středa 22. prosince 2021

INVAZE DO MINISTERSTEV

S novou vládou není nuda. Kdyby z toho nešel děs, pozorování různých výstřelků při přebírání resortů by mohlo být zábavné a zasluhovalo by pozornost psychologů, možná i psychiatrů. Platilo by to například při sledování prvních kroků místopředsedy vlády a ministra vnitra Víta Rakušana, patrně posedlého jistotou, že s úřadem mu pánbůh nadělil i rozum. Ještě nebyl ministrem, ale již zahlaholil, že je nezbytná reorganizace policie, zejména Národní centrály proti organizovanému zločinu a chystal se očistit vládní aparát od „lidí z Agrofertu“. 

Reorganizace je krajní opatření, k němuž se má přikročit pouze tehdy, pokud se současná struktura organizace stala vážnou překážkou pro její efektivní fungování. Záměr pana místopředsedy vlády tedy signalizuje, že NCOZ funguje velmi špatně. To je vskutku nemilý vzkaz veřejnosti. Není ovšem známo, o co se poznatek o špatném fungování opírá. 

 Reorganizace by neměly být časté. NCOZ vznikla v r.2016. Je to velmi mladá organizace v porovnání se  Spolkovým kriminálním úřadem (Bundeskriminalamt), jenž vznikl v r.1951 a strukturou se NCOZ velmi podobá, dokonce zahrnuje i útvar pro potírání kyberkriminality, který je prý nutné z NCOZ vyčlenit. 

Nemohu v zásadě vyloučit, že by uskutečnění  takového záměru mohlo nakonec být prospěšné. Ale k jakékoli reorganizaci by se nemělo přikročit jinak než na základě solidní analýzy. Zdá se mi ale  málo pravděpodobné, že by ji již někdo provedl a Vít Rakušan se s jejími závěry seznámil. Subjektivní názor ministra nemůže analýzu nahradit.

 

Policie je příliš důležitá na to, aby s ní politici směli nakládat jako s hračkou. Pokud zmíněné záměry jsou příčinou rozhodnutí policejního prezidenta Jana Švejdara opustit policejní sbor, nedivil bych se mu. Budiž mu útěchou, že se nestal obětí spiknutí jako policejní prezident Petr Lessy, dosazený na základě výběrového řízení ministrem vnitra za stranu Věci veřejné, kriminalizovaný za účelem vypuzení z funkce. Měl tehdy štěstí, že soudy nepodlehly tužbám politiků ze stran ODS a KDU-ČL, které jsou dnes opět u moci. 

Pokud se týká záměru na očistu  od „lidí z Agrofertu“, není mi jasné, jak chce Vít Rakušan překonat zábranu v podobě služebního zákona. Navíc namítám, že pokud si Andrej Babiš přivedl z Agrofertu lidi, pak jistě proto, aby zajistil hladký chod úřadů, do kterých je vyslal. V odpolitizované státní správě by měli být prospěšní i vládě Petra Fialy. Ale spíše bych se obával, že si je Andrej Babiš vezme zpět, aby pomohli napravit následky jeho dlouhé nepřítomnosti ve vedení  holdingu. 

Pozoruhodné je také jednání Mariána Jurečky, dočasného správce resortu zemědělství, kterého jsem dosud  považoval za uvážlivého muže. Ale i jemu se z nabyté moci zatočila hlava a odvolal  generálního ředitele Lesů České republiky Josefa Vojáčka, jehož následovali čtyři vrcholoví manažeři. Destabilizoval tím významný podnik, jehož zisky občas posilují státní rozpočet. Pokud důvodem měla být nesprávně provedená reorganizace, z logiky věci vyplývá, že bude muset následovat další reorganizace, která podnik vrátí do původní struktury nebo jej k ní přiblíží. Časté reorganizace podnikům škodí. A opět je zde otázka: na základě jaké analýzy usoudil pan ministr, že reorganizace byla špatná ? 

Je to vážné: politik, jenž řídí resort pouze na dobu několika týdnů, provedl nevratný krok, s jehož ničivými následky se bude muset vypořádat „definitivní“ ministr. Bylo- li odvolání Josefa Vojáčka skutečně nezbytné, jistě by lidstvo neutrpělo újmu, kdyby se s tím počkalo na uzdravení Zdeňka Nekuly. 

Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti  již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Vít Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím. Pouze soudím, že jeho nevlídnou pozornost by zasluhovaly i některé jiné složky soustavy, o jejichž hříších nemůže mít tušení. Jako příklad uvádím  Krajské státní zastupitelství Praha. 

