Od r. 2015 sleduji trestní stíhání
zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků a jejich společnosti Vltava
Holding a.s., obviněných z výroby padělků cigaret Marlboro, kterou měli bratři
úmyslně zkrátit daně a poškodit práva společnosti Phillip Morris
k ochranné známce. Případ napadl Krajskému soudu Brno – pobočka Zlín
15.června 2015 a zatím jej pravomocně uzavřelo usnesení senátu předsedkyně
Martiny Kouřilové Vrchního soudu v Olomouci z 25.srpna 2021. Proces
jsem komentoval řadou článků, z nichž v „Zahřmění u Olomouckého soudu“ jsem se zabýval závěrečným zasedáním
Vrchního soudu v Olomouci.
Do „závěrečného kola“ dorazili pouze
bratři Lebánkové, jejich zaměstnanec Radek Rajnoha, najatý řemeslník Ladislav
Zupka a společnost Vltava Holding a.s. Ostatní účastníci se spokojili
s podmíněnými tresty, uloženými senátem Jiřího Dufka na zlínské pobočce
Krajského soudu Brno. Nedivím se jim:
většinou se jedná o muže pokročilého věku, až na Jiřího Uhříka ml., který ovšem
mohl dopadnout i hůře. Netuším, zda soudce
Jiří Dufek počítal s tím, že navzdory jeho velkorysé mírnosti při ukládání
trestů se někteří odsouzení přece jen odvolají.
Souzený skutkový děj začal převozem
zařízení na výrobu cigaret z výrobny v Malhosticích, používané
Romanem Šulyokoem, do skladového areálu společnosti Vltava Holding v Lužkovicích
u Zlína. Stroje patřily Romanu Šulyokovi, jemuž použití lužkovického skladu
vyjednal s bratry Lebánkovými společný známý. Odůvodněním přestěhování
byla legenda o záměru zprovoznit stroje a předvést je v chodu ukrajinskému
kupci. Následovaly pokusy o zprovoznění, které dle soudu nakonec přešly ve
výrobu. Na začátku děje se o záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro nemluvilo
a stojí za zmínku, že se žádné výrobky nedostaly na trh.
Na tomto místě odbočím. Podle
obhajoby se vůbec nepodařilo zprovoznit výrobní stroj, zatímco balička jela
s velkými poruchami, během několika měsíců pouze 50 hod. Podle soudu zde
ale výroba probíhala. Vyslechl jsem v předsálí před soudní síní hádku
obžalovaných řemeslníků, kteří si vzájemně vyčítali, co kdo z nich udělal
špatně, případně čím kdo z nich zavinil nezdar zprovoznění linky.
Připomínám, že na začátku procesu jsem
v článcích dělil hlavní obžalované do skupin: „Rošťáci“ byli bratři Roman
a Jan Šulyokovi, z nichž Romana
jako hlavního obviněného soudkyně Iveta Šperlichová hned na začátku řízení
vyloučila do samostatného řízení a jeho stíhání zastavila. „Slušňáci“ jsou
bratři Lebánkovi, s nimi Radek Rajnoha a společnost Vltava Holding a.s..
Komparsem byla skupina řemeslníků, najatých na zprovoznění strojů, většinou bez
vyhraněného postoje k hlavním obžalovaným. Vybočoval pouze Jiří Uhřík ml.,
jenž se solidarizoval s Romanem Šulyokem. Choval se nepřátelsky k Lebánkům,
o kterých tvrdil, že jej připravili o 6 milionů Kč. Neprokázal ale, že penězi
skutečně disponoval. V jiném pozdějším podobném řízení se projevil jako obchodník
s potřebami pro výrobu cigaret včetně tabáku.
Roman Šulyok má pestrou kriminální
minulost. V současné době si odpykává dva tresty odnětí svobody po 7,5
roku. Lebánkovi jsou bezúhonní z trestního, podnikatelského i občanského
pohledu. Z pohledu soudu to jsou ale darebáci, kteří se nejdříve spolčili
s Romanem Šulyokem za účelem výroby padělků cigaret a horlivě s ním
spolupracovali, ale pak nedodrželi původní dohody a škodili mu. Tím chudáka
recidivistu vyprovokovali k použití násilí. Názor soudů stojí na popíraném,
ale přesto zjevném podlehnutí kouzlu fabulací svědka Romana Šulyoka. Podle
odvolacího soudu je Roman Šulyok s největší pravděpodobností
spolupachatelem Lebánků. Tento výrok ilustruje míru zkreslení skutkové podstaty
jeho vyloučením z řízení a nelze než se mu zasmát.
