Běžný občan si myslí, že volby do
krajských zastupitelstev a do Senátu jsou ještě někde v nedohlednu, a proto se
jimi nezabývá. Čas ale běží úprkem,
takže zde budou dříve než se nadějeme a dočkáme se i chvíle, kdy se z
jejich stínu vynoří volby do Poslanecké sněmovny a další přímé volby prezidenta
republiky. Na rozdíl od nás, „obyčejných“ lidí, si politici jejich blízkost uvědomují a začínají jevit nápadnou nervozitu. Ve snaze
vetřít se do přízně možných budoucích voličů si navzájem pilně „okopávají
kotníky“. Mnozí podléhají představě, že nejlépe předvedou svou skvělost, když
veřejně pokálejí své budoucí protivníky.
K folkloru všedního dne patří kopání
do prezidenta, který v tom ovšem není zcela nevině, protože provokuje výroky, jimiž vybočuje z ustálených myšlenkových
schemat politiků parlamentních stran a dává najevo nejen nezávislost, ale i
jistou nadřazenost hlavy státu, zvolené v přímých volbách. Tu a tam adresně
někoho zkritizuje a rozpoutává vášně svými vcelku nevinnými bonmoty. Troufnu si
tvrdit, že bouře, kterou vyvolal zmínkou o kalašnikovu a komentováním
výkupného, údajně zaplaceného za vysvobození Hany Humpálové a Antonie
Chrástecké ze zajetí únosců, byla naprosto nepřiměřená bezvýznamnosti jeho
výroků.
Zvláštní příležitost k předvedení
účelovosti ve hře na ochranu bezpečnosti
občanů nadělil osud politikům a s nimi spolčeným presstitutům návratem pětice
českých dobrodruhů z Libanonu a současným propustěním z vazby a odcestováním do
jejich vlasti libanonských občanů Alího Fajáda a Chálida Marábiho. Mediální
kaše v té souvislosti nabobtnala obnovením zájmu o okolností osvobození Hany
Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců. Takové události všude ve světě
probíhají zahaleny rouškou tajemství a dějí se častěji, než si dovedeme
představit. Ne tak v české kotlině. Mediálně se na poloodhalených tajemstvích
přiživila část politické reprezentace, která svým chováním připomínala hejno kdákajících
slepic, bezhlavě pobíhajících po dvorku. Předháněli se v rozčileném komentování
věcí, o nichž moc nevěděli a svou skvělost předváděli napadáním kolegů,
doufajíce, že si budoucí voliči vzpomenou, že to byli právě oni, kdo ve
spojitosti s předmětnými událostmi hájili jejich bezpečnost a právo.
Pozoruhodné bylo, že kdákali každý jinak,
rozmazávajíce pilně ostudu do
všech stran, spekulujíce o věcech, jež se obvykle utajují. Výjimkou mezi zainteresovanými
byli stroze profesionální Lubomír
Zaorálek a Robert Pelikán. Právem se vyčítá Bohuslavu Sobotkovi, že nedokázal
zařídit, aby členové jeho vlády mlžili všichni stejným směrem a nikoli na úkor
jednoho proti druhému.
Poměrně dobře vyvázl ze šlamastyky
předseda vlády Bohuslav Sobotka, který tvarohově alibistickým vystupováním své
kolegy příliš neprovokuje. Hůře dopadl ministr obrany Martin Stropnický, jenž
projevil pozoruhodnou politickou naivitu, když potvrzením výměnného obchodu s
vydáním Aliho Fajada za pětici českých občanů odhalil „císařovu nahotu“, jinými
pečlivě zastíranou. Vysloužil si volání po resignaci, které špičky vládní
koalice nakonec odmítly. Leckde jinde by ministr, jenž „ujel“ pouze hloupým
výrokem, možná tlak proti sobě ustál, ale resignací by bezpodmínečně přijal
symbolickou politickou odpovědnost za kiks jemu podléhající zpravodajské
služby.
Méně obvyklým terčem předvádění svalů
některých politiků a s nimi spojených presstitutů se stal ministr spravedlnosti
Robert Pelikán, který až dosud byl zvyklý pouze na různé výhrady politizujících
soudců a některých poslanců k jeho legislativní politice, přece jen podávaných
víceméně civilizovaným způsobem. Nyní jej téměř kamenují za to, že nepovolením
vydání obou Libanců do U.S.A. spustil děje, jež jsou předmětem mediálního
běsnění.
Vyčítá se mu, že z našich občanů
udělal „lovnou zvěř“ pro únosce, narušil vztahy s nejmocnějším spojencem v
NATO a dokonce ani nezařídil trestní
stíhání Libanonců, kteří se nezákonného jednání dopustili na našem území.
Pozornosti jeho pronásledovatelů přitom ušla okolnost, že Libanonce dopravila
na letiště eskortní služba Vězeňské služby ČR. Na takovou péči neměli nárok,
pokud podmínky jejich nevydání do U.S.A. neměly jinou právní povahu než pouhého
propuštění z vazby (např. nedošlo-li k jejich vyhoštění). Ale někteří političtí
pidižvíci také na sebe prozradili, že nevědí, že ministr spravedlnosti není
orgán činný v trestním řízení a nemá žádný nástroj, jímž by přinutil Městské
státní zastupitelství v Praze k zahájení
trestního stíhání kohokoli. A strach jim nedovolil jen pomyslet na skutečnost,
že američtí agenti, kteří se vydávali za vyjednavače jihoamerické zločinné
organizace a předstírali zájem o nákup zbraní, porušili naše právo, které zakazuje
policejní provokaci jako nástroj usvědčování. Na místě je otázka, zda neměli
také být trestně stíháni nebo vyhoštěni. Na přetřes nepřišla komicky trapná otázka,
zda by vojenská rozvědka neměla Ali Fajádovi zaplatit za financování výletu
jejího příslušníka do Libanonu.
To vše je nepodstatné na pozadí
skutečnosti, že kritici postupu Roberta Pelikána vlastně naznačují, že by
souhlasili s postupným vydáním pětice českých dobrodruhů do rukou Islámského
státu a s jejich pravděpodobným mučením a popravou, stejně jako s popravou nebo
zneužitím Hany Humpálové a Antonie Chrástecké jako sexuálních otrokyň. Taková je pravá tvář jejich
starosti o bezpečnost občanů České republiky.
Robert Pelikán řešil mimořádnou
situaci, s kterou naše trestní právo nepočítá. Není pochyby, že z formálně
právního hlediska má celý příběh (pravděpodobné) výměny Alího Fajáda a Chálida
Marábiho za pětici českých občanů několik nejasných a slabých míst možné povahy
porušení trestního práva. Není to nic proti hrůznosti jiného možného postupu, jenž by při plném respektu k právu
vedl ke ztrátě svobody a životů českých občanů.
V tomto bodě klade celá kauza veřejnosti
a zejména politikům a právníkům otázku, jak daleko má jít péče státu o občany,
kteří se v zahraničí dostanou do potíží. Ryze konzervativní řešení předpokládá,
že každý svépravný občan má svůj rozum a vůli, a z toho plynoucí neomezenou
odpovědnost za své jednání. Dostane-li se do pasti, je jeho věcí, jak se z ní
opět dostane, a pokud se mu to nepodaří, má prostě smůlu, neb jeho spolubčany a
stát jeho osud nezajímá. Výjimka v jeho prospěch není možná, protože by
zvyšovala nebezpečí ohrožení dalších občanů v budoucnosti. Protějškem je názor,
že český občan, který se byť vlastní vinou dostal v zahraničí do nesnází, má nárok
na neomezenou pomoc státu. Nechám laskavého čtenáře hádat, ke kterému řešení by
se přiklonili křiklouni, kamenující Robera Pelikána, kdyby se sami, nebo jejich blízcí, stali obětí únosu.
Shodou náhod si Robert Pelikán současně
vysloužil nelibost ministra vnitra Milana Chovance kritikou postupu policie při
demostracích v Praze v sobotu 6.února 2016. Ministr spravedlnosti zjevně
hodnotil situaci na základě televizního záznamu ozbrojených zakuklenců a proti
nim stojící hrstky policistů v lehké výstroji, nevhodné pro aktivní účast v
poličních bitkách. Zakuklenci zcela nepochybně porušili zákon a potenciálně
ohrožovali účastníky demonstrace, čili došlo k nezastřenému porušení veřejného
pořádku. Obraz nepřinesl žádné svědectví o sebemenším pokusu policistů vyzvat
zakuklence k odmaskování nebo -nedejbůh- k zjištění jejich totožnosti. Zdá se
být pochopitelné, že nevybavení policisté se spokojili s oddělením dvou skupin
demonstrantů a k zastavení postupu zakuklenců. Nezdravé je ale již to, že
autorita policie není sama o sobě dost vysoká na to, aby fyzické napadení policisty bylo málo pravděpodobné. Sporné je
i taktické rozhodnutí dát přednost osobní bezpečnosti policistů před povinností
zasáhnout proti narušení veřejného pořádku. A zcela mimo debatu je skutečnost,
že posílení policistů na možném místě fyzického konfliktu těžkooděnci by mělo
být záležitostí několika minut, ale nedošlo k němu. Policie zvládla demonstrace
jako celek perfetně. Ale měl-li ministr Pelikán
na mysli právě výše zmíněný detail, ve vztahu k němu byl v právu. A
vyjádření ministra Milana Chovance, že ministr spravedlnosti volá po politických
procesech, pokud je skutečně vyslovil tak, jak je uvádějí média, by bylo hodné
absolventa rychlokvašného studia na plzeňské právnické fakultě v době její
neslavné éry.
Žádné komentáře:
Okomentovat