PSÁNO VÝLUČNĚ PRO
NOVOU REPUBLIKU, AUTOR SI NEPŘEJE DALŠÍ ŠÍŘENÍ
Zaujal
mě článek Jiřího Bati „John Bok a ti ostatní“,
který vyšel na Nové Republice dne 16.ledna 2017. Jsem dlouholetý člen spolku
Šalamoun a donedávna jsem byl nejbližším spolupracovníkem jeho předsedy Johna
Boka. Věnoval jsem se práci pro chráněnce spolku na plný úvazek či spíše
nadúvazek, psal jsem většinu „úředních“ podání spolku, jeho chráněnce jsem
podporoval a podporuji jako publicista. Ještě 21.května 2015 mi John Bok vepsal
do knihy „Život mimo kategorie“ věnování, jímž mě označil za „přítele,
souputníka a vzácného člověka“. Kdysi o
mně tvrdíval, že patřím k nejlepším českým novinářům a chlubil se mnou,
jako kdyby mě vymyslel. Dnes tvrdí, že za peníze spolku Šalamoun píši články,
které nemají žádný význam.V současnosti sice jsem členem spolku nadále,
ale jsem v postavení disidenta, protože jsem se panu předsedovi vzepřel právě
kvůli stylu jeho osobního jednání, o němž se vyjadřuje kriticky Jiří Baťa. John
Bok mě v průběhu roku 2016 několikrát vyzval k vystoupení ze spolku a
dokonce měl nebo ještě má v úmyslu nechat mě vyloučit. Zůstávám dále
členem jen kvůli odpovědnosti vůči několika vězněným chráněncům spolku, jejichž
kauzami se zabývám a nechci je opustit, dokud se nedostanou na svobodu.
Měl
bych proto zdánlivě důvod filipice pana
Bati se radovat. Přesto ji považuji za nespravedlivou a nacházím v ní mnoho
věcných omylů, které vedou k značně zkreslenému pohledu na výstřední
osobnost Johna Boka.
Potvrzuji
názor autora, že John Bok má sklon k neurvalému chování, trpí animozitami
vůči různým lidem (významným i nevýznamným), jež projevuje nevybíravým
způsobem. Pokud jim dává průchod v písemné podobě, je to na pováženou, ale
dá se to přežít. Daleko nepříjemnější je při osobním jednání, pokud narazí na
nesouhlas se svými názory. Nepřijatelné
jsou některé projevy jeho politických názorů, které by se ovšem daly
přejít s pokrčením ramen (na názor má každý svobodný člověk právo), pokud
by je projevoval civilizovaným způsobem a nepodřizoval jim postoje a vnější
vztahy spolku. Obecně jeho chování ovládá pravidlo „co na srdci, to na jazyku“
až v extrémním rozsahu, pojem „politická korektnost“ je mu zcela
cizí. Podléhá přesvědčení, že mu projde
jakákoli neomalenost a každý je povinen strpět jeho neurvalé chování.
Dále
ale stojí vyjádření Jiřího Bati na omylech a nepřesnostech. Začnu od povahy
spolku Šalamoun: nejsme neziskovkou „bohatě
dotovanou státem“, ale jsme nízkonákladovým společenstvím neplacených dobrovolníků,
financovaným dary náhodných sponzorů. Citované „neziskovky“ by se s námi efektivitou
vynaložených finančních prostředků nemohly měřit, za málo peněz naděláme hodně
muziky.
Je
pravda, že z formálního hlediska je John Bok nevzdělanec. Ve skutečnosti
má něco společného s Maximem Gorkým: co mu nedaly školy, obstaral si
jinde. Znalostmi v oboru humanitního vzdělání s přehledem strčí do
kapsy leckterého nositele akademických titulů. Je sečtělý, mnoho získal stykem
s významnými intelektuály, je výtvarně nadaný. Jeho sochařské nadání ocenil Henry Moore. Nezanedbatelné jsou jeho
znalosti trestního práva, které užívá ve veřejném zájmu. Kvalitu jeho písemných projevů
snižuje dyslexie a dysortografie, které mohu mít původ v tom, že se česky
naučil až v pěti letech.
John
Bok skutečně často zdůrazňuje, že mu předlistopadová moc nedovolila studovat,
takže se musel živit manuální prací. Jiří Baťa jistě ví, že takových jsou v České
republice stovky, ne-li tisíce. John Bok o tom mluví, protože absenci školního
vzdělání vnímá jako hendikep úkorně, a to právě díky různým namyšleným
držitelům vysokoškolských titulů, kteří mu předhazují nevzdělanost. Neznamená
to, že opovrhuje manuální prací. Je všestranný řemeslník a ještě i ve svém
pokročilém věku si občas přivydělává rukama.
Je nikdo
v tom smyslu, že nezastává žádné oficiální úřední postavení a nepatří k establishmentu,
do něhož se skutečně svým vnitřním založením nehodí. Pokud se ale pokoušel
dosáhnout zvolení do zákonodárných sborů, nešel tam za hmotným zabezpečením,
ale ve víře, že jako poslanec nebo senátor by mohl účinněji ovlivňovat vývoj
justice. Jinak je tomu s jeho opakovanými pokusy o zvolení veřejným ochráncem práv. Nebyl to
nápad z jeho hlavy. Výzvu prezidenta Václava Klause, aby se o úřad
ucházel, nemohl odmítnout. I když při žádném pokusu neuspěl, paradoxně byl
úspěchu podstatně blíž než ve volbách do zákonodárných sborů.
Ač
je dle Jiřího Bati nikdo a širší veřejnosti není příliš známý, v resortu spravedlnosti
je to přece jen jinak. Jeho jméno je známé, mnozí činitelé jej nenávidí, jiní
si jej oblíbili, nikomu ale není lhostejný a určitý respekt mu nelze upřít.
Vedoucí činitelé resortu projednávají jeho náměty s plnou vážností a bývá
jimi přijímán ke konzultacím, včetně ministrů spravedlnosti a jejich náměstků.
To vše můžeme odbýt výrokem, že „všechna sláva je polní tráva“, ale je
nezpochybnitelnou skutečností, že během existence spolku Šalamoun John Bok
pomohl osobně ke spravedlnosti desítkám nespravedlivě odsouzených. Proto se na
spolek stále valí žádosti o pomoc, jejichž objem daleko přesahuje jeho kapacitní
možnosti. V tom je Bokova nezpochybnitelná cena.
Poněkud
jinak to je s jeho snahami o ovlivňování veřejného mínění v oblasti politiky.
Zde je jistě poplatný své minulosti disidenta, chartisty, obdivovatele Václava
Havla. S jeho názory nemusíme
souhlasit, ale nelze mu upřít právo je projevovat dostupnými prostředky.
Souhlasím pouze s tím, že při vystupování na veřejnosti by měl dbát
pravidel slušného chování.
Shrnu
tedy názor tak, že John Bok je rozporná osobnost bez oficiálního postavení,
nikoli však bez jistého vlivu, nikoli jednoznačně záporná, se záslužnými
výsledky v péči o oběti selhání justice. V podstatě to je hodný
člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat