KAUZA „VITÁSKOVÁ“ : ČEKÁNÍ NA DIES IRAE.

Dne 22. února 2016 vyhlásil soudce Krajského soudu v Brně Aleš Novotný rozsudek nad devíti obžalovanými, spojovanými s udělením licencí o silvestrovské noci r.2010 dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka.

Mezi  odsouzenými byla Alena Vitásková, tehdy mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru téhož úřadu, které v době vydání licencí ještě v úřadě nepůsobily, takže s jejich vydáním neměly nic společného. Je podivné, že se z odpovědnosti za chaos a povolení silvestrovského licenčního řízení, v němž došlo  k údajně nezákonnému vydání licencí, neodpovídají místo nich tehdejší představitelé ERÚ Josef Fiřt, Blahoslav Němeček a Antonín Panák, naopak že v řízení vystupovali jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové.

Uložené tresty byly velmi tvrdé, takže se všichni odsouzení  odvolali. Odvolání podal také žalobce, samozřejmě v neprospěch obžalovaných. Naděje odsouzených se proto upínaly k odvolacímu řízení. Odvolací Vrchní soud v Olomouci nařídil zahájení veřejného zasedání k projednání odvolání na den 8.ledna 2018 a vyhradil pro ně sedm dní, rozvržených do dvou po sobě jdoucích týdnů. Obžalovaní se tedy museli vyrovnávat s pocity nejistoty téměř dva roky, což je trest sám o sobě.

Odvolací řízení mělo obvyklý průběh a díky ráznému řízení předsedou senátu Ivo Lajdou šlo rychle kupředu. Všichni účastníci řízení dostali tolik prostoru k ústnímu doplnění odvolání a podání návrhů na doplnění dokazování, kolik si přáli. Předseda senátu pouze zasáhl do vystoupení některých obžalovaných, když se přestali držet rámce, vymezeného obžalobou. Během prvých dvou dnů řízení pokročilo natolik, že předseda senátu mohl jednání na jeden den přerušit za účelem vyhodnocení nahromaděných poznatků.

Kritickým dnem se pak stal čtvrtek  11. ledna 2018, kdy soudce Ivo Lajda vyhlásil ukončení dokazování a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Přišlo to trochu překvapivě, ale uskutečnění jeho rozhodnutí nic nebránilo: úvodní úkony proběhly v plném rozsahu, v soudní síni byli přítomni všichni obžalovaní a jejich obhájci. Zvoleného obhájce neměla pouze obž. Alena Vitásková, neboť dal přednost svému pedagogickému závazku a místo sebe vyslal  substituta.

Žalobce  při ústním doplnění odvolání a v závěrečných návrzích trval na uznání viny obžalovaných a navržených trestech odnětí svobody. U čtyř obžalovaných se dožadoval ztížení osudu uložením peněžitých trestů. Smířlivěji se postavil pouze k bratrům Zemkům, u nichž dospěl k názoru, že jejich jednání by bylo možno kvalifikovat nikoli jako pokus o podvod, ale pouze jako jeho  přípravu. Tím  možná otevřel soudu cestu k zmírnění jejich trestů. Obhájci ovšem nenechali na rozsudku a žalobcově odvolání niť suchou a jednotně žádali , aby Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání zamítl jako celek.

V závěrečných návrzích většinou navrhovali zproštění obžaloby, výjimečně  vrácení Krajskému soudu v Brně k novému projednání v jiném složení senátu.

Předseda senátu Ivo Laida po skončení závěrečných řečí odročil jednání na středu 17. ledna 2018, kdy se tedy dovíme, jak soud se všemi přednesenými návrhy naložil. Pro některé obžalované to nemusí být konečné zastavení na křížové cestě.

Podle mého „selského“ úsudku senát Ivo Lajdy se bude muset především vypořádat s kardinální námitkou nezákonnosti přidělení věci senátu předsedy Aleše Novotného. Zastupující místopředseda Krajského soudu v Brně Aleš Flídr, jenž kdysi  organizoval petici 27 soudců ve prospěch Aleše Novotného, nezklamal ani tentokrát a zaslal odvolacímu soudu vyjádření, jímž hájil zákonnost přidělení věci svému chráněnci. Jenže zatímco jeho sdělení obsahuje především obecné úvahy, námitky všech obhájců, kteří je předložili, se opírají o konkrétní informace, získané od soudu a jsou propracované důkladněji. Bylo by zvláštní, pokud by je odvolací soud přešel bez povšimnutí, ať už pak o nich rozhodne jakkoli. Vyhoví-li námitkám advokátů, nebude to ovšem pro obžalované pouze důvod k veselí, protože to bude znamenat vrácení procesu na startovní čáru.

Dalším citlivým bodem je stanovení výše škody, kterou žalobce odvodil od rozdílu mezi nejvyšší dosažitelnou výkupní cenou z r.2010 a cenou z r.2011. V tomto případě žalobce i nalézací soud pracovali s mylnými informacemi. Nedbalý vyšetřovatel si pro určení škody neopatřil řádný znalecký posudek, ale pouze odborné vyjádření, v němž se znalec dopustil tak nápadného omylu, že to vyvolává podezření na úmyslné jednání. Ve skutečnosti získání licencí v r.2010 samo o sobě nestačilo pro získání nároku na nejvyšší dosažitelnou výkupní cenu a od chvíle, kdy výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren přešel do rukou státní společnosti OTE a.s., elektřina ze zmíněných elektráren se vykupuje  za ceny r.2011. Nalézací soud se mohl tomuto zásadnímu omylu vyhnout, kdyby se snížil k projednání důkazů o této věci, které obhajoba v průběhu prvostupňového řízení předložila.

Mimochodem zmiňuji, že stát vyplatil stamiliony za elektřinu, dodanou elektrárnami, jimž byly odebrány licence. Zatím se nenašel žádný úřad, který by přeplatky vymáhal.

Závažným problémem k posouzení je námitka spekulativnosti odůvodnění rozsudku, jehož některé argumenty nejsou podloženy důkazy. Příkladem je především obvinění Aleny Vitáskové, že buď vyslovila souhlas s rozhodnutím tehdejší ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení, nebo dokonce jí k němu dala pokyn. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz. Nepřímým důkazem v její prospěch jsou výpovědi samotné Michaely Schneidrové, která se nezbavila odpovědnosti za své rozhodnutí odkazem na jakékoli vyjádření Aleny Vitáskové.  Udivuje mě v této souvislosti, že obhájci neupozornili odvolací soud na skutečnost, že pan soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku výslovně uvedl, že nemá důkaz pro domněnku, že mezi obžalovanými dámami proběhla komunikace na dané téma, pouze se domnívá, že by si Michaela Schneidrová nedovolila vydat své rozhodnutí, kdyby neměla výslovnou podporu Aleny Vitáskové. Výrok pana soudce je zarážející.  Neznám jiný případ, kdy by se soudce přiznal, že odsuzuje bez důkazu, ale také mě překvapuje, že obhájci jeho výrok nedocenili a nenapadli. Podobně je zarážející tvrzení soudu 1. stupně, že Michaela Schneidrová jednala pod vlivem známosti s panem Zdeňkem Zemkem st., když tato domněnka byla v dokazování před soudem vyvrácena a její zdroj ji označil za „drby“.

Je možné, že panem soudcem cloumala podjatost vůči pí.obžalované Vitáskové. Jejím náznakem by mohlo být jeho prohlášení při ústním vyhlášení rozsudku, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové", ač z dokazování nic takového nevyplývalo. Výrok přezkoumaly v řízení na ochranu osobnosti dva soudy, které jej kvalifikovaly jako nevhodný.

Se spekulativním přístupem souvisí i zanedbávání důkazů soudem 1.stupně. Již výše jsem zmínil odmítnutí důkazů o vadném výpočtu způsobené škody, ale je jich více. Např. jde o požadavek obhajoby na výslech dvou úředníků ERÚ, kteří provedli počátkem prosince r.2010 „obhlídku přes plot“ a pořídili fotografie, jejichž předvedením jako důkazu žalobce dokazoval nedokončenost elektráren. Je důvodné podezření, že se úředníci neorientovali na obrovské ploše s deseti elektrárnami, neoddělenými ploty, a fotografovali „u sousedů“. Zpětně lituji, že obhájci jak Aleny Vitáskové, tak „zemkovců“ nenechali provést jako důkaz fotografie, pořízené družicí NASA dne 26.prosince 2010, z nichž je zřejmé, že obě elektrárny se svými sedmdesáti tisíci fotovoltaických panelů skutečně stály a lze věřit výpočtům společnosti PricewaterhouseCoopers, že na zařízení s pořizovací hodnotou 1,3 miliardy Kč byly v den vydání licencí nedodělky za pár desítek tisíc Kč, které neohrožovaly provozuschopnost elektráren.

Slabou stránkou rozsudku i úvah žalobce je malá pozornost, věnovaná subjektivní stránce souzených činů. Soud se nepídil po motivech, jež by mohly vést obžalované k nezákonnému jednání, a následně ani nezkoumal jejich úmysly, popřípadě jim podsouval špatné úmysly, aniž by své úvahy mohl opřít o důkazy. V případě Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové policie hloubkovým šetřením prokázala, že obžalované dámy neměly z rozhodnutí o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení finanční prospěch. Jejich motivem k případnému úmyslnému jednání ve prospěch klanu Zemků tedy nebyly peníze. Ale nemotivovala je ani známost s kýmkoli z jejich rodu. Není tedy důvod podezírat je, že chtěly Zemkům pomoci. Ostatně za působnosti obou obžalovaných v případě jiných osmi elektráren v majetku Zemků ERÚ podal podněty k odebrání licence. Není znám důvod, proč právě v případě těchto dvou by jednal opačně, a to nezákonně ve prospěch vlastníků. Motivem jednání Michaely Schneidrové byla nepochybně profesní ctižádost. Její nadřízený Antonín Panák jí znepřístupnil spis a podsunul jí k podpisu rozhodnutí, jež připravil její předchůdce, ale neměl odvahu je podepsat. Michaela Schneidrová se ke spisu přesto dostala, opatřila si také státní normy, které dosud ERÚ neměl k disposici a rozhodla po svém. I kdyby se zmýlila, šlo by o nesprávné správní rozhodnutí, které bylo napravitelné dalšími postupy. Přikládat mu povahu úmyslného trestného  jednání je nesmysl.

Ani u obžalovaných ze skupiny „zemkovců“ soud nevěnoval motivaci a úmyslům dostatečnou pozornost. Měli se dopustit trestného jednání ve spolupachatelství, neboť prý jednali ve společném zájmu. Na postupu ve společném zájmu by se ale museli nějak domluvit, což nebylo dost dobře možné, protože někteří se navzájem neznali a např. revizní technik Vladimír Čimpera nemusel vůbec vědět, k čemu poslouží pravdivá revizní zpráva, jejíž vyhotovení mu nařídil nadřízený. Ostatně ani bratři Zemkovi nemuseli vědět při podpisu listin, jež jim předkládali k podpisu najatí odborníci, že se jejich obsah rozchází se skutečností, pokud by tak tomu skutečně bylo. Zvláštní pozornost zaslouží obvinění, že podpisem předávacích protokolů potvrdili dokončenost elektráren, které dokončeny nebyly: z právního hlediska protokoly dosvědčovaly pouze převod vlastnictví ze subdodavatele na investora, nikoli dokončení výstavby nařízení. Investor má samozřejmě právo převzít do svého vlastnictví nedokončené dílo.

Ať již odvolací soud rozhodne jakkoli, ve středu 17.ledna 2018 budou všichni obžalovaní aspoň vědět, na čem jsou. Bude-li se soud řídit zásadou in dubio pro reo, aspoň pro některé skončí dlouhodobé trápení. V praxi je ovšem běžnější postup podle zásady in dubio CONTRA reo.