Rudzan, kteří z nich
vyvodili, že potvrdila jejich obhajobu: ačkoli měla do dění ve firmách hluboký
vhled, nezpozorovala v jejich činnosti žádné stopy nezákonného jednání,
naopak potvrdila obraz standardního obchodování. Perličkou bylo doznání Daniela
Rudzana, že má ve své péči majetek z vyklizeného
bytu manželů Pfeiferových. Vysvětloval, že jej nemohl vrátit, protože s nimi
ztratil kontakt, měl dost svých vlastních starostí (byl nějaký čas ve vazbě) a
nakonec jako obžalovaný se neměl se svědky stýkat. Jeho výklad vyvolal hlasité
veselí obžalovaného Petra Moštěka, jenž vzbudil nevoli předsedy senátu. Od něho se Danielu Rudzanovi dostalo upozornění, že zadržování cizího
majetku by mohlo mít jasnou trestněprávní kvalifikaci.
SAZ vystoupení
Mileny Pfeifer nezhodnotil s vědomím, že brzy stane před soudem jako
svědek její manžel, jehož výpověď nechce svými vývody ovlivnit.
Dva dny
na její výslech nestačily. Podařilo se jej uzavřít až 11.října 2017, neboť jeho
plynulému pokračování zabránilo nejdříve náhlé jednodenní onemocnění SAZ, pak
její vlastní, jež ji vyřadilo na celý týden. Mezeru zaplnil svědek Jan
Náprstek, ale o něm a jiných věcech až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat