STÁT VYDĚRAČ

K základním kamenům trestního práva patří presumpce neviny, zakotvená v čl.40 odst.2 Listiny základních práv a svobod, jenž zní: Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Jsou to krásná slova, která v praxi českého trestního řízení platí jen tehdy, pokud se to výjimečně hodí orgánům činným v trestním řízení. Velmi často pracují od počátku trestního řízení pod vlivem presumpce viny a nejpozději  od sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání nakládají s obviněným v souladu s ní  a s přesvědčením, že bude jistě odsouzen. Zvlášť nehorázně si vedou, začnou-li současně „soudit“ novináři a pod jejich vlivem lůza: jejich halasení zvyšuje chuť orgánů k nadužívání moci, zpětně povzbuzují novináře a společně s nimi roztáčejí kola nenávisti lůzy k obviněnému.

Nedbání presumpce neviny se promítá i do úvah o uvalení a prodlužování vazby. Horliví následovníci rudých prokurátorů si nedělají starosti kvůli možnosti, že obviněný by nakonec mohl být zproštěn viny, takže jeho omezení na svobodě bylo nadbytečné. Nemilosrdně uplatňuji presumpci viny: v jejich očích je obviněný téměř jistě budoucí odsouzený. Čas, strávený ve vazbě, se mu zahrne do výkonu trestu, takže neutrpí žádnou škodu. Protože se nepodílejí na odškodném, které stát vyplácí obětem vadného trestního řízení, nepřihlížejí ke škodám, jež způsobí obviněnému a jeho blízkým  odříznutím od obvyklého způsobu obživy. Mají tak zásluhu na tom, že stát vyplácí rok od roku větší a větší náhrady za zcela zbytečné věznění nevinných a za škody s tím související. Také soudci často přistupují k návrhům žalobců na uvalení vazby pod zorným úhlem presumpce viny. Proto dochází k nadužívání institutu vazby, které orgány činné v trestním řízení většinou považují za své nezadatelné právo. Za škody, jež způsobí obviněným a jejich rodinám a blízkým, nesmí být voláni k odpovědnosti, na finančních náhradách se vlastní kapsou nepodílejí.

Křiklavým příkladem uplatnění presumpce viny je příběh Shahrama Abdullaha Zadeha, českého občana iránské národnosti, absolventa Masarykovy university, o němž jsem se okrajově zmínil již dříve. Podle obžaloby měl být hlavou rozvětveného zločinného spolčení, které v poměrně krátkém čase způsobilo státu daňovými úniky škodu ve výši 2,3 miliardy Kč. Spolu s ním usedne na lavici obžalovaných 15 osob, ale část spolupachatelů nebyla dosud ustavenovena.

Protože v něm orgány činné v trestním řízení vidí „velkou rybu“ a navíc majetného člověka, na jehož majetku by se mohl stát hojit za utrpěný daňový únik, v souladu s presumpcí viny mají od počátku jasno, že bude odsouzen. A aby případně neunikl zaslouženému trestu a nezmizel v širém světě, obstavily mu majetek v hodnotě 50 milionů Kč a drží jej již 22 měsíců ve vazbě.

V pondělí 25.ledna 2016 soud obdržel kauci za propuštění Shahrama Abdullaha Zadeha z vazby. Kauce se postupně zvyšovala. Státní zástupce nebyl spokojen s žádnou nabízenou částkou, když první nabídka byla sice neobvykle vysoká, ale obnášela “pouhých” 20 milionů Kč. Opakovanými stížnostmi si vynucoval její zvyšování. Teprve po dosažení hranice 150 mil. Kč soud projevil dne 27.ledna 2016 ochotu ji přijmout a obžalovaného propustit z vazby. Státní zástupce se poprvé neodvolal kvůli její údajné nedostatečnosti. Média ve dnech 28. a 29. ledna 2016 vzrušovala veřejnost zprávou, že “zločinný cizinec” (pro některé novináře byl jen “Iránec” bez uvedení, že jde o českého občana) bude propuštěn a 29. ledna 2016 dokonce novináři čekali před branami věznice. Ale nedočkali se. Ačkoli soud má v takových případech jednat bez průtahů a v jiných případech se tak chová, soudce Aleš Novotný se postaral, aby si obžalovaný vypil kalich hořkosti až do dna: nevydal včas písemné vyhotovení a postaral se mu o jeden weekend ve vězení navíc. Možná se mu malicherně “odvděčil” za neuctivé vyjadřování po skončení vazebního řízení o jeho přístupu k žádostem o propuštění  z vazby.

Dovolím si osobní vsuvku. Znám z jiného řízení soudce Aleše Novotného jako velmi pečlivého a zdvořilého člověka, jemuž se ale příhody s protahováním řízení a zdlouhavostí při vyhotovování písemných rozhodnutí občas stávají. Chci věřit, že příčinou je skutečně jen nadměrná pečlivost a možná nedostatečné zabezpečení pomocným personálem. Při rozhovorech s vzdělaným a vysoce inteligentním Shahramem Abdullahem Zadehem, mužem okouzlujícího chování, si často vzpomínám na gymnazijní výuku češtiny, v které jsem se dověděl o existenci orientálního stylu vyjadřování, pro který je příznačná mnohomluvnost, květnatost a sklon k používání nadsázky. Pokud ale Shahram Abdullah Zadeh mluvil o nepřiměřených průtazích písemného vyhotovení rozhodnutí a nestydatosti při zvyšování kauce, dávám mu za pravdu. Vazební řízení před senátem Aleše Novotného již dříve těmito vadami skutečně trpělo v neuvěřitelném rozsahu. Znám případy jiných soudců, které předsedové soudů poslali za průtahy před kárný soud, zatímco Aleši Novotného se dostává zastání. Pomstu za Zadehovy výroky z 27. ledna 2016 bych proto považoval za nemravnost. Ale připouštím, že soudce nemohl přípravu písemného vyhotovení uspěchat, protože možná bude vystaven hněvu určitých kruhů, které si přejí mít pana obžalovaného za mřížemi pokud možno na věky věků. Nicméně nadbytečné ponechání obžalovaného ve vazbě přes weekend by podle mého laického úsudku mělo být pro nadřízené pana soudce podnětem, aby jeho postup přezkoumali z pohledu možného porušení soudcovské etiky.

Kauci za Shahrama Abdullaha Zadeha složili přátelé a příbuzní s vědomím, že v případě jeho odsouzení tyto prostředky propadnou ve prospěch státu jako dílčí úhrada škody, způsobené trestnou činností (neobvyklá “vymoženost” dle nevelizovaného trestního řádu). Poskytovatelé kauce jsou nepochybně počestní lidé, požívající dobré pověsti. Složení této skupiny a zjevná víra jejich členů ve zproštění Shahrama Abdulla Zadeha viny vypovídá nepřímo i o kvalitě jeho osobnosti.

Prodlužování vazby a šroubování kauce do rekordní výše patří k projevům presumpce viny a z ní vyplývající jistoty, že Shahram Abdullah Zadeh se dostane do výkonu trestu. Kdyby se příslušné orgány držely presumpce neviny, musely by si při rozhodování o uvalení vazby připustit možnost budoucího zproštění a vést úvahy o uvalení útěkové vazby s velkou opatrností. Vzhledem ke způsobu jeho podnikání by po zprošťujícím rozsudku rekordní kauci za propuštění z vazby vystřídal rekordní požadavek na náhradu škody, způsobené nesprávným vedením trestního řízení.

Proti tvrdošíjnosti žalobce, trvajícího na držení Shahrama Abdullaha Zadeha v útěkové vazbě a tlačícího na postupné zvyšování kauce, stojí zdravý selský rozum. Pan obžalovaný není primitivní zlodějíček, který by se řídil zásadou “kdo uteče, vyhraje”. Pro svůj způsob podnikání potřebuje zachovat si dobrou pověst a mít volný pohyb po světě. Odmyslíme-li si skutečnost, že vyčnívá z davu tak nápadně, že snad není země, kde by jej “lovci lebek” naší policie nedostihli, s mezinárodním zatykačem v zádech a bez zprošťujícího rozsudku prostě nemůže pokračovat ve svých podnikatelských aktivitách. Je v jeho výsostném zájmu, aby spolupracoval se soudem a vedl důslednou obhajobu. Jako uprchlík by si pomohl pouze k tvrdému odsouzení. Mimo to až do rozhodnutí odvolacího soudu mu nástup k výkonu trestu nehrozí. Jsem přesvědčen, že by neuprchl, i kdyby jej nezdržovala přemrštěně vysoká kauce.

Všichni viníci jeho nesmyslně dlouhé útěkové vazby by se měli zamyslet nad svým vnímáním zásady presumpce neviny.Nebudu se pouštět do úvah, do jaké míry jejich jednání mohl ovlivnit xenofobní postoj k “cizákovi”.

Řízení proti Shahramu Abdullahu Zadehovi je postiženo nestandardním přístupem k presumpci neviny ještě i jinak. Případ je velmi složitý a dokazování individuální viny mimořádně obtížné. Žalobce si pomohl způsobem, jenž dle mého laického úsudku hraničí se zneužitím pravomoci. K jednomu z řídích činitelů zločinného uskupení přistoupil pod zorným úhlem presumpce neviny. Nezahájil proti němu trestní stíhání, následně jej neposlal do vazby. Výtečník byl spoluzakladatelem sítě podvodných firem, významným způsobem se podílel na řízení obchodů, vydělal´na tom spoustu peněz, našel Shahrama Abdullaha Zadeha, vyjednal s ním půjčku 50 milionů Kč pro svou podvodnou společnost a pro sebe si od něj vypůjčil více než 4 miliony Kč (oblíbený trik dlužníků: poslat věřitele do vězení). Jako odměnu za shovívavost jako jediný ze svědků poskytuje ucelené svědectví v neprospěch Shahrama Abdullaha Zadeha. Podle zásady, že i lotr má nárok na spravedlivý prospěch, jako laik soudím, že díky použití tohoto svědka je trestní řízení vedeno nezákonně a vyslovuji podiv nad tím, že soud takto postavenou obžalobu nevrátil k přepracování.  Je to o to horší, že podle informací z důvěryhodného zdroje s postupem žalobce vyslovili souhlas jak přímí nadřízení žalobce Aleše Sosíka, tak Nejvyšší státní zastupitelství. Příliš to nepřekvapuje, protože státní zástupci jsou (opět pouze dle mého laického názoru) obecně častými vyznavači principu presumpce viny a mimo to nepřipouštějí zásadně, že by se mohli dopustit pochybení.

Pro úplnost dodávám, že naše trestní právo zná institut spolupracujícího obviněného, který mnozí právníci považují za kontroverzní. Je ale aspoň upraven zákonem. Naproti tomu institut spolupracujícího svědka-spolupachatele naše trestní právo nezná. Státní zástupci, kteří tuto novinku do praxe trestního práva vnášejí, by měli být po zásluze odměněni.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 17.1.2016

V Otázkách Václava Moravce dne 17.ledna 2016 se velkému “vymývači mozků” podařil husarský kousek: přizval do pořadu vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které “nastavil nohu” vyžadováním komentářů k velkým “živým” kauzám ekonomické kriminality. Předestřenou záminkou jeho zájmu měla být snaha ověřit, zda jejich vyšetřování netrvá příliš dlouho a zda ticho po velkém počátečním mediálním humbuku neopravňuje  veřejnost k obavám, že se nakonec nikomu nic nestane.

Lenku Bradáčovou vmanévroval do obtížného lavírování mezi snahou o uspokojení zvídavosti moderátora, představujícího bona fide zájem veřejnosti, a nepřípustností prozrazení citlivých informací, jež by mělo za následek ztížení dokazování nebo snížení jeho objektivity.

 Nešlo o ledajaké příběhy. Jako první přišel na přetřes právě projednávaný případ korupce v nemocnici Na Homolce. Hlavním obžalovaným je bývalý ředitel Vladimír Dbalý. Moderátor neváhal zesměšnit jej zmínkou o jeho “sněžení”, čili o podezření na závislost na kokainu. Lenka Bradáčová odmítla náznak podezření, že snad obžaloba není dostatečně podložena důkazy, i když není nadstandardně silná. Jeden a půl roku od zadržení Vladimíra Dbalého do zahájení hlavního líčení je podle ní doba,  přiměřená složitosti věci. Státní zastupitelství ostatně postup v případu urychlilo již tím, že celou kauzu rozdělilo na dílčí úseky: jednu část již  projednává soud, dvě další jsou ve fázi přípravného řízení a není vyloučeno, že budou následovat ještě i  další obvinění. U dalších částí je možné zpomalení tempa, způsobené čekáním na znalecké posudky nebo mezinárodní právní pomoc.

Následně padla zmínka o kauzách Oleo Chemicals  a možné korupce na České poště, které provázejí celé třiapůlleté období působení Lenky Bradáčové na Vrchním státním zastupitelství v Praze a dosud nedospěly do stadia podání obžaloby. “Vymývač mozků” projevil starost, zda by jejich případné uzavření zprošťujícím rozsudkem nevyvolalo zklamání veřejnosti z nenaplnění očekávání, která vkládala do jejího příchodu.  Lenka Bradáčová na tomto místě vysvětlila složitost postavení státních zástupců.  Jejich přístup musí být nutně odlišný od způsobu myšlení soudců: shromažďují důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněných a žalují v okamžiku, kdy jsou sice na vahách, ale přesto se  domnívají, že mají dost argumentů na to, aby žalobu ustáli. Přistupují k tomu přibližně v 93-94% případů. Někdy se ale neshodnou se soudy, které mají  v souladu s presumpcí neviny respektovat zásadu in dubio pro reo a následně hodnotí důkazní situaci odchylně od žalobců. Z celkového počtu podaných obžalob proto přibližně v 6% případů dochází ke zprošťujícím rozsudkům. Dosažení 100% úspěšnosti obžalob není prakticky možné.

K právě projednávané kauze podezření na korupci při nákupu obrněných vozidel Pandur vrchní žalobkyně uvedla, že pro vyváženost poměru důkazů ve prospěch a v neprospěch obžalovaného lobbisty Marka Dalíka si není jistá výsledkem. Hraje v tom roli i časový odstup od údajného protiprávního jednání.

Na řadu přišel i případ karty Pražana Opencard, jehož neuspokojivým stavem se zabývala i vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. K zvláštnostem případu patří odsouzení úředníků, kteří se projektem zabývali až v jeho pozdějších etapách za působení primátorů Bohuslava Svobody a Tomáše Hudečka, a před soudem stojí i oba bývalí   primátoři, zatímco jejich předchůdce Pavel Bém, který stál u vzniku maléru, zůstává v klidu. Kauzu provází  také pochybnosti o zvládnutí úlohy dozorovou státní zástupkyní Dagmar Máchovou. V tomto případě vrchní žalobkyně připravovala veřejnost na možnost, že případné porušení práva v počátcích příběhu nepovede k potrestání viníků, protože důkazy byly nenávratně ztraceny, a to zřejmě jako následek úniku informací z vyšetřování. Kritika ze strany vyšetřovací komise se neminula účinkem: městská státní zástupkyně v Praze se z řízení vyloučila pro podjatost a dozor nad vyšetřováním převzalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. Současně Vrchní státní zastupitelství v Praze dalo pokyn Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby prověřila postup policie v počátečních fázích kauzy zejména z pohledu podezření, že některé osoby byly možná informovány o připraveném vyšetřování. Naproti tomu státní zástupkyně Dagmar Máchová se nemusí obávat kárného řízení, protože subjektivní procesní lhůta vypršela dříve, než se Lenka Bradáčová ujala úřadu.

Mimořádnou pozornost věnoval Václav Moravec případu Key Investments, v němž jsou obžalováni tři členové představenstva společnosti. Hlavně jej zaujala - a opakovaně na ni upozorňoval - spojitost Key Investments a bývalého prezidenta Václava Klause, popř. Institutu Václava Klause, potažmo Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), které bylo Key Investments jako věřitel upřednostněno proti jiným. Neopomněl zdůraznit, že k zakladatelům Key Investments patřil dlouholetý spolupracovník Václava Klause Jiří Weigl. Tušení vztahu Key Investments k Václavu Klausovi jej viditelně silně zaujalo. Opakovaně se k němu vracel. Připomněl také, že své peníze svěřily Key Investments právě městské části Prahy, jejichž starostové byli blízcí Václavu Klausovi a přišly o ně, zatímco CEP dostalo vše zpět. Do obrazu ovšem neuahrnul  jiné uspokojené věřitele. Představa,  že by se Václav Klaus nebo jeho blízcí dostali do hledáčku orgánů činných v trestním řízení, jej zřejmě příjemně vzrušuje. Od Key Investments pak hladce přešel k velmi čerstvé kauze Via Chem Group, v které se vede trestní stíhání proti 14 osobám, probíhají policejní zásahy  a čtyři podezřelí se dostali do vazby.  Pravděpodobně ale unikly hlavní osoby: podnikatel Petr Sisák ml. a advokát Ivana Hala, navzdory tomu, že státní zástupce vydal předběžný souhlas k jejich zadržení. Je podezření, že byli varováni “krtkem” z nitra orgánů činných v trestním řízení. Lenka Bradáčová potvrdila, že jde o velmi složitý případ, i spojitost mezi oběma kauzami. Václav Moravec v tomto případě opět rozvinul své schopnosti “vymývače mozků”: pilně se snažil přimět Lenku Bradáčovou k prozrazení informací, které sdělit nesmí. Stále znova se pokoušel vyprovokovat ji k potvrzení názoru, že uniknuvší osoby jsou právě Petr Sisák ml. a Petr Hala. Neuspěl, ale nedošlo ani k popření domněnky. Václavu Moravcovi nedala spát ani možná spoluodpovědnost Bankovní rady ČNB, která dle jeho mínění nedůsledným dohledem umožnila rozvinutí kauzy Key Investments. Lenka Bradáčová dala najevo, že nezávislé státní zastupitelství se nezastaví před majestátem Bankovní rady ČNB, bude-li zde podezření na trestnou činnosti.

Došlo i na kauzu  Metropolitního spořitelního družstva, v které je obviněno 20 osob. Způsobená škoda činí vice než 10 mlrd. Kč, ale zajištěny byly jen dvě. V této věci nebyla dosud podána obžaloba. Václav Moravec s potěšením přistihl Lenku Bradáčovou při podřeknutí, po němž jí nezbylo než upřesnit, že obžaloba bude podána během několika týdnů.

Posléze moderátor dokázal, že se nebojí Andreje Babiše a vzal na přetřes případ stíhání několika firem podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v kauze zmanipulovaných veřejných zakázek České pošty. V ní figuruje také firma Agrotec, jež je součástí koncernu Agrofert. Tentokrát jsme se ale dověděli pouze tolik, že rozhodnutí o dalším vývoji kauzy padne během několika týdnů.

Zaznělo i jméno proslulé stavební firmy Metrostav, proti které bylo v souvislosti s kauzou Davida Ratha rovněž zahájeno řízení podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V této souvislosti Václav Moravec upozornil na prudký nárůst počtu žalob, podávaných podle tohoto poměrně nového zákona a vyslovil obavu, že se stát nedoplatí, pokud budou soudy tyto žaloby ve větším měřítku zamítat. Podle Lenky Bradáčové nebezpečí nehrozí, neboť kauz je poměrně málo a žalobci k nim přistují obezřele.

Třešničkou na dortu je vývoj v případu Davida Ratha, jemuž se podařilo žalobou na ochranu osobnosti dostat ze hry státního zástupce Petra Jiráta, který proto nebude zastupovat žalobu v odvolacím řízení. Václav Moravec jako správný “vymývač mozků” zjevně velmi stál o to, aby Lenka Bradáčová prozradila jméno náhradníka, ale neuspěl. Vyšlo nicméně najevo, že David Rath způsobil straně žalobní citelnou nepříjemnost: došlo k porušení rovnováhy mezi žalobou a obhajobou, protože nový žalobce nebude mít výhodu seznamování s obsáhlým spisem od samého začátku procesu. Odpadla ovšem nutnost přeložit dočasně Petra Jiráta k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby mohl vystupovat před Vrchním soudem v Praze. Nutnost přeložení by odpadla, kdyby již byl přijat nový zákon o státním zastupitelství. Na tomto místě se Václav Moravec opět předvedl jako “vymývač mozků”, když s viditelnou škodolibostí  a neskrývanou radostí konstatoval, že nový zákon vůbec nebude přijat, což prý si státní zástupci zavinili sami. Prokázal, nebo si to aspoň myslel, že má lepší informace než ministr spravedlnosti. Lenka Bradáčová odtušila, že státní zastupitelství bude nadále fungovat dobře i bez nového zákona, i když nová úprava by zvýšila efektivitu jeho řízení. Zavinění státního zastupitelství na odporu proti zákonu vidí v tom, že se žalobci v řadě případů dotkli zájmů vlivných osob, jež tím popudili. Zapomněla na odpor zevnitř státního zastupitelství, k němuž mají důvod všichni, kdo by v případě přijetí nového zákona museli opustit zabydlená místa.

Od jednotlivých kauz se pak debata přenesla k zajišťování výnosů z trestné činnosti. Objem zajištěných prostředků rok od roku roste, ale Lenka Bradáčová nevidí možnost dalšího skokového zvýšení, pokud by nedošlo k výraznému personálnímu posílení analytických útvarů. Poukázala ale na vhodnost častějšího ukládání peněžitých trestů. V této souvislosti zmínila uložení peněžitých trestů Krajským soudem v Ústí n.L. v kauze zmanipulovaných veřejných zakázek, jež Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení zrušil. K dovolání nejvyššího státního zástupce ale Nejvyšší soud ČR napravil pochybení odvolacího soudu, přičemž zdůraznil, že uložení peněžitého trestu je vyjádřením společenské škodlivosti trestného činu, takže je v plném souladu s rozhodnutím o vině.

Všiml jsem si, že do výčtu kauz, jež by zasluhovaly komentář, se nedostal překvapivý vývoj případu Jany Nečasové, dř. Nagyové a vojenských zpravodajců. Možná to je tím, že se jedná o “píseček” Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, operujícího v Praze.

Vystoupení Lenky Bradáčové jako celek bylo brilantní. Projevila se v něm jako perfektní profesionálka. Kdo se chce orientovat ve složitostech úlohy státních zástupců v trestním řízení, tomu poskytla dobrou příležitost. Kličkovala houževnatě mezi pokusy “vymývače mozků” přimět ji k uvolnění informací, jež nejsou veřejnosti určeny. Formálně se jí to dařilo až na jedno výše zmíněné prořeknutí a na nezdar s utajením jmen Petra Sisáka ml. a advokáta Ivo Haly. Nicméně přes veškerou její snahu někteří obvinění mohou z jejích výroků vyvodit závěry, cenné pro jejich orientaci v hrozbách nebo naopak příznivých možnostech vývoje jejich kauz. Především Petr Sisák ml. a Ivo Hala dostali důrazný podnět, aby se zamysleli, jak se mají zachovat. Nemají mnoho na výběr: buď se rychle přihlásí příslušným orgánům a možná se tak zachrání před uvalením vazby, nebo se stanou štvanci, které stejně jednou policejní “lovci lebek” dopraví do vazební věznice. Nebylo-li právě vyslání tohoto vzkazu účelem příslušné části debaty, je to nejsilnější důvod k pochybnostem o vhodnosti veřejného projednávání “živých” kauz. Méně choulostivý je “vzkaz”  Václavu Klausovi a jeho blízkým, že se mají připravit na možné nepříjemnosti v nedaleké budoucnosti. Nic dobrého zřejmě nečeká státní zástupkyni Dagmar Máchovou a bývalé policisty, kteří se zabývali kauzou Opencard na začátku vyšetřování.

Zklamání mohou pocítit všichni stíhaní v kauze Opencard, kteří dostali signál, že zůstanou jedinými viníky a pokud čekali, že rameno spravedlnosti jednou dopadne i na Pavla Béma, nedočkají se. Naopak s mírným optimismem se může na svou budoucnost dívat Marek Dalík.  

V úvahách o pečlivém shromažďování důkazů a jejich vyhodnocování státními zástupci ve prospěch i neprospěch obviněných paní vrchní státní zástupkyně poněkud idealizovala skutečný stav věcí. Nemohu vyloučit, že to popsaným způsobem funguje ve většině případů, ale z praxe známe jednotlivé případy jednostranné selekce důkazů nebo jejich zkreslování v neprospěch obviněných.

Jako celek měla tato část pořadu spád a byla nabita informacemi, takže jako umělecký útvar by mohla být hodnocena příznivě. Nicméně pochybuji, že její zařazení do programu bylo pro společnost skutečně naléhavě potřebné a užitečné. 

PRÁVO LOTRA

Dosti často se čtenáři podivují nad tím, že se spolek Šalamoun a já jako jeho člen a autor zabýváme osudy lidí, kteří z jejich pohledu zasluhují opovržení. Přiznávám, že není vždy úplně snadné překonat nechuť k žadateli o pomoc, ale bylo by neetické jí podlehnout: i největší lotr má právo na férový proces. Jeho špatná minulost nemůže být důvodem, ospravedlňujícím použití  nezákonných postupů k jeho usvědčení a následnému odsouzení.

Do kategorie odsouzených, jimž by možná někteří čtenáři rádi upřeli právo na férový proces, patří také Jaroslav Barták, jehož kauzou jsem se zabýval v článku „Ani neznalost zákona soudkyni neomlouvá ,vydaném původně 4.listopadu 2015 na mém bloggu a na internetových stránkách spolku Šalamoun a následně leckde jinde. Jeho mediální obraz je mimořádně odpudivý. Odpovídá povaze skutkové podstaty jeho pravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za – mírně řečeno – špatné nakládání se zaměstnankyněmi.

V r.2014 byl odsouzen Krajským soudem v Ústí n.L-pobočka Liberec k dalšímu trestu odnětí svobody, tentokrát na 18 let. Vzhledem k jeho věku má z praktického hlediska součet obou trestů povahu blízkou doživotí. Vrchní soud v Praze ale rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k novému projednání. V této fázi se obžalovaný Jaroslav Barták obrátil prostřednictvím svého tehdejšího obhájce na spolek Šalamoun s žádostí o pomoc.

Po pokračování hlavního líčení dne 14. ledna 2016 je na místě upřesnit obraz skutkové podstaty projednávaného obvinění, který jsem popsal po hlavním líčení ze dne 3.listopadu 2015. Vyšetřování podezření proti němu se rozběhlo 5. listopadu 2013 jako následek upozornění  neznámého „informátora z prostředí“ na plány Jaroslava Bartáka na útěk z vězení vrtulníkem, který jej dopraví do Polska, odkud měl pokračovat soukromým letadlem do Běloruska. Dále měl Barták požadovat vydírání a  zavraždění tří osob. Další tři osoby měly být vydírány bez fyzické likvidace. Důkazy o jeho záměrech se měly soustředit v rukou Bartákova spoluvězně, recidivisty  M.L., který obstaral klíčový důkaz: videozáznam rozhovorů s obviněným o jeho plánech, pořízený záznamovým zařízením v náramkových hodinkách. Důkazem jsou i Bartákovy rukopisné poznámky, které L.M. bezostyšně ukradl. Úloha recidivisty je ale složitější: Jaroslav Barták před ním vyslovoval různá přání a požadavky a M.L. sliboval, že vše, co si přeje, může zařídit, včetně obstarání příletu vrtulníku za cenu 100.000 U.S.D.   L.M. tak Bartáka aktivně podněcoval k rozvíjení jeho chorobných přání a představ. Dokonce mu vnukl myšlenku, že útěk by měl směřovat do Běloruska. Uskutečnění Bartákových plánů bylo možné pouze za předpokladu, že by M.L. splnil své sliby. Ten ale na splnění slibů nepomýšlel a ani k tomu neměl možnosti. Svou způsobilost pouze předstíral v naději, že získá peníze.

Stojí za povšimnutí, že M.L. po splnění „práskačské“ úlohy požádal soud o předčasné podmíněné propuštění z výkonu trestu. Ač při rozjíždění akcí proti Jaroslavu Bartákovi dokázal těžko uvěřitelné věci, řízení o podmíněné propuštění měl špatně „ošéfované“: soud jeho žádosti nevyhověl.

Po doplnění dokazování v soudní síni dne 14.ledna 2016 mi obsah obžaloby stále více připomíná scénář jihoamerické krimi novely. Předlohou pro úlohu Jaroslava Bartáka v jeho „plánech“ by mohl docela dobře být nějaký boss drogového kartelu, který disponuje stamilióny a z vězení řídí činnost svých podřízených. Nečiní mu potíže obstarat si vrtulník, který jej ve vhodnou chvíli vynese ze dvora věznice, ani zaplatit nájemným vrahům a bijcům, kteří podle jeho příkazů budou vraždit a mučit jeho nepřátele, zatímco bude čekat na přílet vrtulníku. Na rozdíl od drogového bosse ovšem Jaroslav Barták o prostředcích k realizaci svých zvrácených představ pouze sní. Chová se ale tak, jako by je skutečně měl.

 Je to jiná varianta figury všemocného muže bez zábran, s kterou se Jaroslav Barták ztotožnil přijetím role zvrhlého kardinála v nedotočeném erotickém filmu Františka Jílka Svobodný zednář Giacomo Casanova: i zde předváděl vysněnou podobu své osobnosti, domněle nadanou ničím neohraničené moci.

Nezjistil jsem, že by policie v rámci přípravného řízení odhalila finanční zdroje, z nichž měl zaplatit recidivistovi M.L. za spáchání objednaných násilných činů. Přikláním se k názoru, že to, co orgány činné v trestním řízení považují za přípravu trestných činů, jsou ve skutečnosti jen bludné výtvory chorého mozku. Není ostatně jisté, že by Jaroslav Barták rozvedl své představy do obludných rozměrů, popsaných v obžalobě, kdyby mu s jejich rozvíjením „obětavě“ nepomáhal recidivista M.L.

Dokladem toho, že Jaroslav Barták je člověk, žijící mimo realitu ve vymyšleném světě, v němž zaujímá výjimečné postavení, jsou také zprávy o jeho výstřelcích ve vězení. Dlouho se nedokázal vyrovnat se skutečností, že z výšin svého dřívějšího společenského postavení spadl do hlubin vězeňského života, a proto se nedokázal přizpůsobit vězeňskému prostředí. Snažil se o postavení protežovaného vězně, čímž si přivodil různé konflikty, ale svého nedosáhl. Nakonec si vysloužil další obžalobu pokusem o podplacení příslušníka Vězeňské služby ČR (patrně slibem peněz, které ve skutečnosti neměl) a zneužitím telefonického styku s advokátem ke komunikaci  s manželkou : jako by si neuvědomil, že žije v prostředí, v němž může v klidu přežít pouze v případě, že se přizpůsobí pravidlům.

Stejnou povahu jihoamerické krimi novely mají informace o způsobu odhalení Bartákových domnělých zločinných plánů. Není známo, kdo a jakým způsobem navázal spojení s elitním policistou Josefem Marešem, aby jej upozornil na recidivistu M.L. jako na zdroj důkazů proti Jaroslavu Bartákovi. Do vyvolání trestního řízení proti němu bylo zřejmě zapojeno více osob. Není známa jejich motivace ani způsob organizace iejich součinnosti. Neví se, kdo a kdy vybavil M.L. hodinkami s vloženým videozáznamníkem, kdo byl jejich majitelem,  kdo a kdy je pak vynesl z věznice, zařídil stažení pořízeného videozáznamu na nosič a jeho doručení Josefu Marešovi. Neví se, kam hodinky zmizely. Stejně tak nevíme, v kterém hostinském zařízení zanechal policista Josef Mareš neznámému kurýrovi k vyzvednutí vyprázdněné nosiče dat. Domněnku o nezákonnosti pořizování videozáznamu recidivistou M.L. potvrzuje zjištění, že Vězeňská služba ČR s ním vedla kvůli této záležitosti kázeňské řízení. Vyšel z něj ale bez trestu, protože jeho delikt byl již promlčený.

Mám pochybnost o tom, zda trestní řízení, zahrnující tajemstvím zastřenou součinnost policie s kriminálními živly a těžící ze  souběhu chorobných představ Jaroslava Bartáka se zákeřnou hrou recidivisty L.M., zasluhuje označení „férový proces“. 

DRAMA “DRZÉ HOLKY NA ZABITÍ” SE BLÍŽÍ VYVRCHOLENÍ

Bulvár včetně veřejnoprávní televize v pátek 15.ledna 2016 nadělal mnoho hluku se zprávou  o návrhu PČR na podání obžaloby na předsedkyni  Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alenu Vitáskovou kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Spojil ji se zmínkou o soudním řízení trestním, probíhajícím u Krajského soudu v Brně, o němž v nepravdivé zlomyslné novinářské zkratce tvrdil, že v něm Alena Vitásková čelí obvinění z údajného podvodu při vydání licencí dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám, ke kterému sice došlo, ale ve funkčním období jejího předchůdce. Obraz doplnil o zprávu o právnických překážkách, jež Alenu Vitáskovou zcela jistě vypudí z čela úřadu, i kdyby orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání.

Tomu, co se s Alenou Vitáskovou děje, se nelze divit. Byť se to snaží státní zástupci a někteří presstituti bagatelizovat, mnozí příjemci finanční podpory obnovitelných zdrojů energie a s nimi celé podhoubí na ně navázaných politiků a lobbistů vnímají Alenu Vitáskovou jako “drzou holku na zabití”. 42 miliard korun českých podpory obnovitelných zdrojů energie je částka dost velká na to, aby mohla svést k zločinu, natož k úsilí o likvidaci cestou zneužití právních prostředků. Dlouhodobě je předsedyně ERÚ ohrožena nejen sama, ale i její souputníci, kteří rovněž dostávají bolestivé rány.

Její případ lze považovat za sondu, odhalující nevalnou kvalitu českého právního prostředí. Právo právního státu by mělo být logické, vyhovující obecnému pojetí dobrých mravů,  vnitřně souladné, stabilní, s předvídatelnými účinky jeho použití, s pevností smluvních ujednání. Nezbytné jsou pojistky proti zneužití nástrojů vymáhání práva k prosazení soukromých nebo skupinových (včetně politických) zájmů.

Alena Vitásková doplácí na nestabilitu právních poměrů a nepředvídatelnost jejich vývoje. Když do funkce nastupovala, stát s ní v souladu s platným energetickým zákonem uzavřel smlouvu na dobu určitou, s kterou nyní bezostyšně nakládá  jako s cárem papíru. V době platnosti smlouvy novelizací zákona zrušil k 1. lednu 2016 její funkci v původním pojetí nezávislého orgánu a s účinností od 1. července 2017 ji nahradil pětičlenou závislou radou krásných pět trafik pro nominanty politických stran . Vzniklé bezvládí v mezidobí mezi zánikem fukce předsedy ERÚ a vznikem rady měla překlenout novela energetického zákona, která měla zachovat postavení předsedkyně ERÚ do 30. června 2017. Tu ale vládní koalice nedokázala včas protáhnout legislativním procesem, takže ke schválení má dojít v lednu letošního roku. Pak se ale vynořila další překážka pro setrvání Aleny Vitáskové do konce jejího smluvního období ve funkci v podobě konfliktu energetického zákona a zákona o státní službě, využitého ministerstvem vnitra k vynucování jejího podřízení zákonu o státní službě s povinností složit do konce února r.2016 služební slib. Pokud jej nesloží, její pracovní poměr okamžitě skončí. Ale i kdyby jej složila, osudu neunikne: jako trestně stíhaná by byla okamžitě postavena mimo službu. Je to zřejmě účelový  nápad, protože členové dosud neexistující Rady Energetického regulačního úřadu zákonu o státní službě podléhat nebudou.  

Aby měli její protivníci jistotu, že se jí skutečně zbaví, přišly ke slovo prostředky trestního práva. První trestní stíhání nepřímo souvisí se selháním bývalého vedení ERÚ, za jehož působení vydal ERÚ o silvestrovské noci v r.2010 dvě licence k provozování fotovoltaických elektráren v majetku rodinného klanu “slováckého miliardáře” Zdenka Zemka. V té době Alena Vitásková asi ještě ani netušila, že bude v ERÚ působit. Trestní stíhání vyústilo v soudní monstrproces u Krajského soudu v Brně, v němž Alena Vitásková spolu se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou sdílí lavici obžalovaných s osmi lidmi, na jejichž údajné trestné činnosti se nemohla podílet, i kdyby chtěla. Na spojení věcí doplácejí obě dámy výrazným navýšením nákladů na obhajobu, ztrátami času a dlouhodobým vystavením stresu. Bývalí šéfové ERÚ jsou  v pohodě a vystupují jako svědci obžaloby.Po jejich odpovědnosti za dění z 31.prosince 2010 se orgány činné v trestním řízení nepídí, ač by k tomu asi byl důvod.

Obžaloba spočívá na obvinění ze zastření “důvodných pochybností o nepodjatosti” ředitelky licenčního odboru ERÚ v řízení  o povolení obnovy licenčního řízení s cílem odebrání dvou výše zmíněných licencí. Alenu Vitáskovou dale viní, že své podřízené nezabránila ve vydání rozhodnutí o zastavení zmíněného řízení. Tím měla spáchat “zvlášť závažný zločin účastenství ve formě pomoci k trestému činu zneužití pravomoci uřední osoby, zčásí dokonanému a zčasti ukončenému ve stádiu pokusu”. Za to pro ni žalobce žádá trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč. Rozsudek bude vyhlášen 22. února 2016 a ti, kdo chtějí Alenu Vitáskovou dostat z úřadu, se jistě těší, že soud vyhoví návrhu žalobce. Na jejich místě bych se ale tolik netěšil, protože na základě slyšeného v soudní síni a vyčteného z listinných podkladů soudím, že podjatost ředitelky licenčního odboru je ničím nepodložená bajka a  k odebrání licencí nebyl rozumný důvod, naopak jejich ponechání  bylo projevem odpovědnosti a profesionální vyspělosti “pachatelky”. Považuji ostatně za prokázané, že Alena Vitásková ani neměla k disposici příslušný licenční spis, neznala jej, není jisté, že o záměru své podřízené věděla a neměla ani pravomoc cokoli jí v této věci nařídit nebo zakázat.

Poslední pojistkou, která má zbavit nenáviděnou “drzou holku” moci, je výše zmíněné trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Čirou náhodou bylo vyvoláno trestním oznámením zaměstance ČEZu a policie je z počátku odložila, aby se nakonec stroj trestního řízení rozjel do policejní razzie v úřadovnách ERÚ. Obvinění stojí na dvou výchozích předpokladech. Prvním je údajná nedostatečná kvalifikace Renaty Vesecké pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ, daná tím, že neodpracovala zákonem požadovaných sedm let v energetice. Předpokládám, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se o tuto funkci někdy mohla ucházet právnička s výjimečnou téměř třicetiletou právní praxí ve vysokých funkcích až do funkce nejvyššího státního zástupce. Nedostatečná praxe je ale jen jedním z ukazatelů způsobilosti, přičemž ostatním by Renata Vesecká jistě vyhověla. Ale protože naše právo je extrémně formalistické, proto snad je možné zanedbání praxe přiznat význam administrativního deliktu, avšak v žádném případě trestného činu. Dalším předpokladem je údajná škoda, způsobená státu vyplácením mzdy Renatě Vesecké. Zde již nejde o formalismus, ale o absenci zdravého selského rozumu: Renata Vesecká skutečně v ERÚ pracuje a vykonává potřebnou práci. Mzda za účelně vykonanou odbornou práci nemůže být škodou. Mimo to trestný čin musí mít naplněnu subjektivní stránku: uvědomělost jednání a úmysl škodit. Netuším, v čem najde dozorující státní zástupce při posuzování návrhu vyšetřovatele náznaky naplnění subjektivní stránky trestného činu. Policisté a státní zástupci, kteří se na této štvanici podílejí, zřejmě netuší, že prostředky trestního práva jsou ultima ratio, čili  že subsidiarita trestního práva patří k základním principům práva právního státu. Budou spokojeni, až kromě nich všichni ostatní budou dýchat vzduch, cezený mřížemi.

Zmíněné pokusy o kriminalizaci jednání Aleny Vitáskové mají vedlejší účinky, jež mají povahu podvracení ústředního orgánu státní moci. Úředníci, podávající vysvětlení na služebnách policie, jsou placeni za práci pro stát, ale místo své práce maří čas uspokojováním zvídavosti policistů. Alena Vitásková v době, kdy sedí v soudní síni, nemůže vykonávat svou práci, což se může nepříznivě odrážet v chodu úřadu. Dohánění zanedbaných úkolů jde na úkor jejího zdraví  a opět se zpětně odráží v činnosti úřadu. Samozřejmě, ve srovnání se svržením vlády Petra Nečase je kriminalizace Aleny Vitáskové pouze drobná nepřístojnost, ale i tak stojí za zmínku, že “politicky cinknuté” kauzy se staly specialitou převážně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a jemu podřízených útvarů, přičemž v rozporu s principy územní příslušnosti dle trestního řádu jeho státní zástupci někdy uplatňují celostátní působnost. Tolerance k častému odchylování od základních procesních pravidel trestního řádu je překvapivá a neslučitelná s pravidly fungování právního státu.

KRÁSNÝ SEN O BEZPROBLÉMOVÉM VĚZEŇSTVÍ

Před třemi roky jsem upozornil, že věznice, vyprázdněné Klausovou amnestií, se záhy znova naplní k prasknutí, nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k používání alternativních trestů. Od té doby k žádným podstatným změnám trestní politiky nedošlo. Čas, darovaný Václavem Klausem, byl z tohoto hlediska z větší části promarněn.

Příkladem chronického podceňování situace je osud projektu zavedení monitorovacích náramků pro hlídání odsouzených k trestu obecně prospěšných prací. Jsou potřebné od 1.1.2009, kdy vstoupil v platnost nový trestní zákoník, ale dosud nejsou k disposici. Populista Jiří Pospíšil, pro něhož byl projekt trestu obecně prospěšných prací a zavedení monitorovacích náramků vlajkovou lodí péče o jeho osobní popularitu, se o technické zabezpečení novoty nepostaral. První tendr na vyhledání vhodného dodavatele náramků vypsala exministryně Daniela Kovářová, ale Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo v rámci rozkopávání holčiččiných báboviček na jeho písečku jej v r. 2010 zrušil. Od té doby se nepodařilo tendr vypsat až do r.2015. Bohužel jeho podmínky byly nastaveny tak (ne)šikovně, že nezaujaly žádného z oslovených možných dodavatelů. Zavedení náramků se tedy opět oddaluje.Kromě toho se mluví o záměru rozšířit použití monitorovacích náramků jako náhrady za útěkovou vazbu, ale dosud nedošlo k nezbytné novelizaci zákona, která by je umožnila, a není ani známo, zda se pracuje na její přípravě.

Podobné to je s debatou o intenzitě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody. Od Klausovy amnestie se např. stále vyskytují pochybnosti o účelnosti trestání vězením za neplnění vyživovací povinnosti, ale debata zůstává nadále v půli cesty: náměty na vypuštění daného trestného činu ani nebyly definitivně zamítnuty, ani se nepřikročilo k jejich realizaci novelizací trestního zákoníku.

Komunita vězňů a potenciálních čekatelů na vstup do ní je zcela bezvýznamná jako zdroj voličských hlasů. Proto se politici staví k narůstajícím problémům vězeňství v duchu zásady “po nás potopa”, zatímco počet chovanců věznic se neúprosně blíží ke kritickému bodu. Po jeho dosažení nezbude než dočasně pozastavit přijímání vězňů - což již v r.2000 udělala bývalá generální ředitelka Vězeňské služby ČR Kamila Meclová- nebo věznicím ulevit amnestií.

Je to vážný problém. Přeplnění věznic nad kritickou mez ohrožuje vnitřní bezpečnost státu, neboť uvniř vězeňských kolektivů navozuje atmosféru, příznivou konfliktům mezi vězni, vzpourám a pokusům o útěk. Navíc je vysoký počet vězňů ostudou národa, neboť v poměru k počtu obyvatel  jich máme podstatně více než v ostatních evropských státech. Je to o to ostudnější, že na rozdíl od států srovnatelné kulturní vyspělosti u nás cizinci tvoří jen zlomek vězeňské populace. Na zaplnění věznic nepotřebujeme cizince, stačíme si na to sami.

Samozřejmě, ubytovací kapacitu věznic lze do určité míry zvýšit zřízením ubytoven z místností, určených na vzdělávání a účelné využití volného času, čili zhoršením podmínek pro výchovnou práci s vězni. Řešením je i přístavba k stávajícím objektům nebo výstavba nových věznic. To vše je ale investičně náročné a mimo to se zvyšováním počtu vězňů také roste zatěžování státního rozpočtu  provozními náklady věznic.

O odvrácení hrozby kolapsu přetíženého vězeňství se chce pokusit ministr Robert Pelikán. Zprávy o jeho záměrech pronikly porůznu do médií a zejména v televizním vystoupení dne 7. ledna 2016 je představil osobně současně s předložením koncepce vývoje vězeňství do r.2025.  Podle mého názoru nesepsáním 162 stran mnohomluvného slohového cvičení by lidstvo nebylo nikterak ochuzeno, ale na mé mínění laika není nutné brat zřetel. Nicméně bez ohledu na pochyby o kvalitě koncepce je na místě ocenit ministrův nepředstíraný humánní pohled na problematiku vězeňství, na jeho hlavní potřeby a  příčiny vysoké recidivy.  Zdůraznění nezbytnosti přerušení koloběhu “vězení-krátký pobyt na svobodě-vězení”, zlepšení výchovné práce s vězni a zásadního zvýšení zaměstnanosti vězňů svědčí o tom, že Robert Pelikán se o problém zajímá a má svou  představu, kudy se ve vězenství pustit, aby v dohledné době nedošlo ke katastrofické situaci. Na pozadí stavu vnějších podmínek  fungování vězeňství jde ovšem o to, do jaké míry jsou jeho představy realizovatelné.

Podle mediálního ohlasu se zdá, že Robertu Pelikánovi se podařilo vnuknout veřejnosti dojem, že nastává příznivý obrat ve vztahu k vězeňství a základní problémy se podaří v reálném čase bez velké námahy aspoň částečně vyřešit. Obávám se však, že společnost díky jeho sympatickému vystoupení pouze začala snít krásný sen o vyřešení problémů vězeňství.

Přeplněné věznice jsou jedním z dílčích obrazů stavu společnosti. Existuje určitá množina občanů, kteří se nikdy nevtěsnají do podmínek konzumního stylu života a nelítostných pravidel tržního hospodářství, a přepadnou i přes okraje záchranné sítě státní sociální podpory. Jen nepatrnou část z nich lze naučit přizpůsobivosti výchovnou prací ve věznicích a zůstanou trvale příslušníky komunity, které se ve věznicích žije lépe než na svobodě.

Zejména si musíme uvědomit, že jen malou část problémů může řešit samo tradičně opomíjené a podfinancované vězeňství a i možnosti resortu spravedlnosti měnit věci k lepšímu jsou velmi omezené. Má-li se Česká republika dostat na takovou úroveň, aby na 100 tis. obyvatel připadalo jen 80 vězňů, a z nich 30 by byli nepřizpůsobiví cizinci, musí se do nápravy poměrů zapojit celá politická reprezentace.

Není například v silách resortu spravedlnosti zařídit zlepšení postavení propuštěných vězňů na trhu práce. Zatím pro mnohé platí téměř matematická rovnice: vyjdou z vězení, nenajdou práci, ze sociálních dávek (pokud na ně vůbec dosáhnou) nevyžijí, jdou krást a vracejí se za mříže. Stát nemá předlistopadovou možnost nařídit podnikatelským subjektům, že těmto lidem musí dát práci, ale jistě by je mohl finančně stimulovat.

Je rovněž hezký ministrův záměr zlepšit individuální výchovnou péči o vězně již od vstupního pohovoru s nimi, ale může ztroskotat na nedostatku kvalifikovaných pracovníků, kteří se do vězeňství nepohrnou za nízkými platy a nutností pracovat s obtížným lidským materiálem.

Jistě je důležité zvýšit zaměstnanost vězňů, protože pouze prací se vytvářejí pracovní návyky a dovednosti, usnadňujících život na svobodě. Ale na rozdíl od předlistopadového vězeňství dnešní věznice většinou nemají vlastní výrobní zařízení ani venkovní pracovní “komanda”. K práci pro soukromé zaměstnavatele nesmí vězně nutit a ostatně práce vězňů pro ně není z ekonomického hlediska příliš zajímavá. Dokonce  věznice nemají přednostní postavení ve výběrových řízeních na dodávky státu, zatímco leckde “v sousedství”   jsou výlučnými dodavateli nábytku či kancelářských potřeb pro státní úřady.

Přes výše uvedenou ironickou poznámku o koncepci vězeňství jako slohovém cvičení je na místě ocenit, že si vedení resortu uvědomuje, že pro odvrácení hrozícího katastrofického scénáře vývoje vězeňství   je třeba začít s  promyšlenými kroky podle dlouhodobého programu. Mají-li se ale problémy skutečně vyřešit, je nezbytné vytvořit a také plnit koncepci nadresortní, protože většina příčin potíží leží mimo resort spravedlnosti. Její naplnění se pak musí stát věcí celé vlády. A bez rozvázání měšce Andrejem Babišem se to neobejde.

KAM S NÍM ? ZASTŘELIT ?

Nalézt odpověď na nerudovskou otázku, když jde o věc, vyhozenou z domácnosti, dá sice někdy fušku, ale obvykle  se nakonec uspokojivé řešení najde. Když jde o generála v nemilosti, je to horší. Vidíme to na potížích, souvisejících s dvojvládím ve Vězeňské službě ČR.

Odvolání generálního ředitele lze provést snadno a rychle, zvláště když se nemyslí na maléry, které mohou nastat, pokud se odvolaný vzepře. Vznikne ale okamžitě problém s dalším osudem propuštěného. Generální ředitelé Luděk Kula a Jiří Tregler vzali na vědomí, že upadli v nemilost, uvědomili si, že “svoboda je správně pochopená nutnost” a dobrovolně-nuceně podepsali resignaci. Opustili Vězeňskou službu ČR a rozhlédli se po náhradním uplatnění. Ministrům spravedlnosti nepřidělávali starosti požadavkem na další přiměřené zaměstnání, ač by na ně v případě odvolání měli nárok. Znalosti a zkušenosti vrcholového vedoucího pracovníka  jsou kapitál. Jejich vytlačením ze sboru o něj stát přišel.

Zcela jiný je případ Petra Dohnala, kterého ministryně Helena Válková odvolala krátce po svém nástupu do úřadu a následně neřešila otázku “kam s ním”. Jeho odvoláním a jmenováním Pavla Ondráška pro ni věc skončila. Petr Dohnal se tak dostal do právního vakua: byl sice odvolán, ale zůstal nadále příslušníkem Vězeňské služby ČR bez nového pracovního zařazení. Rozhodnutí o odvolání pocítil  jako křivdu a postavil se na odpor. Finančně státem zajištěn mohl se věnovat obhajobě svých zájmů jako povolání. Plně toho využil: bránil se  právními prostředky a snažil se vířit svou věc přes média. 

Ke změně jeho osudu nedošlo ani po vystřídání Heleny Válkové Robertem Pelikánem. Ten pod tlakem správního soudu přezkoumal Dohnalův rozklad proti rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání a zamítl jej. Tím na sebe převzal odpovědnost jak za Dohnalovo odvolání, tak za jeho další ponechání v postavení “placeného nezaměstnaného”. Ani on se nepokusil “zpacifikovat” jej nabídkou důstojného náhradního uplatnění. Do situace pak jako deus ex machina zasáhl Městský soud v Praze, který Petrovi Dohnalovi vrátil postavení generálního ředitele  Vězeňské služby ČR.

Vzniklo formálně právní dvojvládí, jež nelze vyřešit jinak, než zbavením Pavla Ondráška funkce generálního ředitele zákonným postupem. Naděje, že by Robert Pelikán mohl situaci zvrátit napadením rozsudku Městského soudu v Praze  kasační stížností k  Nejvyššímu správnímu soudu, záhy padla. Z analýzy písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že kasační stížnost by nemohla být úspěšná. Podat ji jen proto, aby se vytvořil dojem nestrannosti ministrova postupu, by bylo plýtváním silami.

Tím ale pro změnu vznikne problém “kam s ním” po zrušení jmenování Pavla Ondráška. Má právní nárok na přiměřené náhradní využití a dává jasně najevo, že se jej nehodlá vzdát. Vyčítá-li se mu, že se kdysi vyjádřil, že v případě rozhodnutí soudu ve prospěch Petra Dohnala uvolní místo a nyní svůj slib neplní, není to na místě. Nikdy se nezavázal, že půjde tak daleko jako předchůdci Luděk Kula a Jiří Tregler, tedy že dobrovolně opustí Vězeňskou službu ČR, v které úspěšně působí již déle než dvacet let. Mimo to je třeba připustit, že jeho vzdor může být reakcí na různá menší a větší příkoří, jichž se mu dostává od návratu Petra Dohnala. Tlačit jej do opuštění Vězeňské služby ČR by bylo neodpovědné: stát by byl ochuzen o kapitál, představovaný jeho znalostmi a zkušenostmi. A bylo by to i nespravedlivé, protože Pavel Odrášek není odpovědný za odvolání Petra Dohnala a nástupem na jeho místo se nedopustil ničeho nemravného či nezákonného. Až dosud plnil svědomitě své služební povinnosti. Není zde tedy objektivní důvod jej trestat.  

Bylo by ideální, kdyby se podařilo ukončit dvojvládí ve Vězeňské službě podobným způsobem, jaký známe z řešení dvojvládí policejních prezidentů. Policejní prezidenti Petr Lessy a Martin Červíček se přesunuli na jiné pozice a umožnili tak ministrovi vnitra jmenovat policejním prezidentem neutrálního Tomáše Tuhého. Řešení ovšem umožnili odstupující policejní prezidenti zachováním korektních vzájemných vztahů, což zřejmě není náš případ.

Každé jiné řešení než odsunutí Pavla Ondráška na pracovní pozici, důstojně navazující na jeho dosavadní kariérní vývoj, nutně povede k opakování postavení “placeného nezaměstnaného”, jež postihlo Petra Dohnala. Moudrý člověk si ale bere z chyb poučení a neopakuje je.