Ještě
před pár dny v mediálním prostoru bouřila pře o to, zda žádost o vydání
poslanců Andreje Babiše (dále jen AB) a Jaroslava Faltýnka (dále jen JF) byla
účelově načasovaná tak, aby poškodila jmenované pány a s nimi volební
výsledek hnutí ANO 2011. Stoupenci víry v načasování jako uhranutí přepočítávali dny do voleb a
z jejich blízkosti vyvozovali, že
někdo ovlivnil chod prověřování tak, aby k výbuchu došlo těsně před
volbami. Všecko je ale jinak a je to prosté: akce byla určitě načasovaná, jenže
ji nenačasovali policisté, ale ten, kdo trestním oznámením uvedl policejní
mašinerii do chodu. Zcela jistě jednal s úmyslem škodit, jen nevíme, zda
ho více zajímal AB nebo ANO 2011. Věděl, že policii nezbude, než se věcí
zabývat a bylo mu v podstatě jedno, kdy její činnost vyvěrá na povrch.
Škoda by přece vznikla kdykoli během politického působení AB ( JF je
v tomto případě vedlejší figurou, pouze trpí za těsnou spolupráci
s AB). Vždyť kdyby policie podala
žádost o vydání před rokem a kdyby trestní řízení vedl nějaký běsy posedlý
horlivec, pánové dnes mohli mít za sebou několik měsíců vazby, což by volební
výsledek ovlivnilo možná více než nechutná parlamentní taškařice z 6.
září. Nakonec se ale pozornost přenesla hlavně
k otázce, zda vydat či nevydat.
To
byla otázka povahy Sophiiny volby. Vydat znamenalo vystavit pány poslance
útrapám trestního řízení, ale současně jim dát možnost, aby obvinění rozbili.
Nevydat znamenalo ušetřit je trápení, ale také popřít rovnost občanů před
zákonem, přiznat, že národ se dělí na privilegované a na ty ostatní. Na pánech
poslancích by navěky ulpělo podezření, že se provinili, ale skryti za imunitu utekli
před odpovědností. Příklon obviněných k nevydání by se dal chápat i jako
doznání k vině, popř. jako projev obav z usvědčení nebo výraz špatného
svědomí. Nedokáži odhadnout, která z možností by byla nepříznivější pro
volební výsledek ANO 211, ale oceňuji, že pánové AB a JF se k věci
postavili „frajersky“, zatímco jejich spolustraníci projevili malodušnost.
Je
ironií osudu, že Poslanecká sněmovna rozhodnutím o vydání AB k trestnímu
stíhání ho přihodila do jednoho pytle „sprostých obviněných“ se Shahramem Abdullahem
Zadehem (dále SAZ), nad jehož zadržením se kdysi v Poslanecké sněmovně
radoval v mylném domnění, že jde o hlavu sítě, kterou odhalil Finančně
analytický útvar, tehdy ještě podřízený jeho úřadu. V jistém smyslu budou
nyní oba sdílet podobné zážitky, takže ze sledování případu jednoho lze vytěžit
poučení pro druhého. Oba trvají na své nevině, a protože je žádný soud
neodsoudil, platí pro ně presumpce neviny a mají nárok na korektně vedené
vyšetřování a spravedlivý proces. SAZ má časový náskok. Proto již víme, že na
orgány činné v trestním řízení v některých případech padlo podezření ze
zneužití moci a obhájci AB s tímto nebezpečím musí počítat také.
Je
celkem běžné, že obvinění, jejich rodina, přátelé a advokáti se ve vyjádřeních
k oznámení o zahájení úkonů trestního řízení či podobných aktů soustředí
na ty prvky argumentace policie, které aspoň zdánlivě zpochybňují jejich
zavinění. Obviňují policii ze lži, nekompetentnosti či jednání na zakázku,
opakovaně odmítají obvinění, ale právě proto, že hledí jedním, pro ně zdánlivě
příznivým směrem, nevěnují pozornost nášlapným minám a pastičkám, které se
skrývají v argumentaci policie a mohou je ohrožovat. S podporou svého
okolí a často i advokátů podléhají sklonu k bagatelizování obvinění. Z psychologického
hlediska to je pochopitelné, ale odvádí je to od racionálních úvah o taktice
obhajoby. SAZ nevěřil několik dní před svým zadržením, že by se mu orgány mohly
pomstít za vzdorné chování vůči žalobci a soudci ve „velké“ kauze.
Nejinak
tomu bylo v přístupu AB a jeho stranických kolegů k policejní žádosti
o vydání. Podle nich byla nedbale zpracovaná a neobsahovala nic, co by
nasvědčovalo spáchání označených trestných činů. Z nadhledu nezúčastněného pozorovatele vypadá věc poněkud jinak.
Odůvodnění obsahuje celkem jasný popis plánovacích a řídících úkonů, které měl
AB uskutečnit, aby zvedl ze země těch všivých 50 milionů, které dle různých
moralistů při svém bohatství vůbec nepotřeboval (podnikatel, který nezvedne ze
země peníze, se chová jako lev, který odmítá syrové maso). Je to základ pro
uznání, že policie potřebuje provést v rámci trestního stíhání další
vyšetřovací úkony, aby svá tvrzení doložila. Policie se v tomto směru
nemůže vzdát zákonné povinnosti. Veškerá pozornost AB a jeho zastánců se
soustředila právě na popření pravdivosti tvrzení policie o subjektivních
úmyslech a úkonech AB. Méně pozornosti již věnovali jejímu tvrzení, že při
vypracování žádosti o dotaci došlo k nepravostem. K ověření nebo
vyvrácení pravdivosti tohoto obvinění by bylo třeba znát věcné podrobnosti,
které policie z pochopitelných důvodů v žádosti neuvedla. Podle mého
laického názoru policie v souhrnu svůj zájem na vydání AB vysvětlila dostatečně,
ale současně odhalila slabiny svých úvah.
Zde
se nabízí analogie s oběma kauzami SAZ. Pokud u hlavního líčení ve „velké“
kauze u Krajského soudu v Brně
zvedá hlas, pak kromě výtky, že byl do puzzle obrazu skutkového děje bezdůvodně
dosazen místo zakladatele podvodné sítě Petra Pfeifera, zázračně přeměněného
v korunního svědka, se hlavně ohrazuje proti spekulacím, že Pfeiferovu síť
a její obchody řídil. To by byla subjektivní stránka jeho domnělé trestné
činnosti. Ale SAZ právem namítá, že k tomu, aby někoho nebo něco řídil, by
musel mít v síti postavení s odpovídající pravomocí. A diví se, jak
mohl řídit lidi, které nezná a kteří neznají jeho, když jej neusvědčují ani
spolupracující obžalovaní, když nebyla prokázána existence komunikačního kanálu
a zpětné vazby mezi ním a údajnými spolupachateli, když dokonce
v odposleších zazněla úvaha dnešních spoluobžalovaných, že se jej musejí
zbavit. Po ukončení základních výslechů obžalovaných (dál soud zatím od ledna
r. 2016 neklopýtal) se zdá, že prokázat
subjektivní stránku domnělé trestné činnosti SAZ bude za
těchto okolností velmi obtížné, až nemožné. Nelze ovšem předvídat, zda a
jak se jeho obraz změní po plánovaných výsleších desítek svědků a vyhodnocení
dalších důkazů.
V
„malé“ kauze měl SAZ z vazby ustavit a řídit organizovanou zločinnou
skupinu, zaměřenou na ovlivňování svědků ve „velké“ kauze, složenou
z lidí, kteří byli na svobodě a neměli s ním žádný styk. Věcnou práci
v ní vykonávali dva spolupracovníci policie, kteří předstírali zájem mu
pomoci, ale ve skutečnosti mu škodili a
odměny za špinavou práci odevzdávali
policii. Jakým způsobem dokázal SAZ z vězení skupinu založit a řídit
činnost jejích členů a odměňovat je, policie zatím nevysvětlila a nejsem si
jist, zda to ví. Jakým způsobem přenášel
SAZ svou vůli do myslí účastníků uskupení ? Použil snad k jejich
ovlivňování kouzla černé magie ? Také zde bude subjektivní stránka jednání pana
obviněného obtížně prokazatelná. Obvinění z účasti na zločinném spolčení
na mne jako na laika působí dojmem pouhé spekulace. Ostatně její nositel byl
z dozoru nad vyšetřováním stažen a čelí kárné žalobě.
Vrátíme-li
se k žádosti o vydání pánů poslanců
AB a JF, pak zjistíme, že vedle výše uvedené způsobilosti přimět poslance
k jejich vydání má její argumentace
různé slabiny. Především se v ní vrchní komisař Pavel Nevtípil usvědčuje
z právnické nezralosti, když vyčítá organizátorům vyvedení společnosti ZZN
Pelhřimov ze svazku Agrofertu, že neprovedli veřejnou soutěž za účelem nalezení
nejlepšího kupce akcií. Policista zřejmě nepochopil, ač měl, že jde o obchod
v rámci širší rodiny. Jiní kupující než členové rodiny do něj vůbec
nemohli vstoupit, neboť zisk zde nehrál roli a šlo jen o záměrné vyčlenění
části majetku rodinného holdingu do jejich rukou, s cílem umožnit jim uskutečnění
jejich samostatného projektu. Nabízí se v této souvislosti úvaha, zda
všechny řídící úkony AB uvnitř rodiny, které mu policie vyčítá, mají stejnou právní
povahu, jako kdyby je prováděl mimo rodinu. I dospělé děti přece mohou vést
s rodiči debatu o svých úmyslech, v které se jim dostane různých rad.
Ano, rodiče pak vědí o jejich záměru a projeví názor, jakým směrem by se mělo
postupovat. Ale jejich názor dospělé děti nezavazuje, za postup při uskutečnění
záměru nesou odpovědnost samy.
Odůvodnění
žádosti o vydání poslanců AB a JF se hemží výrazy, jako že „ AB v úmyslu
podvodně získat dotaci“, něco se dělo
„na základě pokynu a po dohodě s AB“, „AB dal jako ovládající osoba
pokyn“, „podle tohoto pokynu a na základě dohody s AB představenstvo
projednalo“, členové rodiny „vědomě pomohli účelově a formálně vytvořit zdání
skutečnosti“, „jednalo se o osoby, na které měl AB vliv“, atd. Není známo, jak
se toto vše o myšlení a činech AB policie dověděla: má snad pan obviněný v hlavě
její čip? Na základě zmíněných výroků má vzniknout dojem, že AB od počátku vymyslel
a řídil transakci, při které vyčleněná firma Čapí hnízdo získá dotaci a po
splnění smluvních podmínek se pokorně vrátí do klína Agrofertu. Policie bude
muset v dalším řízení prokázat, že tyto subjektivní úkony a úvahy skutečně
proběhly a že měly povahu objektivních řídících úkonů, nikoli nezávazných
vyjádření v rámci výměny názorů mezi členy rodiny.
V případě
údajného uvádění nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace bude
stát policie na pevnější půdě než ve výše zmíněných psychologických
spekulacích. Pokud objektivně prokáže, že v žádosti byly nepravdivé
informace a chyby, bude na místě zkoumat, zda obviněný AB o vadách žádosti věděl, či zda k nim dal návod.
Díky
nevhodnému načasování zahájení trestního stíhání bude mít policie zvlášť obtížnou úlohu. Během několika týdnů
do voleb mnoho vyšetřovacích úkonů nestihne, ale odkryje karty před obhajobou,
která tím získá výhodu. Pak obvinění znova získají imunitu a řízení se zastaví.
Není jisté, zda policie bude po volbách znova žádat o jejich vydání a zda jí
nová sněmovna vyhoví. Stíhání ostatních spoluobviněných ovšem může nerušeně
pokračovat. Bez ohledu na tyto okolnosti bude jistě veřejnost kvůli významnému
postavení obviněných řízení sledovat s velkým zájmem, který může být pro
orgány činné v trestním řízení i nepříjemný. A je skutečně na místě, aby se
tak dělo, protože jde o další případ neblahé specifičnosti českého
polistopadového politického vývoje, pro který je příznačné, že čas od času orgány
činné v trestním řízení vstupují do politického života jako deus ex machina.
Připomíná to poměry v Jižní Americe, ale do střední Evropy se tyto manýry
nehodí, a to zcela bez ohledu na to, kdo právě byl postižen zneužitím orgánů
činných v trestním řízení k politickým účelům. Jde o vážné
ohrožení demokratického charakteru
státu.
Ve
srovnání s AB bude SAZ v dalším vývoji proti němu v nevýhodě. Ač
v jeho „velkém procesu“ se jedná o obrovskou škodu a navzdory přitažlivosti
postavy pana obviněného pro jeho jistou záhadnost, údajné bohatství, exotickou národnost a pestrou minulost, novináře případ nezajímá a
obhajoba jen s mimořádným úsilím odráží stále další nekorektní kroky
orgánů činných v trestním řízení. Soustava kárných žalobců při řešení
souvisejících stížností na soudce a
státní zástupce většinou zachovává
nečinnost. Kárná žaloba na státního zástupce Michala Galáta je čestnou
výjimkou, naproti tomu opakované stížnosti na
soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného nechávají promlčet kární
žalobci všech stupňů. Nikoho nevzrušuje, že soudce Krajského soudu v Brně již
potřetí neuznal, že kauce 150 milionů Kč, složená ve „velkém“ procesu je současně pojistkou
proti útěku obviněného z „malého“ procesu a trvá na útěkové vazbě. O praktické rovnosti obviněných AB a SAZ
nemůže být řeči. Nicméně se na jejich případu potvrzuje aspoň tolik, že před
našimi orgány činnými v trestním řízení si nikdo nemůže být jistý. Přesvědčení
o vlastní nevině nikoho neochrání a má smůlu, nedokáže-li podezření účinně vyvracet.
I nevinný se může dostat za mříže. Quod erat demonstrandum.
Žádné komentáře:
Okomentovat