HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU IX.

Po přestávce, vynucené onemocněním pí. obžalované Jarmily Novotné, pokračovalo dne 29.ledna 2018 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, dokazování v trestní věci proti manželům Novotným & spol., obžalovaným kvůli únosu a vydírání poškozeného Pavla Buráně. Bledost paní obžalované svědčilo o tom, že návrat k soudu uspěchala. Řídíc se zásadou, že svoboda je správně pochopená nutnost, vyšla zřejmě vstříc zájmu předsedy senátu o rychlé ukončení řízení.

Z obecného hlediska snaha předsedy senátu dovést hlavní líčení k rozsudku bez zbytečných průtahů je sympatická a bohužel nikoli běžná. Neměla by ale obžalovaným přinášet utrpení a neměla by jít na úkor úplnosti dokazování.

Náplní dne bylo přehrávání vybraných hlasových a obrazových záznamů. Mezi odposlechy telefonních rozhovorů zaujaly záznamy komunikace mezi pošk. Pavlem Buráněm  a původním vyšetřovatelem Liborem Zapletalem, naznačující možnost jejich blízkého vztahu.

Zajímavější byly odposlechy spontánních telefonických rozhovorů členů rodiny obžalovaných, reagujícících na návštěvu Pavla Buráně v jejich domě v kritický den 7. října 2014 a na některé události z vyšetřování. Jejich účastníci samozřejmě o odposlouchávání nevěděli, proto se bavili  zcela bezstarostně. Ani slůvko nenaznačuje, že by věděli o údajném násilí, spáchaném na panu poškozeném, ač by o něm vědět museli, pokud k němu skutečně došlo.

Poněkud trapně působily nahrávky z pitky pana obžalovaného Jaroslava Novotného s Pavlem Buráněm po podpisu smluv, které bez vědomí společníků pořídila dcera paní obžalované Novotné. Nicméně jsou dokladem o události, která se mi zdá až neuvěřitelná: o nestřídmém zapíjení podpisu smluv, vynuceném na Pavlu Buráňovi hrozbou zastřelením, zdvojeném injekcí neznámé tekutiny do krku. Pavel Buráň se nikdy nezmínil, že by pozvání k pitce přijal pod nátlakem nebo ze strachu z dalšího násilí.

Na tomto  místě se rozčílil zmocněnec pana poškozeného. Upozornil, že Jaroslav Novotný na nahrávce tvrdí, že nechce nic navíc proti majetku Pavla Buráně, ale ve skutečnosti dnes již hodnota pohledávky obžalovaného dosáhla částky 774 milionů Kč. Poznamenávám, že to je obrovská suma, která jistě motivuje pana poškozeného, aby se bránil všemi dostupnými prostředky.

Pan soudce v souladu s jedenáctým přikázáním „mne neoblafneš“  přijal s nedůvěrou nahrávku rozhovoru pana obžalovaného s údajným vyjednávačem  Pavla Buráně o snížení pohledávky. Pořídil ji bez vědomí a souhlasu účastníků svědek J.K., zmiňovaný  již dříve. Podle jeho vysvětlení měl vyjednávač navrhnout panu obžalovanému, aby jeho mandantovi prominul část dluhu a měl tvrdit, že odměnou za vyhovění by bylo zastavení trestního stíhání. Jednající údajně seděli u stolu sami. Nahrávka zaujala předsedu senátu natolik, že si ji opakovaně přehrál přes sluchátka a při jejím  poslechu  uslyšel další hlas. Mimo to si všiml, že nabídka na zastavení trestního stíhání na ní výslovně nezazněla. To ovšem její hodnotu pro obhajobu snižuje. Předložení nabídky zastavení trestního stíhání by totiž  bylo možno hodnotit jako pokus o podvod, neboť poškozený nemá zákonný  nástroj k zastavení trestního stíhání. Nahrávka poputuje k policejním specialistům k přezkoumání, zda není  zmanipulovaná.

Mezi soudcem a obhajobou zajiskřilo při předvedení  utajeně pořízené videonahrávky  rozhovoru výše zmíněného svědka J.K. s pošk. Pavlem Buráněm. Svědek na ní vyslovil domněnku, že vyvolání vyšetřování proti manželům Novotným jej stálo hodně peněz. Poškozený mu to vyvrací s tím, že dal policistům „pouze tři melouny“, což upřesňuje, že to bylo k Vánocům a každý meloun měl jinou barvu. Pak dodává, že policistům pouze  nosil „balíčky klobásek“ a motivoval je ke spolupráci příslibem dobrého zaměstnání po odchodu  ze služby u PČR. Obhajoba vykládá obsah videozáznamu tak, že pan poškozený korumpoval policisty, kteří prováděli vyšetřování k jeho trestnímu oznámení. Pan předseda naproti tomu namítá, že z nahrávky nikterak nevyplývá, že klobásky dostávali právě policisté, vyšetřující tento případ – jako kdyby obdarovávání jakýchkoli jiných policistů bylo v souladu s etikou a právem. Nemohu si odpustit poznámku, že žádný z účastníků sporu si nevšiml drobného slůvka „tým“ (spisovně „těm“): Pavel Buráň uvádí, že klobásky nosil „tým  policistům“. Protože před tím mluvil výslovně o vyšetřovateli Liboru Zapletalovi a vyšetřování proti manželům Novotným, slůvko „tým“ nasvědčuje tomu, že klobásky dostávali také  policisté, kteří se podíleli na prověřování Buráňova trestního oznámení.

V každém případě soudím, že obdarovávání policistů klobáskami a jejich motivování příslibem dobrého zaměstnání se vymyká z představy o standardním vztahu účastníka trestního řízení k policistům. Je proto v rozporu s výpovědí pana obžalovaného před tímto soudem, v které na přímou otázku předsedy senátu prohlásil, že  nemá nestandardní vztahy k policistům. V této věci údajně probíhá pod dozorem Okresního státního zastupitelství ve Zlíně prověřování podezření, že Pavel Buráň poskytl soudu nepravdivou výpověď. Nevšiml jsem si, že by se obhajoba důrazně dožadovala, aby si soud vyžádal zprávu OSZ o stavu vyšetřování.

K oběma výše uvedeným důkazům dodávám laický závěr, že sice poškozují důvěryhodnost  pana poškozeného, ale současně i svědka J.K.  

V závěru jednání pan předseda oznámil, že počítá s možností, že při pokračování hlavního líčení dne 23.února 2018 může dojít k ukončení dokazování a vyzval strany, aby si připravily závěrečné řeči v písemné podobě. Předjímám, že v této souvislosti může dojít k nedohodě mezi předsedou senátu a obhajobou, pokud by měl být soudem zmařen výslech svědka-znalce z oboru zdravotnictví, kterého soud původně přijal, ale z organizačních důvodů zastavil jeho příjezd dne 22.ledna 2018. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost obecného soudu v případě zásadního nesouhlasu mezi znaleckými posudky obstarat revizní posudek. Domnívám se, že nestranný soudce by měl vyhovět obhajobě, pokud by trvala na výslechu jeho autora.

V každém případě tento bizarní proces spěje k blízkému závěru, jenž bude zkouškou účinnosti zásady in dubio pro reo, které prvostupňoví soudci podle mé omezené zkušenosti dbají jen zřídka.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 8

Hlouček obhájců, čekajících u Městského soudu v Brně na vpuštění do soudní síně č. 2, kde mělo před senátem předsedy Michala Kabelíka pokračovat hlavní líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol., si krátil chvíli dohady, zda konečně přijdou  klíčoví svědci Jan Doležal a Martin Valentovič a zda neodepřou výpověď. Obavy z odmítnutí výpovědi nebyly bezdůvodné: opíraly se o informace z jiných řízení, v kterých zmínění pánové účinkovali. Po zahájení hlavního líčení se pak advokátům  dostalo potěšující informace, že se konečně podařilo s oběma svědky navázat spojení. Oba jsou na cestě, nicméně nedorazí včas: Jan Doležal se musí zúčastnit jiného soudního řízení, v němž má postavení obžalovaného, a dostaví se až po skončení jednání. Martin Valentovič podal zprávu, že se mu cestou porouchalo auto a čeká na odtahovou službu. Určitě se ale dostaví později nebo v náhradní lhůtě.

Pružný předseda senátu se rozhodl vyplnit uprázdněný časový prostor čtením listinných důkazů. Z hlediska veřejnosti se dalo očekávat několik hodin nudy. Tentokrát ale zpestřily tuto část jednání vzrušené odborné diskuse. Nejrozsáhlejší vyvolal SAZ, který si stěžoval, že soud neodeslal vyšší instanci stížnost proti nevyhovění procesního návrhu obhajoby. Přidali se obhájci, předseda senátu i  žalobce, mezi nimiž pak kolovaly protichůdné názory. Spouštěčem jejich střetu bylo usnesení senátu Michala Kabelíka, kterým prodloužil SAZ vazbu. Pro potřebnost jeho ponechání ve vazbě předstižné použil mimo jiné jako argument tvrzení, že pan obžalovaný dehonestoval různými způsoby brněnskou justici (v širším pojetí slova, čili včetně státního zastupitelství), čímž se dopouštěl trestného jednání a je nutné ho nechat za mřížemi, aby nepokračoval. Ze souvislostí  vyplývá, že SAZ měl opakovaně znevažovat  soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a státního zástupce VSZ Olomouc Aleše Sosíka. V tom ovšem může pokračovat, kdykoli jej eskorta těžkooděnců přivede k hlavnímu líčení nebo kdykoli se dostaví dobrovolně. V obžalobě ale o tomto údajném prohřešku není ani zmínka, což asi není náhoda. Pokud by totiž soud uznal, že se SAZ  napadáním zmíněné dvojice dopustil  přečinu, postižení by se dostali do postavení poškozených a museli by se z řízení vyloučit. Obhájci využili zřejmého přehlédnutí této drobnosti a podali návrh na odnětí věci zdejšímu soudu a její přenesení k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Vyhovění je možné, protože oba zmiňované soudy jsou věcně příslušné. Soudce Michal Kabelík podnět zprvu vyhodnotil jako výhradu podjatosti a zamítl jej. Obhájci pak věc předložili Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. Předseda senátu se snažil debatu ukončit tvrzením, že by měla místo v akademickém prostředí. Podivoval se, zda si pan obžalovaný a jeho  obhájci uvědomují, že výsledkem vyhovění návrhu by bylo vrácení hlavního líčení na  úplný začátek. Zřejmě je ale od záměru neodradil. Bude-li chtít odebrání věci zabránit, nebo aspoň potlačit účinky argumentace obhajoby, při dalším vazebním řízení se bude muset zdržet uplatnění domnělého hříchu SAZ pro odůvodnění jeho beztak nesmyslného držení ve vazbě předstižné. A vazba útěková u obžalovaného, který složil kauci 150mil.Kč a kdekoli mimo území ČR  mu hrozí nebezpečí ze strany Íránské islámské republiky, je dle mého laického úsudku v rozporu se zdravým selským rozumem.

Dalším, byť ne tak rozsáhlým jablkem sváru, které přihodil do hry obhájce Roman Jelínek, bylo označení odevzdávání policii odměn svědků -spolupracovníků PČR za předstíraný převod peněz. Pod tímto pojmem se obvykle skrývá předání peněz v majetku státu podezřelému a až na odůvodněné případy je vykonávají policejní agenti. Svědci Jan Doležal a Martin Valentovič ale policejními agenty nejsou, ani být nemohou, spíše jde o cynické provokatéry, kteří si spoluprací s policií zajišťovali beztrestnost. Peníze byly majetkem soukromým, nikoli státním a nešly přes svědky k panu obžalovanému, ale v opačném směru.

Tyto intelektuální hrátky skončily v odpolední části jednání s příchodem svědka Jana Doležala. Obecný popis jeho úlohy v tzv. zločineckém uskupení jsem popsal v druhé části seriálu.

Obavy, že svědek nebude vypovídat, se nevyplnily, což asi nepotěšilo některé z přítomných. Uvedl se vysvětlením, že soud, jehož se zúčastnil, je v pořádku, neboť je nevinný. Pak ale upřesnil, že se jednalo o zahajovací stání hlavního líčení.  Vypovídal ochotně, s podrobnostmi, a sděloval věci  nevídané, neslýchané.

Popsal poměrně podrobně průběh své činnosti ve prospěch tzv. zločineckého uskupení, jež vyvrcholila podáním trestního oznámení na policisty, kteří vyšetřovali jednání SAZ. Věnoval přitom velkou pozornost úloze „operačního důstojníka“ uskupení,  „právníka Ondry“. Dříve se s ním nikdy osobně nesetkal a nenapadlo ho, že by mohl sedět vedle svého advokáta v řadě pro obhájce. Netuším, jak se  spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera cítil, když slyšel popis své činnosti z jeho úst, ani nevím, co se odehrávalo v hlavě Jana Doležala, když nepřipraven najednou stál tváří v tvář proti muži, kterého právě vylíčil v nejošklivějších možných barvách. Důležité je, že z jeho výkladu vyplývá, že již krátce po navázání styku s Ondřejem Kučerou se obrátil na policii, které pak odevzdal jidášský groš, vyplacený za pokus o údajné očernění policistů. Lze se proto domnívat, že podání trestního oznámení na policisty již mohlo probíhat pod kontrolou policie, která mohla zabránit postoupení věci na GIBS. Její přístup k činnosti Jana Doležala zavání podezřením, že svědka vědomě použila jako provokatéra. Výslech Jana Doležala se z časových důvodů nepodařilo dokončit.

Přestože hlavní líčení je v podstatě smutná záležitost, někdy se v soudní síni odehraje i úsměvná příhoda. V tomto případě k tomu došlo při jednání o zajištění tlumočníka ze slovenštiny pro výslech Martina Valentoviče. Tlumočnice z angličtiny, která zprostředkuje komunikaci mezi SAZ a soudem, nemá oprávnění k tlumočení ze slovenštiny. Jednalo se proto o její nahrazení tlumočníkem, oprávněným nejen k tlumočení z češtiny do angličtiny a zpět, ale znalého i slovenštiny. V této situaci se SAZ projevil jako deus ex machina: aby se nemusel obejít bez své současné tlumočnice, demonstrativně se vzdal nároku na tlumočení ze slovenštiny. Zdá se, že jde o drobnost, která nestojí za zaznamenání, ale je zajímavá právě proto, že kdysi se SAZ snažil tlumočnice zbavit. Hrany se obrousily. Kladný vývoj mezilidských vztahů vždy zasluhuje zaznamenání a ocenění.

Následující den byl vyhrazen pro výslech dalšího policisty, vyšetřovatele F.K. Před ním se ale přihlásil o slovo k prohlášení obžalovaného SAZ. Ve vystoupení se pak dožadoval procesní rovnosti svého postavení v poměru ke způsobu, jakým soud nakládá s žalobcem. Podle trestního řádu je žalobce jen jednou ze stran řízení, bez nároku na privilegia v postavení proti obžalovanému. Papír ovšem snese všechno a skutečnost bývá jiná. Senát vyslechl prohlášení pana obžalovaného bez přerušování a následných výtek.

Jako laikovi se mi nároky pana obžalovaného jevily jako oprávněné a v souladu s právem. Další vývoj ale ukázal, že reálná hodnota jeho vystoupení měla povahu hrachu, házeného na zeď. Následný výslech svědka-poškozeného byl důkazem, že postavení žalobce v hlavním líčení deformuje zvykové právo v neprospěch obžalovaného.

Po promluvě SAZ přistoupil k pultíku pro strany řízení policista F.K. Předseda senátu jej nevyzval k pronesení úvodního výkladu, ale rovnou začal s výslechem. Vedl jej zejména k objasnění jeho profesní dráhy a úlohy v tomto řízení. Pak jej předal státnímu zástupci a posléze obhájcům a obžalovanému SAZ.

Při výslechu obhájci a obž. SAZ  se ukázalo, že policistovi působí potíže přeorientovat se z nadřazeného postavení vyšetřovatele do podřízené role svědka. Bylo to patrné zejména při výslechu, vedeném SAZ. Svědek se v tomto ohledu poněkud odlišoval od svého kolegy, vyslýchaného dne 9.ledna 2018.

Obhájci a SAZ směřovali své otázky k choulostivým místům obžaloby. Především je zajímalo vše, co se týkalo svědka Petra Pfeifera, nejdříve sama skutečnost, že na počátku vyšetřování k „daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně, se PČR zajímala právě o něj, nikoli o SAZ. Dále se zabývali skutečností, že ze spisu zmizely dokumenty, týkající se právě vyšetřování proti Petru Pfeiferovi a posléze rozvíjeli domněnku, že policie poskytuje ochranu některým osobám, které právě podle Pfeiferova sdělení měly zpronevěřit obrovské částky z výnosů z trestné činnosti. Svědek-policista tazatele neuspokojil, protože některé věci považoval za nemožné nebo o nich nevěděl. Jméno policisty, který měl ze Znojma odvézt 24 šanonů materiálu, týkajícího se Petra Pfeifera, mu nic neříkalo. Jak jsem zmínil dříve, obhájci mají několik ověřených kopií listin, jež ve spisu kdysi nepochybně byly, ale zmizely.

Tento způsob vedení výslechu se nelíbil žalobci, který vznášel opakovaně námitky aniž by předem požádal předsedu senátu o  udělení slova. Jen při výslechu, vedeném obhájcem Romanem Jelínkem, vystoupil takto devětkrát a vstupoval i do řečí obhájkyně Aleny Kojzarové a zvláště SAZ. Dráždil tím SAZ, který se několikrát marně snažil o udělení slova k přednesení námitky. Nespokojen byl i jindy pohodový předseda senátu, který opakovaně  projevil nevoli mimikou a někdy i slovně. Inspirován srovnáním s děním při prezidentském duelu prohlásil SAZ za demagoga. Je ale možné, že odchylnost jeho chování od běžných projevů byla odrazem nějakých zdravotních potíží. Působil totiž dojmem, že je nachlazený.

V každém případě obhajoba v této části hlavního líčení poukázala na některé prvky předžalobní části řízení, zpochybňují korektnost vyšetřování v obou kauzách, v nichž SAZ zaujímá postavení hlavního obžalovaného. Vyvolala tím nervozitu předsedy senátu i žalobce.

Jednání  bude pokračovat dne 12.února 2018.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU VIII.

Dne 22.ledna 2018 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, dokazování v trestní věci proti manželům Novotným & spol., obžalovaným kvůli únosu a vydírání poškozeného Pavla Buráně.

Před soud předstoupili svědci, navržení obhajobou. Jako první manželský pár přátel obž. Artura Žilina, kteří svědčili, že v den spáchání žalovaného trestného činu jej navštívili v jeho obydlí, kde se zotavoval z následků otřesu mozku. Při jejich výslechu se opět  uplatnil vliv jedenáctého přikázání „mne neoblafneš“ na myšlení předsedy senátu. Svědci se museli vypořádat se sítí všetečných otázek,  do jejichž odpovědí by se zcela jistě zapletli, pokud by lhali. Každý z manželů byl samozřejmě vyslýchán samostatně, což soudci Koudelovi umožnilo jejich odpovědi mezi sebou porovnávat a případně je zpochybnit dalším dotazováním. Svědci byli v obtížném postavení, protože od popisovaného děje uplynuly více než tři roky a požadovalo se po nich vysvětlení každé nejasnosti a zdůvodnění, proč si pamatují datum kritické události, ale jiné děje nedokázali datovat tak přesně nebo na ně vůbec zapomněli.

Soudce Radomír Koudela vede výslechy přímo virtuozně, až dotěrně. Nejsem si ale jist, zda je  stejně horlivý při všech výsleších bez rozdílu. Až se z odůvodnění rozsudku dovíme, do jaké míry svědkům uvěřil, budeme vědět, jak hluboko má v mysli zakotvenou zásadu in dubio pro reo.

Obhajoba očekávala, že zlatým hřebem programu bude výslech kriminalisty, bývalého příslušníka Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který měl vyšetřovatelům případu sdělit, že jednoho z obžalovaných najal pro účast na únosu pošk. Pavla Buráně organizátor známé totožnosti. Před soudem ho  označil za „velkou rybu“ kriminálního prostředí. Obhájci by samozřejmě rádi věděli, jak se k této informaci dostal. Opakovalo se pak něco podobného, co jsem nedávno popsal ve zprávě  o výslechu vyšetřovatele v  hlavním líčení u Městského soudu v Brně : oba vyslýchaní mají zřejmě potíže s pamětí. Žádná použitelná informace z výslechu nevzešla.

Zpráva o organizátorovi, který měl najmout jednoho z obžalovaných, je velmi  zajímavá. Není divu, že se obhájci chtěli dovědět více. Spíše je zvláštní, že nezaujala žalobce: zmíněný muž by mohl svědectvím rozbít alibi obžalovaných únosců a jako vedlejší účastník žalovaného trestného činu měl šanci skončit rovněž na lavici obžalovaných. Na druhé straně mohl poskytnout informace, které by pomohly obžalovaným. Ani soud ani stranu žalující jeho nepřítomnost v soudní síni zřejmě nikterak nezneklidňuje. Oba případy neúspěšných výslechů policistů vzbuzují podezření, že policie někdy zajišťuje kriminálníkům beztrestnost výměnou  za pomoc při usvědčování zájmových osob. V každém případě opomenutí tohoto zdroje informací je další z více podivností v postupu policie při vyšetřování tohoto případu.

Na závěr jednání předstoupila před soud bývalá hospodyně obž. Novotných, která vypověděla, že v kritickém roce 2014 pošk. Pavel Buráň občas navštěvoval obžalované v jejich domě. Samozřejmě nevěděla, o čem s nimi hovořil. Smyslem jejího výslechu bylo zpochybnění tvrzení pošk. Pavla Buráně, že v uvedeném období nevedl s obž. Jaroslavem Novotným  žádnou komunikaci.

Další pokračování hlavního líčení se má uskutečnit v pondělí 28.ledna 2018.

ZÁKONODÁRCI A PRÁVO

Sněmovna má za sebou rušné dny jednání o důvěře vládě Andreje Babiše a o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Všem bylo vše předem jasné: kdo nevěří na zázraky, neměl pochyby o  tom, že vláda důvěru nedostane a páni poslanci budou vydáni. Kdyby se o  těchto záležitostech jednalo bez rozpravy, výsledek by byl stejný jako po mnoha hodinách mlácení prázdné slámy, jež jsme mohli sledovat v přímém přenosu. Poslanci si to mohou dovolit: neodpovídají voličům za efektivitu využití svého času.

Přebujelá rozprava k oběma tématům bohužel odhalila pozoruhodně nízkou úroveň právního povědomí některých poslanců. Zarážející byla např. výtka zkušeného politika Zbyňka Stanjury ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi, že nezastavil trestní stíhání Aleny Vitáskové, kterou právě Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Pan poslanec by za dlouhou dobu svého  působení v politice komunální  i vrcholové už mohl mít základní vědomosti o pravidlech fungování justice. Proto překvapuje, že  si jaksi nevšiml, že od doby, kdy se průběh procesu s Heliodorem Pikou denně projednával v kanceláři ministra včetně konzultací rozsudku, se poměry podstatně změnily. Ministr spravedlnosti by  mohl vystoupit na podporu Aleny Vitáskové pouze stížností pro porušení zákona, ale tu může podat až proti pravomocnému rozsudku. Vrchní soud v Olomouci mu ale naštěstí neposkytl příležitost. Hypoteticky by mohl uvažovat o kárném řízení se soudcem Alešem Novotným, který vědomě uložil Aleně Vitáskové krutý trest bez ohledu na nedostatek důkazů. Kárný soud by ale jeho žalobě patrně nevyhověl, protože soudcovský komunita vnímá nezávislost justice jako právo dopouštět se přehmatů zcela beztrestně.

Pozoruhodný byl i názor horlivé bojovnice za nevydání pánů poslanců Babiše a Faltýnka, poslankyně Taťany Malé, že by se odsunutím jejich vyšetřování o čtyři roky asi nic nestalo. Samozřejmě by se stalo. Čím větší je časový odstup od činu k zahájení vyšetřování, tím je menší pravděpodobnost, že se věc podaří objektivně objasnit. Mimo to páni poslanci jsou jen dvěma jednotlivci v celé  skupině obviněných. Policie by nemohla kvůli jejich nevydání odročit o  čtyři roky celé řízení, ale vyšetřování v případě jejich vyjmutí ze souboru obviněných by bylo neúplné a mohlo by vést k nesprávným závěrům. Posléze je třeba připustit hypotetickou možnost uplatnění katastrofického scénaře, podle něhož by paní Monika Babišová byla odsouzena k nepodmíněnému trestu a její imunitou chráněný manžel by jezdil za ní na návštěvy do některé z ženských věznic. Andrej Babiš se ovšem navzdory horlení poslankyně Malé projevil jako chlap a hlasoval pro své vydání. Imunita by ale také svazovala ruce státnímu zástupci, který by nemohl po projednání podaných stížností proti sdělení obvinění případně rozhodnout o vrácení věci policii k došetření nebo dokonce k zastavení trestního stíhání. Čili nevydání by bylo ochranou – neochranou. Námitka poškození prestiže České republiky přítomností trestně stíhaného politika ve vládě by nevydáním k trestnímu stíhání nezanikla, neboť sdělení obvinění by nepozbylo platnost. Naopak nevydání pánů poslanců by zpochybnilo povahu České republiky jako právního státu, neboť by prozradilo nadřazení politické moci nad právo a spravedlnost.

Za pozornost stojí také způsob, jakým poslanci nakládali se zprávou OLAF. Spoléhajíce se na to, že nezáživný text se nestane masově rozšířenou četbou, někteří z nich ji vydávali za důkaz opodstatněnosti trestního oznámení proti Andreji Babišovi. OLAF se ale zabýval nabyvatelskou společností jako subjektem správního práva a dospěl k pochybnostem o jejím právu na získání subvence nikoli hlavně kvůli akcionářské struktuře, ale kvůli její  nepřehlédnutelné ekonomické provázanosti s Agrofertem. Není zde nic, o co by se mohla opírat domněnka o trestné činnosti osobně Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Pokud je zde řeč o pochybení jednotlivců, pak se jednalo výlučně o manažery společnosti, což odpovídá skutečnosti, že operativní řízení akciové společnosti nevykonávají akcionáři, ale management. Zpráva by mohla posloužit jako popud k trestnímu stíhání předmětné akciové společnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který ovšem v době přiznání dotace ještě neexistoval. Lze z ní vyvodit, že přiznáním dotace patrně došlo k správnímu deliktu, v jehož pozadí se může i nemusí skrývat trestné jednání. Nezbývá než poukázat na skutečnost, že ekonomická provázanost společnosti Farma Čapí hnízdo a.s. musela být zřejmá z předloženého projektu a měli ji také vidět auditoři, kteří využití dotace opakovaně zkoumali. Zdá se proto, že na správním deliktu mají svůj díl viny orgány státu, které žádost prověřily jen povrchně, což vyvolává otázku, zda akcionáři nemohli přijmout dotaci v dobré víře, že jejich společnost ji nabyla právem.

Samozřejmě tím není vyvráceno podezření, že předložením žádosti o dotaci a jejím přijetím byl spáchán trestný čin. Trestný čin ale páchá konkrétní jednotlivec, jehož osobní podíl a odpovědnost v řetězci jednání, vedoucího k protiprávnímu výsledku, musí být v trestním řízení řádně popsán a vyhodnocen.  Ze zprávy OLAF v žádném případě nevyplývá, že se v daném případě trestného činu dopustil právě  a jedině Andrej Babiš, když jeho osobní podíl nebyl zjištěn. Pokud jej někdo označuje za hlavního viníka, nakládá s ním podobně jako presstituti, kteří tvrdili, že Alena Vitásková je trestně stíhána za to, že připustila nezákonné vydání licencí elektrárnám rodinného klanu Zemků, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě nevěděla, že bude někdy působit v čele úřadu, jenž licence vydal. Napadá mě také srovnání s postavením obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, který má být odpovědný za krácení DPH v objemu 2,5 miliard Kč v obchodování s pohonnými hmotami, když  ve skutečnosti na zločinném jednání se účastnily desítky osob, které o jeho existenci neměly tušení a opačně ani on o jejich existenci  nevěděl.

Nejzávažnější na zprávě OLAF je doporučení, aby tato dotace byla vyjmuta z dotačního programu. Prakticky to znamená, že se dodatečně stala čistým  výdajem ze státního rozpočtu, čili dle presstitutů nákladem daňových poplatníků. Bylo by jistě na místě, aby Agrofert projevil velkorysost a příslušnou částku vrátil do státního rozpočtu. Výkřiky o zaplacení dotace z peněz daňových poplatníků budou poškozovat hnutí ANO v komunálních a senátních volbách.

Složitější je poměr ústavněprávně zakotveného institutu presumpce neviny a etického principu presumpce viny politiků v hlavách politiků. Nepřátelé Andreje Babiše považují presumpci neviny za balast a tvrdí, že vrcholový politik se za ni nesmí schovávat. Je jim dobrý každý prostředek k zastření jejich neúspěšnosti ve volbách, k smazání úspěchu hnutí ANO a k připravení Andreje Babiše o výsledek jeho osobního úspěchu. Proto se jej snaží vytlačit z vlády za každou cenu a jsou i ctižádostivci, kteří sní o tom, že v čele své pidistrany usednou do křesla předsedy vlády. Ve státě s vyspělou politickou kulturou a stabilizovaným  právním prostředím by takové úvahy byly nezpochybnitelné. Je ale otázka, zda jsou oprávněné v zemi, v které prokazatelně dochází k opakovaným případům beztrestného zneužití orgánů činných v trestním řízení k ovlivnění veřejného života. Je také otázka, zda je správné po úspěšném politikovi žádat, aby se ve jménu nějakého „vyššího principu“ vzdal svého úspěchu a nechal si zničit kariéru, jak se to např. stalo Vítu Bártovi. Lidé, kteří vyvolali jeho trestní stíhání, by tak byli odměněni za svou ničemnost. Ve jménu stejného  „vyššího principu“ byla Alena Vitásková pod nepřetržitým tlakem na resignaci, aby ji soud nakonec pravomocně zprostil obžaloby. Díky své osobní statečnosti zaplatila jen zdravím, ale plné odměny se jejím nepřátelům přece jen nedostalo. Je nezbytně nutné, aby stejným způsobem byl likvidován Andrej Babiš ?

Andrej Babiš v průběhu parlamentního „karnevalu řečnických úletů“ vyvolal nevoli opozice výrokem, že v této zemi si lze objednat trestní stíhání. Nemohu vyloučit, že se to může v ojedinělých případech podařit, ale je jisté, že se znalostí pravidel chování orgánů činných v trestním řízení  a s použitím vhodného podnětu lze spustit trestněprávní mašinerii. Dostane-li policie trestní oznámení, které vypadá na první pohled věrohodně, je bezbranná: musí začít prověřovat. Výsledek tím není zaručen, ale lze se takto postarat vyhlédnuté oběti o pořádné potrápení. Případů využití této možností k ovlivnění veřejného života je více než dost. A lze se domnívat s pravděpodobností blízkou jistotě, že lidé, kteří oslovili PČR a OLAF v kauze Čapí hnízdo, věděli, co činí a počítali s tím, že se jim podaří ovlivnit výsledek parlamentních voleb a zastavit vzestupnou kariéru Andreje Babiše. Účelovost jejich jednání je zřejmá, ovšem ve věci viny či neviny nelze činit jakékoli předběžné závěry bez znalosti obsahu obvinění.

Pokud v této souvislosti opozice napadá hnutí ANO a jmenovitě ministra Roberta Pelikána, že tyto poměry jsou důkazem jejich neúspěchu v řízení resortu spravedlnosti, nemají pravdu: k zneužívání orgánů činných v trestním řízení docházelo také již za dřívějších vlád. Bujení nešvaru je umožněno tím, že původcům nepřístojností se nikdy nedostalo spravedlivého trestu. Je na čase, aby smířlivost společnosti vůči takovým jevům skončila.   

   

KAUZA VITÁSKOVÁ: RADOST, ŽAL A HNĚV

Ve středu 17.ledna 2018 uzavřel Vrchní soud v Olomouci pravomocným rozsudkem případ, o němž se mluvilo jako o „kauze Vitáskové“, ač Alena Vitásková, bývalá mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), byla jen jednou z původních deseti obžalovaných a s žalovaným jednáním osmi z nich neměla vůbec nic společného.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. února 2016 se odvolalo osm z původních deseti obžalovaných, devátý odsouzený s věcí vyčleněnou do samostatného procesu se odvolacího řízení nedožil. Odvolal se i žalobce, vesměs v neprospěch odsouzených, pouze v případě bratrů Zemků navrhl zmírnění právní kvalifikace. Zato se dožadoval více peněžitých trestů.

Přestože obhájci vložili mnoho umu do odvolání písemných i jejich ústních doplnění a závěrečných řečí a někteří podali skutečně vynikající výkony, výsledek je pro odsouzené zdrcující: pouze v případě Aleny Vitáskové soud rozhodl o zproštění obžaloby. Ostatní se většinou dočkali mírného snížení prvostupňových trestů, zato dvěma obžalovaným soud zvýšil tresty z šesti na sedm let. Ale přibylo trestů peněžitých, jejichž nezaplacení znamená prodloužení ztráty svobody.

V odůvodnění zprošťujícího rozsudku pro Alenu Vitáskovou zazněl hlas zdravého rozumu. Žalobce ji vinil z jednání, pro které neměl přímé důkazy a senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně  se s jeho názorem ztotožnil. Ostatně jsem v dřívějších článcích opakovaně připomněl, že soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku přiznal, že nemá proti  ní důkazy, pouze se domnívá… Jeho historický, právu odporující prohlášení se obsahově překrývá s odůvodněním zprošťujícího výroku odvolacího soudu. Proto tento případ zasluhuje pozornost veřejnosti odborné i laické jako odstrašující příklad zneužití soudní moci a měl by posloužit jako impulz k přijetí opatření, jež by opakování podobných zrůdností do budoucna zabránily. Stačilo by, kdyby soudce a státní zástupce se musel obávat regresního řízení k zajištění účasti na vyplaceném odškodnění zproštěného obžalovaného.

Senát Ivo Lajdy správně vyhodnotil důkazní situaci tak, že proti paní obžalované nesvědčí přímé důkazy a neexistuje ani uzavřený kruh nepřímých důkazů, proto uplatnil zásadu in dubio pro reo. Naproti tomu senát Aleše Novotného postupoval přesně opačně. V tomto případě se důkazní situace nezměnila od zahájení úkonů trestního řízení přes podání obžaloby až k prvostupňovému rozsudku. Žalobcům se přiznává právo, žalovat v nejistotě. Je ale sporné, zda absolutní nedostatek důkazů lze uznat za nejistotu, ospravedlňující podání nespravedlivé obžaloby. Soud za těchto okolností měl možnost vrátit nepodloženou obžalobu státnímu zastupitelství k doplnění. Dal ale přednost bezdůvodnému ničení života paní obžalované vedením hlavního líčení, v kterém nedokázal důkazní situaci zvrátit. Alena Vitásková musela žít v napětí od jara r. 2013 až do 17.ledna 2018.   Žalobce zasluhuje za tuto obžalobu zvláštní „ocenění“ a doznané odsouzení bez    důkazů by nemělo zůstat bez důsledků pro předsedu senátu. Ale státní zástupci jsou nedotknutelní a soudci jsou nezávislí a přiznává se jim právo na beztrestnost omylu. Proto se nikomu nic nestane a žalobce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný budou v pohodě ničit lidské životy až do odchodu do zaslouženého důchodu.

Svéráznost úvah prvostupňového rozsudku zdůrazňují i některá rozhodnutí o trestech. Tak senát Aleše Novotného uznal sice vinu úřednice, která vydala vadné licence, ale nepotrestal ji. Naproti tomu udělil obludný trest Michaele Schneidrové, která dočasně znemožnila přezkum jejího rozhodnutí. A korunou absurdnosti je vyhodnocení jednání dnes již zesnulého bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který si v rozporu s právními předpisy vynutil provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010: žalobce pro něj žádal trest 10 let odnětí svobody, ale senát Aleše Novotného jej zprostil obžaloby

Jako obviněná, později obžalovaná a posléze nepravomocně odsouzená čelila Alena Vitásková po celou dobu svého mandátu předsedkyně ERÚ nemilosrdným tlakům ve jménu „vyšších mravních principu“ na resignaci. Její odpůrci nedbali zakotvení presumpce neviny jako základního kamene našeho trestního práva. Kdyby jim nevzdorovala, dnes by se jí možná někdo omluvil, ale škoda, způsobená jak jí osobně, tak i jejímu úřadu, by se již stala a zůstala by nenapravitelná. Připomínám, že k psychickému zvládnutí obtížné životní situace jí pomohla podpora prezidenta republiky Miloše Zemana.

 V této souvislosti jsem opakovaně připomínal podlehnutí „vyšším mravním principům“ Víta Bárty, vytlačeného z politického života nedbáním presumpce neviny a následky nespravedlivého procesu. Oba zmíněné případy by měly posloužit jako výstraha pronásledovatelům Andreje Babiše. Trpasličí strany využívají jeho trestního stíhání ve snaze ukrást mu výsledek skvělého volebního výsledku a posadit do premiérského křesla jednoho z jejich předsedů.  Nadřazují své moralistní úvahy nad zásady českého právního řádu, aby mohli zvrátit výsledek voleb a zahladit svou neúspěšnost. Podporu proti nátlaku nachází Andrej Babiš stejně jako Alena Vitásková pouze u prezidenta republiky Miloše Zemana. Účast na úkonech trestního řízení by Andreji Babišovi určitě ztěžovala výkon úřadu předsedy vlády, ale příklad Aleny Vitáskové naznačuje, že i tato zátěž se dá překonat.

Vedle Aleny Vitáskové soudy rozhodovaly o další úřednici ERÚ, a to o bývalé ředitelce licenčního odboru Michaele Schneidrové. S jejím odsouzením se nemohu ztotožnit. Odvolací soud jí vytýká, že neuposlechla pokynu svého nadřízeného Antonína Panáka a nepodepsala slepě, bez znalosti úmyslně znepřístupněného spisu, rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem Jaroslavem Vítkem. V tomto bodě orgány činné v trestním řízení nepoložily otázku, proč připravené rozhodnutí nepodepsal jeho autor ještě před nástupem Aleny Vitáskové, proč nechtěl nést za ně odpovědnost a se souhlasem nadřízených ji chtěl přenést na bedra „nerozkoukané“ nástupkyně. Pominuly také skutečnost, že Antonín Panák byl spoluodpovědný za chaos, který vedl k vydání licencí dne 31. prosince 2010. Neměřily ostatně Michaele Schneidrové stejně jako zmíněnému Jaroslavu Vítkovi, který provedl přesně totéž co ona ve prospěch dvou rozestavěných elektráren v majetku společnosti ČEZ-obnovitelné zdroje a proti pokusu nového vedení ERÚ o jeho trestní  stíhání mu poskytly neprůstřelnou ochranu. Obecně lze říci, že orgány činné v trestním řízení jednoznačně stranily bývalému vedení předsedy Josefa Fiřta & spol. a nikdy nepostavily otázku jeho odpovědnosti, a to nejen v případě elektráren Saša-sun a Zdenek-sun.

Soud v neprospěch Michaely Schneidrové ulpěl na tvrzení, že jednala ve prospěch vlastníků elektráren, protože se znala se Zdeňkem Zemkem st. a její vztah k němu „nebyl v neutrální poloze“. Toto podezření ale nebylo v předžalobní fázi řízení prokázáno a v jednání před soudem 1.stupně  bylo přímo popřeno, když jeho zdroj se při výslechu jako svědek pod přísahou odvolal na „drby“. Subjektivní stránka trestného činu tak dle mého laického úsudku nebyla prokázána. Soudy také vůbec nevzaly v úvahu, že v dalším správním řízení se potvrdil její předpoklad, že v případě zrušení licenčního rozhodnutí z 31.prosince 2010 budou stejně  muset být vydány náhradní licence, takže proces, který by povolením obnovy licenčního řízení vyvolala, by byl nadbytečný a vedl by k vyvolání rozsáhlých soudních sporů, které by pro ERÚ patrně skončily  neúspěšně  a vedly by k vyplácení odškodnění investorovi. Se znalostí všech souvisejících správních rozhodnutí a znaleckých posudků si troufám tvrdit, že ani posouzení jejího rozhodnutí jako právně nesprávného má do jednoznačnosti daleko. Oba soudy  v tomto ohledu popřely platnost zásady in dubio pro reo. Obhájce požadoval vrácení věci na 1.stupeň k novému posouzení. Vyhovění jeho návrhu by bylo rozumným kompromisem, ale opět jako laik soudím, že na místě bylo zproštění.

Čtenáři jistě vědí, že někteří z odsouzených ze skupiny zaměstnanců investora nebo jeho subdodavatelů se hodlají obrátit s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Domnívám se, že někteří mohou uspět. Soudy totiž nevěnovaly téměř žádnou pozornost okolnostem, za nichž k protiprávnímu jednání došlo, a logistice licenčního řízení. Stát vyprovokoval podnikatele rozmařilou podporou výstavby solárních elektráren, aby se vrhli do podnikání v tomto novém odvětví. V listopadu r. 2010 ale vydal rozhodnutí, které vyvolalo nebezpečí zmaření rozpracovaných investičních záměrů a popřípadě i krachu firem, jež naletěly na jeho pobídku. Čekat s přihlášením k licenčnímu řízení až do úplného dokončení výstavby znamenalo téměř jisté zpoždění vydání licence. Protože investor nemohl odhadnout, kdy na něj přijde řada, podal žádost s předstihem a mohlo se stát, že v době provedení licenčního řízení mohly ještě být na stavbě drobné nedodělky. Dá se tedy říci, že někteří z obžalovaných jednali pod tlakem okolností, které jim vnutil stát (to se samozřejmě netýká padělání listin). Nebezpečí zmaření investičního záměru s hodnotou 1,3 miliardy Kč bylo silným motivem pro zkratkové jednání.

Někteří z obžalovaných si uškodili tím, že při stanovení taktiky obhajoby se neřídili zásadou hlavního článku. Nepovolili proto obhájcům uplatnit některé důkazy ve svůj prospěch, aby neohrozili nějaký svůj vedlejší zájem.

Dle mého laického názoru nezpochybnitelnou chybou obou soudních rozhodnutí je nesprávný výpočet výše škody. Od 1.ledna 2013, kdy vyplácení podpory k výkupním cenám elektřiny přešlo ze soukromých rukou na státní společnost OTE a.s. se ukázalo, že prosté vydání licence v r. 2010 a uskutečnění prvního paralelního připojení samo o sobě nestačí pro uplatnění nároku na cenu 12.200 Kč/GWhod. Jak investoři, tak orgány činné v trestním řízení, byli zavedeni k nesprávné interpretaci cenových výměrů ERÚ, takže honička za získáním licence o silvestrovské noci  byla zbytečná. Dodávám, že pokus o trestní stíhání pracovníků, kteří z počátku předmětným elektrárnám zvýhodněnou cenu propláceli, ztroskotal na dojemném úsilí orgánů činných v trestním řízení zajistit jim beztrestnost. Neoprávněné výplaty zvýhodněné ceny se dostalo i dalším elektrárnám a státu možná vznikl nárok na vrácení neoprávněně přijatých prostředků. Musel by se ale najít úřad, který by se ujal vymáhání. Ačkoli příjemci se možná budou hájit úspěšně s využitím institutu dobré víry nebo s odkazem na promlčení nároku,  takže ztráta státu z nesprávné interpretace cenových rozhodnutí ERÚ bude nevratná. Nu což, jde jen o pár set milionů Kč.

V každém případě o kauze „Vitásková“ i bez zproštěné Aleny Vitáskové asi ještě v budoucnu uslyšíme.

O samotné Aleně Vitáskové ale zcela určitě v budoucnosti uslyšíme znova v souvislosti s obžalobou, která čeká na projednání u  Okresního soudu v Jihlavě. Paní obžalovanou viní žalobce ze zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se měla dopustit tím, že do čela rozlehlého právního úseku ERÚ postavila bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renátu Veseckou, kterou za tím účelem jmenovala místopředsedkyní ERÚ. Mzdu, kterou Renata Vesecká pobírala, žalobce hodnotí jako škodu, způsobenou státu, byť byla podložena konkrétní vykonanou prací. Z formálněprávního hlediska lze možná připustit, že vysoce kvalifikovaná Renáta Vesecká nenaplnila některá kvalifikační kritéria pro tuto funkci, ale zdravý selský rozum pláče.  

KAUZA „VITÁSKOVÁ“ : ČEKÁNÍ NA DIES IRAE.

Dne 22. února 2016 vyhlásil soudce Krajského soudu v Brně Aleš Novotný rozsudek nad devíti obžalovanými, spojovanými s udělením licencí o silvestrovské noci r.2010 dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka.

Mezi  odsouzenými byla Alena Vitásková, tehdy mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru téhož úřadu, které v době vydání licencí ještě v úřadě nepůsobily, takže s jejich vydáním neměly nic společného. Je podivné, že se z odpovědnosti za chaos a povolení silvestrovského licenčního řízení, v němž došlo  k údajně nezákonnému vydání licencí, neodpovídají místo nich tehdejší představitelé ERÚ Josef Fiřt, Blahoslav Němeček a Antonín Panák, naopak že v řízení vystupovali jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové.

Uložené tresty byly velmi tvrdé, takže se všichni odsouzení  odvolali. Odvolání podal také žalobce, samozřejmě v neprospěch obžalovaných. Naděje odsouzených se proto upínaly k odvolacímu řízení. Odvolací Vrchní soud v Olomouci nařídil zahájení veřejného zasedání k projednání odvolání na den 8.ledna 2018 a vyhradil pro ně sedm dní, rozvržených do dvou po sobě jdoucích týdnů. Obžalovaní se tedy museli vyrovnávat s pocity nejistoty téměř dva roky, což je trest sám o sobě.

Odvolací řízení mělo obvyklý průběh a díky ráznému řízení předsedou senátu Ivo Lajdou šlo rychle kupředu. Všichni účastníci řízení dostali tolik prostoru k ústnímu doplnění odvolání a podání návrhů na doplnění dokazování, kolik si přáli. Předseda senátu pouze zasáhl do vystoupení některých obžalovaných, když se přestali držet rámce, vymezeného obžalobou. Během prvých dvou dnů řízení pokročilo natolik, že předseda senátu mohl jednání na jeden den přerušit za účelem vyhodnocení nahromaděných poznatků.

Kritickým dnem se pak stal čtvrtek  11. ledna 2018, kdy soudce Ivo Lajda vyhlásil ukončení dokazování a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Přišlo to trochu překvapivě, ale uskutečnění jeho rozhodnutí nic nebránilo: úvodní úkony proběhly v plném rozsahu, v soudní síni byli přítomni všichni obžalovaní a jejich obhájci. Zvoleného obhájce neměla pouze obž. Alena Vitásková, neboť dal přednost svému pedagogickému závazku a místo sebe vyslal  substituta.

Žalobce  při ústním doplnění odvolání a v závěrečných návrzích trval na uznání viny obžalovaných a navržených trestech odnětí svobody. U čtyř obžalovaných se dožadoval ztížení osudu uložením peněžitých trestů. Smířlivěji se postavil pouze k bratrům Zemkům, u nichž dospěl k názoru, že jejich jednání by bylo možno kvalifikovat nikoli jako pokus o podvod, ale pouze jako jeho  přípravu. Tím  možná otevřel soudu cestu k zmírnění jejich trestů. Obhájci ovšem nenechali na rozsudku a žalobcově odvolání niť suchou a jednotně žádali , aby Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání zamítl jako celek.

V závěrečných návrzích většinou navrhovali zproštění obžaloby, výjimečně  vrácení Krajskému soudu v Brně k novému projednání v jiném složení senátu.

Předseda senátu Ivo Laida po skončení závěrečných řečí odročil jednání na středu 17. ledna 2018, kdy se tedy dovíme, jak soud se všemi přednesenými návrhy naložil. Pro některé obžalované to nemusí být konečné zastavení na křížové cestě.

Podle mého „selského“ úsudku senát Ivo Lajdy se bude muset především vypořádat s kardinální námitkou nezákonnosti přidělení věci senátu předsedy Aleše Novotného. Zastupující místopředseda Krajského soudu v Brně Aleš Flídr, jenž kdysi  organizoval petici 27 soudců ve prospěch Aleše Novotného, nezklamal ani tentokrát a zaslal odvolacímu soudu vyjádření, jímž hájil zákonnost přidělení věci svému chráněnci. Jenže zatímco jeho sdělení obsahuje především obecné úvahy, námitky všech obhájců, kteří je předložili, se opírají o konkrétní informace, získané od soudu a jsou propracované důkladněji. Bylo by zvláštní, pokud by je odvolací soud přešel bez povšimnutí, ať už pak o nich rozhodne jakkoli. Vyhoví-li námitkám advokátů, nebude to ovšem pro obžalované pouze důvod k veselí, protože to bude znamenat vrácení procesu na startovní čáru.

Dalším citlivým bodem je stanovení výše škody, kterou žalobce odvodil od rozdílu mezi nejvyšší dosažitelnou výkupní cenou z r.2010 a cenou z r.2011. V tomto případě žalobce i nalézací soud pracovali s mylnými informacemi. Nedbalý vyšetřovatel si pro určení škody neopatřil řádný znalecký posudek, ale pouze odborné vyjádření, v němž se znalec dopustil tak nápadného omylu, že to vyvolává podezření na úmyslné jednání. Ve skutečnosti získání licencí v r.2010 samo o sobě nestačilo pro získání nároku na nejvyšší dosažitelnou výkupní cenu a od chvíle, kdy výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren přešel do rukou státní společnosti OTE a.s., elektřina ze zmíněných elektráren se vykupuje  za ceny r.2011. Nalézací soud se mohl tomuto zásadnímu omylu vyhnout, kdyby se snížil k projednání důkazů o této věci, které obhajoba v průběhu prvostupňového řízení předložila.

Mimochodem zmiňuji, že stát vyplatil stamiliony za elektřinu, dodanou elektrárnami, jimž byly odebrány licence. Zatím se nenašel žádný úřad, který by přeplatky vymáhal.

Závažným problémem k posouzení je námitka spekulativnosti odůvodnění rozsudku, jehož některé argumenty nejsou podloženy důkazy. Příkladem je především obvinění Aleny Vitáskové, že buď vyslovila souhlas s rozhodnutím tehdejší ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení, nebo dokonce jí k němu dala pokyn. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz. Nepřímým důkazem v její prospěch jsou výpovědi samotné Michaely Schneidrové, která se nezbavila odpovědnosti za své rozhodnutí odkazem na jakékoli vyjádření Aleny Vitáskové.  Udivuje mě v této souvislosti, že obhájci neupozornili odvolací soud na skutečnost, že pan soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku výslovně uvedl, že nemá důkaz pro domněnku, že mezi obžalovanými dámami proběhla komunikace na dané téma, pouze se domnívá, že by si Michaela Schneidrová nedovolila vydat své rozhodnutí, kdyby neměla výslovnou podporu Aleny Vitáskové. Výrok pana soudce je zarážející.  Neznám jiný případ, kdy by se soudce přiznal, že odsuzuje bez důkazu, ale také mě překvapuje, že obhájci jeho výrok nedocenili a nenapadli. Podobně je zarážející tvrzení soudu 1. stupně, že Michaela Schneidrová jednala pod vlivem známosti s panem Zdeňkem Zemkem st., když tato domněnka byla v dokazování před soudem vyvrácena a její zdroj ji označil za „drby“.

Je možné, že panem soudcem cloumala podjatost vůči pí.obžalované Vitáskové. Jejím náznakem by mohlo být jeho prohlášení při ústním vyhlášení rozsudku, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové", ač z dokazování nic takového nevyplývalo. Výrok přezkoumaly v řízení na ochranu osobnosti dva soudy, které jej kvalifikovaly jako nevhodný.

Se spekulativním přístupem souvisí i zanedbávání důkazů soudem 1.stupně. Již výše jsem zmínil odmítnutí důkazů o vadném výpočtu způsobené škody, ale je jich více. Např. jde o požadavek obhajoby na výslech dvou úředníků ERÚ, kteří provedli počátkem prosince r.2010 „obhlídku přes plot“ a pořídili fotografie, jejichž předvedením jako důkazu žalobce dokazoval nedokončenost elektráren. Je důvodné podezření, že se úředníci neorientovali na obrovské ploše s deseti elektrárnami, neoddělenými ploty, a fotografovali „u sousedů“. Zpětně lituji, že obhájci jak Aleny Vitáskové, tak „zemkovců“ nenechali provést jako důkaz fotografie, pořízené družicí NASA dne 26.prosince 2010, z nichž je zřejmé, že obě elektrárny se svými sedmdesáti tisíci fotovoltaických panelů skutečně stály a lze věřit výpočtům společnosti PricewaterhouseCoopers, že na zařízení s pořizovací hodnotou 1,3 miliardy Kč byly v den vydání licencí nedodělky za pár desítek tisíc Kč, které neohrožovaly provozuschopnost elektráren.

Slabou stránkou rozsudku i úvah žalobce je malá pozornost, věnovaná subjektivní stránce souzených činů. Soud se nepídil po motivech, jež by mohly vést obžalované k nezákonnému jednání, a následně ani nezkoumal jejich úmysly, popřípadě jim podsouval špatné úmysly, aniž by své úvahy mohl opřít o důkazy. V případě Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové policie hloubkovým šetřením prokázala, že obžalované dámy neměly z rozhodnutí o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení finanční prospěch. Jejich motivem k případnému úmyslnému jednání ve prospěch klanu Zemků tedy nebyly peníze. Ale nemotivovala je ani známost s kýmkoli z jejich rodu. Není tedy důvod podezírat je, že chtěly Zemkům pomoci. Ostatně za působnosti obou obžalovaných v případě jiných osmi elektráren v majetku Zemků ERÚ podal podněty k odebrání licence. Není znám důvod, proč právě v případě těchto dvou by jednal opačně, a to nezákonně ve prospěch vlastníků. Motivem jednání Michaely Schneidrové byla nepochybně profesní ctižádost. Její nadřízený Antonín Panák jí znepřístupnil spis a podsunul jí k podpisu rozhodnutí, jež připravil její předchůdce, ale neměl odvahu je podepsat. Michaela Schneidrová se ke spisu přesto dostala, opatřila si také státní normy, které dosud ERÚ neměl k disposici a rozhodla po svém. I kdyby se zmýlila, šlo by o nesprávné správní rozhodnutí, které bylo napravitelné dalšími postupy. Přikládat mu povahu úmyslného trestného  jednání je nesmysl.

Ani u obžalovaných ze skupiny „zemkovců“ soud nevěnoval motivaci a úmyslům dostatečnou pozornost. Měli se dopustit trestného jednání ve spolupachatelství, neboť prý jednali ve společném zájmu. Na postupu ve společném zájmu by se ale museli nějak domluvit, což nebylo dost dobře možné, protože někteří se navzájem neznali a např. revizní technik Vladimír Čimpera nemusel vůbec vědět, k čemu poslouží pravdivá revizní zpráva, jejíž vyhotovení mu nařídil nadřízený. Ostatně ani bratři Zemkovi nemuseli vědět při podpisu listin, jež jim předkládali k podpisu najatí odborníci, že se jejich obsah rozchází se skutečností, pokud by tak tomu skutečně bylo. Zvláštní pozornost zaslouží obvinění, že podpisem předávacích protokolů potvrdili dokončenost elektráren, které dokončeny nebyly: z právního hlediska protokoly dosvědčovaly pouze převod vlastnictví ze subdodavatele na investora, nikoli dokončení výstavby nařízení. Investor má samozřejmě právo převzít do svého vlastnictví nedokončené dílo.

Ať již odvolací soud rozhodne jakkoli, ve středu 17.ledna 2018 budou všichni obžalovaní aspoň vědět, na čem jsou. Bude-li se soud řídit zásadou in dubio pro reo, aspoň pro některé skončí dlouhodobé trápení. V praxi je ovšem běžnější postup podle zásady in dubio CONTRA reo.

  

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 7 aneb Poprask v soudní síni

Pokračování hlavního líčení v trestní věci vazebně stíhaného Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. ve dnech 9. a 10. ledna 2018 u Městského soudu v Brně – senátu předsedy Michala Kabelíka – mělo zcela neobvyklý průběh. Během dlouhých let vysedávání v soudních síních jsem dosud nic podobného nezažil.  Jednání mělo začít výslechem korunních svědků obžaloby Martina Valentoviče a Jana Doležala, nejpilnějších členů údajného zločinného uskupení, domněle založeného SAZ, a současně oddaných spolupracovníků policie, kteří jí nosili nejen informace, ale i peníze, jež obdrželi za své pochybné služby údajně od SAZ. Jejich výslech je pro uzavření dokazování  nepostradatelný. Již v minulosti se nedostavili, takže účastníci řízení doufali, že tentokrát přijdou a očekávali s napětím, zda nevyužijí práva odmítnout výpověď. Opět se ale dočkali zklamání. Netoliko, že se pánové nedostavili, ale ukázalo se, že se ani nepodařilo doručit jim předvolání. Předseda senátu si přitom postěžoval, že se Jan Doležal v prosinci 2017 dostavil k výslechu v řízení u Krajského soudu v Praze a byl v telefonickém kontaktu se soudní zapisovatelkou. Získat od ní číslo telefonu ale asi není v lidských silách (sic!).

Velkou část dopoledního jednání pak zabraly projevy nevole obhájců a SAZ, kteří poukazovali na zřejmou nezpůsobilost orgánů činných v trestním řízení zajistit přítomnost svědků, ačkoli během  přípravného řízení  se oba pánové dostavovali, vypovídali, odevzdávali peníze  a měli přímé telefonické spojení s vyšetřovateli. Když ale mají vypovídat před soudem, jako by ze světa zmizeli. Neúčast svědků oddaluje zakončení procesu a prodlužuje trvání vazby SAZ, který tak na jejich nedostupnost doplácí.  Předseda senátu a žalobce si vzájemně stěžovali na svou bezmoc ve věci zajištění jejich účasti na hlavním líčení, čímž nevoli  účastníků  prohlubovali a podněcovali je k rozvíjení stížností. Bouřlivý nesouhlas jako obvykle projevoval SAZ.  Žalobce tvrdil, že nemá nástroje, s jejichž  použitím by mohl zajistit účast svědků a ukazoval na soud, který má pravomoc nařídit policii jejich předvedení. Soud ale nemůže nařídit předvedení Martina Valentoviče, který je občan Slovenské republiky. Pan soudce Michal Kabelík žehral  na poměry ve státě a pohoršoval se nad skutečností, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se pouští do velkých akcí, z nichž například zásah na Úřadě vlády dne  13. června 2013 nepřímo vedl k pádu vlády, ale v malé kauze se nedokáže postarat, aby před soud předstoupili svědci, na jejichž výpovědi stojí obžaloba jeho žalobce.

Zbytek dopoledne zaplnila výpověď svědka-policisty, kamaráda obžalovaného bývalého policisty Jana Šebka. Svědek mu určitě neublížil, neboť v podstatě popsal rutinní úkony, jež musí provést policista, kterého osloví občan, jenž se rozhodl podat trestní oznámení. Stejným způsobem popsal v obžalobě úlohu policisty žalobce. Obhájce právem poukázal na skutečnost, že jeho klient neměl jinou možnost, než s Janem Doležalem sepsat trestní oznámení, neboť mu tuto povinnost ukládá trestní řád. Nemohl ani odmítnout z důvodu místní nepříslušnosti. Nebyl ve spojení s „právníkem Ondrou“  (spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou), natož se SAZ. Nebylo jeho povinností ani právem zkoumat obsah oznámení. To je náplní prověřování, které následuje po  přijetí oznámení.

Náplní odpolední části  jednání měl být  výslech vyšetřovatelů případu, elitních policistů s vysokou hodností, což je samo o sobě kuriozita. V tomto směru  snaživost státního zástupce Michala Galáta přinesla výsledky, jež  asi nepředpokládal.  Přiznal oběma policistům postavení svědků- poškozených. Nahrál tím na smeč obhájcům, kteří namítli podjatost ze střetu zájmů a dosáhli jejich vyloučení z dalšího vyšetřování. A protože je žalobce nenechal vyslechnout v přípravném řízení, vyžádali si jejich předvedení před soud. 

Jako první před soud předstoupil policista L.D.,muž středního věku s mnohaletou odbornou zkušeností. V obklíčení obhájci a obžalovanými se zřejmě necítil dobře. Požadovalo se po něm zodpovězení otázek, směřujících k přezkoumání slabých míst obžaloby. Uplatnil se zde např. nevítaný zájem o důvody, které způsobily náhlou změnu postavení Petra Pfeifera z hlavního podezřelého na korunního svědka obžaloby, které vedly k odstranění ze spisu dokumentace o jeho vyšetřování a jeho nahrazení dosazením SAZ jako hlavního podezřelého do puzzle skutkového děje. Cílem obhajoby bylo také zpochybnění tvrzení, že obsah svědeckých prohlášení, která koupil SAZ za nemalý peníz  od svých údajných sympatizantů-spolupracovníků policie, je převážně nepravdivý. Žalobce toto tvrdí, aniž by proběhlo jakékoli veřejné prověření obsahu notářských zápisů, které svědci prodali SAZ. Víme pouze tolik, že ve věci údajného vydírání obž. Michala Šimáka policisty, kteří jej chtěli přinutit k podání křivého svědectví proti SAZ, zahájila GIBS vyšetřování. Jenže VSZ Olomouc jí vyšetřování odebralo a předalo je policii, aby vyšetřila sama sebe. Státní zastupitelství má zřejmě svéráznou představu o zásadě „rovných zbraní“: policistům, která pan obžalovaný nařkl z vydírání, poskytlo VSZ ochranu, zatímco SAZ poslalo do vazby za to, že si opatřoval důkazy pro svou obhajobu. Aby ho mohli stíhat, museli s vymyslet zločinecké uskupení, protože příprava ovlivňování svědků není trestná. Odebráním věci GIPSu se za případem zavřela kalná voda. Dále zaznělo podezření, že orgány činné v trestním řízení poskytují svědkům Petru Pfeiferovi, Martinu Valentovičovi a Janu Doležalovi, podezřelým z krádeží obrovských finančních částek, účelovou ochranu výměnou za ochotu kriminalizovat SAZ. Projevuje se to i v tom, že policie ochotně, byť nakonec neúspěšně, dovedla vyšetřování únosu Petra Pfeifera k podání  obžaloby, zatímco vyšetřování únosu SAZ, v němž je podezřelým právě Petr Pfeifer, zahájila neochotně a s velkým zpožděním.  Samozřejmě došlo na výtku účelového uvalení vazby a jejího nesmyslného prodlužování.  Celý výslech policisty provázela rušná výměna nesouhlasných názorů mezi soudcem Michalem Kabelíkem, obhájci, státním zástupcem a  SAZ, který do ní vstupoval s hlasitostí, přiměřené hněvu občana, jenž je již déle než rok ve vazbě bez ohledu na její neúčelnost a na složení rekordní kauce za propuštění.

Policista se zřejmě v této vřavě necítil pohodově. Ze všech stran se na něj valily nepříjemné projevy zájmu o jeho úlohu při vyšetřování.  Předseda senátu i žalobce se snažili pomoci mu odmítáním položených otázek. Obhájkyni Aleně Kojzarové bylo znemožněno předložit všechny připravené otázky. Velká škoda ale asi nevznikla, protože policista trpí částečnou ztrátou paměti a občas odpověděl nepravdivě. Vyloučil např. možnost, že by ze spisu mohly být odstraněny nějaké listiny. Měl smůlu: obhájci mají ověřené kopie několika listin, které si opatřili před „vybílením“ spisu. Mezi nimi je i žádost o pomoc rakouských orgánů při vyšetřování proti Petru Pfeiferovi. Listiny se nyní ve spisu již nenacházejí. Svědek nedokázal ani vysvětlit, proč se považuje za poškozeného. Vyvolal dojem, že ani nezná svědecká prohlášení, jejichž obsah je dle mínění žalobce pro něj znevažující. Jako vyšetřovatel kauzy by je samozřejmě měl znát. Bouřlivé jednání se protáhlo až do 16:35, což je u tohoto senátu přímo výstřednost. Na dalšího policistu se již nedostalo. Jeho výslech byl odročen na den 24.ledna 2018.

Dopoledne 10. ledna 2018 soudce Michal Kabelík po zahájení nabídl stranám prostor pro vyjádření jejich připomínek či stanovisek. Slova se okamžitě ujal SAZ s prohlášením obžalovaného, který pak během hodiny provedl komplexní kritiku obžaloby a způsobu vedení procesu, prošpikovanou odkazy na judikáty Ústavního  soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Samozřejmě vytkl soudci Michalu Kabelíkovi odůvodnění rozhodnutí o prodlužení jeho vazby také ve vztahu k íránské žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání: Česká republika je pro něj bezpečná země, kdekoli jinde může být zadržen a vydán do Íránu, kde by mohl být odsouzen k trestu smrti za spolupráci s českými zpravodajskými službami.  Prohlášení obžalovaného soud nesmí zastavit, takže předseda senátu musel jeho vystoupení přetrpět. Zřejmě to pro něj nebylo úplně snadné. Odpověděl pak krátkým projevem, v němž se snažil některé námitky obžalovaného vyvrátit.

Po krátkých vystoupeních některých obhájců pak předseda senátu přibližně v 11:30 vyhlásil přestávku. SAZ se znova přihlásil o slovo, ale byl odkázán na odpolední jednání. Skutečně pak na jeho začátku dostal příležitost a došlo k dojemné scéně. SAZ požádal, aby odpolední jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, čemuž senát vyhověl. Nicméně před jeho odchodem ze soudní síně se soudce Michal Kabelík zeptal SAZ, jak se daří jeho synáčkovi a zda jej vídá při návštěvách. Bojovný obžalovaný doslova roztál, byl viditelně zájmem pana soudce potěšen a nad vývojem miminka projevil potěšení. Bylo to dojemné: soudce, který drží pana obžalovaného v nesmyslné vazbě, se zajímal o vývoj dítěte, které jeho otec smí vidět pouze tehdy, když je manželka přiveze do věznice.

Pak se již nic mimořádného nepřihodilo, probíhalo čtení listin. Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 23. a 24. ledna 2018.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 7.1.2018

Veřejné mínění o trestně stíhaných významných osobnostech ovlivňují klišé, stojící na polopravdách a lžích, vytvářená a šířená novináři i politiky. Díky tomu nejméně část lidu obecného věří, že Alena Vitásková byla odsouzena na osm a půl roku do vězení za protiprávní vydání licencí na provoz chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků, ač v době jejich vydání ještě netušila, že bude někdy působit v úřadě, který licence vydal. Stejně lid obecný věří, že Shahram Abdullah Zadeh je právem stíhán za zpronevěru daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami ve výši  2,5 miliardy Kč, ač rozkrádání daně páchaly desítky koncových odběratelů, s kterými neměl nic společného a většinou šlo o lidi, které k nezákonnému jednání nebylo třeba nabádat. V současnosti nejaktuálnějším klišé je tvrzení, že Andrej Babiš se dopustil podvodu tím, že neoprávněně vyžádal pro společnost Čapí hnízdo dotaci z peněz Evropské unie ve výši 50 milionů Kč a po zprávě OLAFu je prý jasné, že ji budou muset zaplatit daňoví poplatníci. Zdá se, že tento případ je jeden z několika desítek, u nichž došlo v dotačním řízení k administrativnímu pochybení, které sice může, ale nemusí  naplňovat skutkovou podstatu trestného činu a novináři, politici a následně ani veřejnost neví, jakou roli při něm osobně sehrál Andrej Babiš. 

Posledně uvedené klišé bylo určující pro první část Otázek Vymývače mozků (pardon, Otázek Václava Moravce ČT dne 7.1.2018). Utkali se v nich dva politici, jichž se dopady „kauzy Čapí hnízdo“ dotýkají, byť každého poněkud jinak: obviněný poslanec Jaroslav Faltýnek a předseda KDU-ČL, poslanec Pavel Bělobrádek. Sekundoval jim slovenský novinář Martin M. Šimečka, který „zaperlil“ tvrzením, že současná politická situace v ČR má ve vztahu k převratu z listopadu 1989 povahu kontrarevoluce, neboť hrozí potlačením liberální demokracie.

Oba politici pronesli výroky, které jsou příznačné pro chování politiků obecně, a to bez ohledu na projednávanou látku. Jaroslav Faltýnek přirovnal naši a německou politickou situaci jako navzájem velmi podobné, aniž by zmínil, že Angela Merkelová na rozdíl od Andreje Babiše neodpuzuje potenciální koaliční partnery potížemi s orgány činnými  v trestním řízení. Ještě hezčí ukázku slovní ekvilibristiky předvedl Pavel Bělobrádek tvrzením, že rozhodnutí jeho strany nepodpořit menšinovou vládu Andreje Babiše není zaměřeno ani proti hnutí ANO a dokonce ani proti Andreji Babišovi obecně, ale je pouze projevem lpění na principu, podle něhož ve vládě nemůže být trestně stíhaný politik. Zcela pominul skutečnost, že nadřazuje etický princip jinému, a to presumpci neviny, která má ústavněprávní zakotvení. Přeloženo bez okolků do mluvy lidu obecného ve skutečnosti řekl, že v rozporu s jeho předchozím výrokem je překážkou Andrej Babiš, v  jehož osobě se personifikuje zmíněné porušení etického principu.   

Stejnou povahu měly i jeho výtky hnutí ANO a Andreji Babišovi, že nenabídli KDU-ČSL vstup do koaliční vlády: bylo přece již před volbami jasné, že strana by nabídku nepřijala, čili jednání by bylo předem ztracené. Prostě slovní ekvilibristika je oblíbeným nástrojem politiků, užívaným k zastření jejich skutečných myšlenek.

Celý obsah pořadu ilustroval poměry na politické a mediální scéně, v nichž mnoho zbytečných řečí zastírá pravý stav věci.  Vzrušené rozhovory  o zprávě OLAFu jsou řečnickým průjmem, který postihl politiky i novináře: je přece jasné, že bez ohledu na její obsah opoziční strany (možná s výjimkou tradičně státotvorného klubu KSČM) nedají důvěru Babišově vládě a jejich poslanci budou hlasovat pro vydání poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Je také jasné, že Andrej Babiš se kvůli zprávě nevzdá postavení předsedy vlády a v případě neúspěchu prvního pokusu o získání důvěry dostane od prezidenta republiky druhou šanci. To jsou fakta, s nimiž se musí opozice smířit.

Za těchto okolností jsou všecka řečnická cvičení na téma „zpráva OLAFu“ nadbytečná. Nicméně za jejich clonou uniká veřejnosti jistá podobnost kauzy „Čapí hnízdo“ s případem Jiřího Čunka. Někdo, kdo resignoval na možnost uškodit protivníkovi v poctivém, otevřeném politickém boji, uvedl do chodu orgány činné v trestním řízení. Pokud Andrej Babiš hovoří o vykonstruovaném, účelovém trestním řízení, s pravděpodobností blízkou jistotě se nemýlí.

A politici a novináři odměňují záškodnictví hysterií, s kterou přistupují k obvinění. Dá se proto očekávat, že poslanci vydají Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Zřejmě se jim ani tím nepodaří vytlačit jej z čela Hnutí ANO a vlády, ale současně nelze vyloučit, že jeho trestní řízení vyústí v pravomocné zproštění stejně, jak se to již stalo u desítek obžalovaných představitelů místních samospráv. Uvážíme-li, že Andrej Babiš je díky své podnikatelské minulosti lépe připraven k výkonu úřadu předsedy vlády než kdokoli z jeho předchůdců, nabízí se otázka, zda jeho okamžité zapuzení je ve veřejném zájmu.  Naopak soudím, že z hlediska efektivity využití pracovní kapacity politiků by bylo nejúčelnější podpořit první Babišovu vládu a věc jeho trestního stíhání nadále považovat za jeho osobní problém, který nemá s jeho působením ve vládě nic společného a musí si jej nějak vyřešit. Na argument „co by tomu řekla cizina“  odpovídám, že není třeba se obávat, že by kvůli tomu k nám vtrhla invazní vojska, či že by s námi některý stát přerušil diplomatické styky nebo že by došlo  k omezení našich práv členů Evropské unie či NATO.

Je ale třeba říci, že skutek nepřestane být trestným činem jen proto, že jeho oznamovatel jednal z nízkých pohnutek. Proto skutečně šťastným definitivním východiskem ze situace pro Andreje Babiše by byl pravomocný zprošťující rozsudek. Bylo by ovšem žádoucí, aby nebyl dobrodiním jen pro něj osobně, ale aby se také stal podnětem ke korigování nenasytné chuti orgánů činných v trestním řízení kriminalizovat kdejaký správní delikt.

Nevím o obsahu sdělení obvinění Andreji Babišovi nic než to, co lze vyčíst z novin. Přesto usuzuji, že bude pro orgány činné v trestním řízení obtížné  prokázat subjektivní stránku trestného činu a zejména se držím presumpce neviny. V souladu se zásadou, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio a s principy restorativní justice si dovedu představit nápravu ve správním řízení, a to vrácením dotace do státního rozpočtu a popř. uložením pokuty chybující společnosti. Samozřejmě by to neplatilo na případné úmyslné uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci, ale v tom je osobní účast Andreje Babiše nepravděpodobná.

Dodávám, že se záměrně nevyjadřuji k případu Jaroslava Faltýnka, který doplácí na to, že je pravou rukou Andreje Babiše. 

JUSTICE PROTI PODNIKATELSKÝM JISTOTÁM

Zdeněk Jemelík, Chamurappi z.s.:

Justice proti podnikatelským jistotám

jemelikzdenek@gmail.com

V době, kdy právní teoretici a politici hovoří o nutnosti zrychlení trestního řízení, Vrchní soud v Olomouci se začne až 8. ledna 2018 zabývat odvoláním odsouzených, kteří si vyslechli prvostupňový rozsudek u Krajského soudu v Brně téměř před dvěma lety, přesně 22.února 2016. Osm z nich odsoudil senát Aleše Novotného za účast na správním řízení, které vedlo k vydání licencí k provozování dvou chomutovských fotovoltaických elektráren , vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o.a Zdenek Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka. Oprávněná úřednice Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) je vydala za sporných okolností o silvestrovské noci v r.2010 a dostala se sama mezi odsouzené. K nim pak orgány „přihodily“ Alenu Vitáskovou, předsedkyni ERÚ a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání sporných licencí ještě netušily, že budou v úřadě působit. Alena Vitásková nastoupila  do ERÚ až 1.srpna 2011 a Michaela Schneidrová 3.října 2011.

Na podnikavcích, kteří svedeni marnotratnou státní nabídkou subvencování výkupních cen elektřiny se vrhli do fotovoltaického byznysu, lpí hanlivé označení „solární baroni“. Padá na všechny bez rozdílu a podporuje apetit orgánů činných v trestním řízení vidět za každým problémem trestný čin. Nehledí se na to, že to byl stát, který zde vystupuje jako poškozený, jenž  podnikatele do tohoto byznysu vtáhl neodpovědnou marnotratností.  

Právě na případu uvedených dvou neoprávněně vydaných licencí lze ale předvést, jaké škody může kriminalizace podnikání přinést. Výstavba zmíněných fotovoltaických elektráren je investiční projekt s hodnotou 1,3 miliardy Kč, pokrytý z větší části úvěrem od Commerzbank ve výši 1,0 miliardy Kč. Splátkový kalendář úvěru je postavený na předpokladu tržeb za zvýhodněné výkupní ceny, na které měly nárok fotovoltaické elektrárny, pokud splnily do konce roku 2010 podmínky,  stanovené právním předpisem. Rozdíl mezi vyšší a nižší subvencovanou cenou byl tehdy zásadní. Stát v listopadu r.2010 bez předběžného varování oznámil, že přiznávání vyšších zvýhodněných cen skončí dnem 31.prosince 2010. To je bezprecedentní zpochybnění důvěryhodnosti státu jako ručitele za stabilitu prostředí pro podnikání. Mezi investory, jejichž zařízení byla před dokončením, následně vypukla panika. Všichni chtěli za každou cenu stihnout získání licence včas a zajistit si tak nárok na vyšší zvýhodněnou cenou. Příval žádostí byl nad kapacitními možnostmi ERÚ, takže bylo moudré požádat o přidělení licence s předstihem.

Není  bez zajímavosti, že současně s omezením subvencování fotoelektrických elektráren stát dramaticky zvýšil ceny elektřiny, pokračoval v něm až do nástupu Aleny Vitáskové do funkce předsedkyně ERÚ, a po jejím odchodu se k němu vrátil. Mediální hluk kolem sporných licencí některých fotovoltaických elektráren odvádí pozornost veřejnosti od této skutečnosti.

Následkem výše uvedeného zásahu státu vznikla velmi nepříjemná situace pro investory. Doběhnout do cíle se zpožděním mohlo mít tragické následky: pokles tržeb proti výši, předpokládané splátkovým kalendářem,  mohl znemožnit řádné splácení úvěru, jeho okamžité zesplatnění úvěrující bankou s následnou insolvencí, krachem firmy, propouštěním zaměstnanců. Například přímo v předmětných elektrárnách by přišlo o práci 650 zaměstnanců, ale patrně by padl celý holding se 4,5 tisíci.

Investorům chomutovských elektráren nepřálo počasí v závěru roku: teplota padla k -15°C, napadl sníh, takže nebylo možné propojit káblíky mezi nepatrnou částí  panelů.  Z 6.500 m kabelů zůstalo 11 m nezahrnutých. Přesto v kritický den 31.prosince 2010 podle zjištění poradenské firmy PricewaterhouseCoopers zůstaly na stavbě nedodělky pouze v zanedbatelné částce kolem 60 tis. Kč, které nebránily zahájení výroby.  V letech 2009-2010 získaly podvodně licence také některé fotovoltaické elektrárny, které měly do dokončení výstavby velmi daleko a nestalo se pravidlem, že by později přišly o licenci či že by jejich budovatelé byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Elektrárny holdingu Zemků ale k nedokončeným určitě nepatřily: fotografie z družice NASA z 27.prosince 2010 ukazují plochu pokrytou panely s několika málo vynechávkami v místech, kde se pod panely propadla půda a bylo nutné jim zajistit pevné podloží. Při celkovém počtu 70.000 panelů bílá místa nemohla podstatně omezit výkon elektráren. Obhlídky zařízení se kromě komise neodborníků z ERÚ (ani jeden z nich neměl speciální kvalifikaci pro hodnocení takových staveb)  zúčastnili dozorující úředníci úvěrující banky a různí externí znalci. Až na jednoho úředníka ERÚ se všichni shodli na tom, že elektrárny mají nárok na získání licence, a oprávněná úřednice se podřídila většinovému mínění. Ostatně v listopadu 2010 stavební úřad povolil zkušební provoz a 22.prosince 2010 byly obě elektrárny přifázovány k síti odběratele, což by nebylo možné, kdyby nebyly téměř dokončeny.

Domněnka, že se manažeři společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. dopustili trestného činu tím, že se pokusili získat licence pro nedokončené elektrárny, odporuje zdravému selskému rozumu, protože nedodělky na nich byly zanedbatelné, elektrárny byly provozuschopné a bezpečné. Od počátku r.2011 dodávají elektřinu do sítě bez poruch a bez úrazů.

Tehdejší vedení ERÚ nebylo apriorně nakloněno záměrům Zemkova holdingu na získání licencí ještě v r.2010 a o správnosti jejich udělení o silvestrovské noci mělo pochybnosti. Přesto dlouho nic nepodniklo. Posléze však spustilo řízení o povolení obnovy licenčního řízení patrně v naději, že se podaří elektrárny o licence připravit. Rozhodnutí bylo připraveno, ale nikdo neměl chuť je podepsat. Pak ale  tehdejší místopředseda ERÚ  Antonín Panák zjistil, že k žádostem o licence byly přiloženy dvě padělané revizní zprávy. Nelenil a podal kvůli tomu trestní oznámení. Pro zajímavost uvádím, že v průběhu výstavby revizní technici pořídili dalších 11 revizních zpráv a přímo pro licenční řízení zhotovil externí revizní technik  revizní zprávu, o které vydávající úřednice nevěděla. Odborníci se při tom dodnes přou, zda je předkládání revizních zpráv v licenčním řízení účelné.

Padělání úředních listin je nepochybně protiprávní jednání. Kdyby policie zahájila trestní řízení proti padělatelům revizních zpráv a na tom zůstala, nebylo by na tom nic divného. S tím se ale nespokojila a začala stíhat i jejich nadřízené až po jednatele obou společností, dále úřednici ERÚ, která vydala licence a tehdejšího ředitele licenčního odboru ERÚ.

Mezitím čas šel dále a v ERÚ se vyměnilo vedení. Předsedkyní úřadu se stala Alena Vitásková, která nekompromisně zastavila pravidelné zvyšování cen energií pro domácnosti. Popudila tím proti sobě mnoho vlivných lidí a narazila i na nevůli některých zaměstnanců ERÚ. Od nástupu do funkce až do odchodu po vypršení mandátu čelila tlaku na resignaci nebo odvolání. Do funkce ředitelky licenčního odboru dosadila perfekcionalistku Michaelu Schneidrovou, která se jí osvědčila v době, kdy se věnovala soukromému podnikání. Antonína Panáka ponechala ve funkci. Ten vycítil, že přišla vhodná chvíle k útoku na Zemkův holding: předložil nové ředitelce licenčního odboru k podpisu připravené rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení. Zřejmě počítal s tím, že „nerozkoukaná“ mladá žena slepě podepíše, co se jí předloží. Nestalo se. Michaela Schneidrová vyvodila z obsahu licenčního spisu závěr, že v případě odebrání licencí by musely být nahrazeny novými, což se později potvrdilo. Vzala do úvahy, že provozuschopnost a bezpečnost elektráren potvrzuje dvouletý bezporuchový  a bezúrazový provoz. V neposlední řadě na ni dolehla tíha odpovědnosti za zmaření nákladného projektu a za krach velké firmy, ke kterému by po odnětí licencí zákonitě došlo. Uvědomila si, že odnětí licencí by určitě vedlo k nákladným soudním sporům a arbitrážím, které by stát nemusel vyhrát.  Počítala i s tím, že její rozhodnutí je přezkoumatelné a lze je v dalším řízení zvrátit, zatímco škody, jež by majitelům elektráren vznikly odebráním licencí, by byly nevratné. Konzervativním rozhodnutím si ale vysloužila nelibost policie, která začala stíhat i ji.

Alena Vitásková se s problémem chomutovských elektráren a s trestním řízením proti její podřízené seznámila až při podání vysvětlení na policii v postavení svědkyně. Vyšetřovatel jí při té příležitosti „off record“ napovídal, že zmíněné elektrárny v den vydání licencí vůbec nestály. Pro ni to byl podnět, aby nařídila přezkum předchozího rozhodnutí Michaely Schneidrové, kterou odvolala z funkce. Výsledkem sice bylo odebrání původních licencí, ale jejich nahrazení novými, se stejným datem účinnosti. Mezitím již ale policie začala stíhat i ji, protože ji podezírala, že s postupem ředitelky licenčního odboru při nejmenším souhlasila, pokud jí přímo nedala pokyn. Při vyhlašování rozsudku předseda senátu Aleš Novotný výslovně uvedl, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto se domnívá, že mezi ní a Michaelou Schneidrovou „muselo dojít k nějaké komunikaci“, bez které by si její podřízená nedovolila spáchat svůj čin, a proto ji odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Jak je vidět, má-li být někdo odsouzen, důkazů netřeba.

Zjištění, že při vydání licencí došlo k trestnému činu, je nepominutelným důvodem k odebrání licencí. Potvrzením rozsudku senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně by tak odvolací soud fakticky rozhodl o krachu Zemkova holdingu, který by nemohl dostát závazkům vůči úvěrující bance. Kromě zmaření investice za 1,3 miliardy Kč by nastaly starosti 4,5 tisícům zaměstnancům, kteří by přišli o obživu.

Kauza chomutovských elektráren má kromě trestně právní také správně právní rovinu. Rozhodnutí Michaely Schneidrové přezkoumal prvostupňově správní senát Krajského soudu v Brně, který rozhodl, že licence z 31. prosince 2010 měly být bez náhrady odebrány, protože byla vydány na základě padělaných revizních zpráv. O nic dalšího se soud nezajímal, přímo se odmítl zabývat znaleckými posudky, nabízenými obhajobou. Z toho logicky vyplývá, že počínání manažerů, kteří jednali v dobré víře, že revizní zprávy jsou v pořádku, nemělo na rozhodnutí správního soudu žádný vliv. Kasační soud ponechal prvostupňová rozhodnutí správního soudu v platnosti. Vlastníci elektráren pak podali ústavní stížnosti. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým pozastavil vykonatelnost rozhodnutí správního soudu a umožnil tak vlastníkům, aby zatím v provozování elektráren pokračovali za dosavadních podmínek. Meritorní rozhodnutí ale dosud nevydal. Pokud by nakonec rozhodl, že licence z 31.prosince 2010 neměly být odebrány, nepřímo by popřel účelnost celého trestního stíhání, a naopak. Mohl by tak obžalovaným pomoci nebo naopak zpečetit jejich osud. Jeho rozhodnutí by určitě ovlivnilo projednávání mimořádných opravných prostředků, ke kterým obžalovaní zcela jistě sáhnou, pokud je Vrchní soud v Olomouci nezprostí viny. Pro odvolací soud i pro strany řízení by se situace značně zjednodušila, pokud by Ústavní soud rozhodl dříve, než Vrchní soud v Olomouci začne jednat, ale to se asi nestane. Je naopak docela dobře možné, že soudci Ústavního soudu čekají, jak rozhodne odvolací soud.

Nástroje trestního práva se mají používat jako ultima ratio. V tomto případě jinými prostředky než nástroji trestního práva nelze postihnout padělání revizních zpráv. Nápravu všech ostatních nezákonných jevů, pokud skutečně byly nezákonné, bylo možné docílit postupy správního řízení, např. uložením pokuty společnosti nebo ERÚ nebo snížením výkupní ceny. Jako laikovi se mi zdá být nepřiměřené, že za situace, kdy  v den vydání licence byly na elektrárnách nedodělky „za pár korun“, se vidí zločin v jednání investorů, kteří zažádali v dobré víře, že jejich zařízení jsou i tak bezpečná a provozuschopná, takže mají na zvýhodněnou cenu nárok.

Nemohu přehlédnout podstatný rozdíl v přístupech investorů a jejich obhajoby na straně jedné a žalobce na straně druhé. Žalobce hájí zájem státu, jemuž neoprávněným vydáním licencí má vzniknout škoda v důsledku dlouhodobého vyplácení subvencované ceny, na kterou by podle jeho měřítek elektrárny neměla nárok. Primárním viníkem je ale rozmařilý stát, který nastavil nadměrné subvencování. Investoři a jejich obhájci k věci přistupují z pohledu podnikové ekonomiky: budou-li muset žádat znova o licenci v současnosti, kdy se již podpora nepřiznává, sice ji  určitě získají, ale provoz elektrárny bude natolik ztrátový, že zkrachují. Jde o to, zda je posláním justice likvidovat fungující provozy, mařit státem vyprovokované podnikatelské záměry a přivádět ke krachu firmy, zaměstnávající stovky a tisíce zaměstnanců, a jako bonus posílat za mříže nositele  projektů, do kterých by se nepustili, kdyby se stát choval odpovědně.

Zásluhou agentury PR Consultants vyšel tento článek dne 6.1.2018 na všech regionálních mutacích Deníku a kromě toho jej převzalo několik serverů:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zdenek-Jemelik-Justice-proti-podnikatelskym-jistotam-518815

http://www.politicke-listy.cz/?clanek=145501-zdenek-jemelik--justice-proti-podnikatelskym-jistotam.html

http://www.mojecelebrity.cz/clanek/zdenek-jemelik-justice-proti-podnikatelskym-jistotam-11608006

http://czech.shafaqna.com/CZ/CZ/656983