U Krajského soudu v Brně práchniví hromada
dovolání odsouzených z kauzy sp.zn. 46 T 7/2013, veřejnosti známé jako
„kauza Vitásková“. Dovolatelé jsou ve vězení a upínají naděje k Nejvyššímu
soudu ČR, že napraví rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018, nebo
jim možná přeruší výkon trestu do svého meritorního rozhodnutí. S napětím
čeká na jednání Nejvyššího soudu ČR také Alena Vitásková, jediná ze všech obviněných
zproštěná obžaloby : zprošťující rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce Pavel
Zeman, který si přeje, aby ji soud odsoudil aspoň k podmíněnému trestu.
Poslední dovolání soud obdržel dne 25. června
2018. Soud by měl podání bez zbytečných průtahů dodat spolu se spisem
Nejvyššímu soudu ČR, ale zatím si dává na čas. Není se co divit: spisy jsou ve
správě předsedy senátu Aleše Novotného, který nespěchá téměř nikdy. Velkorysé
překračování procesních lhůt o týdny a měsíce se v jeho práci vyskytuje
často, vždy neméně velkoryse povolované a obhajované místopředsedou soudu
Alešem Flídrem, přestože průtahy mívají celkem pravidelně povahu excesu. Pana
místopředsedu z průtahů hlava nebolí: jedná se lhůty pořádkové, které dle
jeho praxe vlastně ani lhůtami nejsou a není třeba je dodržovat. Jeho postoj ke
lhůtám patří k důkazům nerovnosti občanů při jednání se soudy: nedodržení
lhůt, stanovených stranám řízení, mívá nepříjemné důsledky, většina lhůt,
stanovených soudům, je nevymahatelná.
Je možné, že některým dovolatelům Nejvyšší soud ČR přeruší výkon
trestu, jiné zprostí obžaloby přímo, někteří další se dočkají svobody
v navazujícím řízení: všichni se vrátí na svobodu o tolik týdnů či měsíců
později, o kolik dříve se spisy mohly dostat na Nejvyšší soud ČR, kdyby nebylo
pohrdání svobodou obviněných otalárovaným nedotknutelným panstvem. Soudce
nedojímá ani nebezpečí, že stát možná bude muset aspoň některým obviněným
zaplatit za průtahy odškodnění: řídí se zásadou, že z cizího krev neteče.
V téže době, kdy na Krajském soudu
v Brně probíhá „silážování“ dovolání, ukončil průtahy Ústavní soud, který
usnesením č.j. I.ÚS 2082/17 ze dne 21.
června 2018 senátu místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka, kdysi člena
KSČ a snaživého vojenského prokurátora ve službách protiprávního režimu, odmítl
ústavní stížnost společnosti Zdeněk Sun s.r.o. ze dne 3.července 2017, kterou
se stěžovatelka bránila proti rozsudku kasačního soudu o neplatnosti vydané
licence k provozování fotovoltaické elektrárny. Patrně přibližně v téže době rozhodl
Ústavní soud o souběžné ústavní
stížnosti společnosti Saša Sun s.r.o., ale usnesení není zatím na internetových
stránkách Ústavního soudu zveřejněné. Rozhodnutí Ústavního soudu přináší
investorovi jistotu, že utrpí finanční škodu ve stovkách milionů Kč. Elektrárny
mu nevyprodukují prostředky na splácení miliardového úvěru. Ústavní soudce to
nezajímá, protože zvykovým právem mají zajištěno, že smí beztrestně škodit občanům
i firmám. K jejich cti je třeba
uznat, že pokud při vyhodnocování rozsudku kasačního soudu setrvali
v rámci formálního práva, sotva mohli rozhodnout jinak. Kdyby nedopatřením
sáhli k zdravému selskému rozumu, museli by rozhodnout přesně opačně a
zcela jistě by své rozhodnutí dokázali vystavět formálně právně tak dovedně, že
by proti němu nemohlo být námitek. Jenže požadavek na užívání zdravého selského
rozumu ústavními soudci je zřejmě nepřiměřený profesním deformacím jejich
myšlení. Kauza „Zdeněk Sun“ není ostatně jediným případem z poslední doby o
nadvládě formalistického myšlení nad přirozeným právem. Ještě průhlednější to
je v případě nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci držení ve vazbě
obž. Shahrama Abdullaha Zadeha. Soud rozhodl, že mezi dvěma trestními procesy
téhož odsouzeného, souvisejícími věcně a spojených pravděpodobností ukládání
souhrnného trestu, je neprostupná zeď, takže rekordní kauce, složená
v jednom procesu, neslouží jako pojistka proti útěku v druhém, a
trvání vazby v obou procesech se nesčítá. Zde došlo nejen k opomenutí
zdravého selského rozumu, ale i k ignorování judikatury ESLP.
Pokud by byla pravda vše, z čeho viní
investora orgány činné v trestním řízení i správní soudy a čemu uvěřil
Pavel Zeman, když se pokusil ublížit
Aleně Vitáskové podáním dovolání, Ústavní soud měl i tak přihlédnout ke skutečnosti, že stát
vehnal investory do obtíží nepředvídanou změnou ekonomických podmínek krátce
před koncem roku.
Zásadním pochybením všech orgánů, jimž případ
prošel rukama, je ale skutečnost, že
trestají investora za jednání několika neodpovědných jedinců, kteří místo
poskytnutí poctivé služby, kterou si u nich objednal, Energetickému regulačními
úřadu (dále jen ERÚ) v licenčním řízení předložili padělané revizní zprávy,
jejichž použití se stalo zásadním důvodem pro odebrání licence. Investor si padělání revizních zpráv
neobjednal, o pochybném jednání subdodavatele nevěděl a ani nedal pokyn
k založení padělků do spisu. K tomu je třeba dodat, že falšované
zprávy neprošly rukama nikoho, kdo byl oprávněn kontrolovat jejich náležitosti
a věcnou správnost. Trestání investora za protiprávní jednání kohosi dalšího a
navíc k jeho škodě zjevně vybočuje z ústavněprávního rámce trestního
i správního řízení.
Ve srovnání s tím je maličkostí
skutečnost, že zúčastněné soudy posuzovaly použití revizních zpráv diletantsky,
domnívajíce se, že od jejich obsahu se odvíjí rozhodnutí ERÚ o podané žádosti o
licenci. Ve skutečnosti je revizní zpráva povinnou přílohou žádosti. Administrátor
licenčního řízení je povinen zkontrolovat, zda žadatel vložil revizní zprávy do
spisu, ale tím to pro něj končí, neboť není oprávněn hodnotit jejich obsah.
V daném případě rozhodnutí padlo na základě dobrozdání komise pracovníků
ERÚ, kteří po ohledání elektrárny na místě doporučili vydání licence poměrem
hlasů 2:1. Kromě nich se ohledání zúčastnili různí externí znalci včetně expertního
dozoru úvěrující banky, kteří se všichni vyjádřili ve prospěch udělení licence.
V dalším je smutný osud elektrárny Zdeněk
Sun dokladem pravdivosti tvrzení, že to, co obhajoba neuhlídá v přípravném
řízení nebo ještě snad na začátku hlavního líčení, se později napravuje obtížně,
pokud se vůbec napravit dá. A může se nevyplatit přehnané taktizování obhajoby.
Podle sdělení obvinění, obžaloby a prvostupňového rozsudku nebyla elektrárna
Zdeněk Sun v okamžiku vydání licence dokončena ani zčásti. Je to téměř totéž, jako kdyby orgány tvrdily, že
elektrárna neexistovala vůbec. Vrchní soud v Olomouci výraz ani zčásti z výrokové věty svého
rozhodnutí vypustil. Tím ovšem upozornil, že soud 1. stupně nedostál povinnosti
opatřit pro své rozhodování nezpochybnitelné důkazy, čili nestaral se o
zjištění stupně nedokončenosti. Ve
skutečnosti existují nezpochybnitelné důkazy, že na investici za 1,3 miliardy
Kč byly ke dni udělení licence nedodělky řádově za několik desítek tisíc Kč a
byly takové povahy, že nepřekážely uvedení elektrárny do provozu. Výroková věta
obžaloby a prvostupňového rozsudku tak nabývají podobu úmyslného křivého
obvinění. Otázka osobní odpovědnosti původců nařčení je tak velmi naléhavá.
Nepravdivé je i tvrzení, přijaté všemi články
řetězce trestního řízení, že vydáním licence v noci 31.prosince 2010
vznikla škoda, kterou žalobce vypočítal z rozdílu ceny platné
v r.2010 a v r.2011 s předpokladem, že investor bude elektřinu
dodávat za cenu r.2010 po dobu 20 let. Paradoxní je skutečnost, že již v době
podání obžaloby se vyšší cena z r.2010 nepoužívala. Čili škoda podle úvah žalobce vznikala pouze dva roky.
V této souvislosti je ovšem zajímavé zjištění, že fámu o dostatečnosti
získání licence a prvního paralelního připojení v r.2010 pro získání
zvýhodněné ceny, platné v r.2010, vyvolalo bývalé vedení ERÚ, které na
svých internetových stránkách zveřejnilo 27.října 2010 zavádějící výkladové
stanovisko k cenovému výměru ERÚ č. 4 z r. 2009. Jeho chybnost
potvrdil ERU v tzv. sporném řízení a také Nejvyšší soud ČR. Hlavně jeho
platnost odmítl státní podnik OTE a.s, který od 1.1.2013 převzal vyplácení
podpory fotovoltaickým elektrárnám a vyplácení ceny r.2010 zastavil. Ovšem
lidé, kteří zavádějící zprávu vydali a vytvořili tak podmínky pro škody nejen
v této kauze, jsou stále za moudré, chodí k soudu jako svědci
obžaloby a nikdo je nestíhá. Potíže mají ti, kteří jejich bludům v dobré
víře uvěřili.
Shrnuto: v trestní věci žalobce postavil
obžalobu na dvou zcela nepravdivých údajích a soud neučinil vše, co měl a mohl,
aby jeho údaje prověřil.
Soudím, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu
by si zasloužilo podobné ocenění, jakým prezident republiky ohodnotil rozsudek
Nejvyššího soudu ČR, na jehož základě se mají vystěhovat oběti H-systému ze
svých domů. Majetková újma, způsobená usnesením Ústavního soudu, je dokonce
mnohem větší.
S drzostí laika si troufám tvrdit, že
zmíněná usnesení Nejvyššího a Ústavního soudu a jim předcházející rozsudky
správních soudů ve věci elektrárny Zdeněk Sun jsou zmetky. Bohužel nejsou
zdaleka ojedinělé. Stát vyplácí ročně desítky milionů korun za odškodnění za
vadná rozhodnutí, ale výrobci zmetků jsou nedotknutelní, mají zaručenu
beztrestnost. Jiná profese než soudci a státní zástupci toto privilegium nemá.
Žádné komentáře:
Okomentovat