Řízení provázely různé neobvyklé
události. Jedna z nejvýznamnějších ozvláštnila hned zahájení trestního
stíhání. 21.srpna 2012 přijel ze Slovenska kamion s tabákem. Na jeho
příjezd čekali celníci s videokamerou, kteří si natočili překládání tabáku
na kamion výše zmíněného Jiřího Uhříka
ml. Zajímali je pouze účastníci překládky. Nezajímala je totožnost řidiče
kamionu, doklady od zboží a vozidla, nevšímali si ani doprovodného osobního
automobilu a jeho posádky. Nepochybně věděli, kdo koupil tabák, kdo zaplatil
dopravu. Tyto informace ale nikdy nepředali soudu, ač soudce Jiří Dufek o ně
žádal. Generální inspekce bezpečnostních sborů by kvůli tomu zahájila
vyšetřování, ale pouze na základě soudcova trestního oznámení. Jenže dobrácký
soudce dal přednost neproduktivnímu dopisování s celní správou,
z něhož se nic nedověděl. Důkazní nouze umožnila soudům obou stupňů
přiřknout vlastnictví tabáku a tím daňovou povinnost bratrům Lebánkovým. Proti
poškození obžalovaných orgánem státní moci není obrany.
V této souvislosti není bez
zajímavosti, že Roman Šulyok se v březnu 2013 dobrovolně přihlásil
policistům, provádějícím prohlídku jeho bývalé provozovny v Malhosticích,
a pochlubil se jim, že to byl on, kdo rozkryl zločinnou činnost Lebánků v Lužkovicích.
Po dopravení tabáku do haly
v Lůžkovicích tam 26.sprna 2012 vpadla policie a celníci. Zadrželi
přítomné, dojeli si pro bratry Lebánkovy a všichni putovali do cely předběžného
zadržení. Jedině Romana Šulyoka, o jehož přítomnosti nablízku věděli, nechali
volně odjet. Byla to náhoda?
Nešťastné bylo zahájení soudní částí
procesu nedbale vypracovanou obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze,
v které žalobkyně vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi obž.
Romana Šulyoka před německým soudem. Následovala změna místní příslušnosti,
kterou se případ dostal do Zlína. Tam se jím zpočátku zabýval senát předsedkyně
Ivety Šperlichové, kterou jsem v článcích označoval jako „soudkyni OLO“.
Paní soudkyně se hned na začátku hlavního líčení vyznamenala vyloučením věci recidivisty
Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž pak jeho stíhání zastavila
pro neúčelnost. Jeho „pravou ruku“,
mladšího bratra Jana, odsoudila k podmíněnému trestu. Soudce Jiří Dufek,
který převzal případ po ní, jej k obecnému překvapení zprostil obžaloby. Státní zástupce se neodvolal. I to
patří k zvláštnostem procesu.
Oba soudci pak používali Romana Šulyoka jako svědka proti
Lebánkům. Roman Šulyok je výřečný, má výrazné fabulační nadání a na Lebánky má
zlost, protože kvůli násilí, na nich spáchaném, byl pravomocně odsouzen
k 7,5 rokům odnětí svobody. Vliv jeho svědectví je patrný i na usnesení
Vrchního soudu v Olomouci z 25. srpna 2021, který uvěřil jeho obrazu
jejich úlohy v ději ještě důsledněji než senát Jiřího Dufka. Úvahy obou
soudů trpí nezhojitelnou vadou nevyhodnocení obsahu trestního spisu Krajského
soudu v Praze, jenž odsoudil Romana Šulyoka za brutální vydírání bratrů
Lebánkových k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku.
Zvláštností jsou i spory o podjatost soudců. Obž.
Ladislav Lebánek napadl „soudkyni OLO“ výzvou k vyloučení pro podjatost, které
nevyhověla. Na základě jeho stížnosti se pak jejím chováním zabýval Vrchní soud
v Olomouci, jenž přání obž. Ladislava Lebánka nevyhověl. Vyhověl mu ale
Ústavní soud, což mělo za následek zrušení jejího rozsudku a odebrání věci. Případ pak převzal předseda senátu Jiří
Dufek, který jej dovedl k dalšímu rozsudku. Půdorys rozhodnutí Ivety
Šperlichové zachoval, ale ukládal jen podmíněné tresty.
Z pozorování chování soudkyně
Ivety Šperlichové v soudní síni při výpovědi Romana Šulyoka jsem nabyl
dojem, že nebyla tolik podjatá vůči
Lebánkům jako ve prospěch svědka. Když urážel obžalované, povzbudivě se
usmívala.
Dva členové senátu Vrchního soudu
v Olomouci, který měl rozhodnout o odvolání proti rozsudku senátu Jiřího
Dufka, rozhodovali o námitce podjatosti proti soudkyni Ivetě Šperlichové
v její prospěch. Lebánkové jejich postoj
považují za projev podjatosti proti nim. Proto se dožadovali jejich
vyloučení z odvolacího řízení. Samozřejmě se nevyloučili. Lebánkové
napadli jejich rozhodnutí blanketní stížností k Nejvyššímu soudu ČR,
kterou po obdržení písemného vyhotovení usnesení doplnili podáním
z 1.listopadu 2021. Rozhodnutí o něm dosud nepadlo.
K mimořádnostem, provázejícím
toto řízení, patří i můj podnět ke kárnému řízení s předsedkyní senátu
Martinou Kouřilovou, zaslaný kárnému žalobci Petru Angyalossymu, tedy
předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Jeho hlavním odůvodněním bylo zjištění, že paní
předsedkyně si troufla rozhodovat o lidských osudech, aniž by řádně znala spis.
Při ústním odůvodnění usnesení totiž tvrdila, že obž. Lebánkové opakovaně
doznali, že zařídili přepravu strojů z Malhostic do Lůžkovic, zatímco ve
skutečnosti to soustavně popírali. Dále se pohoršovala nad tím, že Romanu
Šulyokovi obstarali „speciální cigaretový papír“, ač ve spisu se taková
informace nevyskytuje a nestalo se to. Výsledek mého snažení byl úměrný
skutečnosti, že kárný žalobce je bývalý kolega Martiny Kouřilové, ke všemu manželky
soudce Nejvyššího soudu. Zamítnutí podnětu se neoprávněně ujal místopředseda
soudu Petr Šuk (místopředseda soudu není kárným žalobcem), který nad
nepřipraveností paní předsedkyně mávl rukou: to přece lze napravit opravnými
prostředky. Skutečnost, že soudce jde soudit, aniž by byl připraven, je to
nejhorší, co může udělat a na rozdíl od jeho rozhodnutí to nejde napravit
opravným prostředkem (co se stalo, nejde odestát). Obrátil jsem se v této
věci na paní ministryni Marii Benešovou, ale při tempu, jímž ministerstvo
taková podání vyřizuje (dva roky nejsou míra) si nejsem jist, zda se rozhodnutí
dožiji ( je mi 86 let).
Nicméně můj drzý zásah přece jen přinesl
aspoň malé výsledky. V písemném vyhotovení usnesení se již nemluví o
„speciálním cigaretovém papíře“, ale o „speciálním papíře na balení cigaret“.
Ani to není pravda. Ve skutečnosti šlo o obyčejný hnědý balicí papír na balení
balíků. Také zmizel výrok o opakovaném doznání Lebánků k zajištění dopravy
strojů z Malhostic, pouze zůstalo nepravdivé tvrzení, že to zařídili právě
oni. Soud v té souvislosti „objevil Ameriku“: konstatoval, že Ladislav
Lebánek věděl, že se jedná o stroje na výrobu cigaret, což má zřejmě zdůraznit jeho vinu.
Za zvláštnost považuji i vrstvení
nepravd v soudních rozhodnutích. Soudce Jiří Dufek pomohl k oslabení záporného
obrazu Romana Šulyoka např. tvrzením, že v odhalené Šulyokově výrobně cigaret
v Malhosticích „ se tam nic nedělo“, protože její uživatel byl v té době
ve vězení v Německu. Zmýlil se přibližně o dva roky. Dále tvrdil, že se Lebánkové již kdysi
v minulosti zabývali nelegální výrobou cigaret, ač kvůli tomu nebyli nikdy
vyšetřováni a ani jinak to nemohl dokázat. Očekával jsem, že odvolací soud mu rozsudek vrátí k novému
projednání, ale nestalo se. Místo toho soudkyně Martina Kouřilová při ústním
odůvodnění usnesení přidala další dvě výše zmíněné „fake news“, které jsem
zhodnotil v podnětu ke kárnému řízení. Obecně se o rozsudku senátu Jiřího Dufka vyjádřila, že
všechny procesní postupy byly v pořádku a v jeho rozhodování
neshledala prvky libovůle. Psát do rozsudku nesmysly je zřejmě dovoleno.
Dokladem tendenčního myšlení soudců
v neprospěch bratrů Lebánkových je zmínka, že „z protokolů a záznamů o
sledování bylo zjištěno, že ve výrobně v Lužkovicích se Jan i Ladislav Lebánkovi často
pohybovali, a to i ve dnech, kdy probíhala výroba tabáku“. Ve skutečnosti
kamerové záznamy zachytily pouze jejich pohyb po nádvoří. Ani soudce Dufek je
pro jejich nezřetelnost nenechal provést jako důkaz. A všichni
svědci-obžalovaní shodně uvádějí, že je nikdy v hale neviděli a pokyny jim
dávali pouze Šulykové. Tvrzení, že výroba cigaret probíhala pod vedením
Lebánků, nemá oporu v dokazování.
Obecně nelze senátu Martiny Kouřilové
vytknout nedostatek péče při vypracování
písemného vyhotovení usnesení. Spíše je třeba litovat, že si soudci a
předsedkyně senátu zvlášť nedali práci s prostudováním spisu do hloubky.
Ze 49 stran věnovali 22 strany velmi přesnému přehledu námitek odvolatelů.
Jejich argumentaci ale soud nepřisvědčil a všechna odvolání zamítl. K jeho
cti je třeba zaznamenat, že nevyhověl
ani státnímu zástupci, který se dožadoval zvýšení peněžitého trestu pro
společnost Vltava Holding a.s. Kolečka ostrouhala i společnost Phillip Morris,
kterou soud odkázal s jejím nárokem do civilního řízení, neboť cigarety
z provozovny se nedostaly na trh.
Ve vyvracení argumentace odvolatelů
šel soud do nejmenších podrobností. Dojde-li na mimořádné opravné prostředky,
s rozplétáním rozporů mezi argumentací odvolatelů a odvolacího soudu budou
mít příslušní soudci práci jako pohádková Popelka. Jako laik vytýkám soudcům
Vrchního soudu v Olomouci úplné podlehnutí fabulacím Romana Šulyoka a
v některých drobnostech také ods. Jiřího Uhříka ml., doplněné důsledným
použitím zásady „in dubio CONTRA reo“. Po věcné stránce je zjevné hrubé
podcenění tlaku ods. Romana Šulyoka na bratry Lebánkovy, kteří si s ním
nevěděli rady. Chtěli se prostě zbavit násilníka, který v lednu 2012 přijel na návštěvu v doprovodu
zakuklenců, napadl fyzicky Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla. Pozornost zaslouží i nesmyslnost obvinění
z úmyslného krácení daně. Bratři daň zaplatili z opatrnosti dříve, než se
dověděli, že proti nim bylo zahájeno trestní stíhání a správce daně je jako
plátce daně odmítl. Za plátce uznal společnost
Vltava Holding a.s., která se k ní z opatrnosti přihlásila a
zaplatila, ale ani po rozsudku Městského soudu v Praze z 13. října 2021
není definitivně stanovena její výše. Daňové řízení stále pokračuje. Soudci trestního senátu ovšem daňové
problematice rozumí lépe než správci daně a celníci dohromady, nebo si to aspoň
myslí. Podle mého laického úsudku ten,
kdo není plátcem daně, nemůže být odsouzen za její úmyslné krácení.
Nad rámec vyjádření k odvolacímu
řízení vyjadřuji podivení nad stíháním řemeslníků, pracujících na zprovoznění
linky na výrobu cigaret. Všichni obžalovaní bez výjimky dostali vstupní
informaci, že mají zprovoznit stroje, aby bylo možné je předvést ukrajinskému
kupci. Plného zprovoznění ale do 26.
srpna 2010 v žádném případě nedosáhli, proto pokračovali v pokusech. Dále
je otázka, zda mohli vědět, že jejich počínání směřuje ke krácení daní, když
není vůbec jisté, že věděli, co to je spotřební daň a daň z přidané
hodnoty, popř. že držitel tabáku a tabákových výrobků má daňovou povinnost.
Vedlejším účinkem jak rozsudku senátu
Jiřího Dufka, tak usnesení senátu Martiny Kouřilové je zadostiučinění jak pro soudkyni
Ivetu Šperlichovou, tak pro bratry Šulyokovy. „Rošťáci“ zvítězili nad
„Slušňáky“. Soudci jim vyšli vstříc zanedbáním poznatků z výše zmíněného
trestního řízení Krajského soudu Praha, v němž byl Roaman Šulyok odsouzen
za násilí na bratrech Lebánkových na 7,5 roku do vězení. Za zamyšlení stojí
otázka, jaké světlo za těchto okolností vrhají obě zmiňovaná rozhodnutí na nestrannost
a profesionalitu všech výše zmíněných soudců.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz