Od
posledního pokračování hlavního líčení ze dne 29.ledna 2018
v trestní věci proti manželům
Novotným & spol.
u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před
senátem předsedy Radomíra Koudely, šel život dál jinak než podle rozvrhu
jednání, stanoveného předsedou senátu. Obž. Jarmila Novotná patrně přežila
vynucené zkrácení léčby (viz díl IX) bez viditelné újmy na zdraví, ale pro změnu
onemocněl její manžel, obž. Jaroslav Novotný. Podobně jako před ním jeho
manželka, i on tím překážel chvályhodnému záměru předsedy senátu ukončit proces
co nejrychleji. Podobně jako v případě její nemoci, i teď sáhl pan soudce
po telefonu a pohovořil s ošetřujícím lékařem. Nevím, co si pánové povídali,
nicméně lékař poslal místopředsedovi soudu, pověřenému řízením pobočky, stížnost na pana soudce. V řízení
jde o velké peníze mocného podnikatele v herním byznysu, jenž je zaměstnavatelem
místopředsedovy manželky. Ať pan místopředseda rozhodne o stížnosti jakkoli,
budou jí dotčení lidé vnímat jeho rozhodnutí pod zorným úhlem jeho
zprostředkovaného propojení s panem poškozeným.
Situaci
dále vyhrotily dospělé děti obžalovaných, které podaly návrh na zahájení
kárného řízení s panem předsedou Radomírem Koudelou a nespokojily se jen s oslovením
předsedy Krajského soudu v Brně. Dá se předjímat, že ostatní oslovení
kární žalobci postoupí horkou bramboru do rukou laskavého předsedy Krajského
soudu v Brně Milana Bořka. Platný zákon o řízení ve věcech soudců, státních
zástupců a exekutorů umožňuje stěžovateli, aby si vybral kteréhokoli z kárných
žalobců, ale neukládá zvoleným kárným žalobcům, aby doručený kárný návrh
projednali. Protože stavovská solidarita je základním prvkem myšlení snad všech
kárných žalobců, i neuvěřitelné ničemnosti díky tomu zůstávají beztrestné, a proto
se stále opakují.
Ctím
zásadu, že nemocný patří do postele, nikoli do soudní síně. Proto si jako laik
myslím, že zdraví obžalovaných mělo mít přednost před úsilím o rychlé skončení
procesu. Nicméně jak zásahy pana soudce tak i lékařova stížnost mě překvapily,
protože jinak se Radomír Koudela k účastníkům řízení chová přívětivě a
udržuje v soudní síni pohodovou atmosféru, zcela nepřiměřenou hrozícím
vysokým trestům. Během dlouholetého vysedávání v soudních síních jsem
poznal vydařené jedince, kterým by hospitace v jeho soudní síni prospěla.
Viděli by zde, že soudit lze i bez ponižování a stresování stran řízení,
samozřejmě jen do té chvíle, než jinak slušný soudce vybočí z obvyklých kolejí.
Soud
se tentokrát zabýval čtením některých dosud neprojednaných listinných důkazů a
konečnou inventurou nevyřízených návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Senát
nakonec rozhodl o zastavení dokazování, což předseda senátu odůvodnil tak, že
soud nemá povinnost projednat všechny navržené důkazy, má-li jich dost, aby
mohl bez jakýchkoli pochybností věc posoudit. Jako laik soudím, že odmítnutím
požadavku obhajoby na opakovaný výslech poškozeného Pavla Buráně se připravil
soud o výhodu až luxusní úrovně shromážděných důkazů, ale stejně jich má dost.
Neměl-li jich na začátku řízení tolik, aby se rozhodl vrátit věc žalobci k došetření,
v současnosti nouzí rozhodně netrpí.
Došlo
tedy na závěrečné řeči. Má-li čtenář dobře rozumět tomu, co budu vyprávět dál,
měl by být obeznámen s informacemi o vyšetřovaném skutkovém ději. V kostce
jde o to, že poškozeného Pavla Buráně měla při cestě domů na silnici zastavit
trojice falešných policistů, nejspíš Ukrajinců, kteří jej dopravili do domu
obžalovaných Novotných. Tam ho únosci pod hrozbou pistolí a injekční stříkačkou
přinutili, aby podepsal připravené listiny, jimiž přijal likvidační závazky.
Kdo by chtěl vědět více, nechť laskavě nahlédne do výchozího článku
seriálu na mém bloggu.
Nejvýznamnější
byly závěrečné řeči žalobce Petra Matouška a hlavního obhájce obžalovaných
Novotných Filipa Opatřila. Oba si uvědomovali a oba o tom mluvili, že motivaci
k zaranžování žalovaného skutkového děje by mohli mít jak obž. Jaroslav
Novotný, tak pošk. Pavel Buráň. Jaroslav Novotný by mohl usilovat, aby přiměl
pana poškozeného k splacení obrovského dluhu, naproti tomu Pavel Buráň by se
zbavil nepříjemného věřitele. Obhájce správně upozornil, že výchozí dluh nezpochybňuje
ani pan poškozený, takže jeho mandant by nedosáhl ničeho navíc násilným
vymáháním čehosi, co by nakonec stejně dostal cestou občanskoprávního řízení. Od rozdílnosti možné motivace obou soupeřů
lze odvodit dvě verze příběhu: jinou
podle žalobce, jinou podle obhajoby, skutek se stal nebo nestal.
Jako
obvykle jako první promluvil žalobce. Upřímně řečeno, byl jsem stručností jeho
argumentace překvapen. Přestože jde o velmi složitý skutkový děj a obhajoba v průběhu
jednání důkazy obžaloby nemilosrdně napadala, nepouštěl se do podrobností. Klíčovým
argumentem pro něj byla úvaha, že listiny, které obžalovaní Novotní předestřeli
poškozenému k podpisu, obsahovaly ujednání, jež byla pro něj tak
nevýhodná, že by na ně nemohl přistoupit, kdyby nebyl vystaven násilí. Jinak
všechna svědectví a důkazy, jež předložila strana žalující, jsou podle jeho
tvrzení bezchybné a prokazují to, co žalobce očekává. Nicméně překvapil návrhem,
aby soud zprostil obžaloby „únosce“ Matěje Janečku,
protože jej usvědčuje pouze poznání pošk. Pavlem Buráněm, což je osamělý důkaz.
Fascinuje
mě názor, že splacení dluhu je škodou, způsobenou dlužníkovi.
Na
tomto místě si dovolím vsuvku, za kterou
mě nepochválí ani žalobce, ani obhájci. Podle výpovědi Pavla Buráně v domě
Novotných se k trojici zakuklených únosců přidal čtvrtý, který se choval,
jako by byl vůči nim nadřazený. Policie měla potíže identifikovat trojici ze
silnice a dosud nedokázala vysvětlit, jak se dostala k oněm dvěma Slovákům
a jednomu Rusovi s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, které
předestřela místo původně hledaných Ukrajinců, ale o toho čtvrtého se nikdo
nezajímal a jeho existence není vůbec doložena ani vyvrácena, o totožnosti nemluvě.
Narušuje to konstrukci obžaloby.
Návrh
žalobce na zproštění „únosce“ Matěje Janečky je dalším narušením konstrukce obžaloby
a jak se čtenáři dočtou níže, tímto to neskončilo. Nebude-li se soud držet
povinnosti pracovat jen s ověřenými skutečnostmi, možná mu zůstane ze
čtveřice zakuklenců aspoň a pouze Rus Artur Žilin. Ten se ale měl v kritický
den zotavovat doma z utrpěného otřesu mozku.
Přestože
si žalobce jistě uvědomil, že oslabil sílu argumentů obžaloby, zakončil svou
řeč navržením trestů: 6 let odnětí svobody a peněžitý trest 5 milionů Kč pro
manžele Novotné, 5 let odnětí svobody pro zbylé „únosce“.
Naproti
tomu Filip Opatřil, hlavní obhájce manželů Novotných, mluvil dlouho a podrobně.
Upozornil především na to, že výroková věta obžaloby neodpovídá nárokům trestního
řádu, neboť obsahuje pouze obecná obvinění, která nejsou doložena bližším popisem.
Tak např. obž. Jaroslav Novotný měl najmout „únosce“, ale toto tvrzení není podloženo
žádným důkazem a „únosci“ trvají na tom, že jej poprvé v životě viděli až
u soudu. Nebo obž. Jarmila Novotná měla plánovat tuto akci, ale neuvádí se kdy,
jakým způsobem a s kým to měla dělat.
Dále
Filip Opatřil nenechal v důkazním aparátu obžaloby kámen na kameni. Napadl
nezákonnost důkazních opatření: nařízení odposlechů telekomunikačních
prostředků, rekognic, provedení důkazu pachovou stopou i quasivyšetřovacího
pokusu, provedeného pod řízením zmocněncem poškozeného. Rozebral nesrovnalosti ve výpovědích svědků, kteří měli vidět přepadení
pana poškozeného na silnici, a věnoval pozornost rozporům ve výpovědích pošk.
Pavla Buráně. Poukázal na pochybnosti znalců o drobných zraněních na těle
poškozeného jako o stopách špatného nakládání „únosců“ s ním. Zdůraznil,
že „zakuklence“ kromě něj nikdo neviděl a svědkyně, která seděla v autě před
domem, viděla pana poškozeného přijet a vstoupit do domu svobodně a bez
doprovodu. Připomněl zásadní nedostatky v postupu vyšetřujících orgánů a
zřejmě nestandardní vztahy mezi panem poškozeným a policisty.
Upozornil,
že vyhovění obžalobě je možné pouze popřením věrohodnosti nejen obžalovaných,
ale všech svědků obhajoby. Posléze připomněl soudci zásadu „in dubio pro reo“.
Z dalších
výpovědí mě zaujala závěrečná řeč zmocněnce poškozeného, bývalého vojenského prokurátora
Petra Dítě. V průběhu celého řízení bylo na jeho výkonu vidět, že je „ze
staré školy“, důkladně vycvičený k výkonu profese. Aktivitou zastiňoval
žalobce Petra Matouška (tím nechci říci, že žalobce něco zanedbal). Vehementně
usiloval o usvědčení obžalovaných, ač vyjadřování k otázkám viny a trestu
mu nepříslušelo. Postaral se o provední
quasivyšetřovacího pokusu, který měl dokumentovat nakládání s panem
poškozeným při přepadení. Sloužil Pavlu Buráňovi s maximálním nasazením. K závěrečné
řeči přistoupil vědom si omezení svého
území, na které ho ostatně předběžně upozornil předseda senátu. Omezil se proto
na zdůvodňování nároků svého mandanta na odškodnění za nemajetkovou újmu. Neodpustil
si přesto aspoň poznámku, adresovanou předsedovi senátu, že jej „svrbí jazyk,
ale…atd“. Písemné vyhotovení své řeči podal předsedovi senátu s úlisným úsměvem
a vysvětlením, že při ústním vystoupení se držel omezení, ale v písemném vyhotovení
šel dále. Předseda senátu přijal elaborát s širokým chápavým úsměvem. Jako laik soudím, že pan soudce přijetím této
písemnosti popřel svou nestrannost a porušil zákon. Trestní řízení soudní je ze
zásady veřejné a ústní. Písemné vyhotovení závěrečné řeči pana exprokurátora
zřejmě obsahuje vyjádření k otázkám viny a trestu, k němuž nebyl oprávněn,
ale jeho text nebyl pronesen ústně a nebyla s ním seznámena obhajoba.
Zlatým
hřebem programu, jenž by nepřekvapil jako součást pořadu Možná přijde
kouzelník, ale zde zapůsobil jako rána z děla, byla závěrečná řeč „únosce“
Roberta Sádeckého, kterého kromě poznání Pavlem Buráněm usvědčuje pachová
stopa, zanechaná na umytém sedadle auta v místě, na kterém po něm měl
sedět pan poškozený. Pan obžalovaný se věnoval vývoji jeho usvědčování Pavlem
Buráněm, který jej označil za nejaktivnějšího z „únosců“ a obvinil ho, že jej
škrtil ocelovým drátem s úchyty. Popsal jej jako štíhlého muže (souhlasí),
vysokého přibližně 180 cm (skutečnost je 172 cm), šlachovitého. Poznatek o
šlachovitosti vysvětlil tím, že viděl jeho holé ruce. V tomto bodě pan
obžalovaný povstal, vyhrnul si dlouhé rukávy na obou rukou až po ramena: jeho
ruce pokrývá po celé ploše husté tetování, které by Pavel Buráň nemohl
přehlédnout, ani by na ně nezapomněl.
Toto
„kouzelnické číslo“ odlehčilo atmosféru v soudní síni, která byla přece
jen stísněnější než obvykle, neboť na obžalované působilo vědomí, že se
neodvratně přiblížil rozsudek.
Soud
vyhlásí rozsudek v pátek 29. března 2018 v 10:00 za neúčasti většiny
obžalovaných. Rozsudkem se nám dostane poučení, jakou váhu má zásada „in dubio
pro reo“.