PREZIDENT A PIDIŽVÍCI

S přímo volenými hlavami státu mohou být potíže. Je to přirozený výsledek skutečnosti, že přímo volený prezident si uvědomuje sílu svého mandátu  mnohem více, než kdyby za něj vděčil zákulisním jednáním v Parlamentu.

Zvolení Miloše Zemana v r. 2018 umožnilo svými hlasy 2 853 390 voličů. Uvážíme-li, že hnutí ANO vyhrálo volby do Poslanecké sněmovny v r.2017 s 1 500 113 hlasy, musíme připustit, že za prezidentem stojí obrovská síla. Nelze se divit, že  v krizových situacích si troufá jít až na hranice ústavnosti.

Není to problém výlučně český: např. slovenský prezident Ivan Gašparovič se vzepřel ústavně vymezené vůli sněmovny a nejmenoval jí navrženého generálního prokurátora, protože jej neuznal za vhodnou osobu. Následovaly dva roky tahanic a až po nich jmenoval jiného uchazeče, který ve funkci působí dosud.

Političtí pidižvíci si uvědomovali důsledky přímé voličské podpory prezidenta již v době, kdy se o zavedení přímé volby jednalo a projevovali názor, že by bylo vhodné upřesnit pravomoci prezidenta (rozuměj: zmenšit) tak, aby nemohl dělat potíže. Jako v jiných případech, ani v tomto se nakonec nezrodila odvaha k zásahu do Ústavy a neurčitost hranic některých kompetencí zůstala zachována.

Bylo by daleko rozumnější vzít na vědomí, že prezident je dnes něčím téměř na úrovni tribuna lidu, a posílit jeho postavení jako pojistky proti nepředloženostem rozhodování politiků. To by znamenalo, že má-li prezident právo jmenovat, zahrnuje to i právo odmítnout jmenování nevhodného kandidáta. Má-li právo odvolat, zahrnuje to i právo odvolání odmítnout.

Neujasněnost hranic kompetencí podporuje vznik hysterických reakcí politiků, jimž pan prezident odmítá vyhovět, nebo nevyhovuje tak rychle, jak by si přáli. Nechápou, že zkušený politik, za nímž stojí téměř 3 miliony voličů, se nebude chovat jako mechanický panáček, vykonávající bezduše jejich vůli.

Pod zorným úhlem těchto úvah je třeba připustit, že v případě návrhu na odvolání ministra Antonína Staňka se pan prezident chová s maximální uvážlivostí. Tlak odborné veřejnosti na odvolání pana ministra lehce připomíná bouření „milionchvilkových“ davů za resignaci Andreje Babiše. Předseda ČSSD Jan Hamáček podlehl tlaku umělecké „ulice“ a přiměl Antonína Staňka k resignaci. Když ji pan prezident nepřijal, následoval návrh předsedy vlády panu prezidentovi na jeho odvolání.

Mezitím se ale veřejnosti a tedy i Miloši Zemanovi dostalo informace, že Antonín Staněk zjistil v hospodaření Národní galerie takové závady, že kvůli nim podal trestní oznámení. Za této situace může jeho odvolání mimovolně nabýt podobu trestu za důsledné hájení veřejného zájmu. Nelze se ubránit dojmu, že podlehnutí „hlasu ulice“ bylo možná ukvapené. Pokud by se to časem prokázalo, prestiž ČSSD by utrpěl. Prekérnost situace zvyšuje okolnost, že není jasné, co vlastně kvalifikuje navrženého náhradníka Michala Šmerdu právě pro tuto funkci. Miloš Zeman se tedy ujal úlohy zprostředkovatele a zřejmě chce předejít nepřiměřenému kroku proti ministru Antonínu Staňkovi, dokud se neupřesní informace o údajných pochybeních odvolaného generálního ředitele Národní galerie.  

Ministr vnitra Jan Hamáček by velmi prospěl vyjasnění situace, kdyby požádal policejního prezidenta, aby se Policie ČR věnovala prověření trestního oznámení ministra Antonína Staňka s maximální možnou intenzitou.

Pokud za těchto okolností předáci sociální demokracie propadli hysterii, kladou ultimáta a stěžují si na poškození prestiže strany tím, že pan prezident neuposlechl jejich pokynu a neodvolal ministra Antonína Staňka, jednají ukvapeně. Ukáže-li se totiž, že trestní oznámení na generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta bylo důvodné, potrestání Antonína Staňka odvoláním poškodí prestiž ČSSD daleko více než tolerance váhavého jednání Miloše Zemana. Související hrozby odchodem ministrů z ČSSD jsou přepjaté. ČSSD drží téměř dvojnásobek počtu křesel, než by jí příslušelo podle poměru mandátů. Mělo by ji to vést ke skromnosti. Ztráty, které utrpí odchodem z vlády, jsou nevyhnutelné, okamžité a jisté. Zisk přílivem sympatizantů by se neprojevil hned a není vůbec jisté, že by nastal.

Andrej Babiš by se mohl cítit dotčen chováním pana prezidenta, protože je  to právě on, kdo je v této chvíli „obětí“ jeho „neposlušnosti“. Ale nepláče kvůli poškození svého prestiže a místo toho se chová uvážlivě. Odmítá požadavek, aby podal proti panu prezidentovi kompetenční žalobu a oprávněně namítá, že by to nic nevyřešilo. Není totiž vůbec jisté, že by o ní Ústavní soud rozhodl tak rychle, aby to mělo praktický význam, není jisté, že by Ústavní soud rozhodl v neprospěch pana prezidenta a posléze není jisté, že by se Miloš Zeman podrobil rozhodnutí Ústavního soudu. Kompetenční žaloba by tak byla jen prázdným gestem. Její vymáhání je dalším projevem hysterie předáků ČSSD.

Místo toho se Andrej Babiš ujal úlohy mediátora a chce pracovat na sblížení stanovisek Miloše Zemana a Jana Hamáčka. Přejme mu úspěch. Neúspěch by asi měl za následek rekonstrukci vlády, což by veřejnému blahu neprospělo.

  

NESNESITELNÁ SNADNOST VLÁDNUTÍ I

Snadnost, s jakou ministryně Marie  Benešová rozhoduje v některých případech o významných záležitostech svého resortu, mi připadá nesnesitelná. Uplynulo sotva pár dní od jejího oznámení, že poslala do Sněmovny předlohu novely zákona o státním zastupitelství, vzniklou upravením návrhu, připraveného jejím předchůdcem, profesionálním legislativcem. Chlubila se, že novela vstoupí v platnost až v r.2022, takže nehrozí nebezpečí, že by tato vláda, podezíraná z podjatosti ve prospěch trestně stíhaného předsedy vlády, prováděla personální změny na vedoucích místech v soustavě státního zastupitelství. Zejména mělo být vyloučeno, že by rozhodovala o obsazení funkce nejvyššího státního zástupce.

Její starost o správné načasování účinnosti novely je pochopitelná, protože jejím výsledkem bude hromadné „škatule, škatule, hýbejte se“ v soustavě vedoucích státních zástupců, jaké jsme od vzniku státního zastupitelství dosud nezažili. Úvahy o nutnosti zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců nejsou ničím novým: vedly se již v rámci přípravy nového zákona o státním zastupitelství, která probíhala v letech 2010-2016 a skončila neúspěchem m.j. také s přispěním Marie Benešové. Podle mého názoru laika, přicházejícího se státním zastupitelstvím do styku téměř denně, aktivního účastníka veřejných debat z let 2010-2016,  zavedení plánovaných změn by bylo proti potřebě značně opožděné již letos. Nicméně jsem chápal, že z masových shromáždění jde strach a snaha o uklidnění demonstrujícíh  nabídnutím šidítka je srozumitelná.  Politická hlediska bohužel často převažují nad odbornými stejně dnes jako před Listopadem.

V každém případě jsem se domníval, že stanovení lhůty účinnosti novely od r.2022 je výsledkem pečlivých úvah  a vědomí politické odpovědnosti. Asi jsem se mýlil, protože stačilo jedno osobní setkání představitelů nevládní organizace Rekonstrukce státu s paní  ministryní  a všecko je jinak. Marie Benešová vyšla ochotně vstříc jejich požadavkům a bez projednání s odbornými útvary ministerstva  účinnost novely posunula již do června roku 2020. V rozhovoru na kameru České televize se vyjádřila, že s termínem účinnosti novely „nemá problém“.

Je pozoruhodné, že na změnu názoru na optimální termín zahájení zásadních personálních obměn v soustavě státního zastupitelství neměly vliv výhrady opozičních stran, ale stačil na ně jediný rozhovor s představiteli nevládní organizace, která odvozuje svou příslušnost k řešení problémů řízení státu z přesvědčení o své neomylnosti a za následky vyhovění jejím požadavkům nenese žádnou odpovědnost. Z okolnosti, že mezi sdružené organizace patří Sorosova nadace Open Society Fund vyplývá, že její politická nestrannost může být jen zdánlivá.  V souvislosti s debatou  o novele zákona o státním zastupitelství vyšlo najevo spojenectví s Piráty, čili iluze o nestrannosti se rozplynula.

V každém případě bude špatné, pokud Marie Benešová pod vlivem Rekonstrukce státu a Pirátů upustí od klasického legislativního postupu při projednání  zákona. Je třeba vyhnout se nebezpečí, že by kvůli politicky motivovanému spěchu naši legislativu zaplevelil další zmetek, vyžadující brzkou novelizaci.

Je pozoruhodné, že demonstrantům, opozičním stranám i Rekonstrukci státu dělá starost zabezpečení neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a Unie státních zástupců by pro pro něj ráda prosadila desetiletý mandát s právem na jeho opakování. Ve státech, které neprošly desetiletími deformací právního řádu protiprávního režimu, se nahlíží na  generálního prokurátora nebo nejvyššího státního zástupce jako na garanta realizace trestní politiky vlády v předsoudních fázích trestního řízení. Odvolatelnost je samozřejmostí – přestane-li nástroj sloužit, musí se vyměnit. V některých státech funkci supluje ministr spravedlnosti. Ve Spolkové republice Německo nejvyššího státního zástupce odvolává ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“.  Španělská prokuratura  má postavení ministerstva a ministr- generální prokurátor přichází a odchází s vládou. Obtížně odvolatelný je slovenský generální prokurátor, volený parlamentem a jmenovaný prezidentem republiky. Slovensko ovšem také patří ke státům, v kterých vývoj právního řádu poznamenalo dědictví protiprávního režimu. Bojovníci za neodvolatelnost nejvyššího státního zástupce by tedy měli národu vysvětlit, proč prosazují úpravu odlišnou od většiny států, nezatížených minulostí socialistických deformací práva. 

Při posuzování této záležitosti si musíme uvědomit, že nejvyšší státní zástupce může sehrát významnou roli v trestní kauze Čapí hnízdo. Vyhoví-li státní zástupce Jaroslav Šaroch žádostem obviněných o zastavení trestního řízení, přijde ke slovu Pavel Zeman s právem na přezkum jeho rozhodnutí. Bude v jeho moci buď rozhodnutí potvrdit, nebo je zrušit a vrátit na první stupeň se závaznými pokyny k novému rozhodnutí. Bude-li podána obžaloba, Pavel Zeman může dostat příležitost k podání dovolání proti případnému zprošťujícímu nebo mírnému rozsudku. Všichni výše zmiňovaní by zjevně rádi viděli Andreje Babiše „v teplákách“. V Pavla Zemana vkládají důvěru, že využije svou pravomoc v jeho neprospěch, čili v něm vidí nepřítele Andreje Babiše. Asi se nikdy nedovíme, z čeho pramení jejich důvěra k němu. Jejich pohled na něj ovšem dodává snaze Marie Benešové chránit jej před případným odvoláním povahu paradoxu.

SOUD DOSKOMÍRAL K PRÁZDNINÁM

Na Karlovarských právnických dnech vystoupil předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal se zásadní úvahou o potřebě novelizace trestního řádu, směřující k urychlení trestního procesu. Je to jeho tradiční téma, kterým se zabýval zejména jako duchovní otec dřívějších novelizací trestního řádu. Potěšila mě ta část jeho vystoupení, v které se rozhovořil o významu dobré přípravy předsedy senátu na vedení procesu, na nezbytnost dokonalé znalosti trestního spisu. Mluvil mi z duše, neboť mezi mými poznatky z praxe je i vyhlášení rozsudku, při němž předseda senátu prokázal mezery ve znalosti spisu, ale přesto uložil drakonické tresty. 

Naopak mě nepotěšily úvahy o nutnosti omezení práv obhajoby, jež mají znemožnit obstrukce, směřující k prodlužování procesu. Jde o omezení délky závěrečných řečí a o zavedení přípustnosti jejich přerušování či zastavování. Je pravda, že se vyskytují obžalovaní, kteří dokáží přednášet stanoviska k důkazům nebo  závěrečné řeči i několik dní. A v umění protahovat jednání s ními závodí i někteří obhájci. Prospěch pro obžalované z takového jednání je nejistý, advokáti jej mají vždy. Jenže jde o úkazy, které se odehrávají jen výjimečně, zřídka u okresních soudů, a účastní se na nich výjimeční obžalovaní, nadaní sebevědomím a výřečností. Daleko častější jsou případy, kdy obžalovanému působí přednesení závěrečné řeči potíže a přerušování soudcem je běžným nešvarem. Omezení, která navrhuje předseda Nejvyššího soudu ČR, jsou reakcí na chování výjimečných jedinců mezi obžalovanými i obhájci, ale mohou mít neblahý dopad na běžné případy. Rychlost procesu je sice důležitý ukazatel, ale zvýšení jeho významu by nemělo jít na úkor práv obhajoby.

Domnívám se ale, že pan předseda Nejvyššího soudu je tak trochu „mimo mísu“, protože přebujelá výřečnost některých obžalovaných určitě není hlavní příčinou průtahů řízení. Daleko větší potíže zejména u velkých procesů vyvolává nekázeň svědků, jejichž neomluvená neúčast nutí soud k zaplňování mezery v rozvrhu jednání náhradním programem a často i k odročování řízení. Možná pana prof. Šamala napadnou nějaká systémová opatření, jak svědky ukáznit.

Příkladem je vývoj „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného proti Shahramu Zadehovi & spol. Sleduji toto řízení od jara r. 2015 a o potížích se svědky jsem začal psát v r. 2018. ˇPostihly i poslední předprázdninový blok hlavního líčení, plánovaný na dny 24-26. června 2019. Dne 24. se dostavil jeden ze dvou předvolaných svědků. Jeho výpověď byla velmi krátká a týkala se jeho vlastní obchodní činnosti a sporu s finanční správou. Nikoho z obžalovaných neznal, takže nemohl poskytnut žádné informace o jejich činnosti. Dny 25. a  26. června byly vyhrazeny pro výslech velevýznamného svědka. Ten se ale bez omluvy nedostavil. Soud zaplnil část uvolněného časového prostoru přehráváním odposlechů. Ale jednání dne 26. zrušil. Čili plánovaný čas třídenního bloku soud využil jen  z poloviny. Hlavní líčení bude pokračovat až v září. Co se vleče, neuteče.

CO SE V TELEVIZI NEDOVĚDĚL BENJAMIN ROLL

Česká televize věnovala část pořadu Události, komentáře dne 24.června 2019 komentování nedělní demonstrace na Letné. Nejcennější částí pořadu byl rozhovor Daniely Písařovicové s Benjaminem Rollem, místopředsedou spolku Milion chvilek, úspěšného svolavatele celé řady demonstrací, jejichž cílem je přinucení Andreje Babiše k resignaci na funkci předsedy vlády a Marie Benešové na funkci ministryně spravedlnosti a samozřejmě také – jak jinak ! – ochrana nezávislosti justice.

Benjamin Roll se předvedl jako příjemný mladý muž, nadaný skvělou výřečností. Vysvětlil srozumitelně pohled spolku na politickou situaci v zemi a odůvodnil jeho cíle. Daniela Písařovicová se kupodivu nezachovala jako nadšená sympatizantka demonstrujících davů, ale Benjamina Rolla sice téměř s mateřskou něhou, ale přece jen, inteligentně tiskla a zpochybňovala jeho názory.

Neřekla však představiteli Milionu chvilek některé velmi důležité věci. Neupozornila jej např. na pravou povahu tažení za odvolání Andreje Babiše, a je možné, že si ji ani neuvědomila. Jeho cílem je „opravit“ výsledek voleb odstraněním z politického života země nesporného tvůrce volebních úspěchů hnutí ANO, jemuž zatím žádný z vůdců ne-babišovských stran nedokázal konkurovat. Případný soudní proces v kauze Čapí hnízdo by nebyl jednoduchý, takže lze právem předpokládat, že se k rozsudku v tomto volebním období  nedopracuje. Andrej Babiš by byl vyřazen z politické soutěže nejméně na dvě volební období, možná i déle. Jeho konkurenti a Zdeněk Bakala by jásali, ale není vůbec jisté, že pro stát by to byla výhoda. Trestem za politický úspěch má tedy být zničení politické kariéry. Co se nepodařilo v poctivém politickém boji, má se uskutečnit cestou zneužití nástrojů trestního práva.

Benjamin Roll samozřejmě zdůrazňoval, že je nevhodné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný politik. Připustil platnost zásady presumpce neviny, ale v případě Andreje Babiše považoval náznaky jeho viny za dosti silné na to, aby se na něj dobrodiní tohoto institutu nevztahovalo. Daniela Písařovicová mu nepřipomněla, a možná si to ani sama neuvědomila, že u nás občas dochází k trestnímu stíhání a odsuzování nevinných lidí, z nichž jen někteří se nakonec domohou spravedlnosti, ale často až po několika letech. Nelze vyloučit, že Andrej Babiš by si resignací zničil kariéru, chodil by několik let k soudu, nakonec se by se domohl zprošťujícího rozsudku, a pak by si možná vyprosil nepřiměřeně malé odškodnění. V podobné situaci byla Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu,  pronásledovaná orgány činnými v trestním řízení od r. 2013 a pravomocně zproštěná obžaloby počátkem r. 2018. Po celou dobu trestního stíhání čelila nátlaku na resignaci  i  pokusům o administrativní vytlačení z funkce. Kdyby podlehla tlakům, zničila by si kariéru,  ale přiměřeného odškodnění by se po zproštění nedočkala. Samozřejmě, nároky na výkon funkcí předsedy vlády a předsedkyně Energetického regulačního úřadu jsou nestejné, ale i tak je odepření dobrodiní principu presumpce neviny komukoli nepřijatelné.

Nelze vyčítat Daniele Písařovicové, že nezná vnitřní pravidla řízení státního zastupitelství, takže se nemohla zasmát představě Benjamina Rolla, že by snad Marie Benešová mohla tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby ovlivnil trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo ve prospěch obviněných. Kromě toho, že k tomu nemá pravomoc a také by riskovala neúnosný skandál, kdyby se informace o takovém pokusu vynesly na světlo (a u nás se obvykle „vykecá“ všecko), snažila by se zbytečně, protože dozorový státní zástupce kauzy Čapí hnízdo je mimo dosah pravomoci nejvyššího státního zástupce a je procesně do té míry nezávislý, že ho nikdo nemůže donutit, aby jednal proti svému názoru a svědomí. V tomto ohledu je volání po resignaci Marii Benešové nesmyslné.

Podněcování demonstrantů k volání po nezávislosti justice zní sice líbivě, ale nemá věcný podklad. Má snad spolek Million chvilek důvod tvrdit, že naše justice není nezávislá, a pokud je závislá, pak na kom ? Ostatně dostane-li se jakákoli kauza před soud, každý občan má právo se posadit do soudní síně a sledovat, co se v ní děje. To je velmi účinná pojistka nezávislosti soudního rozhodování. Výřeční mladí muži by měli navíc národu vysvětlit, zda skutečně považují naši justici za závislou, a na kom, a co je k tomu vede.

Mně dělá více starostí skutečnost, že někteří soudci a státní zástupci pojem „nezávislost“ vykládají jako nezávislost na právu a dobrých mravech, stvrzenou obvyklou beztrestností nezákonného či nemravného jednání.

NOVELA JAKO ŠIDÍTKO NEBO HOZENÁ KOST

Davy, svolávané spolkem Milion chvilek, jimi ostrakizovanou Marii Benešovou a část poslanců spojuje posedlost potřebou upevnit nezávislost státního zastupitelství, v té souvislosti odstranit odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou a zavést pevná funkční období vedoucích státních zástupců. Diskutuje se o nevhodnosti ústavně právního začlenění státního zastupitelství do soustavy moci výkonné.  Mesianistickým tužbám Pavla Zemana by vyhovovalo postavení státního zastupitelství na úroveň moci soudní.  Lid včetně poslanců prostě dostal novou hračku, které sice nerozumí, ale  hraje si s ní s velkou chutí a s pocitem vlastní důležitosti.

Marie Benešová, která se na ministerstvu ještě příliš neohřála, vytáhla z rukávu novelu zákona o státním zastupitelství a hodila ji jako kost davům i poslancům. Vděčně se na ni vrhli a poslanci k ní přidali dva poslanecké  návrhy, o kterých věří, že jsou lepší než  ministerské. To vše je úlitba davům, jimž se má dostat záruka, že v nejbližších letech nedojde ve státním zastupitelství k podstatným personálním změnám. Ve skutečnosti nastává stav vysloveně škodlivý. Navíc všichni vědí, že je málo pravděpodobné, že projednání předložených novel se stihne v tomto volebním období, čili Poslanecká sněmovna bude „mlít na prázdno“.

Myšlenkové pochody všech, kdo se na novou hračku vrhli, bez ohledu na to, na které straně barikády stojí, mají společné rysy. Především nikoho nezajímá, jak předmětné problémy řeší jiné evropské země, zda např. je někde státní zastupitelství či prokuratura vyčleněno ze soustavy moci výkonné. Pozornosti uniká, že v Německu i Rakousku mají státní zástupci skromné postavení státních úředníků, že Německo nemá samostatný zákon o státním zastupitelství a ten rakouský je proti našemu nápadně hubený. K hlavním starostem demonstrantů patří ochrana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana před odvoláním vládou. Má však některý evropský stát neodvolatelného nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora? Německého nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, ale „pouze“  spolkový ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“ (stalo se v loňském roce). Rakousko a Polsko vůbec nejvyššího státního zástupce nemají, supluje ho ministr spravedlnosti. Velmi složité je postavení generálního prokurátora Slovenské republiky, který sice má sedmileté funkční období, ale za  určitých okolností může být odvolán před jeho vypršením.

Davy tedy volají po něčem, bez čeho se jiné  evropské státy obejdou. Samozřejmě, k husitským tradicím patří ochota jít proti všem (chachá), ale musí pro to být velmi vážné důvody. Ty v daném případě podle mého laického úsudku nejsou. Není třeba vymýšlete vymyšlené a osvědčené. Spíše bychom měli čelit snahám o pojetí nezávislosti justice a státního zastupitelství jako nezávislosti na zákonech a dobrých mravech, které se někdy v praxi konkrétních trestních případů uplatňuje.

Dalším společným rysem výše zmíněných stran je absence historické paměti. Všechny polistopadové legislativní úpravy státního zastupitelství poznamenala snaha nikdy nepřipustit obnovení obrovské moci generálního prokurátora totalitního státu. Proto vznikla neefektivní řídící struktura státního zastupitelství, v které nejvyšší státní zástupce je přímým nadřízeným pouze „lidí, které má v baráku“ a dvou vrchních státních zástupců. Snaha o oslabení postavení  nejvyššího státního zástupce vyvrcholila v návrzích ministra Roberta Pelikána, jenž chtěl zřídit „bezdohledový protikorupční speciál“, jenž by v původní verzi návrhu byl mimo dosah nejvyššího státního zástupce. Vezmeme-li v úvahu nejen projevy nevědomosti davů, ale i různé úvahy nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v současnosti se směr úvah obrací o 180° a jde se do opačného extrému. Pokud se úsilí nepostaví  někdo nebo něco do cesty, nejvyšší státní zástupce dosáhne vlivu generálního prokurátora, ale na rozdíl od něj jej nebudou držet na řetěze řídící orgány státostrany, ale pouze pánbůh, pokud ovšem existuje.

Úplně se zapomíná na výsledky obrovského intelektuální úsilí, věnovaného reformě státního zastupitelství v období 2010-2016. Impulzem byl skandální způsob zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka ( které by dle mého laického odhadu skončilo zprošťujícím rozsudkem, takže skandál byl nadbytečný). Bylo jasné, že se státním zastupitelstvím by se mělo něco stát. Nastoupila Nečasova vláda s programem odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejího nahrazení Spasitelem a dále se záměrem změny zákona o státním zastupitelství.

Funkce Spasitele se ujal Pavel Zeman a začaly intenzivní práce na novém zákonu. Jeho přijetím by skončilo nesmyslné rozdělení republiky na „zemském“ principu do pravomoci dvou vrchních státních zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce by se stal gestorem jednotného výkonu trestního práva na celém území státu. Kromě toho mělo vzniknout uvnitř soustavy speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a velké hospodářské kriminality. Návrh zákona „dopravil“ do Poslanecké sněmovny až ministr Pavel Blažek. Ale jeho schválení zabránil pád Nečasovy vlády a nástup vlády Rusnokovy, jejíž ministryně spravedlnosti Marie Benešová vzala návrh zpět a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou. Později se ministerstvo spravedlnosti stalo výsostným územím hnutí ANO, jehož představitelka Helena Válková nastoupila s ucelenou koncepcí změn v resortu. Jejich uskutečnění by soudnictví i státní zastupitelství výrazně posunulo vpřed. Součástí programu bylo i přijetí nového zákona o  státním zastupitelství. V bouřlivých diskusích se postupně objasnilo, že články soustavy nejsou totožné se stupni a lidé začínali chápat, že vrchní soudy jsou vlastně soudy druhého stupně a není třeba, aby se kvůli nim udržoval třetí stupeň státního zastupitelství. Výsledky těchto debat upadly zcela v zapomnění.  Helena Válková ovšem přišla s návrhem zákona, který zachoval existenci vrchních státních zastupitelství. Narazila na odpor a začala pracovat s legislativci státního zastupitelství na nové verzi, která by se již bez vrchních státních zastupitelství obešla. Než dokončila dílo, byla přinucena k resignaci.

Její nástupce Robert Pelikán si nelámal hlavu s koncepcí, která byla součástí volebního programu hnutí ANO, nicméně přijetí nového zákona o státním zastupitelství považoval za svůj úkol. Bohužel vnesl do něj nový prvek – nezávislé postavení „protikorupčního speciálu“, který by se mohl chovat jako neřízená střela. Postavení nejvyššího státního zástupce by za těchto okolností kleslo téměř na úroveň „šéfporadce“. Jeho návrhy neměly ale šanci na úspěch, protože v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny se usadily dvě odpůrkyně jeho nápadů: Marie Benešová a Helena Válková. Robert Pelikán nakonec pochopil, že se svými návrhy neprojde a stáhl je ze Sněmovny.

Na všechny teoretické úvahy z let 2010 - 2016 se zapomnělo a dnes se legislativci- profesionálové i legislativci-amatéři pouštějí do nového „objevování Ameriky“ a znova se všichni zaplétají do neznalosti základních pojmů. Výše popsaný legislativní vývoj přinesl zablokování personální obměny ve státním zastupitelství. Vedoucí státní zástupce je řídící pracovník jako každý jiný a může zůstávat na svém místě pouze po přiměřenou dobu, po jejímž překročení by vývojově ustrnul. Dobře viditelným příkladem je právě Pavel Zeman, který jako Spasitel po svém nástupu vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr, ale od určité doby se  začal měnit v Brněnskou Sfingu.

Kdyby šlo o víc než o odpoutání pozornosti předložením beznadějných novel, asi by stačilo začít pracovat tam, kde skončil ministr Pavel Blažek : jím předložený návrh zákona byl komplexní a neměl podstatné vady mimo bezzubé úpravy kárné odpovědnosti státních zástupců.  

KDO BRÁNÍ MARII BENEŠOVOU ?

Česká justice vydala dne 17. června 2019 pod názvem Kdo se bojí Marie Benešové ? laudatio na současnou dočasnou ministryni spravedlnosti z pera Jaroslava Fenyka, místopředsedy Ústavního soudu. Můj pohled na jeho favoritku je zásadně odlišný, což jsem vyjádřil např. článkem Alternativní obraz Marie Benešové. Jsem přesvědčen, že není vybavena vlastnostmi a schopnostmi, odpovídajícími nárokům na důstojného držitele tohoto významného postu. Nicméně nepatřím mezi ty, kteří se jí „bojí“, protože nepovažuji za možné, aby zastavila trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, i kdyby si to snad přála, a je zřejmé, že už pochopila, že jí nepřísluší provádět zásadní změny v resortu. Z mého hlediska byla pro Andreje Babiše východiskem z nouze ve chvíli, kdy Jan Kněžínek náhle opustil úřad. Hnutí ANO prostě nemá sklad uchazečů o funkci ministra spravedlnosti,  a když už kvalitního člověka najde, neumí ho ve funkci podržet. Již jmenování Jana Kněžínka po resignaci Roberta Pelikána bylo východiskem z nouze. Slušný člověk s úřednickými zvyklostmi nebyl trvalým řešením. Demonstranti, zbubnovaní spolkem Milion chvilek, si voláním po její resignaci zbytečně „honí trika“, protože obavy z jejího jednání ve prospěch Andreje Babiše jsou zbytečné. Resignace seniorky Marie Benešové  by v tuto chvíli ničemu neprospěla, pouze by vyvolala další ochromení ministerstva a nutnost hledání dalšího náhradníka, bez záruky, že by nevyvolával veřejné pohoršení.

Fenykovo vystoupení  v její prospěch hodnotím na pozadí štvanice na Andreje Babiše, kterému vřeštící opoziční pidižvíci mimo jiné vyčítají, že svou vládu opírá o podporu KSČM, a že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB. Jejich projevy jsou výronem bezbřehého pokrytectví. Vadí jim pár tisíc členů a voličů KSČM, kteří se veřejně a čestně hlásí k nepopulárnímu názvu strany a její ideologii, a do Poslanecké sněmovny vysílají kvalitní, státotvorně se chovající reprezentaci,  zatímco nevadí masy těch, kteří zahodili rudé knížky, ke své „matce straně“ se otevřeně nehlásí a v tichosti  nám vládnou stejně jako před Listopadem. V justici a státním zastupitelství je vliv kryptokomunistů velmi silný: jejich zastoupení zejména na vyšších soudech a státních zastupitelstvích a v řídích funkcích je dosud významný, ovšem chybí zde „partaj“, které se báli a která je držela na řetěze Není to zanedbatelná okolnost: i Ústavní soud připustil v odůvodnění ústavního nálezu z 15.listopadu 2011 č.j. I.ÚS 517/10, že vliv komunistické indoktrinace v minulosti může být zátěží pro jejich myšlení v přítomnosti.

Argument registrace Andreje Babiše jako tajného spolupracovníka StB stojí na dokumentaci, vytvořené zločineckou organizací StB, jejíž obsah demonstrující neznají, a tedy ani nemohou posoudit její věrohodnost. Nedbají, že odsuzování lidí na principu kolektivní  viny odporuje mezinárodnímu právu a nezamýšlejí se nad tím, že jiný tajný spolupracovník StB Jan Kavan se stal ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Mladí lidé netuší, že kdysi každý, kdo vycestoval do kapitalistické ciziny, se musel po návratu zpovídat, s kým  a o čem tam mluvil, takže pracovník zahraničního obchodu se nutně musel stát předmětem zájmu tajných služeb. A už nikdo si neuvědomuje, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokurátorů, z nichž razantním pojetím výkonu funkce vynikali vojenští prokurátoři. Prokuratura byla úzce spjata s aparátem KSČ a v hierarchii moci stála nad justicí. Její pracovníci museli být bezpodmínečně loajální vůči KSČ a většinou byli členy strany. Vojenská prokuratura byla postrachem vojáků. Tvůrci lustračního zákona na tyto mocné škůdce zapomněli.

Suma sumarum: v naší justici a státním zastupitelství stále působí právníci, kteří dobrovolně vstoupili do služeb represivních orgánů totalitního režimu a podíleli se na výkonu „třídní justice“, při němž docházelo k potlačování občanských práv. Někteří si ani neuvědomovali, že slouží protiprávnímu režimu a zpochybnili tak své profesní kvality. Jiní možná o jeho protiprávnosti věděli, ale své profesní svědomí přesto ochotně prodali „za mísu čočovice“. Jako celek tvoří velké „bratrstvo kočičí pracky“, spojené pocity sounáležitosti, které má dosud v justici a státním zastupitelství značný vliv a jehož příslušníci si v případě potřeby vzájemně kryjí záda.

Obě klíčové postavy, o nichž je zde řeč, jsou příslušníky „bratrstva“. Marie Benešová byla nenápadnou referentkou okresní prokuratury a jako jedna z mála nebyla členkou KSČ. Netuším, čím prokazovala povinnou loajalitu ke KSČ. Jaroslav Fenyk byl členem KSČ a vojenským prokurátorem, údajně horlivým ve službě. Vzpomenu-li si na štvanici, které byl vystaven bývalý předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když jej prezident Václav Klaus a později i Miloš Zeman navrhli do funkce soudce Ústavního soudu, nemohu pochopit, jak se mohl stát ústavním soudcem a dokonce místopředsedou Ústavního soudu člověk se špatnou minulostí Jaroslava Fenyka. Váha jeho podpory Marie Benešové tomu odpovídá – nelze ji brát příliš vážně.

Ostatně ji zlehčil typicky prokurátorským účelovým nakládáním s fakty. Např. v její prospěch připomněl, že ji do funkce nejvyšší státní zástupkyně navrhl legendární Otakar Motejl. Ten ji ale z vlastní zkušenosti vůbec neznal a dal na mínění různých rádců. S poctivými úmysly ji doporučil její dobrý kamarád Pavel Kučera, tehdy Motejlův blízký spolupracovník, jemuž se později odměnila neoprávněným zahrnutím do tzv. „justiční mafie“ a vystavením souvisejícímu pronásledování. Byli ale i jiní rádci, jejichž úmysly tak čisté nebyly.

Jaroslav Fenyk nepravdivě interpretuje její úlohu v tzv. „kauze katarského prince“. Podle platného ustanovení trestního řádu po předání trestní věci rozhodnutím ministra spravedlnosti do zahraničí národní orgány činné v trestním řízení nesměly konat. Předání trestního stíhání do ciziny bylo výsostným právem ministra.  Bývalá členka KSČ Monika Křikavová zákon nerespektovala a zahájila soudní řízení. Marie Benešová jí jako nejvyšší státní zástupkyně hlučně podporovala v nezákonném jednání. Na motivaci jejího počínání vrhá stín skutečnost, že po odvolání z funkce našla útočiště v advokátní kanceláři, která obstarávala záležitosti „katarského prince“, a odtud se posunula do ochrany   podnikatelského klanu Komárků, zabývajícího se obchodováním a těžbou ropy a zemního plynu. Konec nezákonnostem učinil Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění „prince“ z vazby a zastavil řádění Moniky Křikavové. Jaroslav Fenyk se mýlí, když tvrdí, že případ skončil „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti. Ve skutečnosti skončil pravomocným rozsudkem českého soudu, s nímž byl spokojen jak žalobce, tak obhájce.

Jaroslav Fenyk zkrášluje její následné odvolání z funkce tvrzením,  že doplatila na snahu o nezávislost justice. Ve skutečnosti doplatila na neúctu k právu a soustavné podrývání autority resortního ministra. Zapomněl dodat, že Pavel Němec jí vlastně prosazením odvolání pomohl, protože pod záštitou Komárků se jí určitě dařilo lépe než jako nejvyšší státní zástupkyni.

K jejím zásluhám přičítá Jaroslav Fenyk označení skupiny osob za „justiční mafii“, ačkoli to byla jedna z jejích největších hanebností. Nezmínil se, že to souviselo se zastavením trestního  stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Označenou skupinu vytvořila podle estébáckého receptu na zakládání protistátních spikleneckých center a zahrnula do ní hlavně lidi, s nimiž měla nevyřízené účty, bez ohledu na to, zda na zásah do trestního stíhání Jiřího Čunka mohli skutečně mít vliv. Proti „vyvoleným“ se pak rozjela dlouhodobá  hlučná štvavá mediální kampaň, která poškozovala také jejich rodinné příslušníky. V ní přišla ke cti její Fenykem vychvalovaná „prostořekost“. Mezi „mafiány“ se dostal její bývalý nadřízený Libor Grygárek, který před soudem snadno dokázal, že se zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka neměl nic společného. Jako první spor s ní zcela jednoznačně vyhrál a zbytku jednání se již nezúčastňoval. Samozřejmě do „mafie“ začlenila Pavla Němce, jenž kdysi navrhl vládě její odvolání. Jako advokát neměl žádnou možnost ovlivnit trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně tak bez vlivu na jednání státních zástupců byl soudce Pavel Kučera, jemuž zazlívala přátelství s Pavlem Němcem. Přirozeně nenáviděla Renatu Veseckou, která měla tu drzost, že usedla do jejího křesla. Jako jediná z „mafiánů“ ovšem nesla aspoň politickou  odpovědnost za poklesky svých podřízených. Někteří příslušníci „mafie“ se ani navzájem neznali. Občanskoprávní  spor na ochranu osobnosti skončil po letech smírem, při němž jí žalobci vrátili přisouzené peníze. Nezanikla ale platnost omluvného dopisu, který žalobcům vystavila.

Jaroslav Fenyk se nepoučil od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž se zásadně nevyjadřuje k případům, u nichž lze  předpokládat, že se ve výhledu mohou dostat do rukou ústavních soudců. Nelenil a vyjádřil se nelichotivě o Liboru Grygárkovi, u něhož lze předjímat, že svou obhajobu povede v krajním případě až do ústavní stížnosti.

Jako přímluvce za bývalou nadřízenou Jaroslav Fenyk podal také přehled jejích skutečných zásluh a úspěchů. Nelze je přehlížet, ale zdůraznění a zkreslování bulvárních prvků jejího příběhu je zastiňuje.

ZUZANINA POMSTA

Pamatuji si na řev rozvášněných davů v únoru r. 1948 na podporu politiky Klementa Gottwalda. Od té doby jsem vůči masovým vystoupením lidu zdrženlivý, neboť často následuje Krysaře, aniž by přemýšlel nad směrem, kterým jej vede. Netěší mě shromáždění, svolávaná spolkem Milion chvilek, protože patří k projevům nízké politické kultury národa: svolavatelé se pokoušejí obejít mechanismy parlamentní demokracie za účelem zvrácení výsledků voleb. Je to ovšem rub téže mince politické nekulturnosti, jejímž lícem je snaha o berlusconizaci země protlačením masami podporovaného oligarchy do čela vlády, byť viditelně usilujícího nejen o své, ale  také  o veřejné blaho.

V dané situaci nemohu jásat nad  povzbuzením demonstrantů slovenskou prezidentkou Zuzanou Čapuchovou na koncertě, pořádaném na její počest. V každém případě se jedná o neomalený zásah do vnitřních záležitostí hostitelského státu, přímo o podrývání postavení hostitelské vlády, tedy o zneužití pohostinnosti. Za normálních okolností by odezvou měl být ostrý diplomatický protest.

Všecko je ale jinak. Ve skutečnosti jde o vtipnou pomstu paní prezidentky za chování Andreje Babiše při oficiální návštěvě Slovenska, při které se nechal slyšet, že Česká republika není Slovensko, takže u nás se vláda kvůli demonstracím měnit nebude. Trojjediný politik měl asi pravdu, protože právo stojí na straně vlády a není zde žádný důvod, proč by měla spáchat politickou sebevraždu. Přesto to byla neomalenost, když – sám Slovák – svým krajanům suše sdělil, že čeští politici jsou jiní kabrňáci, než jejich slovenští kolegové, kteří uhnuli řvoucím davům.

Je smutné, že bratrský soulad dvou blízkých národů musel být narušen vzájemnou neomaleností vrcholných představitelů obou států. Oba politici by se měli potupeným národům omluvit.

PO KRŮČCÍCH K VZDÁLENÉMU ROZSUDKU

Hlavní líčení ve „velké daňové kauze“, vedené proti Shahramu Zadehovi & spol. u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, pokračovalo ve dnech 17-19. června 2019 prováděním důkazů v nepřítomnosti většiny obžalovaných, samozřejmě zastoupených obhájci, a za obvyklého nezájmu veřejnosti včetně novinářů.

Před soud předstoupili jako svědci další představitelé firem, které se zabývaly zakládáním společností „na klíč“. Jimi založené společnosti figurují v obžalobě v seznamu daňových dlužníků. Předsedu senátu nesmírně zajímalo, zda si svědci pamatují, kdo u nich založení nebo převedení firmy objednal, popř. zda mají v archivu nějaké listiny, s jejichž použitím by bylo možné objednatele firem identifikovat. Opakovalo se totéž, co v dřívějších případech: svědci se odvolávali na dlouhý časový odstup, v nejlepším případě si vzpomněli, že založili a prodali společnost předestřeného jména, ale to bylo vše. Předseda senátu se velmi snažil oživit jim paměť, ale nedosáhl vůbec ničeho. Mimo to jej všichni svědci shodně ujišťovali, že související listiny tak dlouho nearchivují. Někteří mezitím své firmy prodali a ztratili přístup  k archivům.  Zájem předsedy senátu byl pochopitelný: snažil se touto cestou získat usvědčující důkazy. Pochopitelný byl i neúspěch: převážně se jednalo o obchody z let 2010 - 2012. Méně pochopitelná je skutečnost, že se o zajištění požadovaných důkazů nezajímala včas policie, vždyť jejich užitečnost je patrná na první pohled. Není to ostatně jediný policejní „nedodělek“, s nímž se toto řízení potýká.

Jiného druhu byli tři svědci, jejichž  jména se vyskytují v souvislosti s vyšetřovaným jednáním spolupracujícího obviněného Jiřího Eliáše. Jednoho z nich přivedla policie z výkonu trestu, který si odpykává za blíže nepopsanou daňovou trestnou činnost . Je pozoruhodné, že pan obžalovaný si je nepřišel poslechnout. Všichni tři svědci se zřejmě nějakým způsobem aspoň dočasně podíleli na obchodování s pohonnými hmotami, částečně společně s panem obžalovaným, ale unikli pozornosti policie, vyšetřující tento případ. Všichni tři vyprávěli o stejných věcech jako pan obžalovaný při vyšetřování nebo před soudem. Odlišnosti od jeho výpovědí vyznívají v jeho neprospěch. Oslabují tak  věrohodnost jeho výpovědí, učiněných v neprospěch spoluobžalovaných. V jejich výpovědích zazněla jména několika osob, jež zřejmě sehrály nějakou úlohu v obchodech pana obžalovaného s pohonnými hmotami, ale dosud se o nich nikde jinde nemluvilo. Podstatné je, že řeč šla o obchodech, jež probíhaly dříve, než se na scéně objevily společnosti obžalovaných Ecoll Invest a P.P.S. a v obchodech svědků a obž. Jiřího Eliáše nehrály žádnou roli. Také zde nezaznělo jméno Shahrama Zadeha. Podobný obraz by asi poskytl také výslech čtvrtého svědka, který patřil do stejné skupiny. Avšak odmítl vypovídat a po několika málo minutách opustil soudní síň.

Zvláštností byla výpověď dalšího svědka, přivedeného z výkonu trestu, potrestaného za neplacení výživného. Projevil se jako krystalická podoba „bílého koně“: zapsán v řadě společností jako jednatel, společník či člen statutárních orgánů o svém „významném postavení“ vůbec nevěděl, nedovedl vysvětlit, jak se jeho jméno do veřejného rejstříku dostalo  a neznal nikoho z obžalovaných. V době, kdy měl hrát „významnou úlohu“, žil chudě a dočasně bydlel na ubytovně. Předseda senátu se marně pokoušel oživit jeho paměť, ale nakonec to vzdal a po několika minutách jej propustil ze soudní síně.

„Zlatým hřebem“ programu měl být s napětím očekávaný výslech jednoho z blízkých spolupracovníků obž. Shahrama Zadeha, naplánovaný na poslední půlden bloku. Nebylo jisté, zda se podařilo doručit mu předvolání. Svědek se nedostavil a ani o sobě nedal vědět. Hlavní líčení proto bylo odročeno na další termín.

Nicméně soud se tímto blokem hlavního líčení přece jen několika krůčky trochu přiblížil k stále ještě vzdálenému rozsudku.

KRYSAŘ MIKULÁŠ A POLITICKÝ AKTIVISMUS ČESKÉ TELEVIZE

Krysař je virtuální postava, která dokáže hlasem své píšťaly svést davy ke skoku do propasti za vidinou věčné blaženosti.  Mikuláš Minář vede davy k demonstracím za vidinu života v právním státě bez nenáviděného Andreje Babiše a nebezpečné Marie Benešové a za jeho vábením jde stále více lidí, zmámených jeho výmluvností.

Účinnost jeho vábení zřejmě vydatně posílala Česká televize, která jej pozvala 11. června 2019  do pořadu Události, komentáře a v rámci předstírání vyváženosti pak nechala jeho vystoupení okomentovat dva druhořadé politiky, kteří jeho výmluvnosti nemohli konkurovat. Michal Kubal jako moderátor pořadu nebyl způsobilý jeho výroky podrobit kritickému zkoumání. Česká televize si tím strhla masku předstírání veřejnoprávní politické neutrality: zapojila se aktivně do vytváření nálady veřejnosti ve prospěch odstranění Andreje Babiše z čela vlády mimoparlamentní, popř. mimoprávní cestou.

Mikuláš Minář se v televizním vystoupení předvedl jako skvělý „krysař“: je to inteligentní, dovedný demagog, nadaný vynikající výmluvností. Lidé na náměstích samozřejmě nezkoumají věcný obsah jeho lákavých výroků, stejně jako se kdysi voliči ČSSD nezajímali o plnitelnost volebního hesla „Akce čisté ruce“  či voličí hnutí ANO o plnitelnost příslibu blahobytného života ve státě, zbaveném rakoviny korupce. Inu, národ dostane vždy přesně to, co si  zasluhuje.

Nezpochybňuji právo občanů demonstracemi vyjádřit nevůli nad čímkoli. Souhlasím dokonce s demonstrujícími v názoru, že Marie Benešová se neměla stát ministryní spravedlnosti. Mé důvody jsou ovšem od jejich značně odlišné a vyplývají z mé praxe aktivisty, dlouhodobě se snažícího o potírání nepravostí, páchaných orgány činnými v trestním řízení a ze sledování jejích mnohovrstevných projevů od příchodu na Vrchní státní zastupitelství v Praze až do současnosti. Přes kritický postoj k ní si ale nemyslím, že je nutná její okamžitá resignace. Nemá totiž pravomoc, kterou by mohla jakýmkoli způsobem zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo ve prospěch Andreje Babiše a uvědomujíc si dočasnost svého pověření zřejmě v ministerském působení mnoho škod nenapáchá. Zkušenost z jejího působení v Rusnokově vládě opravňuje k víře, že prostě po dobu nezbytně nutnou bude udržovat ministerstvo v chodu, aniž by vyvolala v resortu velké zmatky. Její  jmenování je zjevně východiskem z nouze v situaci, kdy Jan Kněžínek hodil ručník do ringu a před průhonickou Sokolovnou nestála fronta zájemců o nevděčný úřad. Samozřejmě bych od ní neočekával kladný posun ve vývoji resortu, ale je otázka, zda měl Andrej Babiš objektivní možnost vytáhnout z klobouku někoho lepšího, nechtěl-li z jakýchkoli důvodů posunout do čela úřadu osvědčeného náměstka Jeronýma Tejce. Opozice by mu ostatně mohla nabídnout snad pouze  někdejšího ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila, jehož jeden předseda vlády vyhodil „na hodinu“ a druhý dodnes lituje, že v důsledku nečekaného zkrácení mandátu jeho vlády nestihl totéž.

Obávám se, že také v případě ostatních požadavků, na které Mikuláš Minář vábí zmatený lid, by při bližším zkoumání bylo všecko jinak, než se na první pohled zdá (taoistická moudrost). Položme si  především otázku, zda existuje objektivní důvod pro pořádání protivládních demonstrací, spočívající ve viditelném úpadku země a viditelné nezpůsobilosti vlády mu zabránit. Není pochyb o tom, že prožíváme šťastné období  vzestupu země ve všech ohledech mimo obecné morálky. Samozřejmě to není výlučná zásluha vlády, ale její podíl jí nesmíme upřít. S vědomím, že dobrá vláda neexistuje,  musíme ale připustit, že Babišova vláda v nejhorším případě nevládne hůře než kterákoli předcházející, takže její nahrazení slepencem z ministran, vedených politickými pidižvíky, by bylo kontraproduktivní. K žádnému zlepšení by nedošlo. Andreje Babiše máme díky televizním obrazovkám denně na očích a víme, že se jedná o člověka nesmírně výkonného a pracovitého, který snad ani nespí (nevím, kde bere čas a energii na řízení Agrofertu, z něhož jej obviňují různí lehkoživkové). Dělá prý v zahraničí ostudu republice, ale na způsobu, jakým se k němu chovají světoví státníci, to není patrné: zřejmě jej přijímají jako plnohodnotného partnera k jednání. Ať se rozhlížím po hnutí ANO a po ostatních stranách jakkoli, nevidím nikoho, kdo by v případě jmenování předsedou vlády byl způsobilý podávat srovnatelný výkon.

Suma sumarum: objektivní  důvod ke svržení vlády Andreje Babiše nevidím. Demonstranty asi pálí  dobré bydlo a objektivně usilují o nahrazení jeho vlády partou jeho neúspěšných konkurentů. Neuvědomují si to díky svádění výmluvného mládence Mikuláše Mináře.

Hlavními požadavky mimo resignace Andreje Babiše a Marie Benešové, jimiž Mikuláš Minář svádí masy, jsou nezávislost justice a státního zastupitelství. „Krysař“ ale neříká nic o tom, v čem vidí jejich závislost, popřípadě jakými nástroji by se jejich nezávislost dala prolomit. Neuvádí, jaká opatření k prohloubení nezávislosti by byla nutná. Asi by upadl do rozpaků, kdyby toto vše měl srozumitelně vysvětlit. Na základě dlouholetého sledování činnosti soudů a státního zastupitelství si troufám tvrdit, že jejich nezávislost přerostla do beztrestnosti a neodpovědnosti některých jedinců a pokusy o ovlivnění jejich rozhodování mimoprávními nástroji jsou spojeny s neúnosným rizikem postihu ať existenčního nebo trestně právního. Zejména další prohloubení nezávislosti státního zastupitelství do úrovně, požadované Pavlem Zemanem,  která nemá v Evropě obdoby, by patrně vedlo ke zvýšení počtu nespravedlivě stíhaných osob. Mikuláš Minář by měl upřesnit své představy stran nezávislosti justice a státního zastupitelství. Dívám se na problematiku z jiného pohledu, a z toho důvodu předpokládám, že pokud by se „Krysař“ pustil do věcných podrobností, bublina jeho skvělosti by splaskla.

Významným požadavkem je jistota neodvolatelnosti pro nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Mikuláš Minář by měl vysvětlit, proč v něm vidí záruku nezávislosti státního zastupitelství obecně a ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo zvlášť. Zřejmě neví nebo nechce vědět, že Pavel Zeman dávno přestal usilovat o reformu státního zastupitelství, s kterou do funkce nastoupil, že posílil postavení komunistických prokurátorů ve svém úřadě, dříve degradovaných Renatou Veseckou, že jeho úřad v řadě případů zaštítil státní zástupce, kteří zneužili svého postavení ke škodě stran řízení, že bránil stíhání některých podezřelých případů zneužití moci, atd.atd. V této souvislosti si dovoluji vyslovit domněnku, že původní záměr na zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců neměl upevnit nezávislost státních zástupců, ale měl umožnit vypuzení z funkcí „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové), kteří seděli ve svých křeslech možná od vzniku státního zastupitelství, ale již do svého úřadu nevnášeli novou energii a nové odborné přístupy. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje a potřebuje pro svůj další vývoj impulz přesunem na jiné pracoviště. Pokud bych směl radit Mikuláši Minářovi, doporučil bych mu, aby se zamyslel nad tím, zda „opotřebovanost“ jím chráněného Pavla Zemana nedosáhla stupně neúnosnosti. 

Novou látku k popouzení davů mu poskytli bruselští úředníci zasláním našim úřadům konceptů auditorských zpráv k  vyjádření. Okolnost, že se dostaly na veřejnost, ač jí nebyly určeny a iniciativní roli v jejich šíření sehrály Bakalovy Hospodářské noviny, by měla nabádat k opatrnosti. V každém případě se jedná pouze o koncepty, zaslané českým orgánům k vyjádření. V této fázi je jejich právní hodnota nulová a jako zdroj informací jsou bezcenné. Používat je k rozeštvávání mas je neodpovědné. Samozřejmě, jejich definitivnímu obsahu bude třeba věnovat patřičnou pozornost.

Rozumím spíše odporu, který „Krysař“ vyvolává proti Andreji Babišovi kvůli jeho postavení obviněného, možná brzy obžalovaného. Slabinou jeho argumentace je skutečnost, že neví, z čeho přesně je Andrej Babiš obviněn a jak se pan obviněný zachová v případě, že státní zástupce podá obžalobu. Příklad Aleny Vitáskové je důkazem, že souběh vysoké funkce a soudního řízení v nespravedlivě vedeném procesu lze s rizikem poškození zdraví přestát. Mezi náročností práce předsedy ERÚ a předsedy vlády je dosti velký rozdíl. Je ovšem osobní věcí Andreje Babiše, jak danou situaci vyhodnotí a jak se následně zachová.

Rozumím námitce, že trestně stíhaný nebo dokonce obžalovaný politik je absurdita. Platilo by to ovšem bez výhrady v plnohodnotném právním státě, jehož orgány činné v trestním řízení nekriminalizují nevinné lidi. Platilo by to ovšem také ve státě, jehož politická kultura nedovoluje zneužívání nástrojů trestního práva k „napravování“ výsledků volebních výsledků. Z těchto důvodů jsem chápal Aleuu Vitáskovou, když po podání obžaloby nesložila funkci předsedkyně ERÚ. Ze stejných důvodů chápu Andreje Babiše, že si nechce nechat ukrást politický úspěch pidižvíky, kteří mu v čestném politickém souboji nedokáží čelit. V daných situacích je na místě trvat na tom, že v právním státě platí presumpce neviny jako úhelný kámen trestního práva. Soudím ovšem, že vzhledem k váze politické osobnosti Andreje Babiše by bylo projednání obžaloby nezávislým soudem před očima celého národa nanejvýš užitečné. 

Choulostivější je „Krysařova“  námitka spojení Andreje Babiše s StB. Zde se projevuje i porušení souvislostí historické paměti národa. V době, kdy Andrej Babiš působil v zahraničí jako pracovník zahraničního obchodu, musel každý občan, který vycestoval do kapitalistické ciziny, po návratu vyplnit a odevzdat zaměstnavateli dotazník o tom, s kým tam jednal, o čem s kým mluvil, jaké dostal dary. Dotazníky samozřejmě vyhodnocovala StB. Zahraniční rozvědka určitě Andreje Babiše nespustila z očí a nějakým způsobem jej vtáhla do svých sítí. Zda si to uvědomoval či nikoli, je nepodstatné.

Je mi jasné , že věkově podměreční demagogové se bijí v prsa a tvrdí, že oni by  se na Babišově místě s příslušníky StB nebavili ani o počasí. Snadno se jim to říká, když zkoušce pravdy nemohou být vystavení.

Pokud Mikuláš Minář předpokládá, že Andrej Babiš byl vědomým a dobrovolným spolupracovníkem StB, křižuje jej na podkladě dokumentace, vyrobené zločineckou organizací StB. O její věrohodnosti si můžeme myslet cokoli. Připomínám příklad  jiného údajného spolupracovníka StB Jana Kavana, jehož svazek StB pod názvem Kato zveřejnili pánové John Bok, disident a předseda spolku Šalamoun, a Přemysl Vachalovský, kdysi ředitel Supervize ministra vnitra. Jan Kavan byl po pádu totality postupně poslancem, senátorem, ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a dokonce se stal předsedou Valného shromáždění OSN. Stigma spolupracovníka StB mu v tom všem nepřekáželo. Český lustrační zákon je v zahraničí kritizován jako porušení mezinárodně právně zakotveného zákazu trestání na principu kolektivní viny. Ví Mikuláš Minář o nějakém konkrétním poškození státu nebo některého občana jako výsledku údajné spolupráce Andreje Babiše s StB ? To je totiž otázka, která je důležitější než tvrzení o podpisu vázacího aktu, který může být pravý nebo stejně tak dobře podvržený jako doklad, opravňující čerpání finančních prostředků na náklady, spojené se schůzkami s „agentem“, ve skutečnosti použitých k osobní potřebě důstojníků StB.

Shrnu-li všechny výše uvedené úvahy, docházím k závěru, že Mikuláš Minář je sice velmi obratný a výmluvný demagog, ale přesto nakonec pouze jalový mluvka. A Česká televize jeho vpuštěním na obrazovku daným způsobem ztratila pel nevinnosti politicky neutrálního media a zařadila se do šiku bojovníků za svržení Andreje Babiše mimoparlamentními a popř. mimoprávními prostředky. Lituji občany, kteří jdou za zvukem Krysařovy píšťaly v mylném domnění, že prospívají blahu národa.

ŘEHTÁNÍ BÍLÝCH KONÍ

 Hlavní líčení ve „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně proti obž. Shahramu Zadehovi a jeho 13 spoluobžalovaným, pokračovalo ve dnech 3. a 4. června 2019 výslechy svědků a přehráváním odposlechů.

Zejména obhájci obžalovaných, spjatých se společnostmi P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. projevovali často nespokojenost, že se dostali před soud, zatímco podezřelí, seskupení kolem společnosti Czech Petrol Distribution (dále jen CPD), na které ukázal Finančně analytický útvar trestním oznámením z 18.června 2013, zůstávají až dosud mimo zájem orgánů činných v trestním řízení. Soud je nakonec vyslyšel a začal předvolávat některé osoby, zmíněné v trestním oznámení. Jako první to byli hlavní představitelé CPD Bohuš a Milan Némovi, kteří ale neráčili poctít soud svou přítomností. Dne 3. června ale došlo aspoň na „menší ryby“.

Tak se stalo, že po obž. Martinovi Veselém (viz článek Obživlý soud), oděném ve slušivý vězeňský stejnokroj, jehož vystoupení mi kvůli živé gestikulaci chvílemi připomínalo televizní zpravodajství ve znakové řeči, předstoupil před soud svědek R.Š., kterého musel předseda senátu upozornit, že musí usměrnit kývání hlavou tak, aby mluvil stále na mikrofon.

Svědek mě upoutal zjevem: dlouhána v bílém oblečení s krátkými rukávy a v krátkých kalhotách by možná ještě před pár lety kvůli nevhodnému oblečení soudce vykázal ze soudní síně. Ale v bídě značné nekázně svědků musel být rád, že se vůbec dostavil. Byl to typický „bílý kůň“: společník a jednatel ve dvou společnostech s ručením omezeným podpisoval za malou hotovostní odměnu nějaké listiny, jejichž obsah neznal,  a zakládal bankovní účty. Žádné listiny mu nezůstaly. Vůbec netušil, že přes „jeho“ společnosti probíhaly obchody s pohonnými hmotami. Tuto práci mu zprostředkoval kamarád. V r.2015 jej vyslechla slovenská policie, ale od té doby se o něj již nikdo  nezajímal, ačkoli v trestním oznámení FAU se jeho jméno vyskytuje hned na první straně. Z obžalovaných neznal nikoho, stejně tak neznal svědky, jejichž jména mu předestřel obž. Petr Moštěk, a nikdy neslyšel o  společnosti CPD, které přikládá FAU velkou důležitost.

Po něm se ujal slova svědek V.A., rovněž „z líhně“ FAU, jehož oslovil na ulici neznámý člověk a nabídl mu přivýdělek. Jako bezdomovec nabídku uvítal. Dojížděl pak na Slovensko, kde vybíral pro CPD z účtů hotovost v celkové výši několika milionů Kč. Při každé cestě se o něj staral někdo jiný. Až dodatečně se dověděl, že byl společníkem a jednatelem nějaké společnosti s ručením omezeným. Neznal nikoho z obžalovaných, ani Bohuše Nému. Obž. Petr Moštěk žádal, aby mu státní zástupce předložil fotografie některých  zájmových osob, ale vyhovění nebylo možné, neboť  fotografie nebyly k disposici.

Oba výslechy zabraly zhruba hodinu. Po nich došlo opět na přehrávání odposlechů.

Celkem na den 3. června 2019 předvolal  soud čtyři svědky. Kromě dvou zmíněných se další omluvil pro nemoc, ale současně se pokusil soud přesvědčit, že jeho předvolání by bylo neúčelné: nehodlá vypovídat a chce se vyhnout možnosti nepříjemného setkání s kýmsi, kdo mu v minulosti vyhrožoval. Jeden svědek na předvolání vůbec nereagoval.

Dne 4. června 2019 se soud vrátil od trestního oznámení FAU k obžalobě Vrchního státního zastupitelství Olomouc výslechem svědka J. St., v předmětné době jednoho ze dvou jednatelů společnosti Palmant Group. Svědek nezná nikoho z obžalovaných, nepoznal nikoho z přítomných v soudní  síni. Uváděl, že nakupoval pohonné hmoty od společnosti Ecoll Invest, za kterou s ním jednal právník Dostál. Jeho firma se v té  době zabývala hlavně dovozem dlažby. Spolu s druhým jednatelem pojali záměr pustit se i do obchodování s pohonnými hmotami, aby rozšířili objem svých obchodů. Měli zájemce o odběr. Celkem nakoupili pět cisteren, jejichž obsah rozprodali za ceny bez DPH. Bez ohledu na zanedbatelný počet cisteren  věnoval předseda senátu velkou pozornost technické a administrativní stránce jeho obchodování. Výslech včetně dotazů a vyjádření účastníků řízení zabral o něco více času než výpovědi obou svědků ze dne 3. června 2019 dohromady.

Svědek uvedl, že kvůli obchodům s pohonnými hmotami se o něj nezajímala policie. Zřejmě nebyl někým nastrčenou figurkou, zastírající pravou povahu obchodní činnosti, čili tzv. bílým koněm.

Jeho výpovědi využil obž. Petr Moštěk k prokazování pravdivosti ustálených tvrzení, že společnosti P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. prováděly standardní poctivé obchody, do kterých nikoho nenutily. Mezi jeho vývody a  svědkovou výpovědí nenacházím rozpory.

Galerii svědků doplnila žena: slovenská občanka A. J. V předmětné době byla jednatelkou malé společnosti, která zakládala „na klíč“ a dále prodávala obchodní společnosti,  a to jak na Slovensku, tak v České republice. Z obžalovaných  nezná vůbec nikoho. Vzpomněla si u některých předestřených jmen, že dané společnosti zakládala, ale nepamatovala si, kdo si jejich založení objednal a nemá k disposici žádnou dokumentaci, s jejímž použitím by bylo možné tyto osoby identifikovat. Její výslech trval přibližně čtvrt hodiny.

Další předvolaný svědek se omluvil odkazem na vážný zdravotní  stav manželky, v jednom případě se ani policii nepodařilo doručit obsílku a jiný obeslaný se nedostavil bez omluvy.  Většinu  času opět vyplnilo přehrávání odposlechů.  Řízení se tak vrátilo do stavu, který nedává naději na brzké ukončení.

ROZPAKY NAD OVM Z 2.6.2019

Ve veřejném prostoru víří spousta dohadů o současném a budoucím dění v resortu spravedlnosti. Od zveřejnění návrhu na podání obžaloby v kauze Čapí hnízdo napětí ve společnosti a hlad po informacích postupně rostou, neboť se stále něco děje. Pokračují snahy o zvrácení výsledků voleb, jejichž nositelům se hodí úplně cokoli.

Náhlá změna v čele ministerstva spravedlnosti a neuvážené výroky ministryně Marie Benešové  o jejích reformních záměrech vyvolaly obavy z přípravy vnějšího zásahu do kauzy Čapí hnízdo. Debatuje se, zda lze objednat trestní stíhání. Do ulic vyrazili demonstranti,  volající po nezávislosti justice, bránící nejvyššího státního zástupce před domnělou hrozbou odvolání a požadující odstoupení Andreje Babiše a Marie Benešové. Nemají sice představu, čím je ohrožena nezávislost justice a jak asi by mohla seniorka Marie Benešová zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo, ale spokojeni sami se sebou křičí.

Václav Moravec si do nedělního diskusního pořadu 2. června 2019 sezval  autority, jejichž moudrá slova asi měla vnést řád do informačního zmatku ve věcech justice (v nejširším pojetí obsahu slova). Přišel předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a náměstek ministryně spravedlnosti Jeroným Tejc (chválím Marii Benešovou, že zůstala doma). Mám obavu, že Moravcův záměr příliš nevyšel, neboť úvahy jeho hostů spíše svědčí o neujasněnosti jejich názorů a jejich vzdálenosti od praktického života.

Na zemi oběma nohama stál a nevznášel se ve výšinách vznešených úvah pouze Jeroným Tejc. K otázce po možnosti objednat trestní stíhání se stavěl střízlivě: snad jen jako výjimečný výstřelek neodpovědného jedince, který by se mohl vyskytnout mezi stovkami příslušníků orgánů činných v trestním řízení, vykonávajících řádně službu, ale i tak bez naděje na dotažení do pravomocného rozsudku. Dal správný rozměr zprávě, kterou na toto téma vypracovala pro prezidenta republiky Marie Benešová jako jeho neplacená poradkyně: její význam je omezen účelem a ohraničením prostoru působnosti, nelze ji chápat jako oficiální potvrzení, že objednávání trestních oznámení je běžnou záležitostí. Poukázal na vážný problém vyvolávání státními zástupci trestního stíhání osob, jež později soudy zprostily obžaloby, tedy jež zřejmě vůbec neměly být stíhány. Dostal se v tomto směru do polemiky s nejvyšším státním zástupcem, který tvrdil, že ministerstvo nemá správná čísla a problém je ve skutečnosti méně závažný. Jeroným Tejc ale trval na tom, že i v případě správnosti čísel, uváděných Pavlem Zemanem, se beztak jedná o závažný problém, protože trestní stíhání je velmi účinným a nepříjemným zásahem do života obviněných i jejich blízkých, a  také je třeba brát do úvahy rok od roku se zvyšující výdaje na odškodnění obětí nesprávně vedeného trestního řízení. Připustil v této souvislosti, že státní zastupitelství by možná nemělo být součástí moci výkonné, ale zdůraznil, že není naděje, že by kvůli změně jeho ústavněprávního zakotvení došlo ke změně ústavy. Nezdálo se mi, že by mu tento ryze teoretický až filozofický problém dělal velké starosti. Pronesl uklidňující slova o tom, že nehrozí žádná ukvapená reforma justice a státního zastupitelství. Slíbil, že do konce roku ministerstvo vypracuje analýzu stavu justice a státního zastupitelství, která bude východiskem pro přípravu reformních kroků příštích ministrů spravedlností.  

Jeho vystoupení působilo skutečně uklidňujícím dojmem. Musel jsem při něm přemýšlet, proč jej Andrej Babiš dvakrát obešel, když hledal vhodného nositele funkce ministra spravedlnosti. Kdysi jsem slyšel, že vadila jeho sociálně demokratická minulost, ale ta by měla ještě spíše vadit u Marie Benešové, kromě vlastního členství poznamenané vazbou na pana prezidenta, rovněž bývalého sociálního demokrata. Jeroným Tejc jako bývalý advokát ví cosi o tom, jak vypadá trestní řízení v praxi, a má značné politické zkušenosti, které zcela postrádal Jan Kněžínek. Byl náměstkem dvou ministrů spravedlnosti, čili zná úřad, neztrácel by čas seznamováním s jeho chodem. Navíc netrpí sklonem k ukvapenému vynášení soudů a neználkovské tlachavosti, vyvolávající neklid v odborné veřejnosti.

Pavel Rychetský se naproti tomu vznášel ve „velkých“ tématech, která nemají pro bezprostřední praxi výkonu služby justice a státního zastupitelství velký význam, pokud vůbec nějaký mají. Starosti mu dělá částečná neúspěšnost snahy justice o dosažení rovnovážného postavení s mocí zákonodárnou a výkonnou a s tím související nezávislosti. Zdůraznil, že jedinou její zbraní je důvěryhodnost jejích rozhodnutí. Zřejmě nevnímá syrovou skutečnost zneužívání nároku na rovnoprávnost a nezávislost justice k prosazování práva na nadřazování soudců nad ostatní občany a zejména na beztrestnost za přehmaty ke škodě stran řízení. Ostatně je-li zbraní justice důvěryhodnost jejích rozhodnutí, namítám, že její údržbu soudci často  zanedbávají.

Rozumně se vyjádřil k domněnce o možnosti „objednat“ trestní řízení. Upozornil, že se stalo módou podávat trestní oznámení pro cokoli proti komukoli a orgánům činným v trestním řízení nezbývá než je prověřovat. To je situace, která může vyvolat zkratové  vyjádření o možnosti objednat trestní řízení.

Velkou pozornost věnoval také ústavně právnímu začlenění státního zastupitelství do organizační struktury státního aparátu a rozhořčeně poukazoval na absenci pojmu „nezávislost státního zastupitelství“ v ústavě a v zákoně o státním zastupitelství. V tom ohledu se báječně doplňoval s Pavlem Zemanem, trpícím až sklonem k mesianismu. Oba pánové by rádi postavení státního zastupitelství povznesli do výšin, ale neříkají nic o tom, v kterých civilizovaných státech se vyskytují v postavení státního zastupitelství všechny vymoženosti, jichž se domáhají. Zřejmě chtějí jít specifickou českou cestou postupného nadřazení státního zastupitelství nad ostatní subsystémy státní správy. Pokud by se to povedlo, byli bychom na tom hůř než za totality, kdy prokuraturu držel na uzdě aparát KSČ, kdežto dnes je nejvyšší státní zástupce prakticky podřízen přímo pánubohu.

K vystoupení pana předsedy Ústavního soudu podotýkám, že kdo se chce vyjadřovat o problémech organizace justice a státního zastupitelství, měl by rozumět aspoň základním pojmům. Zmatenost, danou nezpůsobilostí odlišovat organizační strukturu od struktury řízení, následně články organizační struktury od stupňů struktury řízení nelze bagatelizovat jako věc sémantického významu. Také senzační objev absurdnosti územní struktury soudnictví, spočívající údajně v tom, že máme okresní soudy, nikoli však okresy, svědčí o přehlížení funkční provázanosti jednotlivých subsystémů státní správy. Územní struktura prvostupňových soudů kopíruje uspořádání státního zastupitelství, které navazuje na logickou strukturu policie, a ta opět na civilní územní správu. Těžiště práce státního zastupitelství spočívá v dohledu nad činností policie v předsoudní fázi trestního řízení. Překrývání jejich územních struktur usnadňuje život oběma složkám. A soudy jsou „spotřebiteli“ produktů součinnosti zmíněných orgánů, je proto logické, že jejich územní struktura na ně navazuje. Právě na tomto místě by se dalo hovořit o sémantickém zmatení pojmů: strůjci územní organizace policie nahradili okresní ředitelství územními odbory. Kdybychom tedy přejmenovali okresní soudy na obvodní nebo územní, pan předseda Ústavního soudu by se už nemusel pohoršovat nad absurdností jejich územní struktury.

Jinou stránkou problému je velikostní nevyváženost soustavy prvoinstančních soudů. To by se mělo řešit, ale nebylo by vhodné soustředěním soudů ztížit občanům přístup k nim.

Ani pohled  Pavla Rychetského na požadavek  zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců nesvědčí o dobrém přehledu ve věci. Lichá je námitka, že v celé státní správě, řídící se zákonem o státní službě, pevná funkční období neexistují a není tedy důvod, proč by měla být zavedena ve státním zastupitelství. Především: povaha činnosti státních zástupců a úředníků civilní administrativy se v mnohém liší. Státní zástupci proto nepodléhají zákonu o státní službě, ale zákonu o státním zastupitelství (ač např. v SRN a Rakousku tomu je jinak, státní zástupci mají status úředníků). Požadavek na zavedení pevného funkčního období se zrodil v době, kdy se po nástupu Jiřího Pospíšila do druhého mandátu začalo intenzivně pracovat na novém zákonu o státním zastupitelství. Mělo to dva důvody. Především na řadě vedoucích míst seděli možná až od Listopadu stále stejní „staří ještěři“ ( terminus technicus Marie Benešové), kteří sice vládli špatně, ale nebylo možné je z jejich pozic vykouřit. Zákon by tento problém vyřešil. Dalším důvodem je poznatek, že vedoucí státní zástupci jsou řídící pracovníci a u těch je rotace ve funkcích podmínkou zachování výkonnosti. Řídící pracovník, který je ve funkci „přes čas“, již nic nového své jednotce nepřináší, jen přežívá. Přesazen do jiného prostředí se musí „restartovat“ a zase funguje dalších pár let na přijatelné úrovni.

Posléze Pavel Rychetský vyjádřil uspokojení nad demonstracemi, jež právě probíhají, jako o důkazu emancipace občanské společnosti.  Zejména jej těší, že u nás jako v jediné evropské zemi  se demonstruje za nezávislost justice, která obvykle nebývá miláčkem davů. Nevšiml si, že u nás to jde bez zapalování aut a jiných projevů vandalismu.

Předseda Ústavního soudu čelil i všetečným otázkám a pochybnostem ze strany moderátora. Mimo jiné kvůli tomu, že u Ústavního soudu leží již tři roky ústavní stížnost proti tzv. lex Babiš. Vysvětlil, že vlastně Ústavní soud neřídí, neboť musí nechat na uvážení soudcům zpravodajům, kdy předloží stanovisko k ústavní stížnosti. Ač se jinak k rozhodnutím soudců Ústavního soudu nevyjadřuje, tentokrát prohlásil, že se stydí za rozhodnutí ve prospěch hoteliéra, který odmítl ubytovat ruské zájemce, kteří odmítli  distancovat se písemně od okupace Krymu.  

Pavel Zeman se především ohradil proti tvrzení Václava Moravce, že připustil možnost objednání trestního řízení. Naopak podle jeho názoru není možné beztrestné objednání trestního stíhání. Hovořil pak pochvalně o „střílení do vlastních řad“, ovšem viníků úplně jiných nepřístojností. Samozřejmě nepřipustil, že takových případů je v poměru k častému výskytu různých ničemností jako šafránu, či dokonce že jeho úřad různé ničemnosti kryje.

Za nejzávažnější považuji vyjádření Pavla Zemana ke konceptu auditorské zprávy Evropské komise, které je obsahově shodné s jinými jeho projevy na jiných místech. Povzbuzován otázkami a narážkami Václava Moravce pan nejvyšší státní zástupce projevil zájem nechat zprávu vyhodnotit vlastními silami státního zastupitelství s cílem prověřit, zda obsahuje informace, které by mohly posloužit jako záminky k podání trestního oznámení. Jako laik považuji jeho vyjádření za nepřijatelné. Zmíněný dokument má nulovou právní hodnotu, neboť se jedná o koncept, který má sloužit jako podklad pro diskuzi s národními orgány. Pokud kolem něj křepčí opoziční politici válečné tance, lze se tomu usmát, neb se pouze usvědčují z hlouposti. Ale právník v postavení nejvyššího státního zástupce by měl vyčkal až na dodání konečné verze dokumentu. Pokud jedná jinak, navozuje riziko, že vyvolá  trestní řízení proti nevinnému člověku nebo firmě. V daném případě dokonce může svým postupem nadělat nepříjemnosti legitimně zvoleným poslancům a jiným ústavním činitelům. Postup, v němž se budou zkoumat informace, o nichž není jisté, že jsou pravdivé, a cílem má být kriminalizace dosud nevinných osob,   je zřejmě nezákonný. Ze souvislostí lze vyvodit, že cílem této taškařice má nejspíš být předseda vlády. Nejvyšší státní zástupce tak směřuje k destabilizaci politických poměrů v zemi, za což by měl být přiměřeně potrestán. Jeho jednání je neslučitelné s postavením nástroje k realizaci trestní politiky vlády.

Nesmíme zapomenout na moderátora. Tentokrát se příliš neprojevoval a ponechal účastníkům debaty právo ztrapnit se sami. Nicméně neodolal pokušení projevit svou domnělou genialitu vyjádřením názoru, že by bylo na místě zrušit okresní soudy a zahajovat prvostupňové řízení přímo na krajských soudech. Občany by asi nepotěšila nutnost kvůli soudnímu řízení cestovat do krajského města i v případě nicotných problémů. Navíc by se smazala současná specializace prvostupňových senátů krajských soudů na závažnou trestnou činnost.

Ale uklidněme se. Marie Benešová bude nejspíš udržovat úřad v chodu, aniž by se pouštěla do „revolučních“ kroků. O vývoji kauzy Čapí hnízdo se bude dovídat z medií stejně jako obyčejní smrtelníci.