Před třemi roky jsem upozornil,
že věznice, vyprázdněné Klausovou amnestií, se záhy znova naplní k prasknutí,
nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění
prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k
používání alternativních trestů. Od té doby k žádným podstatným změnám trestní
politiky nedošlo. Čas, darovaný Václavem Klausem, byl z tohoto hlediska z větší
části promarněn.
Příkladem chronického podceňování situace je osud
projektu zavedení monitorovacích náramků pro hlídání odsouzených k trestu
obecně prospěšných prací. Jsou potřebné od 1.1.2009, kdy vstoupil v platnost
nový trestní zákoník, ale dosud nejsou k disposici. Populista Jiří Pospíšil,
pro něhož byl projekt trestu obecně prospěšných prací a zavedení monitorovacích
náramků vlajkovou lodí péče o jeho osobní popularitu, se o technické
zabezpečení novoty nepostaral. První tendr na vyhledání vhodného dodavatele náramků
vypsala exministryně Daniela Kovářová, ale Jiří Pospíšil po návratu na
ministerstvo v rámci rozkopávání holčiččiných báboviček na jeho písečku jej v
r. 2010 zrušil. Od té doby se nepodařilo tendr vypsat až do r.2015. Bohužel jeho podmínky
byly nastaveny tak (ne)šikovně, že nezaujaly žádného z oslovených možných
dodavatelů. Zavedení náramků se tedy opět oddaluje.Kromě toho se mluví o záměru
rozšířit použití monitorovacích náramků jako náhrady za útěkovou vazbu, ale
dosud nedošlo k nezbytné novelizaci zákona, která by je umožnila, a není ani
známo, zda se pracuje na její přípravě.
Podobné to je s debatou o intenzitě ukládání
nepodmíněných trestů odnětí svobody. Od Klausovy amnestie se např. stále
vyskytují pochybnosti o účelnosti trestání vězením za neplnění vyživovací
povinnosti, ale debata zůstává nadále v půli cesty: náměty na vypuštění daného
trestného činu ani nebyly definitivně zamítnuty, ani se nepřikročilo k jejich
realizaci novelizací trestního zákoníku.
Komunita vězňů a potenciálních čekatelů na vstup do ní je
zcela bezvýznamná jako zdroj voličských hlasů. Proto se politici staví k
narůstajícím problémům vězeňství v duchu zásady “po nás potopa”, zatímco počet
chovanců věznic se neúprosně blíží ke kritickému bodu. Po jeho dosažení nezbude
než dočasně pozastavit přijímání vězňů - což již v r.2000 udělala bývalá
generální ředitelka Vězeňské služby ČR Kamila Meclová- nebo věznicím ulevit
amnestií.
Je to vážný problém. Přeplnění věznic nad kritickou mez
ohrožuje vnitřní bezpečnost státu, neboť uvniř vězeňských kolektivů navozuje
atmosféru, příznivou konfliktům mezi vězni, vzpourám a pokusům o útěk. Navíc je
vysoký počet vězňů ostudou národa, neboť v poměru k počtu obyvatel jich máme podstatně více než v ostatních
evropských státech. Je to o to ostudnější, že na rozdíl od států srovnatelné
kulturní vyspělosti u nás cizinci tvoří jen zlomek vězeňské populace. Na
zaplnění věznic nepotřebujeme cizince, stačíme si na to sami.
Samozřejmě, ubytovací kapacitu věznic lze do určité míry
zvýšit zřízením ubytoven z místností, určených na vzdělávání a účelné využití
volného času, čili zhoršením podmínek pro výchovnou práci s vězni. Řešením je i
přístavba k stávajícím objektům nebo výstavba nových věznic. To vše je ale investičně
náročné a mimo to se zvyšováním počtu vězňů také roste zatěžování státního
rozpočtu provozními náklady věznic.
O odvrácení hrozby kolapsu přetíženého vězeňství se chce
pokusit ministr Robert Pelikán. Zprávy o jeho záměrech pronikly porůznu do
médií a zejména v televizním vystoupení dne 7. ledna 2016 je představil osobně
současně s předložením koncepce vývoje vězeňství do r.2025. Podle mého názoru nesepsáním 162 stran
mnohomluvného slohového cvičení by lidstvo nebylo nikterak ochuzeno, ale na mé
mínění laika není nutné brat zřetel. Nicméně bez ohledu na pochyby o kvalitě
koncepce je na místě ocenit ministrův nepředstíraný humánní pohled na
problematiku vězeňství, na jeho hlavní potřeby a příčiny vysoké recidivy. Zdůraznění nezbytnosti přerušení koloběhu
“vězení-krátký pobyt na svobodě-vězení”, zlepšení výchovné práce s vězni a zásadního
zvýšení zaměstnanosti vězňů svědčí o tom, že Robert Pelikán se o problém zajímá
a má svou představu, kudy se ve
vězenství pustit, aby v dohledné době nedošlo ke katastrofické situaci. Na
pozadí stavu vnějších podmínek fungování
vězeňství jde ovšem o to, do jaké míry jsou jeho představy realizovatelné.
Podle mediálního ohlasu se zdá, že Robertu Pelikánovi se
podařilo vnuknout veřejnosti dojem, že nastává příznivý obrat ve vztahu k
vězeňství a základní problémy se podaří v reálném čase bez velké námahy aspoň
částečně vyřešit. Obávám se však, že společnost díky jeho sympatickému
vystoupení pouze začala snít krásný sen o vyřešení problémů vězeňství.
Přeplněné věznice jsou jedním z dílčích obrazů stavu
společnosti. Existuje určitá množina občanů, kteří se nikdy nevtěsnají do
podmínek konzumního stylu života a nelítostných pravidel tržního hospodářství,
a přepadnou i přes okraje záchranné sítě státní sociální podpory. Jen nepatrnou
část z nich lze naučit přizpůsobivosti výchovnou prací ve věznicích a zůstanou
trvale příslušníky komunity, které se ve věznicích žije lépe než na svobodě.
Zejména si musíme uvědomit, že jen malou část problémů
může řešit samo tradičně opomíjené a podfinancované vězeňství a i možnosti
resortu spravedlnosti měnit věci k lepšímu jsou velmi omezené. Má-li se Česká
republika dostat na takovou úroveň, aby na 100 tis. obyvatel připadalo jen 80
vězňů, a z nich 30 by byli nepřizpůsobiví cizinci, musí se do nápravy poměrů
zapojit celá politická reprezentace.
Není například v silách resortu spravedlnosti zařídit
zlepšení postavení propuštěných vězňů na trhu práce. Zatím pro mnohé platí
téměř matematická rovnice: vyjdou z vězení, nenajdou práci, ze sociálních dávek
(pokud na ně vůbec dosáhnou) nevyžijí, jdou krást a vracejí se za mříže. Stát
nemá předlistopadovou možnost nařídit podnikatelským subjektům, že těmto lidem
musí dát práci, ale jistě by je mohl finančně stimulovat.
Je rovněž hezký ministrův záměr zlepšit individuální
výchovnou péči o vězně již od vstupního pohovoru s nimi, ale může ztroskotat na
nedostatku kvalifikovaných pracovníků, kteří se do vězeňství nepohrnou za
nízkými platy a nutností pracovat s obtížným lidským materiálem.
Jistě je důležité zvýšit zaměstnanost vězňů, protože pouze
prací se vytvářejí pracovní návyky a dovednosti, usnadňujících život na
svobodě. Ale na rozdíl od předlistopadového vězeňství dnešní věznice většinou
nemají vlastní výrobní zařízení ani venkovní pracovní “komanda”. K práci pro
soukromé zaměstnavatele nesmí vězně nutit a ostatně práce vězňů pro ně není z
ekonomického hlediska příliš zajímavá. Dokonce
věznice nemají přednostní postavení ve výběrových řízeních na dodávky
státu, zatímco leckde “v sousedství” jsou výlučnými dodavateli nábytku či
kancelářských potřeb pro státní úřady.
Přes výše uvedenou ironickou poznámku o koncepci
vězeňství jako slohovém cvičení je na místě ocenit, že si vedení resortu
uvědomuje, že pro odvrácení hrozícího katastrofického scénáře vývoje
vězeňství je třeba začít s promyšlenými kroky podle dlouhodobého programu.
Mají-li se ale problémy skutečně vyřešit, je nezbytné vytvořit a také plnit
koncepci nadresortní, protože většina příčin potíží leží mimo resort spravedlnosti.
Její naplnění se pak musí stát věcí celé vlády. A bez rozvázání měšce Andrejem
Babišem se to neobejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat