Když jsem si na České justici dne 3.
května 2024 přečetl článek Petra Dimuna „„Nebezpečné a
destabilizující“. Nejvyšší soud odmítl ministerskou novelu trestních předpisů“ (zde), ve vzpomínkách se
mi vybavily přibližně deset let staré šarvátky kolem návrhu nového zákona o
státním zastupitelství. Tehdy jeho přípravy provázely rozsáhlé diskuse, do nichž hlasitě zasahovala i laická
veřejnost. Když se ve střetu s vedením státního zastupitelství jako
nositelem reformních záměrů nedařilo ministryni Heleně Válkové, otřáslo to
jejím postavením. Prý to byl důvod, proč byla přinucena k odstoupení. Nejsem
si jist, zda nehrály roli ještě i jiné důvody, ale subjektivně jsem přesvědčen
aspoň o částečném vlivu.
Dnes žádné bouřlivé veřejné debaty
kolem novel trestněprávních předpisů neprobíhají. Věrchuška soudí, že s laickou
veřejností není třeba se bavit. Shodou okolností je podruhé ministrem
spravedlnosti Pavel Blažek, který se kdysi snažil prosadit reformu státního
zastupitelství, ale nakonec návrh zákona stáhl ze Sněmovny jako neprůchodný.
Staví-li se elita českých trestních soudců zásadním způsobem proti
ministerskému návrhu novel trestněprávních předpisů, je to nepřímý útok na
ministra, který zastřešuje práci jejich autorů. Nebylo by nic divného, kdyby
jej kvůli tomu někdo vyzval k resignaci, když poslanec Jakub Michálek jej
vyzýval k resignaci kvůli malichernostem. Na rozdíl od Heleny Válkové má
ale Pavel Blažek v zádech Petra Fialu, který ho určitě podrží. Ze strany
opozice mu asi nic nehrozí, protože zdraví právního prostředí státu je pro ni málo významné a nedosti vznešené, aby
ji vzrušil spor mezi ministerstvem a soudci o nové trestněprávní předpisy.
Nicméně k výhradám Nejvyššího soudu
ČR by pan ministr a ministerští úředníci neměli přistupovat přehlíživě jako k projevům nespokojenosti laické veřejnosti. Nevypořádané
námitky soudců by určitě překážely hladkému průběhu projednávání novel
v Parlamentu. Je proto na ministrovi, aby vyvolal veřejnou debatu a hledal
kompromis, pokud se mu nepodaří přesvědčit soudce o ministerské pravdě.
Jako laik, který se pohybuje v prostředí
trestního řízení a ve vězeňství bezmála třicet let, jsem si v článku všiml
některých třecích ploch mezi soudci a ministerstvem. Především shodně s ministerstvem
považuji za ostudu pro stát nepřijatelně vysoký podíl vězňů na české populaci.
Stát zatěžuje i finančně. S trochou přehánění lze tvrdit, že nejsme tolik
národ muzikantů, jako národ kriminálníků. Nejde jen o počet, ale i o
národnostní složení vězeňské populace, v které je velmi málo cizinců, což
je české specifikum:na ostudu si jako národ vystačíme sami. Snaha autorů novel
legislativně přispět ke snížení počtu vězněných osob a ke zkrácení
průměrné délky trestů je nesporně chvályhodná. Snaha soudců jakkoli zlehčovat
závažnost stále se zvyšujícího podílu vězňů na populaci na mne působí dojmem
odtrženosti od běžného života. Na druhé straně by nebylo vhodné podceňovat
jejich kritiku některých změn, jež chce ministerstvo zavést.
Laický pohled na obsah novel může být
v některých bodech odlišný jak od názorů ministerských legislativců, tak od
pochybností soudců. Mezi lidem obecným jsou časté pochybnosti o účelnosti
ukládání nepodmíněných trestů, když odsouzení prý se ve vězení většinou nepolepší, ale naopak se přiučí špatnostem, jež dříve neznali. Vedle
toho se poukazuje na široké vedlejší neblahé účinky věznění a také na dopady do
života nevinných blízkých odsouzených. Přerušují se ekonomické aktivity
odsouzených, rodiny přicházejí o živitele, trhají se mezilidské vztahy, snižuje
se dobytnost pohledávek věřitelů za vězni. Státu nezbývá než nést vysoké
náklady, spojené s vězněním. V případě nenásilných trestných činů ukládání
přiměřeně přísných finančních trestů a důsledné vymáhání náhrady škod by proto
mělo mít přednost před omezováním osobní svobody. Trest finančními sankcemi,
jež pachatele donutí k tvrdé práci a životu v chudobě až do nahrazení
způsobených škod, mi připadá užitečnější než nicnedělání ve věznicích, humánně vybavených
pro provozování příjemných volnočasových aktivit vězňů. Ukládání finančních
trestů má ovšem smysl pouze u těch odsouzených, u nichž lze předpokládat
splacení.
Účinným nástrojem k zmenšení
vězeňské populace by bylo předcházení návratů propuštěných odsouzených do
věznic. Vysoká recidiva je problém, o němž se ví, hodně se o něm mluví, ale k jeho
potlačení se nedělá prakticky nic. Naprostá většina odsouzených se prostě
ocitne před branou věznice s pár korunami v kapse a s různými nevyřešenými
problémy a je pouze na nich, jak se s návratem na svobodu vypořádají. Jsou
dokonce mezi nimi i tací, pro které je život ve vězeňském prostředí jednodušší
než na svobodě. Mělo by je proto odstrašovat výrazné navýšení trestních sazeb
za opakovanou trestnou činnost. Ale zejména by se měl stát postarat, aby každý propuštěný
odsouzený měl prověřené podmínky pro vedení řádného života hned od návratu na
svobodu (práci, střechu nad hlavou) a aby nad ním byl účinný dohled, podstatně
důraznější a věcnější než dohled
Probační a mediační služby současné úrovně, která se ostatně zajímá jen o malou
část propuštěných vězňů.
Nesdílím hojně rozšířený názor, že
nejkratší cestou k uvolnění prostoru ve věznicích je skoncování se
stíháním neplatičů výživného. Pohled na výživné jako na příjem matky je
scestný. Je to především příspěvek na pokrytí oprávněných potřeb dětí, které přece nemohou ani za špatnou volbu
partnera matkou, ani za neodpovědnost otců. Považuji proto neplacení výživného
za společensky nepřijatelné jednání a závažný trestný čin. Vězeňství by mělo
odsouzeným neplatičům poskytnout podmínky, aby již ve výkonu trestu pracovali a
spláceli dluhy na výživném. Navrhují-li ministerští asociálové, aby neplacení
výživného bylo trestné jen tehdy, dostane-li se vyživovaná osoba do stavu
nouze, znehodnocují úsilí matky, která od otcem opuštěných dětí odvrátí nouzi.
Odmítám občasné zlehčování závažnosti neplacení výživného tiše vysloveným názorem,
že některé matky mají svůj díl viny na nevhodném chování neplatícího otce: může
to být pravda, ale následky trestného jednání nakonec vždy dopadnou na děti,
jež otcovo chování nezavinily.
Důkladná veřejná debata o problémech,
vyznačených soudci Nejvyššího soudu ČR, je nejen nutná, ale zasluhuje
nadstranický přístup. Účastníky trestního řízení se občané dostávají bez ohledu
na politické preference. Nelze
připustit, aby trpěli proto, že Sněmovnou neprojde užitečné legislativní
opatření jen proto, že je předložila jiná než vládní či naopak opoziční strana. Opakování
ostudného způsobu, jimž se chovala Fialova vláda a Sněmovna v případě tzv. důchodové reformy, by
nevedlo k žádoucímu výsledku.
=========================================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled
antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora,
státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat