V těchto dnech přichází na knižní
trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního
úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala
Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je
to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství
a justice, kteří ji pronásledují od jara r.2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje
bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů
nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům.
Dopsala ji 13. září 2019, dle svých
slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o
zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě
o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce
Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát
Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru
Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení dne 13.
listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo
ještě daleko.
Základem vyprávění je faktograficky a
chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování
od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání
nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku
vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci.
Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského
soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované
Michaele Schneidrové zastavit řízení o
povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného
klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který
ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do
funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní
pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila
Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její
pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena
Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit.
Autorka líčí i průběh trestního
stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely
Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté
tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci
obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí, než nastoupit
výkon trestu v ženské věznici ve
Světlé n.S., odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil
Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem
zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných
zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro
porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu
na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky,
který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch,
který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem
Pelikánem).
Na tomto základu pak autorka staví vylíčení
kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje
vracející se sen, v němž prožívala
vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu
gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice,
který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu
vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé
šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády.
Na to vše navazují různé hodnotící
soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se
vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody.
V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o
různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele
různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i
drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít,
je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného
víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od
optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a
soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení.
Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“
řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání
licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31.prosince 2010 byly
padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí
zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ANI
ZČÁSTI dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na
přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním
řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich
týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen
formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat
pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující
roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě
a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním
řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby.
V trestním stíhání Aleny
Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající
v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým
zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl
zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací
nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a
méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové
situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo
zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom,
že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně.
Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly
orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi,
jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené
přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat
úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie.
Nyní již víme bezpečně, že podle
právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se
nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené
psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Nyní je na místě otázka, kdo
ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že
nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost.
Alena Vitásková si v knize všímá
i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho
obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak
organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci
neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto
jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je
zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco
každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí,
v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné
rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného
rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování
přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma
k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud
někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není
čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo
a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil
opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády,
které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo.
Autorka si podstatně méně uvědomila
přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří
na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O
nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše.
V každém případě Alena Vitásková
napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo
mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení
v budoucnosti.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí
zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány
činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat