VARIACE NA OTÁZKY VÁCLAVA MORAVCE Z 23.10.2016 O KONDICI JUSTICE.

Zkušenému komentátorovi by se nemělo  stát, že by si nezapamatoval správný název instituce, o které se v jeho pořadu opakovaně mluví. Nicméně Václavu Moravcovi se to v Otázkách dne 23.října 2016 podařilo: mluvil stále o jakémsi „národním kriminálním úřadu“, který neexistuje. Měl samozřejmě na mysli Národní centrálu proti organizovanému zločinu. To je ale jediná výhrada, kterou tentokrát mám k jeho výkonu.

Kdo se zajímá o dění v justici v širším smyslu a chce si udělat představu o stavu služební kázně státních zástupců a soudců a o jiných zajímavostech a pustil si Otázky, tentokrát určitě nelitoval. Václav Moravec si  k debatě o kondici justice přizval dvě silné osobnosti, silné netoliko vysokými funkcemi, ale znalostí problematiky a osobnostními vlastnostmi: moudrého Josefa Baxu, předsedu Nejvyššího správního soudu, a poněkud sfingoidního Pavla Zemana, nejvyššího státního zástupce. Tentokrát s nimi účelově nemanipuloval, pouze je posouval od námětu k námětu, z nichž jeden byl zajímavější než druhý. Nechoval se jako vymývač mozků.

Předseda Nejvyššího správního soudu měl proti Pavlu Zemanovi výhodu, že je kárným žalobcem pouze pro nevelkou množinu správních soudců a do jednání kárných senátů nemůže zasahovat a ani mu kárné žaloby většinou neprojdou rukama, takže moderátor neměl důvod klást mu otázky na tělo, jejichž odpovědím by se musel vyhýbat. Naproti tomu Pavel Zeman čelil různým všetečným dotazům na stav věcí již od vstupního námětu, jímž bylo postavení mimo službu pražské státní zástupkyně Dagmar Máchové. Václav Moravec jej v této souvislosti přece jen trochu tísnil připomenutím, že od upozornění na možné selhání této žalobkyně parlamentních vyšetřovací komisí do zákroku proti ní uplynuly dva roky, což se mu zdálo nepřiměřeně dlouho.  Jinak se v této a jiných souvislostech snažil vypáčit z nejvyššího žalobce aspoň nějaké věcné údaje, ale úspěchu se nedomohl. Buď se dověděl, že nejvyšší státní zástupce není generální prokurátor, takže nemůže mít informace o všech projednávaných případech, nebo ve věci provádí jeho úřad dohled, jehož výsledky nelze sdělovat, nebo dohled provádí někdo jiný a Pavel Zeman nemá přístup k jeho výstupům. Taková ale je skutečnost: pravomoc nejvyššího státního zástupce je omezená, přípravné řízení je neveřejné a zvědavci mají smůlu.   

Josef Baxa mohl za těchto okolností  z pozice pozorovatele v klidu uvést hrst číselných údajů o stavu kárného řízení se soudci a státními zástupci a připustit, že výkonnost justice by mohla být vyšší, kdyby byla účelněji řízena. Nicméně jeden z jeho výroků je silně znepokojující: připustil, že kární žalobci jsou liknavější než by měli být, takže kárných žalob by mohlo být více a vyjádřil se kriticky zejména o jednání předsedů soudů, kteří nechávají nepravosti svých soudců bujet tak, až je dovedou před kárný senát. V této souvislosti je na místě připomenout upozornění Josefa Baxy, že statistika výsledků kárného řízení je zkreslena resignacemi kárně stíhaných soudců: při zániku funkce soudce se kárné řízení zastavuje. Kdyby toho nebylo, odsouzených soudců by bylo více.

Připomínám, že tyto myšlenky nevyslovil předseda Nejvyššího správního soudu veřejně poprvé a není jejich jediným nositelem. Podobně se opakovaně stejným způsobem vyjádřila předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.

Podotýkám, že někteří předsedové soudů jsou schopní i jiných věcí. Například předsedovi Krajského soudu v Brně nevadí, že již tři roky nemá vedle sebe řádně jmenovaného místopředsedu, ale pouze soudce, pověřeného zastupováním této funkce.  Překročení limitu trvání nežádoucích poměrů jej nezajímá.

Z mého „šalamounského“ pohledu je situace ještě vážnější, než Josef Baxa naznačuje. Hlavní starostí předsedy soudu jako kárného žalobce,  který obdržel z občanského prostředí podnět ke kárnému řízení s podřízeným soudcem, je obvykle zastření či omluvení napadených nepravostí. Je to postoj, kterému svědčí pojem „obrana hradu“. Předsedy soudu do jisté míry chápu: potkávat se denně na chodbě soudu se soudcem , kterého předseda posílá před kárný senát, může být nepříjemné. Zákon ovšem stěžovateli umožňuje obrátit se na kteréhokoli vyššího kárného žalobce a dává mu tak příležitost prožít úděl slepičky, hledající pro kohoutka živou vodu.

U vyšších kárných žalobců stěžovatelé většinou narážejí na odmítnutí návrhu s tím, že jej má především řešit přímo nadřízený předseda soudu. Tyto úvahy ale nemají oporu v zákoně, který instanční členění příslušnosti kárných žalobců neupravuje. Kární žalobci tak do věci vnášejí své subjektivní názory, které povyšují nad zákon. A jsou i tací, kteří podnět předají místopředsedovi, který v nejlepším případě potvrdí, že jej pan předseda vzal na vědomí. Přezkum podnětu se v takovém případě nekoná. Samo prošetření návrhu na kárné řízení je ale obvykle soudcům nepříjemné, takže jeho provedení je účelné, i když dospěje jen k uložení výtky, nebo vůbec nevyústí v potrestání.

Za tohoto stavu chování kárných žalobců se nelze divit, že během tříleté objektivní lhůty se nenajde kárný žalobce, který by poslal před kárný senát soudce, jenž odmítl povolit obnovu procesu žadateli, který se dověděl, že za skutek, za který byl odsouzen, ač se jej nedopustil, byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Nikdo nepošle před kárný senát soudce, který potřebuje na přípravu na vyhlášení rozsudku 73 dny místo zákonem vymezených tří, na písemné vyhotovení rozsudku nechává odsouzené čekat týdny a měsíce, nedodržuje předepsaný tříměsíční rytmus přezkumu vazebních důvodů a přijetí a výši kauce řeší celé měsíce. Podávat návrhy na kárné řízení kvůli zakazování pořizování zvukových záznamů nebo zjišťování totožnosti veřejnosti je v podstatě bezúčelné. Jedná se o porušení zákona soudcem, ale soudci jsou přece nad zákonem, tedy aspoň si to myslí. Připouštím, že v případě méně závažných nepřístojností by stačilo udělení výtky, ale ani k tomu nedochází. Nejde o to, aby kární žalobci posílali soudce před kárný senát za každou cenu, ale o vytváření povědomí v hlavách soudců, že jsou věci, které se prostě nesmí.

Podobný stav je i ve státním zastupitelství. Pavel Zeman seznámil diváky s tím, že podal kárnou žalobu na jednoho ze státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který prozradil novinářům záměr provést výslech policejního prezidenta a jeho náměstka. Kárný senát má podle jeho vyjádření rozhodnout, zda lze chování státního zástupce omluvit veřejným zájmem na zveřejnění předmětné informace. V dané věci je názorový rozpor mezi nejvyšším státním zástupcem a olomouckými žalobci. Je jistě dobře, že se Pavel Zeman k tomuto kroku rozhodl, protože veřejné zpochybnění bezúhonnosti policejního prezidenta a jeho náměstka významným úředním činitelem je ve svých důsledcích útokem proti vnitřní bezpečnosti státu.

Nicméně ještě zajímavější by bylo, kdyby Pavel Zeman vysvětlil veřejnosti, proč většinou kárný zákrok odmítá. Mezi  jím odloženými jsou případy různé závažnosti. Například kárného provinění se nedopustila státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo přijmout trestní oznámení diktováním do protokolu a poslala poškozenou na policejní služebnu na druhý konec města (policejní služebny a pracoviště státního zastupitelství jsou jako místa pro příjem trestních oznámení rovnocenné). Jsou ale i věci daleko odpudivější  a jejich pachatelé se rovněž těší ochraně. Snad nejhrůznější případ, jehož jsem byl svědkem, byl výstřelek státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece, který nechal zatknout obžalovaného Shahrama Zadeha bezprostředně po jeho propuštění z vazby  s úmyslem poslat ho znova za mříže. Postižený strávil ve vazbě 22 měsíců a propuštění dosáhl složením  rekordní kauce ve výši 150 milionů Kč. Státní zástupce při tom věděl, že uvalení vazby ničemu a nikomu neprospěje. Takové jednání má povahu úmyslného psychického týrání zadrženého, tedy porušení mezinárodního práva. Soud návrhu na uvalení vazby naštěstí nevyhověl. Nejblíže vyšší kárný žalobce se s právním názorem státního zástupce neztotožnil, ale jeho potrestání nenavrhl. Pan nejvyšší státní zástupce jeho rozhodnutí nenapravil.

Přesto vše lze přitakat tvrzení Pavla Zemana, že poměry ve státním zastupitelství a soudnictví se přece jen zlepšují. Nejde jen o to, že se zkracuje délka trvání procesů, ale objevil se nový, dříve nebývalý úkaz: trestní stíhání soudců a státních zástupců, kteří se zpronevěřili svému poslání.

Zajímavé byly úvahy Josefa Baxy o překážkách, činěných záměrům na zavedení soudcovské samosprávy, čili na ustavení Nejvyšší rady soudnictví,  v současné době hlavně ze strany ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jenž dává přednost zachování kontinuity s rakouskými a německými právními zvyklostmi. Pan předseda naopak obhajoval přednosti soudcovské samosprávy proti současnému způsobu řízení justice. Podle mého názoru opomenul nejdůležitější podpůrný argument: kontinuálnost řízení justice, uplatnění dlouhodobých koncepcí. Justice nesmírně trpí nízkou „životností“ ministrů spravedlnosti, spojenou se střídáním ministrů různého věku a různé názorové orientace. Soudcovská samospráva, nezávislá na cyklu parlamentních voleb, by mohla prohloubit koncepčnost řízení justice.

Josef Baxa nepolemizoval s názory Roberta Pelikána, jenž se obává vlivu zřízení justiční samosprávy na sklon justice k „zapouzdření“. Jeho obavy jsou opodstatněné. Podle „šalamounských“ názorů ustavení soudcovské samosprávy by bylo velmi prospěšné, pokud by současně bylo vyváženo zřízením mimoresortních orgánů dohledu nad dodržováním zákona a etickým chováním soudců, čili nahrazením soustavy kárných žalobců vnějším dohledem.

Pavel Zeman obohatil myšlenkový obsah relace úvahou o nutnosti odsunout jednání o přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Svůj názor opřel o vyjadřování některých politiků, kteří o reformu státního zastupitelství nestojí. Vyjádřil naději, že snad někdy v budoucnu budou pro přijetí zákona příznivější vnitropolitické podmínky. Varoval před rozkmitáním soustavy státního zastupitelství v době, kdy je dosud v pohybu policie po vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu. Protože se rýsuje také možnost brzkého zahájení reorganizace územního členění justice, přijetí nového zákona o státním zastupitelství se hned tak nedočkáme.

Domnívám se ale , že názor Pavla Zemana není nezpochybnitelný, jak soudí on sám a s ním i další. Reorganizace policie ve své současné fázi zasáhla sice velmi důležité útvary, ale přece jen pouze menší část celého policejního sboru. Ve státním zastupitelství je situace značně odlišná: má dojít k zásadní změně základní organizační a řídící struktury státního zastupitelství jako celku. Za současných poměrů máme vedle sebe dva základní územní útvary pod vedením vrchních státních zástupců, pro jejichž koordinaci nemá nejvyšší státní zastupitelství dosti silné nástroje. Styl vymáhání práva prostředky trestního řízení není na celém území státu jednotný. V praxi se to projevuje např. tím, že malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci expanduje občas do obvodu působnosti velkého Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž olomoučtí žalobci mají větší sklon k jednání na hraně zákona nebo dokonce za ní než jejich pražští kolegové. Pražští žalobci se do obvodu působnosti svých olomouckých kolegů nepouštějí. Navíc  silné postavení vrchních státních zastupitelství je překážkou pro úspěšné uplatnění koordinační funkce nejvyššího státního zástupce. Tento pozůstatek zemského zřízení je nesmírně škodlivý, proto jeho překonání odstraněním vrchních státních zastupitelství a zřízením jednoho nebo i více „speciálů“ je nanejvýš potřebné. Policie je dosti konsolidovaná na to, aby zvládla „zajíždění“ Národní centrály proti organizovanému zločinu, i když státní zastupitelství bude dočasně oslabeno přechodem na novou organizační a řídící strukturu.

Je překvapující, že Pavel Zeman, který do své funkce nastoupil vítán jako mesiáš, přinášející naději na zásadní reformu státního zastupitelství, a hlavní hybatel přípravy nového zákona, dnes ustupuje a je ochoten odložit reformu patrně na mnoho let. Zřejmě je frustrován ustavičným narážením na nepochopení a pletichaření politiků, kteří sice o technologii vymáhání práva z vlastní zkušenosti nic nevědí, ale myslí si, že vědí lépe než státní zástupci, co jejich organizace potřebuje pro dosažení optimálního výkonu. Někteří se možná bojí následků zlepšení úrovně řízení státního zastupitelství pro jejich byznys.

Ještě více mě zaráží lehkost, s kterou vládní koalice ustupuje od dvou významných cílů justiční politiky: od ustavení soudcovské samosprávy  a od reformy státního zastupitelství. Podvod na voličích je často zneužívané klišé, ale v daném případě je možná přiléhavé. V každém případě vládní koalice sděluje voličům, že není způsobilá naplnit program, s kterým nakoupila jejich hlasy, a ani o to v podstatě příliš neusiluje. Od chvíle, kdy její politici usedli do poslaneckých lavic a ministerských křesel a rozdělili si prebendy, už voliče nepotřebují. Riskují ovšem, že voliči si to vše zapamatují a v parlamentních volbách věnují své hlasy opozici, pokud k nim ovšem vůbec přijdou.  

KAUZA ZADEH: SOUD PLNÝ PŘEKVAPENÍ

Proces s Shahramem Zadehem & spol. u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného pokračoval od 18.října 2016 za obvyklého mrazivého nezájmu médií a veřejnosti.

Považuji za potřebné předeslat úvodem ke komentáři k jeho průběhu osobní poznámku.

Jako člen spolku Šalamoun jsem monitoroval soudní řízení trestní,  vedené u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, známé veřejnosti jako „kauza Vitásková“. Plynule jsem přešel k monitorování trestního řízení soudního, vedeného stejným senátem proti Shahramu Zadehovi a jeho spoluobžalovaným. Až na několik málo hodin jsem se zúčastnil všech jednání v obou kauzách  od 2. června r. 2014 a stal jsem se tak téměř inventářem soudní síně. Na začátku každého stání poctivě plním oznamovací povinnost pořizovatele zvukového záznamu podle §6 zákona o soudech a soudcích, čímž předsedovi senátu mimoděk připomínám svou přítomnost v soudní síni. V průběhu řízení proti Aleně Vitáskové jsem měl příležitost vysvětlit Aleši Novotnému nejasnosti v jakémsi podání spolku Šalamoun, při němž jsem se mu zřejmě musel představit. 

Během stání dne 15.září 2016 se předseda senátu pustil do lustrování nepočetné veřejnosti, dožaduje se uvedení jména, příjmení a důvodu přítomnosti v soudní síni. Je notoricky známo, že soudce jako státní orgán smí činit pouze úkony, k nimž jej zmocňuje zákon. Stejně tak je notoricky známo, že zákon o soudech a soudcích nedává soudci právo lustrovat veřejnost. Jednoznačný právní názor v tomto ohledu zastával např. Otakar Motejl, nezpochybnitelná právní autorita, a nezměnili jej ani jeho nástupci v úřadu Veřejného ochránce práv. Samozřejmě je právem, ba i povinností soudce přesvědčit se, zda mezi osobami, které se nacházejí v soudní síni, není někdo, s kým se počítá jako se svědkem. Jsou ale spolehlivé, mnohokrát osvědčené způsoby, jak uspokojit tuto potřebu, aniž by bylo třeba domáhat se osobních údajů. Vzhledem k výše uvedenému jsem zprvu na jeho výzvu k představení vůbec nereagoval, poněvadž jsem předpokládal, že se mne netýká. Nenapadá mě totiž žádný rozumný důvod, proč na lustraci mé osoby došlo až po více než dvou letech od začátku mých pravidelných návštěv jeho soudní síně. Nakonec jsem ale Aleši Novotnému nabídl občanský průkaz, který odmítl: stačilo mu vyslovení jména. Tentokrát jsem se nakonec představil, protože jsem nechtěl, aby utajení mého jména mohl kdokoli vykládat jako neochotu hlásit se k řadě článků, jimiž jsem komentoval obě výše zmíněná řízení.

Vzhledem k výše uvedenému mě velmi udivilo, když se předseda senátu dne 18. října 2016  opět pustil do lustrování veřejnosti a začal ode mne. Upozornil jsem ho, že mou totožnost přece zjišťoval nedávno. Nevadilo mu to, trval na svém, nicméně opakování mého představení se tentokrát nedočkal, a když narazil na němý odpor,  ve vymáhání nepokračoval.

Tato drobná  trapnost osvětluje vztah tohoto soudce k občanům: jistě ví, že ho zákon k lustraci veřejnosti nezmocňuje, ale když se mu zamane, že ji chce z jakýchkoli důvodů provést, vynucuje si podrobení, protože je přesvědčen, že je nadřazen nad přítomnými a za překročení pravomoci se mu nic nestane. S jídlem ovšem roste chuť a příště by si mohl dovolit  i závažnější svévoli. V tomto směru mají tyto zdánlivě bezvýznamné, nikdy netrestané výstřelky  obecný dosah. Již Marcus Tullius Cicero věděl, že „ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost“ (aspoň to tvrdí bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v knize Smrt v justičním paláci).

V dalším průběhu jednání se projevila slabina velkých procesů: závislost plynulosti řízení na výskytu různých překážek osobního rázu u jeho účastníků. Jeden z obžalovaných  odebral plnou moc svému obhájci. Na návrh státního zástupce soud vyloučil jeho věc do samostatného řízení. K nesouhlasu obhájců všech ostatních obžalovaných nepřihlížel. Dotaz na jejich stanovisko byl tedy pouhou procesní formalitou. Nakonec změna v osobě obhájce vedla soud k rozhodnutí o přerušení hlavního líčení na dobu přibližně jednoho měsíce, protože nový obhájce musí dostat čas na seznámení se spisem. Vzniknuvší průtahy jsou jistě nepříjemné, ale v tomto případě by námitky nebyly na místě. Nicméně podotýkám, že v historii této kauzy jsme zaznamenali přerušení ze stejného důvodu na čtyři měsíce a zástupci zúčastněných právnických osob (firem s obstaveným majetkem) nedostali nic.

Po vyřízení procesních záležitostí se soud vrátil k dokončení přednesu návrhu Shahrama Zadeha na vyloučení předsedy senátu z řízení pro podjatost, o němž jsem referoval v článku „Kauza Zadeh: Z obžalovaného žalobcem“ . Kvůli různorodosti obsahu nelze jeho výtky jednoduše shrnout, lze jen upozornit na významné prvky „žaloby“.

Ve srovnání s vystoupením z 6. a 7. října byly nápadné časté návraty pana obžalovaného k projevům politování nad tím, že po podání obžaloby vzhlížel k soudci Aleši Novotnému s důvěrou, že mu bude nestranným soudcem a ušetří ho dalších zbytečných útrap. Pan soudce ale podle jeho názoru jeho naděje zklamal. Vedle traumatu ze zatčení po propuštění z vazby je  to zřejmě další významný prvek psychologické stránky vztahu pana obžalovaného k soudu. Postoj Shahrama Zadeha k soudci Novotnému a patrně i obrácený je potvrzením pravdivosti lidového rčení, že „sytý hladovému nevěří“, které platí obousměrně.

Z hlediska věcného obsahu se Shahram Zadeh  držel dříve vyslovených výhrad, které dále rozváděl a doplňoval. Vyčítal soudci, že je „pošťákem“ žalobce Aleše Sosíka, svého partnera v dříve zmiňovaném případu dvojnásobného odsouzení nevinného člověka, který mu vrchní soud odebral. Velkou pozornost věnoval domněnce o součinnosti Aleše Novotného se státním zástupcem Jiřím Kadlecem, kterému měl průtahy ve vazebním řízení poskytnout čas na přípravu jeho zatčení po propuštění z vazby. Pro teorii spiknutí nemá důkazy a ani nemá prostředky, jak si je opatřit. Časové prolínání obou řízení je ale nápadné, takže podezření se přímo nabízí. Ostatně k nějaké komunikaci mezi Jiřím Kadlecem a Alešem Novotným nebo Alešem Sosíkem muselo dojít, protože při rozhodování o uvalení předběžné vazby přihlédl k informaci o připraveném propuštění pana obžalovaného z útěkové vazby ( na základě podobné úvahy o tom, že mezi Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou muselo dojít k nějaké komunikaci, i když k tomu chybí důkazy, nadělil soudce Aleš Novotný Aleně Vitáskové 8,5 roku vězení, podezření Shahrama Zadeha pro něj nemůže mít žádné následky).

Je pochopitelné, že zatčení na dvoře věznice po propuštění z vazby po 22 měsících je pro Shahrama Zadeha traumatizujícím zážitkem, který bude ještě dlouho ovlivňovat jeho názor na chování soudu a bude zdrojem četných nedorozumění. Člověk, který prožil takový hrůzný zásah, nemůže pochopit a přijmout myšlenkové postupy soudce, vědomého si své beztrestnosti, který při úvahách o přiměřené výši kauce v poklidu vede v patrnosti všechno možné i nemožné, ale zapomene na okolnost, že člověk osobnostní kultury a způsobu života a podnikání  Shahrama Zadeha nemůže uprchnout, protože s nevyřešeným trestním stíháním v zádech by nemohl pokračovat tam, kde před zatčením skončil,  takže jeho držení ve vazbě a kauce jsou vlastně nadbytečné.

Za zmínku jistě stojí výtka soustavného nedodržování tříměsíční lhůty povinného přezkumu trvání vazebních důvodů útěkové vazby, které soudce omlouval nedostatkem času. Shahram Zadeh namítá, že přijal-li soudce v jednom dnu k řešení dva případy, nemůže se vymlouvat na nedostatek času pro plnění zákonných povinností ve vazebním řízení. Podle jeho názoru tříměsíční lhůta není pouze pořádková, ale v souvislosti se zákazem zbavení osobní svobody bez zákonných důvodů zakládá nárok, aby po jejím překročení se vazebně stíhaný vrátil na svobodu. V jeho případě vypršela tříměsíční lhůta 17. července 2015, ale soudce nenařídil nové vazební řízení. Považuje proto pokračování vazby od 18.července 2015 za nezákonné. 27. července 2015 zaslal soudu podnět k propuštění z vazby, na který nikdy nedostal odpověď.  Pro srovnání uvádím, že Vrchní soud v Praze nařídil okamžité propuštění  z vazby obžalovaného, v nepřítomnosti odsouzeného k výjimečnému trestu za vraždu, když zjistil, že prvostupňová soudkyně mu prodloužila vazbu v době, kdy neměla k disposici trestní spis. V jiném případě nechal propustit z vazby po 22 měsících tři Gruzínce, nepravomocně odsouzené k vysokému trestu za loupežné přepadení banky se zbraní v ruce, protože proti prvostupňové soudkyni bylo zahájeno kárné řízení kvůli nepřiměřeným průtahům řízení. Lidská svoboda má patrně různou hodnotu, podle toho, který soud s ní nakládá.

Na závěr prvního dne bloku předseda senátu přerušil na jeden den hlavní líčení za účelem přípravy usnesení k Zadehovu návrhu na jeho vyloučení a na vyhlášení rozhodnutí. Soudím, že ve čtvrtek 20. října 2016 nikoho v soudní síni nepřekvapilo, když  Aleš Novotný sotva slyšitelně návrh zamítl. Předpokládám, že ani Shahram Zadeh s vyhověním nepočítal, i když při poslechu odůvodnění usnesení se nevěřícně usmíval a kroutil hlavou.

Na rozdíl od „žalobce“ Shahrama Zadeha byl předseda senátu velmi stručný: vypořádal se s jeho třídenním výkladem zhruba za půldruhé hodiny. Lze částečně přisvědčit jeho námitce, že pan obžalovaný je v hodnocení jeho činnosti tak trochu nespravedlivý, neboť za důkaz jeho podjatosti bere všechna procesní pochybení – ať skutečná či domnělá – ze tří fází trestního řízení, z nichž on osobně odpovídá jen za vazební řízení po podání obžaloby. Jak jsem uvedl výše, souhrn veškerých příkoří, jichž se ze strany orgánů činných v trestním řízení Shahramu Zadehovi nepochybně dostalo, zkreslil jeho pohled tak, že všechnu vinu přenesl na Aleše Novotného, od něhož po podání obžaloby očekával spravedlnost. Z psychologického hlediska to je pochopitelné, ale z formálněprávního odlidštěného hlediska tím dochází k oslabení průkaznosti jeho „žaloby“.

Soudce m.j. popřel oprávněnost výtky šikanózní povahy častých zmínek o nečeském původu pana obžalovaného. Vysvětloval to tím, že jej zmiňoval pouze při posuzování vazebních důvodů útěkové vazby a přiměřené výši kauce, kdy musel přihlížet k společenskému zázemí, podnikatelským vazbám a jazykovým znalostem Shahrama Zadeha. Tomu by možná pan obžalovaný mohl rozumět, ale zjevně se mu v tomto bodě výroky pana soudce slily s nezastíranou snahou policie a státního zástupce Jiřího Kadlece zpochybňovat legitimitu jeho českého státního občanství a nadřazovat nad ně státní občanství íránské, jehož se dosud nemohl zbavit. Na tomto místě znova upozorňuji, že všechny okolnosti, jež pan soudce uvedl a využil k odůvodnění prodlužování vazby a šroubování výše kauce do rekordní částky 150 milionů Kč, by stejně tak dobře mohly posloužit k úplně opačnému posouzení vazebních důvodů a potřebnosti složení kauce. To by ale zásada in dubio pro reo musela fungovat v reálu, nejen v akademických projevech. Pravomocné odsouzení v tomto procesu by zničilo podstatnou část obchodních a společenských vztahů Shahrama Zadeha, takže nemá jiné východisko, než zde tvrdě bojovat za zprošťující rozsudek. Útěkem by se dostal do postavení nemajetného běžence bez společenského zázemí a přišel by také o značný majetek, obstavený policií již v přípravném řízení, propadnutí kauce by bylo „bonusem navíc“.

Dále pan soudce dle mého názoru věrohodně vyvrátil domněnku nezákonnosti přidělení kauzy Zadeh právě jeho senátu. Vysvětlil, že podle rozvrhu práce existuje několik „koleček“ pro přidělování případů, takže napadnou-li dva nebo více případů v jednom dnu, které spadají do různých „koleček“ a jeho senát je v nich na řadě jako první, může dojít v jednom dnu  k přidělení dvou nebo více kauz najednou. Nevyvrátil tím ovšem oprávněnost námitky pana obžalovaného, že ani přetížení vedením dvou nebo více hlavních líčení souběžně neospravedlňuje nezákonné zanedbávání povinností ve vazebním řízení.

Aleš Novotný se bránil i proti nařčení z nepravostí při sestavování senátu. Odvolal se při tom na ústavní nález Ústavního soudu ze dne 3.srpna 2016 č.j. II ÚS 2430/15, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost kvůli domněle netransparentnímu sestavování senátů u Krajského soudu v Brně. Tento nález ale platí právě jen pro posuzovaný případ, nemá obecnou platnost. Nicméně pan soudce celkem rozumně vysvětlil, jaká je pravda: přísedící mají sice při rozhodování stejná práva jako profesionální soudce, ale jinak se jejich postavení a možnosti v mnohem liší právě proto, že svou činnost nevykonávají jako své hlavní zaměstnání. Při sestavení senátu pro konkrétní kauzu je třeba vybrat přísedící, kteří mají možnost a zájem dostát nárokům, které z jejich přidělení vyplývají. Vysvětlení zní logicky, nicméně pak je na místě pana předsedu politovat, protože z celkového počtu přibližně 130 přísedících, registrovaných u Krajského soudu v Brně, jsou ochotny doprovázet jej v řízení jen stále stejné dámy, které vedle něj seděly v kauze „Vitásková“ a spolupracují s ním i v kauze „Zadeh“.

Velmi složitě vysvětlil pan soudce domnělé průtahy v závěrečném vazebním řízení, kdy od sebe oddělil rozhodnutí o propuštění z vazby, vydané v přítomnosti stran řízení  a podmíněné přijetím kauce, a samo rozhodnutí o přijetí kauce, které učinil o den později za neúčasti stran. Podle jeho výkladu neměl možnost jiného postupu, protože rozhodnutí o přijetí kauce musel nechat doručit i těm poskytovatelům kauce, kteří se nemohli vazebního řízení zúčastnit. Průtahy tak vyplynuly podle něj z povahy věci a nebyly výsledkem součinnosti se státním zástupcem   Jiřím Kadlecem. Dokonce naznačil určitou velkorysost soudu, protože některé složky kauce mohl při troše zlé vůle odmítnout.

Odmítl expresivní označení odstranění spisových materiálů, týkajících se vyšetřování proti „spolupracujícímu spolupachateli“ Petru Pfeiferovi,  za „krádež“. Vysvětlil, že konečná podoba spisu, který se předkládá soudu společně s obžalobou, vzniká v průběhu přípravného řízení postupně a skládá se z různých dílčích podkladů. Konečná je podoba, v které se spis předkládá obviněnému při seznamování se spisem před uzavřením návrhu na podání obžaloby. Nemění to nic na tom, že nakládání policie a státního zastupitelství s věcí Petra Pfeifera, významného manažera firmy s podstatnou úlohou ve vyšetřovaném případu, a velkého dlužníka Shahrama Zadeha (věřitel ve vězení je darem pro dlužníka), působí dojmem nezákonného jednání. Odpovědnost za ně nese ale státní zástupce Aleš Sosík a nejasná je pouze otázka, do jaké míry ji převzal Aleš Novotný odmítnutím podnětu k předběžnému projednání obžaloby a jejímu vrácení státnímu zástupci k dopracování.

Svou „obhajobu“ Aleš Novotný moudře korunoval pomlčením o výtkách nezákonného chování ve vazebním řízení po podání obžaloby. Patrně ho nenapadly přiléhavé důvody, jimiž by omluvil nedbání ustanovení trestního řádu a poškozování Shahrama Zadeha nedůvodným prodlužováním jeho pobytu v nadbytečné vazbě.

Shahram Zadeh podal proti usnesení o nevyhovění jeho podnětu stížnost, kterou se bude muset zabývat Vrchní soud v Olomouci. Předseda senátu se nemusel zamýšlet nad vážností nebezpečí, že by stížnostní soud mohl vyhovět a zneplatnit tím jeho úkony, které by učinil po podání stížnosti, protože hlavní líčení přerušil na dobu přibližně jednoho měsíce z jiných důvodů. Je možné, že odročení bude dostatečné na to, aby Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnosti pana obžalovaného včas. Musí se ovšem přičinit i pan soudce, který musí dodat písemné vyhotovení rozhodnutí bez obvyklých několikatýdenních průtahů.

Mám-li shrnout svůj laický náhled na projednávání návrhu Shahrama Zadeha na vyloučení předsedy senátu Aleše Novotného z řízení pro podjatost, pak především uvádím, že „žaloba“ pana obžalovaného je důsledně neutrální k otázce viny a neviny. Pan soudce část výtek vyvrátil s různým stupněm věrohodnosti, nicméně i pak v obsahu „žaloby“ zůstává přehršel poznatků, které se mohou ale nemusí vykládat jako důkaz podjatosti proti Shahramu Zadehovi, ale v každém případě prokazují porušování trestního řádu a krácení pana obžalovaného v jeho ústavních právech. Týká se to i údajů z těch fází trestního řízení, za které soudce Aleš Novotný přímo neodpovídá.

KAUZA ZADEH: Z OBŽALOVANÉHO ŽALOBCEM

Ve dnech 5.-7. října 2016 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve velkém procesu, vedeném jako kauza Zadeh & spol., s patnácti

obžalovanými, údajnou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, se spoustou svědků a spisem o objemu 150 tisíc stran. Předseda senátu konečně zařadil na program jednání slyšení hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, českého občana íránského původu. Splnil mu tak přání,  jehož naplnění  se až dosud marně domáhal, neboť chtěl být přítomen výslechům spoluobžalovaných, s nimiž měl podle obžaloby páchat trestnou činnost, ale většinu z nich vůbec nezná.

Kdykoli dříve předstoupil Shahram Zadeh před soudce Aleše Novotného, vždy mezi nimi zajiskřilo. Předseda senátu se cítí být pánem soudní síně a patrně by si přál, aby jeho jméno nahánělo obžalovaným strach. Chovají-li se dle jeho mínění vzpurně, hrozí jim blíže nedefinovanými sankcemi. Naproti tomu obžalovaný Zadeh je hrdý muž, citlivý na svou osobní důstojnost a žijící s pocitem bolestné křivdy  kvůli tomuto řízení a způsobu, jakým s ním nakládají orgány činné v trestním řízení.

Ani tentokrát se jejich setkání neobešlo bez přestřelek. K první došlo hned na začátku jednání, kdy se obžalovaný cítil dotčen způsobem, jakým předseda senátu ověřoval jeho osobní údaje, včetně informací o jeho sourozencích. Zejména jej rozhněvalo zkoumání jeho složité finanční situace, dovedené až do dotazu, zda má finanční závazky vůči svým obhájcům. Mínil, že soud není oprávněn zkoumat vztahy mezi ním a obhájci. Rozhořčená výměna názorů byla dlouhá a soudce si neodpustil nejasnou výhružku o možném zákroku proti vzpurnému obžalovanému, který ale nekonkretizoval.

Když váda konečně skončila, Shahram Zadeh překvapil všechny přítomné oznámením, že své vystoupení zahájí předložením návrhu na vyloučení předsedy senátu z řízení pro podjatost vůči němu. Začal pak česky číst připravené podání o rozsahu 150 stran. Četbu prokládal anglickými vsuvkami. Vyčerpal tím téměř úplně časový prostor třídenního jednání a na dokončení bude potřebovat ještě nejméně jeden jednací den.

Další dění pak působilo dojmem, že pánové si vyměnili role: Shahram Zadeh si vedl jako rozhořčený žalobce, zatímco Aleš Novotný nasadil tvář hráče pokeru, dávaje tak najevo,  že se ho výklad vlastně nijak netýká. Domnívám se, že se mu během jeho praxe dosud nikdy nestalo, že by musel celé hodiny trpně naslouchat výtkám proti způsobu, jakým vykonává svůj úřad. Nicméně nemohl žalujícího obžalovaného zastavit, neboť předložení procesního návrhu je jeho nezadatelným právem. Celý první den čtení „žaloby“ dokázal potlačit nevoli. Nicméně jí dal průchod z celkem malicherných příčin až během druhého a třetího dne, ale po přestřelkách se vždy vrátil k věcnému přístupu, v němž dává najevo, že respektuje nárok obžalovaného na stížnost proti jeho chování.

Shahram Zadeh má „žalobu“ velmi dobře připravenou. Napadá chování předsedy senátu v celistvosti procesu včetně vazebních řízení. Cituje ze zvukových záznamů, z protokolů z jednání, z usnesení samotného Novotného, z různých úředních listin a často se odvolává na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, také na odbornou literaturu. Vrací se k usnesení Ústavního soudu ze dne 13.září 2016, o němž se podrobněji zmíním níže.

Domněnku podjatosti soudce proti sobě obžalovaný vyvozuje z různých prvků jeho jednání, zejména z  procesních pochybení. Lze mu rozumět i tak, že četnost pochybení je odrazem podjatého postoje soudce vůči němu. Stěžuje si, že soudce i státní zástupce vidí v odsouzení domnělého pachatele obrovského daňového úniku životní příležitost, prestižní záležitost, která může Aleši Novotnému případně pomoci k přeložení k vyššímu soudu. Proto je jim dobrý každý, byť nečistý, prostředek k jeho usvědčení. Dále Aleši Novotnému vyčítá, že při každé příležitosti zdůrazňuje jeho íránský původ. Vnímá to jako vyjádření názoru, že je občanem druhé kategorie a vnímá to jako urážku. Posléze spatřuje důkaz podjatosti v jeho bezbřehé toleranci k výstřelkům žalobce: stává se tak „pošťákem“ žaloby. 

Připomíná, že pan soudce byl v poměrně nedávné době vyloučen Vrchním soudem v Olomouci jako nezákonný soudce z řízení, v němž dvakrát uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedm a půl roku. Senát předsedkyně Haliny Černé pak jeho odsouzeného zprostil obžaloby. Zdůrazňuje, že v daném případě se pan soudce pokusil připravit o osobní svobodu nevinného člověka, kterého neměl vůbec soudit.

V podstatě vyčítá soudci Aleši Novotnému stejná pochybení, o kterých jsem se zmiňoval v dřívějších článcích o tomto veleprocesu, jež jsou archivovány zčásti na „starém“ webu spolku Šalamoun a nověji na mém bloggu. Týkají se převážně vazebního řízení, jež dle mého laického názoru bylo od počátku vedeno nezákonně, neboť vazbu uvalil místně nepříslušný Okresní soud ve Znojmě, jenž takto vyšel vstříc svévoli olomouckých žalobců.

Za pozornost stojí okolnost, že soud převzal případ na základě obžaloby z 18. března 2015. Žalobce Aleš Sosík (bývalý prokurátor, jenž provázel Aleše Novotného ve výše zmíněném případě odsouzení nevinného) ji podal v poslední den přípustnosti útěkové vazby po sdělení obvinění. Kdyby se opozdil o jediný den, soud by musel Shahrama Zadeha propustit na svobodu. Podání obžaloby proto uspěchal přesto, že objasňování případu nebylo ukončeno: nebyli dosud  ustanoveni všichni spolupachatelé. Z takového postupu čpí účelovost na sto honů a nabízí se otázka, zda lze objektivně posoudit případ na základě neúplných výsledků vyšetřování, a zda se může státní zástupce zaručit, že pátrání po neustanovených spolupachatelích pokračuje a je zajištěno jejich případné pozdější postavení před soud. Shahram Zadeh vidí v ukvapeném podání obžaloby a v jejím přijetím soudem důkaz podjatosti proti sobě a vyčítá soudci Aleši Novotnému, že neprovedl předběžné projednání obžaloby a nevrátil ji žalobci jako předčasnou. Jako laik se s jeho pochybnostmi ztotožňuji.

Dříve neznámou okolností je zjištění, dosažené vytěžením oficiální evidence soudu s využitím zákona o svobodném přístupu k informacím, že soudci Aleši Novotnému napadly v jeden den dvě obžaloby, přičemž tato napadla jako druhá. Je tedy důvodné podezření, že kauza Zadeh & spol. byla senátu Aleše Novotného přidělena mimo pořadí. Pokud se podezření potvrdí, logicky z toho vyplyne, že soudce Aleš Novotný není zákonným soudcem případu. Měl samozřejmě přidělení případu odmítnout.

K tomu se druží skutečnost, že je zcela netransparentní výběr přísedících. Ve věci působí stejní přísedící, kteří spolupracovali se soudcem Alešem Novotným v kauze Vladimír Čimpera a spol. (veřejnosti spíše  známé jako „kauza Vitásková“). Lze z toho dovodit, že pan soudce si vybírá přísedící, kteří mu z jakýchkoli důvodů vyhovují a nestará se o jejich rotaci. Vedle toho se ale měnilo složení přísedících ve vazebních řízeních, která probíhala pod stejnou spisovou značkou jako hlavní líčení. Obžalovaný nebyl nikdy seznámen s důvody ke změně senátu a neměl možnost se k nim vyjádřit. Obhajoba bude jistě v případném odvolání v budoucnu namítat nezákonnost sestavování senátu.

Pikantní příchuti pochybnostem okolo přidělení případu soudci Aleši Novotnému a okolo výběru přísedících dodává skutečnost, že pan soudce je předsedou soudcovské rady soudu, čili měl by dbát o dodržování zákonnosti v jednání soudu, mimo jiné měl dbát o upravení rozvrhu práce pro r.2015 v souladu se zákonem.

Důvodnou se zdá být námitka nezákonnosti použití jako  korunního svědka proti Shahramu Zadehovi Petra Pfeifera, kterého na počátku řízení orgány činné v trestním řízení považovaly za hlavního aktéra podvodných obchodů a cestou mezinárodní právní pomoci si vyžádaly i jeho sledování rakouskými orgány.  Dva Alešové tak v tradičně dobré shodě zavedli do trestního řízení institut „spolupracujícího  spolupachatele“, který trestní řád nezná. Petr Pfeifer si svědčením proti Shahramu Zadehovi vykoupil upuštění od sdělení obvinění, uvalení vazby a  blokování majetku, kterým Aleš Sosík postihl ostatní spolupachatele. Aby jeho ochrana byla dokonalá, ze spisu zmizely všechny záznamy o vyšetřování jeho činnosti v rozsahu 24 šanonů, které se tak dostaly mimo dosah obhajoby. Přidanou hodnotou spolupráce s policií je pro Petra Pfeifera ochrana proti věřiteli : dluží Shahramu Zadehovi několik milionů Kč. Poslat věřitele do vězení je lepší než splácet dluhy. Podotýkám, že proti ochraně Petra Pfeifera protestoval spolek Šalamoun, který v této věci oslovil nadřízené Aleše Sosíka. Bylo to marné: je prý věcí žalobce, jak vyhodnotí důkazní situaci a jak s podezřelým naloží. Jako laik se domnívám, že Aleš Sosík se dopustil zneužití své pravomoci a jeho nadřízení se stali jeho spolupachateli stejně jako soudce, který se uvolil soudit věc na základě obžaloby, postavené na tak pochybných základech.

Na „uvolněné místo“ po Petru Pfeiferovi žalobce náhle dosadil Shahrama Zadeha, jehož společnost se stala  věřitelem základní firmy domnělé sítě podvodných obchodníků až za několik měsíců od zahájení jejich stíhaného obchodování.

Shahram Zadeh si také stěžuje na nekalé praktiky policie, které vyšly najevo v průběhu hlavního líčení: policie naléhala na jistého spoluobžalovaného, aby křivě svědčil proti němu a vydírala ho nátlakem na manželku a dceru. Dotyčný  jej přitom vůbec neznal, takže z vlastních zkušeností by o něm nic uvést nemohl.

Ostudnou bolestí vedení případu jsou průtahy, které ovšem patří ke stylu práce  soudce Aleše Novotného i v jiných kauzách. V tomto případě jsou zvlášť bolestivé, neboť se projevují ve vazebním řízení, v němž má podle zákona soud jednat s nejvyšší možnou rychlostí a maximální péčí. V daném případě naopak soudce Aleš Novotný se spíše snažil držet Shahrama Zadeha ve vazbě co nejdéle. Vyplývá to i ze srovnání s jeho přístupem k vazebnímu řízení obž. Daniela Rudzana, druhého nejvýznamnějšího obžalovaného. Za zaznamenání stojí např. vazební řízení, trvající 154 dní od podání žádosti o propuštění z vazby do právní moci jejího zamítnutí, nerespektování tříměsíční lhůty povinného přezkumu trvání vazebních důvodů, a zejména deset měsíců od vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti kauce do rozhodnutí o jejím přijetí v rekordní výši 150 milionů Kč a do jeho propuštění.

Zvláštním důvodem rozhořčení Shahrama Zadeha je postup soudce Aleše Novotného v závěrečné fázi jednání  o přijetí kauce a jeho propuštění, který je zcela odlišný od postupu přijetí kauce a propuštění obžalovaného z vazby u jeho spoluobžalovaných. Den po složení kauce na účet soudu se dle původního plánu konalo hlavní líčení, které soudce zrušil pro nepřítomnost advokáta jiného z obžalovaných. Senát byl na místě, stejně jako obžalovaný i státní zástupce, takže bylo možné ihned projednat žádost o propuštění obžalovaného z vazby. Soudce ale počkal s nařízením vazebního zasedání další tři dny. Pak ve veřejném zasedání rozhodl o propuštění odsouzeného z vazby, podmíněném přijetím kauce, která již byla složená. Všichni účastníci řízení se vzdali práva stížnosti, dokonce i obvykle nespokojený žalobce, takže Shahram Zadeh se mohl během několika hodin vrátit po 22 měsících na svobodu, pokud by s ním soud zacházel stejně jako s jeho spoluobžalovanými. Soudce ale odložil rozhodnutí o přijetí kauce na následující den, kdy rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obžalovaného, obhájce a státního zástupce. Tím navodil nutnost doručení písemného rozhodnutí stranám řízení k vyjádření. Celkově tak dosáhl prodloužení vazby o týden. A když se pan obžalovaný konečně dostal na svobodu, na dvoře čekala policie, která jej na příkaz státního zástupce KSZ Brno  Jiřího Kadlece zadržela za účelem uvalení časově neomezené předběžné vazby, sloužící k prověření důvodnosti íránské žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání v Íránu. Pokus o uvalení další vazby ale troskotal na rozhodnutí soudce Martin Vrbíka Krajského soudu v Brně, který návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece  nevyhověl. 

Prvotním impulzem pro postup státního zástupce Jiřího Kadlece bylo doručení do České republiky pátracího oběžníku  Interpolu, který po Shahramu Zadehovi pátral v souvislosti s trestním stíháním v Íránu, patrně bezdůvodném, které teheránská prokuratura zahájila před mnoha lety a dosud se jeho vypátrání nedomáhala. Pan obžalovaný se domnívá, že náhlé probuzení zájmu teheránské prokuratury souvisí s medializací jeho účasti na pátrání po mladých Češkách, které zmizely v Pákistánu. Spolupráce s českými bezpečnostními složkami je podle íránského trestního práva vlastizradou a může být potrestána až trestem smrti.

Státní zástupce Jiří Kadlec provedl zásah proti osobní svobodě Shahrama Zadeha, přestože od začátku věděl, že Írán nepředložil oficiální, řádně odůvodněnou žádost o jeho vydání a ministerstvo spravedlnosti ho upozornilo, že českého občana nelze vydat k trestnímu stíhání do zahraničí bez jeho souhlasu. Zřejmě cílem jeho jednání bylo týrat obžalovaného další vazbou bez ohledu na složenou kauci. Pan obžalovaný hodnotí pokus o uvalení předběžné vazby jako „státní banditismus“, neboť  jeho strůjci chtěli dosáhnout současného držení mimořádně vysoké kauce i jeho zbavení  svobody současně. Poukazuje při tom na to, že jeho zadržení na dvoře věznice bylo traumatizujícím zážitkem nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu a přátele, kteří čekali netrpělivě na jeho propuštění. Považuje to za psychické týrání ze strany orgánů činných v trestním řízení, tedy za porušení zákazu mučení a jiného nelidského zacházení, stanoveného mezinárodními úmluvami  i naším ústavním právem. Bez dlouhých průtahů proto podal na státního zástupce trestní oznámení pro zneužití pravomoci .

Jeho rozhodnutí napadl také ústavní stížností. O té rozhodl Ústavní soud usnesením z 13. září 2016. Odmítl ji, protože napadené rozhodnutí mezitím zhojil obecný soud, ale v odůvodnění připustil, že u stížností napadeného jednání „nelze přehlédnout určitý šikanózní rozměr celého případu.“

Povzbuzen názorem Ústavního soudu podal Shahram Zadeh v říjnu r.2016 další trestní oznámení, v němž zmiňuje jako podezřelé nejen Jiřího Kadlece, ale i Aleše Novotného a   Aleše Sosíka. Podezírá soudce Aleše Novotného, že navodil týdenní průtahy jeho propuštění záměrně, aby umožnil státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi připravit jeho zadržení. Nemůže to prokázat, ale podezření přesto vyhrocuje jeho vztah k soudci do krajnosti. Nelze se tomu divit: krajnost v myšlení obžalovaného je odezvou na krajnosti v chování orgánů činných v trestním řízení.

S hodnocením zákroku státního zástupce Jiřího Kadlece jako psychického týrání a banditismu se jako laik ztotožňuji . Považuji za hrozné, že jeho nadřízení bagatelizují jeho jednání jako pouhé zaujetí nesprávného právního názoru, na které má přirozený nárok.

Předpokládám, že komunita soudců a žalobců bude pochybovat o etičnosti taktiky obhajoby, kterou zvolil pan obžalovaný. Osobně se domnívám, že platí presumpce neviny, takže je na místě přiznat mu právo na pocity nespravedlivě obžalovaného a hlavně nárok každého zločince na spravedlivý soud, vedený přísně v souladu s ústavním a trestním právem. Shahram Zadeh zde neobhajuje svou nevinu, ale brání se proti procesním vadám trestního řízení, na což má samozřejmě právo. Dodávám, že během dlouholeté činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval několik desítek trestních řízení, u nichž byly pochybnosti o korektnosti vedení řízení. S takovou koncentrací procesních vad, jaké dle mého laického úsudku oprávněně namítá Shahram Zadeh, jsem se ale  dosud nesetkal.

Za závažnou okolnost považuji skutečnost, že převažují vady vazebního řízení. V této souvislosti musím vyjádřit přesvědčení, že uvalení útěkové vazby bylo od počátku nesmyslné, protože Shahram Zadeh je vysoce inteligentní člověk, který ví, že nemá kam utéci před spravedlností (navíc je nyní mimo území České republiky ohrožen íránským zatýkacím rozkazem a v Íránu by mu hrozila smrt) a navíc je pro něj životně důležité dosáhnout zprošťujícího rozsudku, bez něhož by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Spolek Šalamoun proto v počátcích vazebního řízení nabídl soudu za něj společenskou záruku. Není bez zajímavosti, že tehdy ho ve vazebním řízení  velmi razantně hájila bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová.

Mám obavy, že díky pokusu státního zástupce Jiřího Kadlece se osobní vztahy mezi soudcem a obžalovaným vyhrotily natolik, že budou trvale zatěžovat řízení, pokud ovšem Aleš Novotný neprokáže, že s tímto darebáctvím neměl nic  společného a pokud se Shahramovi Zadehovi nedostane zadostiučinění v podobě potrestání Jiřího Kadlece. Z traumatizujícího zážitku zatčení na dvoře věznice se bude ještě nějaký čas vzpamatovávat, což bude ovlivňovat jeho chování. Vyhovění návrhu na vyloučení soudce Aleše Novotného by procesu odlehčilo. Řízení zatím nepokročilo tak daleko, aby jeho převedení do rukou jiného senátu vyvolalo velké potíže. Dá se předpokládat, že proces se potáhne možná i několik let. Vyloučením by se tak ulevilo i soudci Aleši Novotnému. Soudce, který neměl nic společného s příkořím, jehož se Shahramu Zadehovi dostalo zejména ve vazebním řízení, by měl podstatně snazší pozici.

JAKÁ BYLA VOLEBNÍ KAMPAŇ ALENY VITÁSKOVÉ

Konkurence ve volebním obvodu Ostrava, v němž kandiduje Alena Vitásková, je velmi silná. Kromě ní se o zvolení uchází dalších devět kandidátů, vesměs místních celebrit: Radim Babinec (ANO 2011), 42 let, náměstek primátora/ Jan Becher (Piráti), 40 let, knihkupec/Petr Borna (DSSS), 48 let, podnikatel/Liana Janáčková (Nezávislí), 62 let, starostka obvodu Ostrava-Mariánské Hory/Tomáš Málek (Ostravak), 48 let, primář/Zdeněk Nytra (nez. kandidát), 55 let, ředitel Hasičského záchranného sboru MS kraje/Josef Pravda (ČSSD), 53 let, předseda představenstva/Ilja Racek (KDU-ČSL + SZ), 66 let, ředitel Slezského divadla/Ivan Strachoň (KSČM), 43 let, náměstek hejtmana.

Obstát v této konkurenci je nesmírně obtížné. Nakolik obstála, poznáme již za několik hodin. Ať bude výsledek jakýkoli, je třeba paní kandidátce přiznat, že udělala vše, co bylo v jejích silách. Získávání voličů se věnovala s plným nasazením fyzických i psychických sil a bez ohledu na čas. Proti billboardům zámožnějších konkurentů stavěla milý úsměv, s nímž se představovala lidem při organizovaných i náhodných setkáních.

Stykem s lidmi si rozšířila znalosti o problémech regionu, který sice je jejím původním domovem, ale přece jen její práce ji od něj v posledních letech vzdalovala, takže některé skutečnosti se jí pod vlivem styku s obyvateli vyjevily ostřeji než dříve. Projevilo se to i v určitém posunu v zaměření jejích vystoupení před voliči. Jestliže na začátku kampaně bohatě využívala svých znalostí o energetice, postupem času se její pozornost přesouvala k sociální problematice, zejména k těžkostem sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva. 

Vedla důsledně pozitivní kampaň: nikoho z konkurentů nenapadala, v podstatě je ani nezmiňovala. Naříkat si na ni by mohl pouze ministr obchodu a průmyslu Jan Mládek, který rovněž kandiduje do Senátu a jistě mu neprospívá soustavná kritika  nezpůsobilosti jeho úřadu dovést včas k úspěšnému konci jednání s Evropskou komisí o notifikaci podpory obnovitelným zdrojům energie. Její vystupování je určitě nemilé také podnikateli  Zdeňkovi Bakalovi, jemuž kvůli drancování Ostravska doslova „jde po krku“. V obou případech bych řekl, že se na ně vztahuje staré české přísloví „škoda rány, která padla vedle“.

Pokud ale Alena Vitásková na někoho útočí, jedná pod svým jménem, otevřeně a připravena nést odpovědnost. Totéž nelze říci o jejích protivnících. Nějací zbabělí ubožáci ve strachu z jejího úspěchu šli tak daleko, že zneužili jejího jména k vytvoření domény, s kterou založili pomlouvačné internetové stránky. Aby se ochránili před ztotožněním, stránky umístili na zahraniční server. Alena Vitásková na ně podala trestní oznámení kvůli zneužití jména a pomluvě.

Dočkala  se i  útoků „se zdviženým hledím“ kvůli neochotě porušit zákon vyplacením podpory fotovoltaickým elektrárnám, která nebyla schválena Evropskou komisí. Vyčítali ji, že si z této věci dělá nástroj předvolební agitace. Ve skutečnosti Alena Vitásková v této věci zastává pevné stanovisko dlouhodobě, bez souvislosti s volbami. Nepřekvapuje, že proti ní důrazně vystupují novináři, nepřímo placení Zdeňkem Bakalou.

Stávaly se jí ale i věci příjemné. Nejvíce ji hřály bezprostřední projevy sympatií od lidí, s nimiž se potkávala při různých příležitostech. Velmi ji potěšilo udělení Ŕádu Elišky Přemyslovny či nabídka podpory Demokratické strany zelených. 

Udělala vše, co bylo v jejích silách. 

Kostky jsou vrženy. Nezbývá než čekat, zda veškerá vynaložená námaha zanechala stopy v myslích a srdcích voličů.

STŘÍPKY Z „VÁLEK POLICAJTŮ“

Policie je uzavřené společenství se specifickými mezilidskými vztahy, utvářenými povahou policejní  práce. Dovnitř není vidět, což je podmínka pro vznik dohadů a fám o tom, co se děje za zástěnou služebního tajemství. Oblíbeným námětem úvah o tajemných dějích uvnitř sboru jsou „války policajtů“. Někdy se skutečně odehrávají děje, jež by s trochou nadsázky takové označení snesly. Přečtěte si vyprávění o jednom z nich, který probíhá již několik let.

Jsme národ s oslabenou historickou pamětí. Žijeme dnešními skandály, často médii účelově podsouvanými veřejnosti za účelem odvedení pozornosti od různých darebáctví, ale na skutečně závažné události, které se odehrály před pár lety, si vzpomene jen málokdo. Vyprávění o tom, že kdysi byl ministrem vnitra jakýsi Ivan Langer, který prosadil takovou právní úpravu postavení policejního prezidenta, že tento vysoký a případně nebezpečný sluha státu je prakticky neodvolatelný, mnohým připadá stejně nezajímavé jako zpráva o příčinách vyhynutí mamutů. Jako  z šera dávnověku zní vyprávění o hysterických výbuších nevole představitelů tradičních politických stran, když do jejich pašalíku nečekaně vtrhla jimi vysmívaná netradiční strana Věci veřejné. Do zapomnění upadly rozhořčené boje mezi těmito vetřelci a skvadrou Petra Nečase o obsazení ministerstva vnitra, pak o pozici bývalého policejního prezidenta  Oldřicha Martinů a po jeho vynucené resignaci o prosazení výběrového řízení na obsazení jím opuštěného křesla a o uznání na stranách nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, jehož jmenování sice Petr Nečas s nechutí strpěl, ale nepodepsal. Nikdo se už ani nepodivuje nad náhlým vyklizením „véčkaři“ těžce vybojované pozice ministra vnitra Radkem Johnem a následným skomíráním jeho politické kariéry v účelově zřízené funkci místopředsedy vlády.

Po vystřídání Radka Johna Janem Kubicem jsem předjímal brzký pád Petra Lessyho, zbaveného politické podpory. A skutečně: Jan Kubice a ředitel GIBS Ivan Bílek (v  tomto případě možná jeho podřízení bez jeho vědomí) dokázali, že silná politická vůle si dovede poradit i s domnělou neodvolatelností policejního prezidenta. V součinnosti uskutečnili puč, jímž Petra Lessyho zbavili jak funkce, tak příslušnosti k policejnímu sboru. Jako laik jsem dodnes přesvědčen, že Jan Kubice & spol. se v zájmu skvadry Petra Nečase dopustili těžkého zločinu. Ostatně na Jana Kubice podal trestní oznámení Petr Lessy a nezávisle na něm spolek Šalamoun. Nikomu se ale nic nestalo: z vedení GIBS odešel později  do civilu náměstek ředitele Dušan Brunclík a až po aféře „Vidkun“ také Ivan Bílek. Jan Kubice se jednoduše zneviditelnil. K jeho trestnímu stíhání nedošlo. Ministr vnitra Milan Chovanec na počátku působení na ministerstvu vnitra sice projevoval zájem o vyšetření puče proti policejnímu prezidentovi, ale časem zmlkl. „Zlí jazykové“ tvrdí, že pachatele puče chrání „kompra“, která mají na kdekoho a jejich veřejné stíhání je proto nežádoucí. To jsou ovšem jen neprokazatelné dohady.

Známe další osud Petra Lessyho: soud 1.stupně jej zprostil obžaloby, ale odvolací soud jeho trestní stíhání zastavil jako nezákonné od samého počátku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nevyhověl podnětu Městského státního zastupitelství v Praze a nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v neprospěch Petra Lessyho. Petr Lessy je čistý jednou provždy.

Měli jsme pak nějaký čas dva policejní prezidenty (mzdu jednoho z nich rádi zaplatili daňoví poplatníci), ale pánové Červíček a Lessy si mezi sebou zachovali dobré vztahy, o funkci se nepřetahovali a oba kavalírsky resignovali. Tím uvolnili cestu k jmenování (tentokrát již bez „véčkařského kočkopsa“ výběrového řízení) Tomáše Tuhého.

Ve stínu této velké aféry se odehrál jiný příběh, jenž se s ní prolíná. Krajskému ředitelství PČR ve Zlíně tehdy vládli pánové Bedřich Koutný jako ředitel a Jaroslav Vaněk jako jeho náměstek. Od počátku éry Petra Lessyho proti němu intrikovali a dokonce na něj podali trestní oznámení. Vyvolali  kázeňské řízení proti němu,  které ale ministr vnitra vyhodnotil jako bezpředmětné. Na intriky měli dost času i píle, ale jaksi jim v té době nepozorovaně unikl rozkvět obchodu s nelegálním lihem takřka pod jejich  okny, jehož vedlejší větví se pak stala metylová aféra. „Zlí jazykové“ tvrdí, že „lihová mafie“ našla prostředky, jak otupit jejich vnímavost. Jsou to ale jen ničím nepodložené povídačky.

S jejich metodami řízení a intrikováním proti policejnímu prezidentovi nesouhlasil jejich podřízený, tehdy vedoucí Územního odboru PČR v Uherském Hradišti Bronislav Šabršula. Vzniklo mezi nimi napětí, a protože „vyšší vždy bere“, šéfové začali na vzdorovitého podřízeného tlačit, aby odešel z místa, z kraje a nejlépe i od policie. Jejich počínání později prošetřoval ministr vnitra Martin Pecina, který konstatoval, že Bronislav Šabršula byl zejména ze strany Jaroslava Vaňka vystaven „bossingu“, jenž se dostal na hranici zákona.   Vztahy se vyhrotily do nesnesitelnosti po soudním řízení proti Petru Lessymu, v němž Bronislav Šabršula vystoupil jako svědek obhajoby a ve své výpovědi mimo jiné odhalil různé nepravosti svých šéfů. Tím si podepsal ortel. Jeho nadřízení pak již jen čekali na vhodnou příležitost k odvetě.

Ta se jim naskytla ve večerních hodinách dne 17. dubna 2014, kdy na policejní služebnu přišla telefonická zpráva, že na určitém místě zaparkovalo v nevhodné poloze auto, jehož řidič způsobem jízdy působil dojmem, že je pod vlivem alkoholu. Policejní hlídka našla na místě  Bronislava Šabršulu,  spícího na místě řidiče v soukromém autě. Vyzvala ho, aby se podrobil zkoušce na přítomnost alkoholu, což odmítl. Na místo přijel krajský ředitel Bedřich Koutný, který k té „radostné události“ přizval reportéry  ČT a Televize Nova. Bronislav Šabršula byl donucen čekat déle než dvě hodiny na jejich příjezd. Reportáž se pak stala senzací dne. Bez ohledu na presumpci neviny a ústavou zaručené právo na ochranu soukromí byl policista veřejně ostouzen.

Následně 22. dubna 2014 během patnáctiminutového řízení-neřízení mu zlínští šéfové předali rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Nedali mu možnost, aby si zvolil zmocněnce (laicky:obhájce), ani čas k řádné obhajobě a místo seznámení se spisem mu podali pár volných listů. Jako bonus mu přikázali, aby se každé pondělí v určenou dobu zdržoval v místě svého bydliště u telefonu. Způsob vedení jednání ze strany vedoucích nasvědčuje tomu, že rozhodli dříve, než začali jednat.

Ve spojení s mediálním zhanobením zasáhli do jeho života krutě. Bronislav Šabršula měl v té době za sebou 28let služby u policie, z toho 4 roky ve funkci vedoucího územního odboru. Zakládal si na své profesionální cti a uvedeným postupem se cítil zhanoben. Jeho pohanu nesla těžce i jeho jinak spořádaná rodina. Kromě toho utrpěl dočasnou finanční újmu, protože po dobu zproštění výkonu služby dostával jen poloviční plat. Další neblahé důsledky se dostavily později.

Rozhodnutím o zproštění výkonu služby začíná řetěz nepříjemností, jež postiženému nadále ztrpčují život. Policejní prezident Tomáš Tuhý zamítl 28. července 2014 jeho odvolání proti zproštění výkonu služby. To mělo závažné následky, jež se na sebe různě vrstvily. Například podmínkou pro výkon služby vedoucího Územního odboru PČR byla bezpečnostní prověrka. S vědomím, že mu prověrka vyprší  26.listopadu 2014, Bronislav Šabršula požádal Národní bezpečnostní úřad již 21. července 2014 o vystavení nového osvědčení.  Protože byl v postavení „mimo službu“ a od 7.srpna 2014 také kázeňsky stíhaný, úřad se žádostí nezabýval a rozhodl o ní sice kladně, ale  až 23. dubna 2015. 

Bronislav Šabršula se samozřejmě proti rozhodnutí o zproštění služby odvolal. Odvolání dorazilo na Policejní prezidium dne 6. května 2014. K němu se kladně vyjádřil senát poradní komise policejního prezidenta, který dne 8. července 2014 při jednom odlišném stanovisku doporučil policejnímu prezidentovi, aby odvolání vyhověl. Tomáš Tuhý ale rozhodl přesně opačně : dne 28. července 2014 odvolání zamítl, a to tak, že prakticky beze změn převzal argumentaci z rozhodnutí krajského ředitele Bedřicha Koutného. Policistovi nezbylo než jeho rozhodnutí napadnout správní žalobou ze dne 16.září 2014.

Dne 7. srpna 2014, tedy se značným odstupem od inkriminované události, náměstek ředitele Krajského ředitelství PČR hlavního města Prahy mu oznámil zahájení kázeňského řízení. Svěření provedení kázeňského řízení pražskému orgánu mělo vyloučit námitku podjatosti, kterou by podezřelý mohl případně uplatnit proti zlínskému řediteli Bedřichovi Koutnému. Zde se na něj poprvé usmálo štěstí: 10. prosince 2014 obdržel rozhodnutí o zastavení řízení, neboť se neprokázalo, že 17.dubna 2014 řídil auto, čili skutek se nestal. Policejnímu orgánu nezbylo než přijmout jeho obhajobu, že je ve skutečnosti řídila jeho dcera. Protože neřídil, nebyl v daném okamžiku řidičem a nedopustil se tedy přestupku, když odmítl zkoušku na ovlivnění alkoholem. Rozhodnutím o zastavení kázeňského řízení vznikl důvod k okamžitému ukončení zproštění výkonu služby, ale toho se tehdy ještě nedočkal.

Mezitím došlo na Krajském ředitelství PČR ve Zlíně ke změně: pánové Bedřich Koutný a Jaroslav Vaněk opustili policejní sbor. Stalo se tak sedm dní poté, kdy Bronislav Šabršula předal státnímu zástupci Romanu Kafkovi  údajné důkazy o jejich trestné činnosti, související s lihovou a metylovou aférou. Nemohu potvrdit, že mezi jejich odchodem a předáním důkazů je příčinná souvislost, ale časová shoda je v každém případě nápadná. Nepředpokládám, že by zkušený policista předal státnímu zástupci bezcenné papíry. Je proto pozoruhodné, že jejich obsah nebyl prověřen nástroji trestního práva. Působí to dojmem, že pánové Bedřich Koutný a Jaroslav Vaněk si včasným opuštěním policejního sboru „koupili odpustky“.

Novým krajským ředitelem se 1. října 2014 stal Jaroslav Tkadleček, o němž je známo, že má hodně blízko k policejnímu prezidentovi (to není tělesná vada, jen zajímavost). Dalo by se očekávat, že po odchodu úhlavních nepřátel se postavení Bronislava Šabršuly zlepší. Nestalo se. Naopak, šikana pokračuje. Je to zřejmé již z toho, že zastavení kázeňského řízení nový nadřízený  jako by nevzal na vědomí. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby nevzal zpět. Bronislav Šabršula upozornil již 6. března 2015 na jeho nečinnost policejního prezidenta Tomáše Tuhého, ale ničeho nedosáhl.

Nový ředitel našel pozoruhodnou záminku k odstranění Bronislava Šabršuly ze Zlínského kraje. Přestože policista nemohl vykonávat svou funkci vedoucího územního odboru, Jaroslav Tkadleček vyhodnotil propadnutí bezpečnostní prověrky jako překážku výkonu funkce. Dne 10. dubna 2015 rozhodl o odvolání Bronislava Šabršuly z vedení Územního odboru v Uherském Hradišti a o jeho převedení na Policejní prezidium - Ředitelství   služby pro zbraně a bezpečnostní materiál. Za několik dní, a to 23. dubna 2015, obdržel Bronislav Šabršula osvědčení o bezpečnostní prověrce, dne 27. dubna 2015  skončilo zproštění výkonu služby. Na vyřízení žádosti o bezpečnostní prověrku čekal devět měsíců,  ač maximální přípustná doba dle zákona je šest měsíců. Všimněme si: od 10.prosince 2014, kdy zanikly důvody k zproštění výkonu služby, až do 10.dubna 2015 zachovával krajský ředitel ve vztahu k zproštění výkonu služby nečinnost, ač podle zákona po zániku důvodů k postavení „mimo službu“ se má policista vrátit do služby bez průtahů. Kdyby krajský ředitel pokračoval v průtazích ještě dva týdny, důvod k odvolání Bronislava  Šabršuly z funkce by zanikl a jeho přeložení by nebylo možné. O důvodech dlouhodobé liknavosti a náhlého spěchu si můžeme myslet cokoli. Je pozoruhodné, že policejní prezident Tomáš Tuhý, ač zákonným postupem upozorněn, tento způsob zacházení s policistou strpěl a nepřikázal svému podřízenému, aby konal.

Přeložení do Prahy, značně vzdálené od bydliště Šabršulovy rodiny, je pro policistu tvrdým trestem, který by musel bez reptání přijmout pouze tehdy, pokud by pro jeho uvalení byly přiměřené právní  a etické důvody.

Bronislav Šabršula se dne 27. dubna 2015 odvolal k policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému proti rozhodnutí o přeložení  z Uherského Hradiště do Prahy. Policejní prezident odvolání zamítl, a to až 25. září 2015, čímž překročil zákonem stanovenou pořádkovou lhůtu o dva měsíce. Postižený policista se nevzdal. Dne 30.října 2015 předložil ministrovi vnitra Milanu Chovancovi podnět k přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta a dne 4. listopadu 2015 podal proti prezidentovu rozhodnutí správní žalobu. Ministr podnět zamítl, soud dosud nerozhodl.

Dne 31.srpna 2016 Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání vyhověl Šabršulově správní žalobě z 16.září 2014 tak, že zrušil rozhodnutí krajského ředitele z 22.dubna 2014 a policejního prezidenta z 28. července 2014. Policejnímu prezidentovi přikázal, aby ve věci znova jednal a rozhodl a stanovil mu povinnost úhrady nákladů žalobce. Odůvodnění rozsudku je smutným čtením. Ukazuje, že rozhodnutí krajského ředitele je zatíženo všemi možnými hmotněprávními a procesními vadami, jaké nás mohou napadnout, od nedbalého vedení spisu až po hrubé krácení policisty v právu na spravedlivý proces. O to hůře zní zjištění, že policejní prezident se s vadným postupem podřízeného plně ztotožnil, ač jeho poradní komise mu radila přesný opak.

Zdá se, že Tomáš Tuhý až  v tuto chvíli  pochopil správně stav věci: nechal zaplatit náklady řízení a jeho úřad nepodal kasační stížnost. V dalším řízení se musí podřídit právnímu názoru správního soudu.

Bronislav Šabršula tak má naději, že se konečně dočká zadostiučinění za neoprávněné zproštění výkonu služby. Měl by se pak dostavit dominový efekt pádu dalších pustošivých zásahů do jeho profesního i osobního života. Dává mu to naději, že uspěje i se správní žalobou ze 4.listopadu 2015 ve věci přeložení z Uherského Hradiště do Prahy.

Významnou okolností, která ozvláštňuje spor Bronislava Šabršuly s nadřízenými, je trvalá podpora, kterou mu po celou dobu řízení poskytuje Unie bezpečnostních sborů. Jejím posledním projevem je článek jejího předsedy Zdeňka Drexlera z 14.září 2016, uveřejněný na internetových stránkách Unie. Vzhledem k tomu, že policejní odboráři jsou profesionálové, jejich zjevný nesouhlas se způsobem, jakým s Bronislavem Šabršulou zacházejí nadřízení, má značnou váhu. Je negativní výpovědí o poměrech uvnitř policejního sboru, popř. o personální politice jeho vedení.

Z celkového hodnocení případu vyplývá dojem, že vedení policie není Bronislavu Šabršulovi vůbec vděčné za to, že vystupoval na obranu nezákonně svrženého policejního prezidenta Petra Lessyho a současně rozkryl podivné, z části patrně nezákonné praktiky bývalých šéfů zlínského krajského ředitelství, čímž jim pomohl k pádu. Odměnou je mu dlouhodobá šikana, při jejímž vykonávání jeho nadřízení projevují neúctu k právu nebo jeho neznalost a s vědomím beztrestnosti nerespektují zákonem stanovené pořádkové lhůty.

Vedle potrestání přeložením na působiště vzdálené od jeho trvalého bydliště jeho nadřízení zřejmě způsobili i finanční škodu státu řádově ve stovkách tisíců korun českých. Bronislav Šabršula byl od 22.dubna 2014 do 27. dubna 2015 zproštěn výkonu služby, z toho od 10. prosince 2014 bez právního důvodu. Jinými slovy, nadřízení znemožnili policistovi po dobu jednoho roku vykonávat práci, kvůli které vstoupil do služby státu. Za nečinnost mu ale šel plat z peněz daňových poplatníků. Dovolím si srovnání s kauzou Aleny Vitáskové, kterou pohnal žalobce před soud za to, že nechala vyplácet plat své  náměstkyni Renatě Vesecké, která podle mínění žalobce neměla přiměřenou kvalifikaci pro svou práci a tedy si plat nezasloužila. Renata Vesecká ale skutečně pracovala, a nemám pochyby o tom, že odváděla dobrou práci. Naproti tomu Bronislav  Šabršula byl za peníze daňových poplatníků celý rok doma. V jednom případě je mzda za poctivě odvedenou práci důvodem k trestnímu stíhání, v jiném je mzda za nicnedělání jen uplatněním samozřejmého práva vysokých činitelů policie na beztrestnou libovůli.

Šikana pokračujícím přeložením do Prahy postrádá logiku. Pokud bylo zastaveno kázeňské řízení kvůli jednání, jež bylo prvotní příčinou zproštění výkonu služby a rozhodnutí o zproštění výkonu služby zrušil soud, pominuly i důvody pro přeložení. Nemění na tom nic ani okolnost, že Bronislav Šabršula se v kritickém okamžiku nemohl prokázat osvědčením o bezpečnostní prověrce, protože několikadenní zpoždění jeho vystavení je důsledkem liknavosti úřadu, jenž nedbal zákonné pořádkové lhůty.

Je paradoxní, že soudem prokázaná právní pochybení ke škodě Bronislava Šabršuly způsobili vysocí činitelé Policie České republiky, kteří mají chránit naši bezpečnost a dohlížet na dodržování  zákonů občany České republiky. Zjevně se pasovali podobně jako někteří soudci a státní zástupci do postavení občanů se  zvláštními právy, kteří stojí nad zákonem a mohou si beztrestně dovolit cokoli.