Doufejme, že uvedené nežádoucí kroky ministrů jsou pouze průvodním jevem pocitů vojevůdců invazní armády, která vstoupila na dobyté území, a že se časem  chování politiků vrátí k normálu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 19. prosince 2021

OVM 19.12.2012 K JUSTICI

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet. Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice.

Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké  rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Helena Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Jakubu Michálkovi, jehož  délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím  kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů.   

Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Václav Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Helenu Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše,  navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru r.2022. Moderátor jí  položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Helena Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. 

Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. 

Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. 

Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Helena Válková zahrnuje pod pojmem „ reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde  o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na  návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje např. v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. 

Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Jakub Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. 

Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy  ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální myšlenky Jakuba Michálka. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. 

Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku  státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán, opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky, řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. 

Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Jakubem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 18. prosince 2021

OHLÉDNUTÍ ZA MARIÍ BENEŠOVOU

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Pavel Blažek odcházel a Marie Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Marie Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Pavel Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, s kterou neuspěla.  Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Pavlu Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil.

Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých  sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl  jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila.

Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se náhle vzdal funkce Jan Kněžínek. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Marie Benešová právo nabídku Andreje Babiše odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění.

Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Marie Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale záhy odtamtud odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší.

Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru  Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Víta Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel.

Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana.   

Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dověděla, že ministr  předal „ princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozhodl o nezákonnosti jednání Moniky Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun Nejvyšší státní zastupitelství později navštívili kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Pavel Němec prosadil její odvolání.

Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Marie Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti, obchodující se zemním plynem.

Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, dnes odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů Kč,  jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení.

Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Marie Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Pavla Němce, nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové v brněnské kavárně. Marie Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že napadení na ni podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem  stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo.

Na přání Miloše Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona, podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat  pachatele zločinu  ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce.

Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Andreje Babiše východiskem z nouze.  Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody, způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům.

Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Marie Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla  nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě  jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět.

Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena, než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další.

Díky Marii Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení" vzniklo způsobily, že jsem nikdy nepožádal paní ministryni o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 2. prosince 2021

DONU PABLOVI NA UVÍTANOU

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho včerejší přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové.

Pavel Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Pavlu Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Pavlu Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily.

Mám s Pavlem Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem si  všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost.

Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné.

Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Pavel Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Lenky Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustily její zařazení na program.

Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších  odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, s kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory.

Jak je patrné z vystoupení Pavla Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Marie Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě.

Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců:  všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Pavlem Zemanem.

I když Pavel Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník.

Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.    

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 30. listopadu 2021

STŘEDNÍK ZA KAUZOU ZADEH

Případem ods. Shahrama Zadeha jsem se začal zabývat na žádost jeho obhájců a se souhlasem Johna Boka v r.2015, kdy ještě probíhalo vazebně vedené přípravné řízení. Opakovaně jsem jej navštívil ve věznici. Shahram Zadeh je vysoce inteligentní charismatický muž  s vybraným společenským vystupováním. Uznávají to i někteří jeho protivníci. Např. nedávno se přibližně v tomto smyslu vyjádřil před soudem ods. Daniel Rudzan, nejpřísněji potrestaný Zadehův spoluobžalovaný ve „velké daňové“ kauze.

Již ve vazbě si Shahram Zadeh získal mou oblibu. V jeho prospěch svědčila i jeho obhajoba Marií Benešovou, tehdy advokátkou, dnes ministryní spravedlnosti v demisi. Sledoval jsem pak oba jeho procesy až od konce. Protože zastávám názor, že i vrah má nárok na spravedlivý proces, věnoval jsem pozornost různým procesním přehmatům orgánů činných v trestním řízení, jichž bylo skutečně dost. Na základě vlastních poznatků jsem dospěl k závěru, že řízení pro přípravu ovlivňování svědků je nezákonné a výsledný trest osmi let odnětí svobody, uložený  senátem Haliny Černé, je nehorázný. Mám ovšem v té věci informaci, která se k soudu nedostala. Naproti tomu ve „velké daňové“ kauze jsem se k otázce viny nevyjadřoval, protože mi v tom bránila nepřehlednost důkazní situace.

V r. 2019 došlo k narušení důvěry mezi námi, po němž jsem se rozhodl k zastavení podpory jeho obhajoby spolkem Chamurappi z.s. k 30.červnu 2020. Nicméně dění v kauze jsem chtěl sledovat až do konce. Monitoroval jsem pak hlavní řízení v době jednání o dohodu o vině a trestu až do vyhlášení rozsudku o přijetí dohody dne 29.října 2021. Rozsudkem soud schválil  dohodu o přijetí trestu odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitém trestu ve výši 18 milionů Kč.

Jednání o dohodě o vině a trestu bylo od začátku velmi zvláštní. Překvapivé bylo již samo rozhodnutí Shahrama Zadeha odejít od dosavadní neústupně vedené obhajoby k hledání dohody, zvláště když zájem projevil jako první z obžalovaných. Jeho výchozí doznání viny se pak obsahově nekrylo s obžalobou, ale přineslo různé dosud neznámé informace, závažně přitěžující obžalovaným Danielu Rudzanovi, Elišce Opatrné, Petru Moštěkovi a Petru Dokládalovi. S pomocí státního zástupce Aleše Sosíka a s vlídnou účastí soudce Aleše Novotného se nakonec podařilo obsah dohody doladit do přijatelné podoby. Kvůli převážně písařským chybám ale soudce Aleš Novotný vrátil návrh k opravě a teprve po jeho novém předložení dohodu schválil.

Bylo zjevné, že oba Alešové měli z nějakých důvodů nejméně stejný zájem na dosažení dohody jako Shahram Zadeh. Proč takto jednali, není jasné. Asi to nebyl projev pokání za různá příkoří, jichž se mu od brněnské justice dostalo.  Spíše jej asi chtěli odměnit za svědectví v neprospěch výše zmíněných spoluobžalovaných.

Shahram Zadeh pak požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Jeho žádost projednal senát předsedy Petra Schlagmanna Městského  soudu v Brně. Také zde mu sudičky zachovaly přízeň: ve prospěch propuštění zvenčí intervenoval státní zástupce VSZ Olomouc Aleš Sosík (jeho hlavní žalobce). A „místní“ Petr Varga se rád podřídil autoritě a oznámil,  že proti případnému příznivému rozhodnutí nepodá stížnost. V pátek 26. listopadu tedy Shahram Zadeh  opustil věznici. Soud nespatřoval překážku ve skutečnosti, že dosud nesplatil peněžitý trest ve výši 18 milionů Kč a čelí dalšímu trestnímu oznámení.

Také toto řízení mi připadá poněkud zvláštní. Srovnávám je s případy, jež řešil a řeší spolek Chamurappi z.s. Například v pondělí 29. listopadu 2021 stížnostní soud propustil podmíněně na svobodu naši chráněnku L.P. Nalézací soud vyhověl našemu návrhu na podmíněné propuštění, protože všechny podmínky naplnila v míře vrchovaté. Ale státní zástupce Jakub Matocha podal přesto proti usnesení o propuštění stížnost, protože mimo jiné usoudil, že ze svého nepatrného příjmu měla zaplatit více na odškodnění poškozených, které činí (ve srovnání se Zadehovým trestem pouhých) několik set tisíc Kč.  Připravil ji tak o měsíc života na svobodě.  Rozhodnutí stížnostního soudu dokázalo, že státní zástupce Jakub Matocha předvedl svou moc a potýral žadatelku zhola zbytečně. Ale i tak jeho postup odpovídá standardnímu chování státních zástupců.

Po řízení o dohodě o vině a trestu a o podmíněném propuštění by se mohlo zdát, že dříve šikanovaný Shahram Zadeh se náhle stal oblíbencem brněnské justice.  Tento dojem ale vyvanul v úterý 30.listopadu 2021 v řízení před senátem  Aleše Novotného Krajského soudu v Brně o propadnutí kauce 150 milionů Kč, složené členy rodiny a přáteli ve prospěch Shahrama Zadeha v r.2016. Historie této záležitosti vrhá stín na brněnskou justici. Zatímco soudce Aleš Novotný projednával se složiteli přijetí kauce a propuštění Shahrama Zadeha na svobodu, komunikoval současně se státním zástupcem Jiřím Kadlecem a věděl, že na Shahrama Zadeha budou v nádvoří věznice čekat policisté, kteří jej zatknou a předvedou před soudce za účelem projednání návrhu na vzetí do předběžné vazby. K zatčení skutečně došlo, ale soudce státním zástupcům zkazil radost zamítnutím návrhu na uvalení vazby. Avšak brněnská justice se nevzdala a začátkem prosince 2016 jej policie zatkla znova v nové věci. Následovalo uvalení vazby, pak odsouzení za údajnou přípravu ovlivňování svědků. Na svobodu se pak Shahram Zadeh vrátil až po podmíněném propuštění dne 26. listopadu 2021. V mezidobí se stal otcem dvou dětí.

Z pohledu složitelů jejich kauce prokazatelně neplnila své poslání. Proto se opakovaně domáhali jejího vrácení. Jejich spor se státem vyústil do projednání věci senátem Aleše Novotného Krajského soudu  v Brně dne 30.listopadu 2021. K jednání se dostavil pouze jediný složitel a Shahram Zadeh. Ve hře byly tři hypotetické varianty řešení: a) propadnutí státu b) vrácení kauce složitelům c) uhrazení peněžitého trestu 18 milionů Kč penězi z kauce. Složitel se pokusil přesvědčit soud, že se stal obětí jeho nesprávného postupu, neboť soudce jej při jednání o přijetí jeho peněz řádně nepoučil o nebezpečí, že kauce propadne. Uvedl, že se znalostí rizika by peníze nesložil. Nepomohlo mu to. Kauce propadla ve prospěch státu a při ústním odůvodnění usnesení soudce Aleš Novotný pohaněl Shahrama Zadeha za ochotu nechat si zaplatit peněžitý trest z prostředků složitelů. Vyslovil pochybnost o pravdivosti tvrzení, že všichni složitelé složili skutečně vlastní peníze. Přítomný složitel i Shahram Zadeh podali na místě stížnost.

Opuštění věznice a rozhodnutí o propadnutí kauce by mohlo být tečkou za kauzou, ale není. Shahram Zadeh je stále ohrožen nesplaceným peněžitým trestem. Pokud mu soud nepovolí splátkový kalendář, bude se muset do vězení vrátit. A v pozadí číhají dvě sdělení obvinění, která mohou vyústit v nové soudní řízení.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

pondělí 29. listopadu 2021

ZPRÁVA O PROPUŠTĚNÍ NA SVOBODU

 

Sp.zn: L 69390 vedená u Městského soudu v Praze

CHAMURAPPI z.s.

Ing. Zdeněk Jemelík P.O.Box 53,158 80 Praha 5 ID datové schránky:vphvd5m

IČ: 065 89 138

www.chamurappi.eu

 

VŠEM, KOHO TO MŮŽE ZAJÍMAT

 

Věc:                                                                                                                            Praha 29.11..2021

ZPRÁVA O NÁVRATU NA SVOBODU

 

Městský soud v Praze jako soud stížnostní dnes dopoledne propustil podmíněně na svobodu chráněnku spolku Chamurappi z.s. slečnu L.P.. Řízení o podmíněné propuštění bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 na náš návrh.  Při prvním veřejném zasedání dne 21.4.2021 soud přibral znalce. Dne 20.10.2021 pak  našemu návrhu  vyhověl, ale státní zástupce proti jeho rozhodnutí podal stížnost, proti které jsem se ohradil.

 

Městský soud jednal velmi rychle, ale i tak nezbývá než konstatovat, že státní zástupce zcela zbytečně slečnu odsouzenou připravil o měsíc života na svobodě. Za profil žadatelky, vyplývající z vyjádření různých příslušných orgánů a znalců, by se nemusela stydět světice. Státní zástupce ale nebyl spokojen Nad jeho postupem vykonal na podnět spolku Chamurappi z.s. dohled jeho nadřízený, který potvrdil jeho správnost.

 

Nereptám proti šesti měsícům průtahů, vyvolaných přibráním  znalců, protože soud neměl možnost je nepřibrat.

 

Se srdečným pozdravem

Ing. Zdeněk Jemelík

předseda CHAMURAPPI z.s.

 

 

 

 

 


pátek 26. listopadu 2021

NEROVNOPRÁVNÉ POSTAVENÍ OBĚTÍ JUSTIČNÍCH NEŠVARŮ VE SPORU SE STÁTEM

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně  Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru.

Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal  mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení.

Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec.

To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením.  Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely.

Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel  Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík se dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným.Trestní stíhání Michaely Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu r.2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy  z pracoviště spoutané v „medvědech“. Alena Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Radek Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16.února 2016. Soudce Aleš Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Aleně Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem  nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17.ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Alenu Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje  o nepravdivá tvrzení.   Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Jaroslav Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Michaela Schneidrová  si pak užila  život v nejhorší ženské věznici ve Světlé n.S., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby.   Pro Alenu Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Michaela Schneidrová žila v hrůze dále, protože Radek Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Radek Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  

 Suma sumarum, obě dámy žily  dlouhou dobu díky fušerství  a podjatosti Daniela Pinky, Radka Mezlíka a Aleše Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Alena Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Aleně Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu.  A ještě hůře si stojí Michaela Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit.

 Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Aleš Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Radek Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly.

 Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Radek Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Hysterický výrok Radka Mezlíka ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jakoby s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Radka Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

neděle 21. listopadu 2021

KACÍŘSKÝ POHLED NA SOUČASNÉ POLITICKÉ TANEČKY

 Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam.

Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta-  robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků, požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé  moci lidu a asi se jí i bojí.

V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. 

Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér.

Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců.

Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin.

Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem 19 ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu  rád, protože jsem získal svobodu přístupu na  všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah.

Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím  se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů k Tchajvanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání.

 Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 mlrd. Kč, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří  nejsou potřební ?

Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila. 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 16. listopadu 2021

SOUDY NECHALY VYHRÁT „ROŠŤÁKY“ NAD „SLUŠŇÁKY“

Od r. 2015 sleduji trestní stíhání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků a jejich společnosti Vltava Holding a.s., obviněných z výroby padělků cigaret Marlboro, kterou měli bratři úmyslně zkrátit daně a poškodit práva společnosti Phillip Morris k ochranné známce. Případ napadl Krajskému soudu Brno – pobočka Zlín 15.června 2015 a zatím jej pravomocně uzavřelo usnesení senátu předsedkyně Martiny Kouřilové Vrchního soudu v Olomouci z 25.srpna 2021. Proces jsem komentoval řadou článků, z nichž v „Zahřmění u Olomouckého soudu“   jsem se zabýval závěrečným zasedáním Vrchního soudu v Olomouci.

Do „závěrečného kola“ dorazili pouze bratři Lebánkové, jejich zaměstnanec Radek Rajnoha, najatý řemeslník Ladislav Zupka a společnost Vltava Holding a.s. Ostatní účastníci se spokojili s podmíněnými tresty, uloženými senátem Jiřího Dufka na zlínské pobočce Krajského soudu Brno. Nedivím  se jim: většinou se jedná o muže pokročilého věku, až na Jiřího Uhříka ml., který ovšem mohl dopadnout i hůře.  Netuším, zda soudce Jiří Dufek počítal s tím, že navzdory jeho velkorysé mírnosti při ukládání trestů se někteří odsouzení přece jen odvolají.

Souzený skutkový děj začal převozem zařízení na výrobu cigaret z výrobny v Malhosticích, používané Romanem Šulyokoem, do skladového areálu společnosti Vltava Holding v Lužkovicích u Zlína. Stroje patřily Romanu Šulyokovi, jemuž použití lužkovického skladu vyjednal s bratry Lebánkovými společný známý. Odůvodněním přestěhování byla legenda o záměru zprovoznit stroje a předvést je v chodu ukrajinskému kupci. Následovaly pokusy o zprovoznění, které dle soudu nakonec přešly ve výrobu. Na začátku děje se o záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro nemluvilo a stojí za zmínku, že se žádné výrobky nedostaly na trh.

Na tomto místě odbočím. Podle obhajoby se vůbec nepodařilo zprovoznit výrobní stroj, zatímco balička jela s velkými poruchami, během několika měsíců pouze 50 hod. Podle soudu zde ale výroba probíhala. Vyslechl jsem v předsálí před soudní síní hádku obžalovaných řemeslníků, kteří si vzájemně vyčítali, co kdo z nich udělal špatně, případně čím kdo z nich zavinil nezdar zprovoznění linky. 

Připomínám, že na začátku procesu jsem v článcích dělil hlavní obžalované do skupin: „Rošťáci“ byli bratři Roman a Jan Šulyokovi, z nichž  Romana jako hlavního obviněného soudkyně Iveta Šperlichová hned na začátku řízení vyloučila do samostatného řízení a jeho stíhání zastavila. „Slušňáci“ jsou bratři Lebánkovi, s nimi Radek Rajnoha a společnost Vltava Holding a.s.. Komparsem byla skupina řemeslníků, najatých na zprovoznění strojů, většinou bez vyhraněného postoje k hlavním obžalovaným. Vybočoval pouze Jiří Uhřík ml., jenž se solidarizoval s Romanem Šulyokem. Choval se nepřátelsky k Lebánkům, o kterých tvrdil, že jej připravili o 6 milionů Kč. Neprokázal ale, že penězi skutečně disponoval. V jiném pozdějším podobném řízení se projevil jako obchodník s potřebami pro výrobu cigaret včetně  tabáku.

Roman Šulyok má pestrou kriminální minulost. V současné době si odpykává dva tresty odnětí svobody po 7,5 roku. Lebánkovi jsou bezúhonní z trestního, podnikatelského i občanského pohledu. Z pohledu soudu to jsou ale darebáci, kteří se nejdříve spolčili s Romanem Šulyokem za účelem výroby padělků cigaret a horlivě s ním spolupracovali, ale pak nedodrželi původní dohody a škodili mu. Tím chudáka recidivistu vyprovokovali k použití násilí. Názor soudů stojí na popíraném, ale přesto zjevném podlehnutí kouzlu fabulací svědka Romana Šulyoka. Podle odvolacího soudu je Roman Šulyok s největší pravděpodobností spolupachatelem Lebánků. Tento výrok ilustruje míru zkreslení skutkové podstaty jeho vyloučením z řízení a nelze než se mu zasmát.

Řízení provázely různé neobvyklé události. Jedna z nejvýznamnějších ozvláštnila hned zahájení trestního stíhání. 21.srpna 2012 přijel ze Slovenska kamion s tabákem. Na jeho příjezd čekali celníci s videokamerou, kteří si natočili překládání tabáku na kamion  výše zmíněného Jiřího Uhříka ml. Zajímali je pouze účastníci překládky. Nezajímala je totožnost řidiče kamionu, doklady od zboží a vozidla, nevšímali si ani doprovodného osobního automobilu a jeho posádky. Nepochybně věděli, kdo koupil tabák, kdo zaplatil dopravu. Tyto informace ale nikdy nepředali soudu, ač soudce Jiří Dufek o ně žádal. Generální inspekce bezpečnostních sborů by kvůli tomu zahájila vyšetřování, ale pouze na základě soudcova trestního oznámení. Jenže dobrácký soudce dal přednost neproduktivnímu dopisování s celní správou, z něhož se nic nedověděl. Důkazní nouze umožnila soudům obou stupňů přiřknout vlastnictví tabáku a tím daňovou povinnost bratrům Lebánkovým. Proti poškození obžalovaných orgánem státní moci není obrany.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že Roman Šulyok se v březnu 2013 dobrovolně přihlásil policistům, provádějícím prohlídku jeho bývalé provozovny v Malhosticích, a pochlubil se jim, že to byl on, kdo rozkryl zločinnou činnost Lebánků v Lužkovicích.

Po dopravení tabáku do haly v Lůžkovicích tam 26.sprna 2012 vpadla policie a celníci. Zadrželi přítomné, dojeli si pro bratry Lebánkovy a všichni putovali do cely předběžného zadržení. Jedině Romana Šulyoka, o jehož přítomnosti nablízku věděli, nechali volně odjet. Byla to náhoda?

Nešťastné bylo zahájení soudní částí procesu nedbale vypracovanou obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, v které žalobkyně vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi obž. Romana Šulyoka před německým soudem. Následovala změna místní příslušnosti, kterou se případ dostal do Zlína. Tam se jím zpočátku zabýval senát předsedkyně Ivety Šperlichové, kterou jsem v článcích označoval jako „soudkyni OLO“. Paní soudkyně se hned na začátku hlavního líčení vyznamenala vyloučením věci recidivisty Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž pak jeho stíhání zastavila pro neúčelnost. Jeho „pravou  ruku“, mladšího bratra Jana, odsoudila k podmíněnému trestu. Soudce Jiří Dufek, který převzal případ po ní, jej k obecnému překvapení zprostil  obžaloby. Státní zástupce se neodvolal. I to patří k zvláštnostem procesu.

Oba soudci pak  používali Romana Šulyoka jako svědka proti Lebánkům. Roman Šulyok je výřečný, má výrazné fabulační nadání a na Lebánky má zlost, protože kvůli násilí, na nich spáchaném, byl pravomocně odsouzen k 7,5 rokům odnětí svobody. Vliv jeho svědectví je patrný i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. srpna 2021, který uvěřil jeho obrazu jejich úlohy v ději ještě důsledněji než senát Jiřího Dufka. Úvahy obou soudů trpí nezhojitelnou vadou nevyhodnocení obsahu trestního spisu Krajského soudu v Praze, jenž odsoudil Romana Šulyoka za brutální vydírání bratrů Lebánkových k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku.

Zvláštností jsou i spory o podjatost soudců. Obž. Ladislav Lebánek napadl „soudkyni OLO“ výzvou k vyloučení pro podjatost, které nevyhověla. Na základě jeho stížnosti se pak jejím chováním zabýval Vrchní soud v Olomouci, jenž přání obž. Ladislava Lebánka nevyhověl. Vyhověl mu ale Ústavní soud, což mělo za následek zrušení jejího rozsudku a odebrání  věci. Případ pak převzal předseda senátu Jiří Dufek, který jej dovedl k dalšímu rozsudku. Půdorys rozhodnutí Ivety Šperlichové zachoval, ale ukládal jen podmíněné tresty.

Z pozorování chování soudkyně Ivety Šperlichové v soudní síni při výpovědi Romana Šulyoka jsem nabyl dojem, že nebyla  tolik podjatá vůči Lebánkům jako ve prospěch svědka. Když urážel obžalované, povzbudivě se usmívala.

Dva členové senátu Vrchního soudu v Olomouci, který měl rozhodnout o odvolání proti rozsudku senátu Jiřího Dufka, rozhodovali o námitce podjatosti proti soudkyni Ivetě Šperlichové v její prospěch. Lebánkové jejich postoj  považují za projev podjatosti proti nim. Proto se dožadovali jejich vyloučení z odvolacího řízení. Samozřejmě se nevyloučili. Lebánkové napadli jejich rozhodnutí blanketní stížností k Nejvyššímu soudu ČR, kterou po obdržení písemného vyhotovení usnesení doplnili podáním z 1.listopadu 2021. Rozhodnutí o něm dosud nepadlo.

K mimořádnostem, provázejícím toto řízení, patří i můj podnět ke kárnému řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, zaslaný kárnému žalobci Petru Angyalossymu, tedy předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Jeho hlavním odůvodněním bylo zjištění, že paní předsedkyně si troufla rozhodovat o lidských osudech, aniž by řádně znala spis. Při ústním odůvodnění usnesení totiž tvrdila, že obž. Lebánkové opakovaně doznali, že zařídili přepravu strojů z Malhostic do Lůžkovic, zatímco ve skutečnosti to soustavně popírali. Dále se pohoršovala nad tím, že Romanu Šulyokovi obstarali „speciální cigaretový papír“, ač ve spisu se taková informace nevyskytuje a nestalo se to. Výsledek mého snažení byl úměrný skutečnosti, že kárný žalobce je bývalý kolega Martiny Kouřilové, ke všemu manželky soudce Nejvyššího soudu. Zamítnutí podnětu se neoprávněně ujal místopředseda soudu Petr Šuk (místopředseda soudu není kárným žalobcem), který nad nepřipraveností paní předsedkyně mávl rukou: to přece lze napravit opravnými prostředky. Skutečnost, že soudce jde soudit, aniž by byl připraven, je to nejhorší, co může udělat a na rozdíl od jeho rozhodnutí to nejde napravit opravným prostředkem (co se stalo, nejde odestát). Obrátil jsem se v této věci na paní ministryni Marii Benešovou, ale při tempu, jímž ministerstvo taková podání vyřizuje (dva roky nejsou míra) si nejsem jist, zda se rozhodnutí dožiji ( je mi 86 let).

Nicméně můj drzý zásah přece jen přinesl aspoň malé výsledky. V písemném vyhotovení usnesení se již nemluví o „speciálním cigaretovém papíře“, ale o „speciálním papíře na balení cigaret“. Ani to není pravda. Ve skutečnosti šlo o obyčejný hnědý balicí papír na balení balíků. Také zmizel výrok o opakovaném doznání Lebánků k zajištění dopravy strojů z Malhostic, pouze zůstalo nepravdivé tvrzení, že to zařídili právě oni. Soud v té souvislosti „objevil Ameriku“: konstatoval, že Ladislav Lebánek věděl, že se jedná o stroje na výrobu cigaret, což má zřejmě zdůraznit  jeho vinu.

Za zvláštnost považuji i vrstvení nepravd v soudních rozhodnutích. Soudce Jiří Dufek pomohl k oslabení záporného obrazu Romana Šulyoka např. tvrzením, že v odhalené Šulyokově výrobně cigaret v Malhosticích „ se tam nic nedělo“, protože její uživatel byl v té době ve vězení v Německu. Zmýlil se přibližně o dva roky.  Dále tvrdil, že se Lebánkové již kdysi v minulosti zabývali nelegální výrobou cigaret, ač kvůli tomu nebyli nikdy vyšetřováni a ani jinak to nemohl dokázat.  Očekával jsem, že odvolací  soud mu rozsudek vrátí k novému projednání, ale nestalo se. Místo toho soudkyně Martina Kouřilová při ústním odůvodnění usnesení přidala další dvě výše zmíněné „fake news“, které jsem zhodnotil v podnětu ke kárnému řízení. Obecně se o  rozsudku senátu Jiřího Dufka vyjádřila, že všechny procesní postupy byly v pořádku a v jeho rozhodování neshledala prvky libovůle. Psát do rozsudku nesmysly je zřejmě dovoleno.

Dokladem tendenčního myšlení soudců v neprospěch bratrů Lebánkových je zmínka, že „z protokolů a záznamů o sledování bylo zjištěno, že ve výrobně v Lužkovicích se Jan i Ladislav Lebánkovi často pohybovali, a to i ve dnech, kdy probíhala výroba tabáku“. Ve skutečnosti kamerové záznamy zachytily pouze jejich pohyb po nádvoří. Ani soudce Dufek je pro jejich nezřetelnost nenechal provést jako důkaz. A všichni svědci-obžalovaní shodně uvádějí, že je nikdy v hale neviděli a pokyny jim dávali pouze Šulykové. Tvrzení, že výroba cigaret probíhala pod vedením Lebánků, nemá oporu v dokazování.

Obecně nelze senátu Martiny Kouřilové vytknout nedostatek péče při  vypracování písemného vyhotovení usnesení. Spíše je třeba litovat, že si soudci a předsedkyně senátu zvlášť nedali práci s prostudováním spisu do hloubky. Ze 49 stran věnovali 22 strany velmi přesnému přehledu námitek odvolatelů. Jejich argumentaci ale soud nepřisvědčil a všechna odvolání zamítl. K jeho cti je  třeba zaznamenat, že nevyhověl ani státnímu zástupci, který se dožadoval zvýšení peněžitého trestu pro společnost Vltava Holding a.s. Kolečka ostrouhala i společnost Phillip Morris, kterou soud odkázal s jejím nárokem do civilního řízení, neboť cigarety z provozovny se nedostaly na trh.

Ve vyvracení argumentace odvolatelů šel soud do nejmenších podrobností. Dojde-li na mimořádné opravné prostředky, s rozplétáním rozporů mezi argumentací odvolatelů a odvolacího soudu budou mít příslušní soudci práci jako pohádková Popelka. Jako laik vytýkám soudcům Vrchního soudu v Olomouci úplné podlehnutí fabulacím Romana Šulyoka a v některých drobnostech také ods. Jiřího Uhříka ml., doplněné důsledným použitím zásady „in dubio CONTRA reo“. Po věcné stránce je zjevné hrubé podcenění tlaku ods. Romana Šulyoka na bratry Lebánkovy, kteří si s ním nevěděli rady. Chtěli se prostě zbavit násilníka, který v lednu 2012 přijel na  návštěvu v doprovodu zakuklenců, napadl fyzicky Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla.  Pozornost zaslouží i nesmyslnost obvinění z úmyslného krácení daně. Bratři daň zaplatili z opatrnosti dříve, než se dověděli, že proti nim bylo zahájeno trestní stíhání a správce daně je jako plátce daně odmítl. Za plátce uznal  společnost Vltava Holding a.s., která se k ní z opatrnosti přihlásila a zaplatila, ale ani po rozsudku Městského soudu v Praze z 13. října 2021 není definitivně stanovena její výše. Daňové řízení stále pokračuje.    Soudci trestního senátu ovšem daňové problematice rozumí lépe než správci daně a celníci dohromady, nebo si to aspoň myslí.  Podle mého laického úsudku ten, kdo není plátcem daně, nemůže být odsouzen za její úmyslné krácení.

Nad rámec vyjádření k odvolacímu řízení vyjadřuji podivení nad stíháním řemeslníků, pracujících na zprovoznění linky na výrobu cigaret. Všichni obžalovaní bez výjimky dostali vstupní informaci, že mají zprovoznit stroje, aby bylo možné je předvést ukrajinskému kupci. Plného  zprovoznění ale do 26. srpna 2010 v žádném případě nedosáhli, proto pokračovali v pokusech. Dále je otázka, zda mohli vědět, že jejich počínání směřuje ke krácení daní, když není vůbec jisté, že věděli, co to je spotřební daň a daň z přidané hodnoty, popř. že držitel tabáku a tabákových výrobků má  daňovou povinnost.

Vedlejším účinkem jak rozsudku senátu Jiřího Dufka, tak usnesení senátu Martiny Kouřilové je zadostiučinění jak pro soudkyni Ivetu Šperlichovou, tak pro bratry Šulyokovy. „Rošťáci“ zvítězili nad „Slušňáky“. Soudci jim vyšli vstříc zanedbáním poznatků z výše zmíněného trestního řízení Krajského soudu Praha, v němž byl Roaman Šulyok odsouzen za násilí na bratrech Lebánkových na 7,5 roku do vězení. Za zamyšlení stojí otázka, jaké světlo za těchto okolností vrhají obě zmiňovaná rozhodnutí na nestrannost a profesionalitu všech výše zmíněných soudců.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz