VĚČNÁ SÁGA O ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ

V neděli 17. prosince 2023 přizval Luboš Xaver Veselý jako hosta do pořadu Xaver Live miliardáře Pavla Buráně, frustrovaného neúspěchem pokusu o uvěznění manželů Novotných, trestním stíháním NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč (pozor, tím neříkám, že je vinen!pouze to je hrozba) a zahájeným soudním řízením o vymožení stamilionového dluhu (netvrdím, že prohraje, ale je to možné). Navíc jej postihla rodinná tragédie, kterou mu nepřeji ani nezávidím.

Pánové  opakovali v oblacích cigaretového kouře tisícům svých diváků věčnou ságu o únosu a vydírání Pavla Buráně Novotnými, která má malou chybu: soud ji pravomocně ukončil výrokem, že není dokázáno, že se skutek stal, s následným zproštěním Novotných obžaloby. Zprošťující rozsudek obstál v odvolacím řízení k odvolání státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce nevyhověl žádosti, aby podal dovolání v neprospěch Novotných a nakonec Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Pavla Buráně proti postupu soudů jako zjevně nedůvodnou.

Nicméně Pavel Buráň dále vede svou a působí velmi věrohodně. Jeho partner posiluje jeho věrohodnost zdánlivě odbornými komentáři.  Nevadí, že únos bez únosců je nesmysl a senát předsedy Radomíra Koudely postupně všechny tři údajné únosce zprostil obžaloby. Jednoho hned prvním rozsudkem proto, že po odmítnutí soudem výsledku nezákonně provedeného odběru pachové stopy jeho „poznání“ Pavlem Buráněm se stalo osamělým důkazem, který k odsouzení nestačí. Další dva proto, že přes velké úsilí soudce, vedoucího brilantně výslechy svědků, se nepodařilo prolomit jejich alibi: prostě v danou chvíli nemohli být na místě činu. (Jak je ale mohl Pavel Buráň poznat při rekognici, když nebyli na místě? To rozum nebere.) Soud sice v odůvodnění zmiňuje, že si přesto myslí, že do únosu byli nějak zapleteni, ale to samo o sobě neznamená, že byli přímými pachateli a okolnost, že je Pavel Buráň při rekognici „poznal“ na věci nic nemění.

Na jejich zproštění mám zajímavé vzpomínky. Novotní se hlavního líčení nezúčastnili. Díky přísedícímu v senátu, který vynášel informace pachatelům podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří nakonec skončili ve vězení, jsme předem věděli, jaký bude výsledek: Novotní budou odsouzeni, „únosci“ budou se souhlasem státního zástupce pravomocně zproštěni obžaloby. Tak se i stalo: senát odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky, „únosce“ zprostil. Po zasedání jsem se ještě chvíli zdržel v předsálí i s doprovodem. Ze soudní síně vyšel předseda senátu. Když mě viděl, začal mi přátelsky nabízet odpověď na případné otázky. Když jsem žádné neměl, upřel pohled do dálky a prohlásil, že je nešťastný, že tento rozsudek MUSEL vynést, a to hlavně kvůli paní docentce, která bude muset na 4 roky do vězení. Namítl jsem, že ji mohl uvěznění ušetřit, kdyby ji odsoudil na 3 roky s podmíněným odkladem. To ho zaskočilo, ale rychle našel odpověď: rozsudek musí být předjímatelný. Jestliže se v takových případech dávají 4 roky, musel je dát.

Z vyprávění se na diváky valí záplava údajů, kterým prostě mohou buď věřit nebo nevěřit. V pořadu nevystupuje žádný „ďáblův advokát“, který by  chybičky na místě korigoval. Ledacos ale ve vyprávěnce  chybí. Například se nemluví o tom, že vydírání Pavla Buráně nebylo prvním „špatným“ skutkem Novotných: krátce před tím jeho bývalý společník podal proti němu žalobu na vymožení stamilionového dluhu za nedoplacení kupní  ceny za polovinu jejich společné firmy. Vyvolání trestního stíhání způsobilo přerušení řízení, které mohlo být obnoveno až po pravomocném zproštění Novotných obžaloby. Také se nemluví o tom, že nejméně s vědomím a souhlasem Pavla Buráně přišel za Jaroslavem Novotným vyjednavač, který nabízel zastavení trestního stíhání protihodnotou za odpuštění velké části dluhu. Za dosažení dohody měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Nedokázal ale vysvětlit, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. V úvahu přicházelo zastavení nezákonným způsobem, stejně jako oklamání obžalovaného, který by se vzdal velké sumy a stejně by šel před soud. K dohodě proto nedošlo. Zlínská policie si možného úmyslu na zastavení trestního stíhání nezákonnou cestou nevšimla. Taškařici vyhodnotila jako neškodný pokus o narovnání vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. Do vyprávěnky ale patří  i „nesrovnalosti“ v obhajobě. Například nemáme věřit, že v určitém kritickém okamžiku byli Novotní v Chorvatsku, kde užívali chorvatské telefony, neboť jejich mobilní telefony se nacházely v České republice a měnily stanoviště. Vysvětlení, že telefony měly jejich děti, nemáme věřit, ovšem o tom, že Jaroslav Novotný dodal do spisu doklady o hotovostních platbách v Chorvatsku v dané době, jeho odpůrci zřejmě nevědí.

I s „odborností“ debaty to je všelijaké. Stále se mluví o únosu. Ale právní kvalifikace skutku jako „únosu“ se nevyskytuje ani v obžalobě, ani rozsudcích. Oba meditovali nad výrokovou větou zprošťujícího rozsudku, v které mělo být uvedeno, že se skutek nestal. Ve skutečnosti zní tak, že nebylo dokázáno, že se skutek stal. Tím je dána hypotetická možnost, že k němu došlo, ale chyběly o tom důkazy. Toto vysvětlení dokonce obsahuje i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu. Podobně se Pavel Buráň pohoršuje nad tím, že soud odmítl jako důkaz rekognice podle fotografií. Jenže ty lze použít jen za podmínek, stanovených zákonem, a těm policie nedostála. Přesto ale díky nim získal Pavel Buráň výhodu: na fotografiích mu policisté ukázali tváře obviněných, jež mu o něco později předvedli při rekognicích in natura, čímž mu „poznávání“ usnadnili. 

Novinkou bylo vyprávění Pavla Buráně o jeho trestním stíhání NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. O tom se v dřívějších mediálních výstupech nemluvilo. Z jeho vyprávění není úplně jasné, čeho se měl dopustit. Je přesvědčen, že řízení vyvolal Jaroslav Novotný. Je pravda, že Jaroslav Novotný kdysi trestní oznámení podal, ale policie nereagovala. Nereagovala ani na starší oznámení FAU a do pohybu se dala až po nějakých dalších podnětech. Nejzajímavější je ovšem jeho vyprávění o tom, jak vyplatil obrovskou částku svědkovi, který se nabídl, že za úplatu předloží NCOZ svědectví, jež změní důkazní situaci v jeho prospěch. Pak si to ale Pavel Buráň rozmyslel a svědka udal policii, kterou žádal, aby k usvědčení pachatele použila předstíraný převod peněz. K jeho lítosti policie svědka rovnou zatkla. 

Zpestřením pořadu bylo předvádění knihy Zločiny beze zbraní 2c, na jejíž obálce se skví nápadný nápis ZAKÁZANÁ KNIHA. Je to pěkný případ klamavé reklamy: nápis jistě vyvolává zájem o koupi, ale tuto knihu nikdo nezakázal. Vydavatel má ale potíže s knihou Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola obsahuje páně Buráňovo vyprávění o únosu bez únosců, literárně upravené spisovatelkou Marií Formáčkovou. Právnímu zástupci Novotných  se podařilo dosáhnout vydání předběžného opatření Městského soudu v Brně o zákazu distribuce knihy. Meritorní řízení dosud neproběhlo, takže není vyloučeno, že kniha nakonec půjde na knižní trh. Pavel Buráň a jeho pomahači ale nečekali a vydali její mírně upravenou, „cenzurovanou“ verzi 2c. Pohoršlivá 1. kapitola v ní samozřejmě není. Vyprávěnka Pavla Buráně v ní sice zůstala, ale podstatně kratší a méně urážlivá. Dostal se ale do ní vzkaz pro mne (s oslovením křestním jménem), že si mám přečíst spis, a pak se přijít omluvit panu Buráňovi a jeho spojencům. Podotýkám, že spis je záznam toho, co bylo  a já jsem byl u jeho tvorby od samého začátku, neboť od r.2017 jsem se zúčastnil všech soudních jednání a měl jsem přístup k doprovodné dokumentaci. Jednotlivá soudní jednání jsem doprovázel veřejnými komentáři, které jsou stále dostupné. 

Až po letech si Pavel Buráň uvědomil, že jsem hrál v řízení nějakou doprovodnou úlohu a v tomto vydání Xaver Live se o mne poprvé otřel. Odvolal se na informace od současného předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Nejsem si jist, zda si vše správně zapamatoval. Obsah těch informací mě ale nevzrušuje. Případ je však zajímavý kvůli osobě páně Buráňova informátora. Seznámili jsme se před mnoha lety, kdy Václav Peričevič stál před soudem kvůli hospodářské trestné činnosti. Přivedl jsem ho ke spolku Šalamoun, do kterého vstoupil dříve než já. Jako člen spolku Šalamoun jsem se pak podílel na spolkových úkonech podpory jeho obhajoby. Nedokázali jsme mu ale nakonec pomoci, takže byl odsouzen, dle mého nejlepšího vědomí a svědomí nevinně. Do vězení se mu nechtělo, proto uprchl do Thajska, kde si dokázal opatřit obživu legálním způsobem. Kvůli stesku po dětech se ale po nějaké době vrátil a ukrýval se tak dlouho, až ho policie dopadla a dodala do výkonu trestu. Po polovině trestu se vrátil na svobodu a aktivně působil ve spolku Šalamoun. Jeho doménou byly zejména kauzy Nečesaný a Kramný. Dodnes oceňuji jeho precisní práci s důkazy v kauze Kramný. Tehdy jsme s mým tehdejším guru a přítelem Johnem Bokem jako staříci meditovali, co se stane se spolkem, až John Bok ukončí své působení v jeho čele. Jako jeho nástupce jsem nepřicházel v úvahu, i když jsme spolu chodili jako dvojčata, neboť jsem o 10 let starší. A nakonec jsme se shodli v názoru, že by jednou možná mohl jeho nástupcem být  mladý, dynamický Václav Peričevič. Usoudili jsme, že by se měl na případné zvolení předsedou připravit výkonem funkce místopředsedy. Na nejbližší valné hromadě jsme jej pak navrhli. Dost dobře nechápu, že stejný člověk, kterého jsem viděl skvěle nakládat s důkazy v kauze Kramný, dnes nedokáže pochopit důkazní situaci v kauze Novotných a uvěřil v únos bez únosců. Nevzrušuje mě, že k tomu přidává osobní útoky na mne. Aspoň vidím, že jsem podporoval správného člověka. Obávám se ale, že zapřažením spolku Šalamoun do káry Buráňovy pomlouvačné kampaně zneužil dobrou pověst spolku, vytvořenou Johnem Bokem.

Podlehnutí pánů Hrbáčka a Veselého pábení páně Buráňovu se tolik nedivím, protože jejich odborná zdatnost je ve srovnání s Peričevičovou o hodně nižší. A Marie Formáčková vůbec netuší, o čem píše, takže je přímo trapná.

 Pravda o kauze Novotných je v kapitole Zlínský horor mé knihy Škůdci v taláru 2 a sérii článků, dosažitelných ne-li v archivech Parlamentních listů, Neviditelného psa a jiných webech, pak jistě na mém blogu.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

FOTOVOLTAIKY V PROMĚNÁCH ČASU

Mediální prostor je přeplněný informacemi a úvahami o energetické krizi. Významným  nástrojem k jejímu překonání má být zvýšení podílu obnovitelných energetických zdrojů (dále jen OZE) na energetickém mixu České republiky. Jde hlavně o fotovoltaické elektrárny, v jejichž budování zdánlivě nastaly pohodové poměry. Odpadla byrokratická zátěž vyřizování licencí Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) k provozování fotovoltaických elektráren, jež dlouhá léta připravovala jejich provozovatele i státní instituce o čas, peníze a energii a byla i živným prostředím pro různou skutečnou i domnělou trestnou činnost. Malá zařízení na střechách rostou jako houby po dešti a probíhá výstavba stále dalších velkoplošných pozemních parků fotovoltaických panelů. Pohodu nenarušuje ani reptání spotřebitelů na zvyšování cen elektřiny obnovením poplatků za užívání elektřiny z OZE a námitky odborníků na nezbytnost velkých investic do vynuceného rozšiřování  přenosové soustavy, je rovněž zdraží elektřinu odběratelům. Jen zasvěcení vědí, že kvůli nestálosti OZE jako dodavatelů musí za nimi stát v pohotovosti elektrárny jiného druhu, které se uvádějí do provozu, přestane-li svítit Slunce či foukat vítr. A i tato nepříjemnost se promítne do faktur odběratelům. Nicméně pojem „solární baroni“ vymizel z novinářského slovníku, budování elektráren zatím neprovázejí žádné skandály a případy související trestné činnosti jsou ojedinělé.

Poměry jsou vskutku velmi odlišné od těch, které provázely počátky fotovoltaického byznysu. Část odlišností jsem popsal v článku „Komu posloužila královéhradecká expozitura ÚOKFK SKPV ?“ z 18.listopadu 2023. Odlišnost podnikatelského prostředí tehdy a dnes mi připomněla zpráva, že tuzemská investiční společnost JUFA koupila jednu z fotovoltaických elektráren z portfolia holdingu Z-Group podnikatele Zdenka Zemka.  Stala se tak největším majitelem fotovoltaických elektráren v České republice, jímž až dosud byl ČEZ. Tato událost svědčí o tom, že podnikatelské prostředí v tomto odvětví dosáhlo žádoucí stability, bezpečnosti a jisté návratnosti investic, což je jistě dobře.

Jméno Zdenka Zemka ale připomíná, že počátky fotovoltaického byznysu mohly být spojeny i s osobními tragédiemi. Zdenek Zemek patří k významným průkopníkům budování fotovoltaických elektráren. Když v době hospodářské krize poklesla poptávka po lešenářských trubkách k nule, začal místo nich vyrábět stojany k fotovoltaickým panelům a pustil se také do budování elektráren. Průběh licenčního řízení k třem fotovoltaickým elektrárnám se stal předmětem zájmu ´královéhradecké expozitury Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, jednající v tomto případě pod dozorem Radka Mezlíka, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Zdenek Zemek se pak dožil odsouzení dvou jeho synů, jednatelů investujících společností, k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které skutečně odpykali. Uvěznění dětí je jistě pro otce osobní tragédií, zvláště když souviselo s realizací jeho podnikatelských projektů.

Žalobce Radek Mezlík vložil jeho synům do hlavy záměr dosáhnout vydání licencí ERÚ jimi řízených fotovoltaických elektráren podvodem v neprospěch ERÚ a předseda senátu Krajského soudu Brno Aleš Novotný se s jeho názorem ztotožnil.  ERÚ vydával licence na základě zjištění způsobilosti elektrárny k bezpečnému provozu posouzením jejího stavu komisí jeho pracovníků.  Žadatel musel mimo jiné prokázat, že je majitelem posuzovaného zařízení. V daném případě k tomuto účelu posloužily protokoly o převzetí zařízení elektráren od dodavatele do vlastnictví investujících společností. Bylo třeba mít je připravené ve chvíli, kdy se dostaví revizní komise ERÚ, proto je připravili v předstihu. Dokončovací práce probíhaly s velkou rychlostí, proto investoři převzali od dodavatele do svého majetku zařízení, i když na něm ještě byly malé nedodělky. K obhlídce došlo 20.prosince 2010. Komise zjistila drobné nedodělky a vydání licencí nepovolila. Čili „podvodné“ protokoly k vydání licencí neposloužily a jednatelé společností ani nemohli s jiným výsledkem počítat, protože znali postup licenčního řízení. Při následném jednání s vedením ERÚ dne 21.prosince 2010 došlo k dohodě, že před koncem roku proběhne ještě jedna obhlídka zařízení. Dne 22.prosince 2010 pak odborníci distribuční společnosti připojili elektrárny jako způsobilé ke  své síti a ty začaly vyrábět přiměřeně atmosférickým podmínkám. Dne 31.prosince 2010 pak proběhla nová prohlídka elektráren, při které již bylo zařízení dokončeno a komise vydání licencí schválila. Naplnění podmínek pro vydání licencí později v jiné souvislosti potvrdilo vyšetřování severočeské kriminální služby PČR, která s původním vyšetřováním „solárního podvodu“ neměla nic společného. Žalobce Radek Mezlík potvrdil správnost jejích zjištění.

Jako laik nechápu, v čem spočívala podvodnost počínání později odsouzených synů Zdenka Zemka. Úmysl jim v žádném případě nebyl prokázán objektivními důkazy.  Spíše bych věřil v diletantismus a chuť kriminalizovat stůj co stůj všech úředních činitelů, kteří je spojenými silami poslali do vězení. Jejich rozsudky bohužel odolaly opravným prostředkům. Naděje na jejich možné budoucí zvrácení je téměř nulová.

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POCHVALA MINISTRU BLAŽKOVI

Ministerstvo spravedlnosti se prostřednictvím ministra Pavla Blažka omluvilo bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) za nezákonné trestní stíhání, za související nemajetkovou újmu  a za další těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo.

Alena Vitásková se v poslední době objevuje na veřejnosti jen zřídka. Proto zpráva o omluvě nevyvolala velký rozruch. Mne osobně překvapila. Měl jsem čest tuto skvělou dámu provázet oběma jejími trestními kauzami, takže jsem si jistý případností omluvy. Ale zaráží mě, že k ní došlo s mimořádně velkým odstupem od ukončení jejího trestního stíhání. Nezbývá mi, než pochválit ministra Pavla Blažka za to, že udělal to, co měl dávno udělat někdo z jeho předchůdců.

Alena Vitásková prošla dvěma soudními procesy s příslušným přípravným řízením. Začalo to trestním stíháním kvůli nepřímé podpoře pachatelů „solárních podvodů“ podnikatelského klanu Zemků, které vyústilo do soudního řízení trestního u Krajského soudu Brno. Sdělení obvinění se dočkala 13. března 2013 a hlavní líčení u soudu začalo 2. června 2014. Odnesla si z něj špatné vzpomínky na policistu Pavla Pinku, státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného. Od Krajského soudu Brno odešla s trestem odnětí svobody v trvání 8 let šest měsíců. Ale  odvolací Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Úlevu jí to ale nepřineslo. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman napadl zprošťující rozsudek odvolacího soudu dovoláním v její neprospěch. Případem se tak musel znova zabývat Nejvyšší soud ČR, který jej vrátil se závaznými právními pokyny zpět na Krajský soud Brno, kde opět připadl senátu Aleše Novotného. Zde se dočkala nového zproštění obžaloby a – světe div se! – sveřepý žalobce Radek Mezlík se neodvolal. Zproštění tedy bylo pravomocné. To se stalo 13. listopadu 2019.

V tomto případě tedy Alena Vitásková čekala na omluvu čtyři roky.

Její  trápení tím ale neskončilo. Prakticky souběžně s výše uvedenou kauzou ji policie pod dozorem  Okresního státního zastupitelství Jihlava začala stíhat kvůli porušení povinností při správě svěřeného majetku a kvůli zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se měla dopustit tím, že jmenovala do funkce místopředsedy  Energetického regulačního úřadu pro právní agendu bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, která podle mínění pronásledovatelů Aleny Vitáskové neměla pro funkci dostatečnou odbornou kvalifikaci. Policie vedla vyšetřování co nejvíce obtěžujícím způsobem. Například pro platový výměr Renaty Vesecké poslala dne 27.května 2015 do tří objektů úřadu zhruba třicítku policistů a častým předvoláváním úředníků k podání vysvětlení narušovala chod úřadu. Sdělení obvinění si Alena Vitásková vyslechla 17.srpna 2015. Odpovědnost pak převzal jihlavský okresní státní zástupce Kamil Špelda, který jí mimo jiné kladl za vinu, že způsobila státu škodu ve výši platu Renaty Vesecké, jejíž právní úkony byly vzhledem k její nedostatečné kvalifikaci podle jeho úvahy nulitní.  Obžalobu podal 9. září 2013. Na konstrukci způsobené škody pak tvrdošíjně trval, i když ji Okresní soud v Jihlavě ve dvou rozsudcích odmítl. 

První hlavní líčení u Okresního soudu v Jihlavě před senátem předsedy Zdeňka Chalupy proběhlo 21.listopadu 2018. Soud jí vyměřil trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců. Názor žalobce na plat Renáty Vesecké jako na škodu odmítl. 

Dne 21. března 2019 se věcí zabýval senátem Haliny Černé Krajský soud Brno. Zrušil rozsudek a vrátil jej se závaznými právními pokyny zpět na 1.stupeň. Rovněž odmítl domněnku žalobce, že plat Renaty Vesecké byl škodou, způsobenou státu. 

Okresní soud v Jihlavě se k případu vrátil 1.listopadu 2019. Odsoudil Alenu Vitáskovou k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců. Plat Renaty Vesecké za škodu opět neuznal. 

Krajský soud v Brně senátem předsedkyně Haliny Černé ukončil toto trapné řízení zprošťujícím rozsudkem z 9. července 2020.

 V tomto případě tedy Alena Vitásková čekala na omluvu „jen“ 3 ½  roku.

Je tedy zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se věnovaly Aleně Vitáskové k její škodě velmi intenzivně, stíhajíce ji ve dvou trestních řízeních souběžně. Přestože ji vystavily mimořádné psychické zátěži, zvládla i náročnou funkci předsedkyně ERÚ.

V době, kdy soudy ještě trápily Alenu Vitáskovou, prezident republiky Miloš Zeman jí 28.října 2018 udělil medaili za zásluhy 1.stupně.  

 Omluva ministerstva spravedlnosti se vztahuje k oběma trestním řízením.

Omluvu Aleně Vitáskové oceňuji, ale je škoda, že ministrově pozornosti unikl příběh její podřízené a spoluobžalované Michaely Schneidrové. Orgány činné v trestním řízení s ní nakládaly daleko drsněji než s její šéfkou. Začalo to již tím, že ji policisté ji zadrželi v její kanceláři a drobnou ženu vyvedli spoutanou v „medvědech“, které museli její velikosti přizpůsobit. U Krajského soudu v Brně dostala stejný trest jako Alena Vitásková, ale na rozdíl od ní ji Vrchní soud nezprostil obžaloby, pouze jí mírně snížil trest. Prezident Miloš Zeman odmítl udělit jí milost, o kterou žádal spolek Chamurappi. Nepomohla vydatná mediální podpora Jaromíra Soukupa. Nezbylo jí, než nastoupit do výkonu trestu do věznice ve Světlé n.S. Odtamtud ji vyprostil 11.prosince 2018 na základě dovolání Nejvyšší soud ČR. Ocitla se tak na svobodě v nepříjemném postavení obžalované, čekající na rozsudek, čili bez možnosti uplatnění na pracovním trhu a bez přístupu k sociálním dávkám.  Nejvyšší soud vrátil její věc k novému projednání na Krajský soud v Brně.  Tam ji znova projednal senát Aleše Novotného, který ji tentokrát zprostil obžaloby rozsudkem z 13.listopadu 2019. Zarputilý žalobce Radek Mezlík se ale se zproštěním neztotožnil a podal proti němu odvolání, jímž vlastně nabádal odvolací soud, aby se vzepřel právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR.  Samozřejmě  neuspěl a pouze prodloužil trápení Michaely Schneidrové o sedm měsíců do usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 24. června 2020 o zamítnutí odvolání státního zástupce, jimž teprve nabyl právní moc zprošťující rozsudek z 13. listopadu 2019. 

Chápu, že jinak nevýznamná oběť nespravedlivé justice je pod rozlišovací úrovní ministra spravedlnosti, takže se jí omluvy nedostalo. Vadí mi něco jiného. Výše jsem zmínil tři původce trápení obou dam: Pavla Pinku, Radka Mezlíka, Aleše Novotného. Věnoval jsem jim pozornost opakovaně, naposledy 18.listopadu 2023 v článku „Komu posloužila královéhradecká expozitura ÚOKFK SKPV?“ jenž se týkal pronásledování podnikatelského klanu Zemků. Myslím, by jim omluva obětem slušela více než ministrovi. Té se ale asi nikdy nedočkáme, stejně jako byly marné všechny podněty ke kárnému řízení, o nichž vím.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ODSTRKOVANÉ VĚZEŇSTVÍ

V r. 2020 se Česká republika zavázala vyhovět požadavku Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání na rozšíření ubytovacího prostoru pro vězně tak, že k 1. lednu 2024 již věznice měly požadavkům vyhovovat. Pro vyhovění závazku se ale prakticky nic neudělalo a ministerstvo spravedlnosti se nyní rozhodlo odsunout jeho naplnění na 1.leden 2027. 

Tento stav je jedním z dokladů o podfinancování vězeňství, které zapadají do celkového obrazu nedocenění významu resortu spravedlnosti a vězeňství zvlášť politickou věrchuškou po celou dobu od „sametu“. 

V r.2020 se zdálo naplnění kriterií dle požadavků Evropského výboru snadno dosažitelné „samotíhou“, protože stavy vězňů tehdy klesaly. Ministerstvo se proto oddalo blaženému očekávání samovolného zlepšení stavu a na rozšíření ubytovacích kapacit příliš netlačilo. Na rozsáhlé rekonstrukce nebo nové investice neměl ostatně resort peníze a zřejmě je nebude mít ani v nejbližší budoucnosti, pokud si je na vládě nevyboxuje. 

Ministerstvo nyní reaguje na nedobrou situaci odsunutím cílového bodu na 1. leden 2027. Předpokládá, že k jeho dosažení dojde samovolně snížením počtu vězňů v důsledku působení novelizace trestního zákoníku, která povede k širšímu nahrazování trestu odnětí svobody ukládáním peněžitých trestů a k podstatnému zmírnění přístupu k neplatičům výživného. 

Ministerstvo tedy odkládá řešení problému přeplnění věznic na základě očekávání vývoje, který může, ale nemusí nastat. Zřejmě podceňuje riziko, že snižování počtu vězňů nemusí proběhnout s předpokládanou rychlostí, pokud k němu ovšem vůbec dojde. 

Ale i cesta, kterou se má jít k dosažení cíle, je sporná. Odsouzení, u nichž kvalifikace jejich trestného činu umožňuje nahrazení ztráty svobody peněžitým trestem, jsou většinou nemajetní a mnozí se trestného jednání dopustili právě proto, že si nedokázali obstarat prostředky pro obživu zákonným způsobem. Je málo pravděpodobné, že budou schopni na svobodě se uživit a ještě vydělat na splácení peněžitého trestu. Přibude peněžitých trestů, přibude nákladů na exekuční vymáhání. 

Již dnes je obtížné dostat do vězení neplatiče výživného. Je to jedna z mála kategorií trestného jednání, v které se v praxi soudů uplatňuje zásada, že trest vězením je „ultima ratio“. Rozšířená dekriminalizace neplacení výživného patrně povede ke zvětšení počtu případů marného exekučního vymáhání výživného. 

V obou případech pokles počtu vězňů povede k úsporám státu na jejich „údržbu“. Úspora nákladů se ale promítne do jejich zvyšování na jiných místech. 

Podle mého laického názoru by si měl ministr spravedlnosti vyjednat aspoň mírné zvýšení rozpočtových prostředků na investiční opatření ve vězeňství, aby v případě nedosažení předpokládaného poklesu počtu vězňů nemusel jeho nástupce v r.2026 znova vyjednávat odsunutí cílového stavu ve velikosti ubytovací kapacity o dalších několik let. 

Veřejnost včetně politiků možná problém přeplnění věznic nevnímá jako příliš významný. Pochopení má spíše pro hlásání názoru, že věznice nejsou zotavovny a vězni nemají  nárok na komfort. Je ale nezbytné uvědomit si, že ve stísněných ubytovacích prostorách roste nebezpečí násilí  mezi vězni a napadání příslušníků vězeňské služby a mimo to věznice potřebují i pracovní prostory pro realizaci programů převýchovy vězňů. Již dnes v některých věznicích nelze s vězni pracovat v dostatečném rozsahu, protože k tomu nejsou potřebné prostorové podmínky. Humánní nakládání s vězni je nástrojem ochrany veřejnosti před důsledky návratu na svobodu odsouzených, jejichž převýchově věznice nemohly věnovat dostatečnou péči. 

Investice do zlepšení ubytovacích podmínek vězňů jsou investicemi do bezpečnosti obyvatelstva a do snížení recidivy trestného chování propuštěných vězňů. Ministr spravedlnosti by si proto měl pořídit boxerské rukavice. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

JE-LI V JUSTICI ZLE, MŮŽE BÝT I HŮŘ

Předlistopadový režim prokazoval svou demokratičnost i tím, že přiznával „pracujícím“ různá práva na působení v trestním řízení, jako právo na společenskou obhajobu a další.

Samozřejmě se mlčelo o nedemokratičnosti zákonem neupravené zvyklosti zasahování orgánů „vedoucí strany“ do rozhodování soudů, která někdy šla až do nadřazenosti rozhodnutí stranických orgánů nad mínění soudců.

V polistopadovém vývoji většina „demokratických“ práv „pracujících“ v trestním řízení zanikla. Ale skončilo zasahování politických orgánů do rozhodování soudů.

Jedním z pozůstatků předlistopadových práv je zřízení funkce přísedících, jimž přísluší prakticky stejná práva a povinnosti jako kdysi soudcům z lidu. Ale i na zánik tohoto pozůstatku zřejmě dojde, neboť není přece třeba, aby se soudcům dívali do karet právnicky nevzdělaní občané. Je pravda, že činnost přísedících se často stávala terčem kritiky veřejnosti pro pochybnosti o jejich způsobilosti podílet se kvalifikovaně na soudním rozhodnutí. Ostudou byli usínající přísedící, které jsem občas vídal při monitorování soudních jednání. Nebylo to ale u všech soudů. Např. ve všech čtyřech trestních senátech zlínské pobočky Krajského soudu Brno působili přísedící, kteří se jednání účastnili aktivně a na výši. Je možné, že špatný stav sboru přísedících zavinil stát, který nastavením ostudné výše odměny připravil funkci přísedícího o prestiž a odpudil od zájmu o ni výkonné jedince.

Dalším pozůstatkem „práv pracujících“ bylo připuštění účasti zájmových sdružení občanů na řízení o podmíněné  propuštění odsouzených z výkonu trestu. Připouštěly se dvě formy, obě spojené s povinností převzít povinnost působit na završení převýchovy propuštěného odsouzeného, tedy za to, že povede řádný život. Významné bylo právo přímo navrhnout podmíněné propuštění. Právo bylo spojeno s nárokem na poskytnutí zprávy vedení věznice o chování žadatele o podmíněné propuštění. Druhou formou byla podpora žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za dovršení jeho převýchovy. Právo na podávání přímých návrhů na podmíněné propuštění nechala zrušit exprokurátorka Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Babišově vládě. Poslanci jí vyhověli. Příliš mnoho demokracie škodí.

Rozdíly mezi postavením navrhovatele podmíněného propuštění a předkladatele nabídky společenské záruky spočívají v maličkostech, které ale nejsou bezvýznamné. Navrhovatel podmíněného propuštění seděl v soudní síni v lavici obhájců. Byl v blízkém kontaktu se senátem. Viděl do obličeje žadatele při jeho výslechu,  mohl mu klást otázky, přednést závěrečný návrh.Samozřejmě dostal protokol z jednání a usnesení a za samozřejmé se považovalo právo  podat stížnost proti zamítnutí návrhu. Předkladatel nabídky společenské záruky je trpěn v lavicích pro veřejnost. Vidí záda žadatele a až na to, že jej soud vyslechne jako svědka, do řízení aktivně nezasahuje.

Pokud jsem vystupoval u soudu v řízení o podmíněné propuštění jako předkladatel společenské záruky, až dosud jsem vždy aspoň dostal usnesení a protokol ze zasedání. Když jsem podal stížnost, stížnostní soud ji projednal a zatím ve všech třech případech jí vyhověl. Až jsem přišel k soudu, o němž jsem psal ve výše zmíněném článku, díky právnímu novátorství soudců na obou stupních je najednou vše jinak.

Čtenářům jsem ve zmíněném článku neřekl všechno. Jako obvykle jsem podal stížnost proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Stížnost podal samozřejmě také žadatel. Stížnostní senát se naší argumentací vůbec nezabýval, ač nehoráznosti prvostupňového senátu by si to zasloužily. Stížnosti žadatele vyhověl, avšak nikoli kvůli námitkám proti odůvodnění usnesení, ale pro  nezákonnost řízení, vedeného bez ohledu na nedodržení pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Mou stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože předkladatel nabídky společenské záruky prý na stížnost nemá nárok, neboť v zákoně o jeho právu na stížnost není řeč a ostatně výsledek rozhodnutí soudu 1. stupně se jej přímo netýká. Byl jsem překvapen, protože stejný krajský soud vyhověl dvěma mým stížnostem v řízení o podmíněné propuštění u jiného okresního soudu. Kromě toho jako další Krajský soud Brno vyhověl mé stížnosti proti usnesení jednoho z podřízených soudů v řízení o podmíněné propuštění.

Protože v tomto případě se jak nalézací, tak stížnostní soud dle mého laického mínění dopustily určitých nepřístojností, obrátil jsem se dne 30. září 2023 na ministra spravedlnosti Pavla Blažka dvěma přípisy, jejichž vyřízení je dle zákona v jeho výlučné pravomoci. Vyřízení jsem se zatím nedočkal, ale do vypršení lhůty ještě zbývá pár dní. Na základě předchozí zkušenosti by mě ale vyhovění mým námětům  překvapilo. Nepřekvapí mě, vyřídí-li mé podněty místo ministra nekompetentní úředník.

Mezitím šel vývoj dál. Dne 24. listopadu 2023 se konalo náhradní veřejné zasedání k žádosti o podmíněné propuštění, o které jsem psal ve výše zmíněném článku. Světelný nápis tentokrát hlásal, že běží zvukový záznam. Soud žádosti o podmíněné propuštění opět nevyhověl a také odmítl nabídku společenské záruky. Proti jeho rozhodnutí vlastně nemohu podat stížnost, protože soud sice zasáhl do práva spolku Chamurappi z.s., ale usnesení mi nevydal a žádost o protokol ze zasedání předsedkyně senátu přímo odmítla s tím, že prý nejsem účastníkem trestního řízení. Prý jsem jen připojený přes žadatele. Ale spolek Chamurappi je subjekt, který je od vyslovení souhlasu žadatele s jeho účastí na něm zcela nezávislý. K jeho žádosti se připojil na základě vlastních poznatků a úvah, na které neměl žadatel vliv.

Jako laik považuji rozhodnutí předsedkyně senátu za nezákonné. Právo podat nabídku společenské záruky je přímo dáno zákonem. Jestliže o nabídce soud rozhodl, předkladatel musí mít právo podat stížnost proti rozhodnutí, i kdyby snad skutečně neměl právo podat stížnost kvůli argumentaci zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Jako podklad k vypracování stížnosti potřebuje protokol i usnesení.

Chování soudu je v tomto případě horší než při prvním veřejném zasedání. Uvažuji, zda by takový vývoj nastal, kdyby se pan ministr zabýval mými podněty a vyvodil z nich opatření proti hřešícím soudcům. Když nic jiného, měl by se zasadit o sjednocení způsobu nakládání soudů s předkladateli nabídek společenské záruky a s jejich podněty. Připadá mi nedůstojné, že předkladatel nabídky společenské záruky se má dívat při veřejném zasedání na záda svého chráněnce, že  některý soudce projedná jeho stížnost, jiný ji odmítne jako nepřípustnou, že stejný soudce jednou vydá usnesení a protokol z jednání a příště vydání čehokoli odmítne. Ministr by také neměl chodit jako kolem horké kaše kolem chování soudců, kteří v době usilování vlády o úspory veřejných financí nedbalostí na 1. stupni a přepjatým formalismem 2.stupně vyvolali zbytečné náklady navíc.

Samozřejmě se jedná o maličkosti, které jsou pod rozlišovací úrovní ministra. Ale život běžných občanů se skládá z maličkostí a pomíjení jejich starostí vyvolává nespokojenost, jež může přerůst v nedůvěru občanů k státu.

Pro úplnost dodávám, že mé vyprávění se týká šestnáctého řízení o podmíněné propuštění, kterého jsem se zúčastnil od vzniku spolku Chamurappi z.s. v listopadu r. 2017.  V 13 případech soudy žádostem našich chráněnců vyhověly a žádný se nevrátil do vězení. Několik řízení jsem zažil ještě jako člen spolku Šalamoun. To, co jsem zažil v popisovaném případě, se vymyká z mých zkušeností. A to se nepouštím do hodnocení argumentace soudu 1.stupně pro nevyhovění žádosti, protože do právní moci usnesení bych to považoval za nepřístojné. Ale až bude zamítavé soudní rozhodnutí pravomocné, určitě se k němu vyjádřím.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KOMU POSLOUŽILA KRÁLOVÉHRADECKÁ EXPOZITURA ÚOKFK SKPV ?

Uvědomění vyčerpatelnosti zdrojů fosilních paliv a potřeba ochrany ovzduší vyvolaly již dávno úvahy o nutnosti nalezení nových zdrojů energie, nezávislých na fosilních palivech a nezamořujících ovzduší oxidy uhlíku a dusíku. Požadavkům by mohla vyhovovat jaderná energie, kdyby její vhodnost nezpochybňovaly obavy z následků havarií jaderných elektráren. Do popředí zájmu se nakonec dostaly obnovitelné zdroje energie  (dále jen OZE) a zájem o ně postupně rostl bez ohledu na jejich závislost na vnějších podmínkách, pro kterou se o nich někdy mluví jako o občasných zdrojích. 

Iniciátorem jejich zavádění se staly orgány Evropské unie, které se snažily přimět členské státy, aby na jejich území začaly budovat příslušná energetická zařízení. Česká republika patří k těm, které k novinkám přistupovaly od počátku zdrženlivě. A stále jsme proti ostatní Evropě pozadu zhruba o dva kroky.  Jako první se u nás začaly uplatňovat fotovoltaické elektrárny v r.2006. Zájem investorů byl malý, proto stát přikročil k významné finanční podpoře.  Veřejnost i politici ve vtahu k novému směru v energetice nejásali. Záhy se uplatnila i závist kvůli domněle snadnému bohatnutí investorů, jejímž projevem bylo jejich označení za „solární barony“. 

Na sklonku r.2010 stát zasáhl cenovou vyhláškou Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) proti rozvoji fotovoltaické energetiky podstatným snížením finanční podpory s účinností od 1.ledna r.2011. Některé investory, kteří financovali výstavbu OZE s použitím vysokých úvěrů, ohrozil krachem. Nastal běh o závod s cílem získat licenci ERÚ pro provoz fotovoltaické elektrárny do 31.prosince 2010. 

Dle mého laického názoru ERÚ prudkým snížením výkupní ceny porušil energetický zákon, který jej zavazoval při stanovení ceny postupovat transparentně a stanovit ji tak, aby umožnila pokrytí oprávněných nákladů, odpisy a přiměřený zisk tak, aby byla zajištěna návratnost investice a přiměřený výnos v době životnosti zařízení. Velikost meziroční změny výkupní ceny byla omezena zákonem, čehož ERÚ nedbal. Stálost podmínek pro podnikání vzala za své. Něco podobného se stalo ve Velké Británii, kde si nakonec „solárníci“ vysoudili kompenzace ztrát. 

Snížení výkupní ceny státu nestačilo. Zatížil pak ještě tento obor podnikání „solární daní“, která snížila rentabilitu výroby elektřiny z OZE. Současně se „solární baroni“ stali předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a řada z nich skončila před trestním soudem. Také správní soudy se začaly chovat nepřátelsky. Výsledky jejich zájmu byly různé. Zhoršení finančních podmínek a častá kriminalizace podnikatelů v OZE vedly k útlumu zájmu o jejich další šíření. Další budování fotovoltaických elektráren pak zhruba 10 let stagnovalo. 

Významnou úlohu v potírání ať již skutečných nebo jen smyšlených provinění „solárníků“  sehrála královéhradecká expozitura Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality PČR (dále jen ÚOKFK),  vůči které pravomoc dohledu a dozoru uplatňovala brněnská pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.  Mnozí „zákazníci“ těchto úřadů vzpomínají s hořkostí zejména na policistu Pavla Pinku a státního zástupce Radka Mezlíka. 

Právní vývoj šel dál. Většina pronásledovaných „solárních baronů“ by dnes směla spustit svá zařízení, aniž by musela žádat o licenci ERÚ. Ve zpětném pohledu tehdejší aktivity policie a státních zástupců a na ně navazujících soudů díky vývoji legislativy nabyly povahu absurdity. Za těchto okolností je na místě otázka, komu či čemu měla prospět horlivost královéhradeckých policistů a brněnských žalobců. 

Anomáliemi kriminalizace „solárních baronů“ se nehodlám v tomto článku zabývat. Jako laický publicista jsem se touto záležitostí zabýval od r. 2013. Koho to zajímá, nechť navštíví můj blog nebo web spolku Chamurappi z.s. Poslední články jsem vydal v r. 2023. 

Dnes mě zajímá vývoj právního přístupu státu k budování OZE. V počátcích byl nedůvěřivý a zahrnoval podezíravost v nazírání na poctivost záměrů podnikatelů v OZE. To bylo podhoubím pro sklon ke kriminalizaci jejich počínání. Postupně ale vědomí o nezbytnosti budování OZE sílilo a v judikatuře zejména správních soudů se začal nesměle uplatňovat právní názor, že budování zařízení OZE je věcí veřejného zájmu. Vývoj urychlila energetická krize, vyvolaná účinky války na Ukrajině a zesilovaná vlivem „zelené“ ideologie. Změny v myšlení se  opět začaly projevovat  nejdříve v orgánech EU. Ale i u nás postavení OZE jako věci veřejného zájmu se prosadilo v několika judikátech správních soudů a nakonec je upravil  zákon č. 19/2023 Sb., přezdívaný LEX OZE, který nabyl účinnost 24.ledna 2023. 

Vnucuje se otázka, jaký vliv by uznání budování OZE jako věci veřejného zájmu mělo na choutky orgánů činných v trestním řízení na pronásledování „solárních baronů“. Jako laik se domnívám, že by bránilo nedbání zásady subsidiarity trestního práva. Většinu skutečných či domnělých pochybení, zjištěných policií při jejich vyšetřování, bylo možné již tehdy řešit ve správním řízení podle energetického zákona. Ve většině případů by trestní postih byl na místě až v případě, že by žadatel o licenci či provozovatel OZE nesplnil uložená nápravná opatření či nezaplatil stanovenou pokutu. Stíhatelné by samozřejmě byly klasické podvody, ovšem s výjimkou těch, které policie či státní zástupci vložili do hlav žadatelů o licence a ve skutečnosti se nestaly ( i takové případy jsem zaznamenal).

K dodržení zásady subsidiarity trestního práva, a tedy případného upřednostnění sankcí ve správním řízení podle energetického zákona před trestním řízením, byly silné důvody. Zřizování fotovoltaických elektráren bylo novinkou,  jejíž právní  režim byl plný neujasněných detailů. Pravidla v řadě případů stanovily soudy zpětně se zpožděním pěti a více let od činu.  Současně licenční řízení na sklonku r.2010 probíhalo v chaosu, vyvolaném drastickou změnou ceny za vyrobenou elektřinu. Investoři se snažili získat licenci do 31.prosince 2010 a v časové tísni se snažili cestu k ní zkrátit, pokud to šlo. Na druhé straně ERÚ měl potíže se zvládnutím přívalu žádostí. 

Pro uplatnění zásady subsidiarity trestního práva byly vytvořeny organizační i právní předpoklady. Vznikl nezávislý Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) s oprávněním vydávat licence pro provozování energetických zařízení a kontrolovat dodržování ustanovení energetického zákona v elektroenergetice. Je oprávněn ukládat pokuty nebo stanovit nápravná opatření dle správního práva. 

V kritické době na sklonku r.2010 aspoň vedoucí pracovníci ERÚ měli potřebné odborné vzdělání a praxi v oboru elektroenergetiky. Policisté a státní zástupci, kteří již v r.2011 zahájili křížovou výpravu proti investorům, kteří získali licence na sklonku r.2010, se odbornou způsobilostí mohli pochlubit jen výjimečně. 

Problematičnost potlačení zásady subsidiarity trestního práva je zřejmá na jednom „příkladu ze života“. Rozhodujícím úkonem v licenčním řízení byla obhlídka zařízení elektrárny na místě pracovníky ERÚ. Při jedné obhlídce se ukázalo, že investor převzal od dodavatele zařízení jako dokončené, byť na něm byly drobné nedodělky. Protokol o převzetí potřeboval jako doklad o vlastnictví elektrárny. Musel si jej obstarat s určitým předstihem, aby jej mohl předložit komisi ERÚ včas. Komise pracovníků ERÚ v tomto případě kvůli nedodělkům nedala souhlas k vydání licence. Při následném jednání ERÚ stanovil investorovi krátkou  lhůtu na odstranění nedodělků, čili k uvedení stavu zařízení do souladu s protokolem o převzetí. Na základě opakované obhlídky zařízení na místě pak komise ERÚ dala souhlas k vydání licence, protože nedodělky byly odstraněny. Nezávisle na tom státní zástupce, zřejmě neznalý praxe licenčního řízení, obvinil žadatele z pokusu o podvod, neboť se domníval, že chtěl převzetím nedokončeného zařízení uvést ERÚ v omyl, tedy podvodně vylákat licenci. Netušil, že o vydání licence rozhodne obhlídka zařízení pracovníky ERÚ, nikoli protokol o převzetí zařízení. 

Příkladem neujasněnosti právních podmínek pro získání licence je nakládání správními i trestními soudy s revizními zprávami, které pořizovali certifikovaní revizní technici za účelem prověření provozuschopnosti a bezpečnosti elektráren. Dobová normativní základna umožňovala provést revizi elektrické rozvodné sítě dříve, než k ní byly připojeny fotovoltaické panely. O pět let později začaly soudy prosazovat názor, že takový postup byl nesprávný. Významnou úlohu sehrál Nejvyšší správní soud, který razil zásadu, že revizní zprávu nelze vypracovat před úplným dokončením zařízení elektrárny. Na názoru na přípustnost revizních zpráv, pořízených před připojením solárních panelů, se neshodli znalci, obstaraní soudem, žalobcem či obhajobou. S „nevyhovujícími“ revizními zprávami a jejich autory pak orgány nakládaly různě: někdy licenci ponechaly v platnosti, jindy ji odebraly, revizním technikům buď uznaly jednání v dobré víře, nebo je poslaly za mříže. 

Jak ve správním, tak v trestním řízení bylo nutné stanovit výši škody, která by vznikla, kdyby investor neoprávněně prodával vyrobenou elektřinu za původní, zvýhodněnou cenu. V trestním řízení to bylo důležité kvůli zařazení skutku do pásma rozpětí trestních sazeb. V některých případech si příslušný činitel (např. Radek Mezlík) nelámal hlavu a vypočítal hypotetickou škodu tak, že předpokládaný objem vyrobené elektřiny za celou dobu životnosti zařízení vynásobil rozdílem mezi zvýhodněnou a sníženou cenou. Samozřejmě nikdo nemohl ručit za to, že elektrárna bude skutečně tak dlouho vyrábět a dosáhne předpokládaného objemu  produkce, nebo že nedojde k další změně cen. Pokud už policie uznala, že škodu by měl odhadnout odborník, nejraději sáhla po znalci Josefu Michálkovi, který ale dodal jen odborné stanovisko bez znalecké doložky. V jednom případě si vysloužil pokárání předsedou krajského soudu. Není bez zajímavosti, že sousedem znalce v místě bydliště  byl vyšetřovatel, který se ze studií přátelil s žalobcem a s místopředsedou ERÚ, jenž vyvolal předmětné trestní řízení.  

ERÚ zřejmě nezvládl nával žádostí o licence „bez ztráty květinky“. Jeho základním úkonem v licenčním řízení byly obhlídky elektráren na místě jeho komisí. Energetický zákon stanovil, že revize zařízení smí provádět pouze pracovníci s přiměřeným vzděláním a praxí, vyhovující kvalifikačním nárokům, stanoveným vnitřním předpisem kontrolující organizace. Provádění revizí neoprávněnými osobami energetický zákon kvalifikuje jako přestupek. ERÚ nevydal vnitřní předpis o kvalifikaci pracovníků, kteří prováděli obhlídky elektráren žadatelů o revizi. Certifikované pracovníky proto ani nemohl mít. V některých případech pak k vyhodnocování žádostí o licence a k provádění obhlídek zařízení používal zaměstnanců s nedostatečným  nebo vůbec žádným odborným vzděláním. Orgány činné v trestním řízení paradoxně považovaly záporná rozhodnutí takto sestavených komisí za zákonné důkazy, jindy bez ohledu na jejich kladné rozhodnutí popíraly zákonnost vydání licencí. 

Soudní praxe se ale časem vyvíjela odklonem od zběsilé potřeby pronásledování „solárních baronů“, a to jak v trestním, tak ve správním soudnictví. Příznivou úlohu sehrál Ústavní soud, který do některých procesů vnesl institut dobré víry, běžný v jiných agendách. Uplatnil se v hodnocení počínání revizních techniků, kteří provedli revizi rozvodných sítí elektráren bez připojených solárních panelů: bez zlého úmyslu jednali v souladu s dobovou normou. Nebo se uplatnil v případě statutárních představitelů investora, kteří převzali od dodavatele zařízení s chybnou revizní zprávou: neměli oprávnění a tedy ani možnost zkontrolovat její  správnost a její dodání bylo smluvní povinností dodavatele. Obecně Ústavní soud prosazoval názor, že dílčí pochybení v licenčním řízení nemusí vždy nezbytně vést k odnětí licencí a tím ke vzniku hospodářských škod.  A upozornil, že je nutné přistupovat uvážlivě k posouzení společenské škodlivosti pochybení v licenčním řízení.

Nastal i určitý odklon od snahy ukládat drakonické tresty, přiměřené spíše  pro závažnou násilnou trestnou činnost. Dobrým námětem pro diplomovou práci vysokoškolského studenta práv by mohlo být srovnání časových řad rozsudků ve fotovoltaických kauzách u Krajského soudu Brno jako soudu nalézacího a u Vrchního soudu v Olomouci  jako soudu odvolacího, které soudily většinu „hříchů“ budovatelů fotovoltaických elektráren. 

Např. v jednom rozsudku z r. 2016 nalézací soud potrestal revizního technika odnětím svobody na 5 let a 6 měsíců a peněžitým trestem 100 tis. Kč a statutárního představitele investora k odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 7 milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací snížil tresty odnětí svobody na 4 roky odnětí svobody u revizního technika a 6 roků a 9 měsíců u statutárního zástupce investora. Peněžité tresty ponechal. V r. 2021 v kauze se shodnými „proviněními“ nalézací soud potrestal revizního technika trestem odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem. Statutárního představitele k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 3 miliony Kč. Odvolací soud v r. 2022 oba obžalované zprostil obžaloby, neboť jejich „zločiny“ nebyly trestným činem. „ Když dva dělají totéž, není to totéž“. 

Při posuzování procesů u trestních i správních soudů se „solárními barony“ s odstupem času docházím jako laik k závěru, že právní podmínky, za nichž probíhalo projednávání jejich hříchů, nebyly úplně stejné. Zejména že přísnost jejich hodnocení je různá. Je pravděpodobné, že v některých případech nalézací soudy dospěly k nespravedlivým rozsudkům, jež se nepodařilo napravit řádnými ani mimořádnými rozsudky. Obětmi nespravedlivých rozsudků se stali lidé, kteří se do fotovoltaického byznysu vydali s přáním vyjít vstříc zájmům státu, který se snažil vyhovět požadavkům Evropské unie. Kdyby nedbali výzev státu, asi by se nikdy nedostali před soud. Nelze jim zazlívat, že sedli státu na vějičku finančního zvýhodnění, protože vytváření zisku je povinností podnikatele. 

Soudím, že v zájmu spravedlnosti by soubor správních i trestních rozsudků ve fotovoltaice měl být podroben zpětnému nezávislému odbornému přezkumu a případně zjištěné křivdy by měly být zahlazeny. Je to výzva pro ministra spravedlnosti, aby se nad situací zamyslel a případně zadal přezkum nějaké kompetentní instituci. Nápravu některých křivd by možná ještě mohl umožnit  „vlastními silami“, tedy podáním stížnosti pro porušení zákona. Musel by ovšem především dosáhnout toho, aby aparát ministerstva k podnětům nepřistupoval s přesvědčením, že není co řešit, protože vše již posoudila a rozhodla bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová.  Není také jisté, jak by se ke stížnostem pro porušení zákona stavěli soudci Nejvyššího soudu, jenž ve většině případů rozhodoval o dovolání.  

Výstupem z přezkumu, provedeného ministrem zvolenou institucí, by mohla být speciální amnestie prezidenta republiky. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 ==================================================================

 

https://www.chamurappi.eu/novinky-a-akce/komu-poslouzila-kralovehradecka-expozitura-uokfk-skpv-/

 

POVSTÁNÍ NA VSI KVŮLI ČAPÍMU HNÍZDU

Část novinářské obce se chopila zprávy o zrušení prvoinstančního rozsudku v kauze Čapí hnízdo Vrchním soudem v Praze jako podnětu k vyvolání dojmu, že se stalo cosi senzačního. Česká justice pohotově uveřejnila zprávu o obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze. Usnesení získala bůhvíjak, zřejmě nikoli od soudu, tedy nejspíš bez právního důvodu. Text článku proložila obsáhlými citacemi z usnesení, které propojila poznámkami tak, aby čtenáři museli pochopit, že soudce Jan Šott odvedl pochybné dílo. Autorka článku se cítila dost odborně vyspělá, aby směla výkon soudce Šotta oznámkovat nedostatečnou. Ale aspoň je jasné, že Česká justice chce vidět Andreje Babiše v teplácích stůj co stůj. 

Snad všichni komentátoři spojují kauzu přednostně s Andrejem Babišem, přestože hlavní obžalovanou je Jana Nagyová (nikoli ta nyní Nečasová !!!). Nezaznamenal jsem, že by se někdo z novinářů trápil pochybností, že v právním státě by se v případě neoprávněného vydání dotace měla zkoumat i odpovědnost státních úředníků, kteří ji vydali. 

Komentátoři CNN se dokonce vyjádřili, že Andrej Babiš strašným způsobem znevěrohodňuje právní stát v České republice. A kauza podle nich nabyla povahu absurdity. Jejich výroky nebudu dále rozvádět. Kdo se chce pobavit, nechť pokračuje na CNN Prima News: https://www.seznam.cz/komentare/24268693-komentatori-capi-hnizdo-zacina-mit-rysy-uplne-absurdity-babis-zneverohodnuje-pravni-stat. Je to vyvrcholení  nekompetentních projevů, směřujících k vnucení veřejnosti dojmu, že se jedná o mimořádný proces, jehož průběh je plný nedobrých  zvláštností. Kdyby komentátoři řekli, že průběh procesu s Janou Nagyovou a Andrejem Babišem  znevěrohodňuje právní stát v České republice, bylo by to něco jiného a bližšího pravdě. V procesu jsou skutečně některé úkazy, jež na něj vrhají špatné světlo. Především je to neúnosně dlouhé přípravné řízení. Ale jeho délku z velké části způsobila nutnost opakovaně žádat Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Významný je  rozpor mezi výsledkem dlouhého vyšetřování, vedeného věcně a místně příslušnými orgány, jímž bylo zastavení trestního stíhání všech obviněných dozorovým státním zástupcem, a rozhodnutím nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o pokračování ve stíhání Jany Nagyové a Andreje Babiše. Zprošťující rozsudek důvodnost Zemanova zásahu oslabil. 

Všechny úkazy, jež zpochybňují úroveň řízení, vznikly bez zásahu nebo vůle Andreje Babiše. Pokud by snad skutečně měly hodnotu zpochybnění právního státu, odpovídají za ně úplně jiní lidé zevnitř soustavy trestního řízení, kteří úkony řídili a prováděli. 

Vcelku ale novináři vše nafukují. K zpochybnění právního státu dle mého laického úsudku nedošlo. Ve skutečnosti kauza Čapí hnízdo nijak zvlášť nevybočuje z průměru. Kdyby nebyl vedlejším obžalovaným právě Andrej Babiš, ani pes by po ní neštěkl. Zrušení prvního prvostupňového rozsudku není nic neobvyklého či dokonce senzačního. Sledoval jsem proces se škodou kolem jednoho  milionu Kč, který trval déle než 10 let, na prvním stupni se vystřídaly tři senáty, jež vydaly sedm nepravomocných zprošťujících rozsudků. Žalobce se vždy odvolal a odvolací soud mu vždy vyhověl. Až čtvrtý senát věc ukončil odsouzením obžalovaných k mírným podmíněným trestům. Podobných případů bych mohl uvést více. K neobvyklým úkazům dochází i v kauzách zcela bezvýznamných obžalovaných. Ale v žádném případě nechci tvrdit, že kauzy s chybami jsou úplně běžné. 

Ve skutečnosti kauza Čapí hnízdo je svou skutkovou podstatou docela nudná. Poprask kvůli zrušení prvního prvostupňového rozsudku je nedůvodný. K hysterii by nemělo novináře přivést ani případné zrušení budoucího druhého rozsudku, s kterým nemusí být obě strany srozuměny. 

Nebyl jsem překvapen odvoláním žalobce proti prvoinstančnímu rozsudku, ani jsem nevylučoval, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Nebudu překvapen, bude-li se divadlo opakovat, a to možná jednou, možná víckrát. Zrušení rozsudku neznamená předzvěst konce světa. Nemá smysl další vývoj předjímat a přímé či nepřímé vzkazy soudci Šottovi přes média, čeho se má napříště vyvarovat, zavání nepřístojnou chutí jej ovlivnit. Takové chutě by ale novináři měli potlačit.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ÚDĚL DĚTÍ NEZNÁMÝCH OTCŮ

Občanskému aktivistovi se může přihodit, že „vedlejším produktem“ jeho činnosti se stane nahlédnutí do soukromí chráněnců, aniž by o to stál. Zjištění mohou být nepříjemná. Například jistě by se obešel bez poznatku, že existuje sociální skupina žen-samoživitelek, které mají těžký život.

Do společenského povědomí se jako samozřejmost dostala existence žen samoživitelek jako ohrožené sociální skupiny s potížemi tak závažnými, že si jich všimla i současná první dáma. Média kromě toho veřejnosti vnutila poznatek, že samoživitelky si mohou pomoci z finanční nouze využitím celé škály sociálních dávek. Dokonce v novinách se často píše o velkých, samozřejmě bezpracných příjmech. Seznámení s finanční bilancí konkrétní rodiny ale může vést k nepříjemnému zjištění, že ani plné využití sociálních dávek zdaleka nestačí na pokrytí nákladů neúplné rodiny.

Zákonodárci časem uznali obtížnost postavení matek, jimž otcové neplatí výživné. Poskytli jim proto přístup k náhradnímu výživnému, vyplácenému státem.

Méně se píše o rozdílech v postavení dětí z různých typů rodinného života. Ideální pro dítě je úplná rodina s harmonickými vztahy mezi rodiči. V takových poměrech i nedostatky v hmotném zabezpečení snese dítě bez citelné úhony. Čím dále jsou poměry v konkrétní rodině od ideálu, tím hůř.

Pozornosti veřejnosti uniká, že nejhůře jsou na tom děti, v jejichž rodném listě se neuvádí údaje o otci. Jejich společenský status je sám o sobě nižší než dětí udaných otců. Ale horší je i jejich hmotné zabezpečení. Samozřejmě na ně nikdo neplatí výživné a jejich matky nemají právo dožadovat se náhradního výživného od státu.

Postavení dětí neznámých otců veřejnost nedojímá. Ženy, jež nemohou nebo nechtějí uvést jméno otce do rodného listu dítěte, obvykle nevzbuzují soucit, natož sympatie. Leckdo si možná myslí, že do společensky nepříznivého postavení se dostaly vlastním přičiněním a nezaslouží si proto pomoc.

Ať si však tyto ženy přivodily nemilé  postavení jakkoli, skutečností zůstává, že následky dopadají na děti, které nic nezavinily a mají stejné právo na šťastné dětství jako ty, jež se narodily ve spořádaných rodinách. Soudím, že zákonodárci by měli uvážit, zda by nebylo vhodné poskytnout jim podobnou podporu, jakou mají děti neplatičů výživného.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.