TALÁR – POJISTKA BEZTRESTNOSTI

Každoročně vyplácí stát několik desítek milionů Kč jako odškodnění obětem přehmatů státních zástupců a soudců. Viníků se to většinou nijak nedotkne, protože podmínkou regresní spoluúčasti je odsouzení kárným soudem, před který se většina z nich nikdy nedostane. Kární žalobci žalují velmi neochotně, často se chovají jako obhájci provinilců. Mimo to mezi kárným a odškodňovacím řízením obvykle není časová ani procesní návaznost. 

Jako příklad poslouží případ, o němž jsem opakovaně psal jako o „znojemském justičním skandálu“ nebo o „znojemském justičním zločinu“. Kárný postih by podle mého laického úsudku možná zasloužila dozorová státní zástupkyně Jarmila Goldová, pod jejímž dozorem se místním policistům podařilo z Tomáše Čepury vymámit falešné doznání k přepadení poštovní doručovatelky a křivé obvinění Jaroslava Schindlera z oloupení její kolegyně. Okresní soud ve Znojmě  je pak v r.2005 senátem Jaromíra Kapinuse „po zásluze“ odsoudil.

Společenské dopady rozsudku byly pro obžalované přímo ničivé.

Cesta k nápravě se jim otevřela až v r.2011,  kdy stejný soud senátem Pavla Rujbra odsoudil za stejné skutky Antonína Škrdlu, jenž se přišel sám udat na policii. Samozřejmě vzniklo podezření, že odsouzení v r.2005 nebylo v pořádku a vznikly pochybnosti o důslednosti dozorové státní zástupkyně, bývalé prokurátorky. Kárné řízení proti ní ale nepřicházelo v úvahu, protože její skutek by byl již tehdy promlčen, i kdyby se jí prokázala vina. Soudce vinit by bylo nespravedlivé, protože soudili na základě křivých důkazů, které jim předestřela.

V r. 2012 požádal Jaroslav Schindler o povolení obnovy procesu, neboť zřejmě nebylo možné, aby pachateli téhož přepadení byli jak on, tak Antonín Škrdla, když útok nepochybně provedl jen jeden muž. Na návrh žalobkyně Jarmily Goldové senát Jaromíra Kapinuse žádost zamítl a senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně se zachoval obdobně : všichni jistě věděli, že není možné, aby pachateli byli současně oba odsouzení. I kdyby se prokázalo, že se Jaroslav Schindler nějakým způsobem podílel na činu Antonína Škrdly, patrně by bylo na místě přezkoumat výměru uloženého trestu, protože popis skutku by se od původního lišil. Jednali zlovolně vědomě, úmyslně a ztotožnili se s újmou, způsobenou žadateli.

K stížnosti pro porušení zákona ministryně Marie Benešové  ve prospěch Jaroslava Schindlera zrušil jejich rozhodnutí v listopadu r.2013 Nejvyšší soud ČR, který konstatoval porušení zákona v neprospěch pana odsouzeného a nařídil opakování řízení. Vědomé, úmyslné, škody působící jednání, jímž byl porušen zákon, dle mého laického úsudku přinejmenším naplňuje skutkovou podstatu kárného provinění, ale lze uvažovat o skutkové podstatě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Již počátkem r.2014 padl proto první podnět k zahájení kárného řízení a později přišly ještě další. Nenašel se ale kárný žalobce, který by podal žalobu. Tříletá promlčecí lhůta vypršela marně.

Provedení nařízeného řízení o povolení obnovy procesu připadlo opět senátu Jaromíra Kapinuse. Ten ale z počátku vykonání rozsudku Nejvyššího soudu ČR bojkotoval a vyprovokoval tak různá řízení procesněprávní povahy, jež zahájení řízení o povolení obnovy znemožňovala až do února r.2015. Jím vyvolané průtahy opět našly odezvu v podnětech ke kárnému řízení. Ale ani tentokrát se kárný žalobce nenašel.

Soud konečně povolil obnovu řízení pro oba odsouzené z r.2005. Jeho rozhodnutí ale napadla sveřepá žalobkyně Jarmila Goldová stížností ke krajskému soudu. Nepřímo se dožadovala vyvrácení rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nadřízené Krajské státní zastupitelství v Brně vzalo sice její návrh zpět, ale v řízení tím vznikly další dlouhé průtahy. Kvůli nim pak čelila dalšímu návrhu na kárné řízení. Avšak opět vyvázla bez trestu.

 V obnoveném hlavním líčení po velmi důkladném dokazování dosáhli oba  obžalovaní zprošťující rozsudek. Opět ale vyrazila do boje zaťatá exprokurátorka Jarmila Goldová se zcela nesmyslnou stížností ke krajskému soudu. Další pokus o vyvolání kárného řízení byl opět neúspěšný. A Krajský soud v Brně jako soud stížnostní v květnu r.2017 její stížnost zamítl, čili potvrdil zprošťující rozsudky.

Státní zastupitelství se ještě ani pak nevzdalo a podalo ministrovi spravedlnost podnět ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. To už ale byl výraz nekompetentnosti, uplatněné z čirého zoufalství: ministr by musel jít proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, vyvolaného stížností jeho předchůdkyně. I kdyby přesto Nejvyšší soud stížnosti vyhověl, pro obžalované by to nemělo praktické důsledky, protože v takovém případě má rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jen akademický význam.

Zůstává neblahou skutečností, že exprokurátorka Jarmila Goldová a soudci senátu Jaromíra Kapinuse v řízení o povolení obnovy v květnu r.2012 rozhodli svévolně v příkrém rozporu se skutkovým stavem věci. Snažili se zabránit nápravě škod, způsobených přehmatem z r.2005. Stížnostní senát Aleše Flídra jejich ničemnost neodhalil, ale naopak zastřel. Celá skupina otalárovaných škůdců tak vědomě a úmyslně zneužila svého úředního postavení k poškození obžalovaných. Nejvyšší soud ČR potvrdil, že jejich rozhodnutí bylo nezákonné. Z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o nezákonnost vědomou a úmyslnou.

Každý řadový občan, který se vědomě a úmyslně dopustí nezákonného jednání, riskuje trest. Hanebné jednání zmíněných otalárovaných škůdců ale jejich kolegové-kární žalobci nevyhodnotili ani jako kárné provinění, čímž nárokovali obecnou beztrestnost zločinného jednání pro kastu státních zástupců a soudců.

Kárné provinění se promlčí za tři roky od činu. Jednání pachatelů „znojemského justičního zločinu“ má ale dle mého laického úsudku všechny znaky trestného činu s pravděpodobnou kvalifikací zločinu zneužití pravomoci úřední osoby : škodiči zneužili svého postavení k úmyslnému nezákonnému zásahu do práv obžalovaných, a způsobili velké škody nejen jim, ale i státu, jenž bude platit odškodné, řádově možná až v milionech Kč. Nejvyšší státní zástupce proto obdržel podnět, aby z úřední povinnosti vyvolal proti škůdcům trestní řízení. Naložil s ním tak, aby jej spolehlivě zneškodnil: postoupil jej na Okresní státní zastupitelství ve Znojmě. Jeho šéfka, Lenka Peroutková, s ním naložila svérázným způsobem: z popisu skutkové podstaty vyloupla příběh své přímé podřízené, exprokurátorky Jarmily Goldové a vyhodnotila jej jako podnět ke kárnému řízení. Samozřejmě jej zamítla. Nezákonným postupem soudců se vůbec nezabývala. Její rozhodnutí jako správné posvětil v rámci instančního dohledu krajský státní zástupce Jan Sladký.  Proti jeho rozhodnutí neexistuje podle zákona o státním zastupitelství opravný prostředek. Jako laik kacířsky přemýšlím, zda se zmínění vedoucí státní zástupci nedopustili přečinu zneužití pravomoci úřední osoby v souběhu s přečinem nadržování. Ale to jsou zřejmě marné úvahy, protože na ně nikdo trestní oznámení nepodá, a i kdyby podal, stejně je někdo opět „zneškodní“. Takže stát bude platit, škůdci se budou smát a jejich oběti tomu všemu budou muset porozumět jako vzkazu, že řízení  skončilo a na křivdy je třeba zapomenout. Žijeme přece v právním státě: nebo snad ne ?

    

TRESTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY POVOLEBNÍ SITUACE

Demokratovi nezbývá než se pokořit před vůlí voličů, byť by se volební výsledky zásadně rozcházely s jeho soukromými názory. Politici a s nimi občané, zajímající se o politiku, dnes stojí před holou skutečností, že volební zisk hnutí ANO 2011 je mimořádně velký. Realisticky uvažující lidé se musí smířit s tím, že vítěz voleb svého úspěchu využije. Budou muset spolknout i hořkou pilulku naplnění slibu prezidenta republiky, že sestavením vlády pověří vítěze voleb Andreje Babiše. Někteří představitelé méně úspěšných politických stran ale přispěchali s vyjádřením, že nevstoupí do jím vedené vlády.

Lidé se většinou ochotně ztotožňují s názorem, že podmínkou působení v čelné politické funkci je bezúhonnost. Z obecného hlediska to má opodstatnění nejen kvůli souladu s dobrými mravy, ale i z důvodů čistě pragmatických: musíme připustit hypotetickou možnost, že trestně stíhaný politik se dostane do vazby nebo dokonce do výkonu trestu, což by mu znemožnilo vykonávat funkci.

To je ovšem šedivá teorie, která nemusí být jediným vodítkem při rozhodování o tom, zda je přípustné jednat s hnutím ANO 2011 o sestavení vlády, vedené Andrejem Babišem. České poměry jsou poněkud odchylné od jiných zemí Evropské unie. Naší  specialitou je opakované ovlivňování politického vývoje zásahy zneužitých orgánů činných v trestním řízení. Mimo to je zde okolnost, kterou politici, žijící ve věži ze slonoviny svých funkcí, obvykle nevnímají: naše justice se občas dopouští přehmatů a zneužití moci, takže je ošidné apriorně považovat za zločince každého, na koho policie ukáže.

Připomenu příklad Víta Bárty, proti němuž vyvolali trestní řízení ničemové z jeho nejbližšího okolí. Obviněný by  jistě zvládl výkon ministerské funkce souběžně s účastí na trestním řízení. Ale upřímný vlastenec Vít Bárta uposlechl ušlechtilé zásady, že trestně stíhaný se nemá na vládní moci podílet, a vzdal se ministerské funkce. Konečným výsledkem jeho trestního stíhání bylo zproštění obžaloby. Návrat do politiky se mu pak již ale nepodařil.

Obětí selhání orgánů činných v trestním řízení byla i eurokomisařka Věra Jourová, která se sice dočasně dostala za mříže, ale v dalším měla větší štěstí než Vít Bárta.

Oba tyto odstrašující příklady jsou pádným důvodem, aby se politici  přestali vymezovat odmítavě vůči svým kolegům, jimž policie sdělila obvinění, a aby si připomněli, že základní zásadou trestního práva právního státu je presumpce neviny. V našich podmínkách je zdrženlivost ve vnímání obvinění naprosto nezbytná.

Ostatně házení kamením po pánech Babišovi a Faltýnkovi je poněkud předčasné, protože o stavu jejich trestního stíhání víme pouze tolik, že podali stížnosti proti sdělení obvinění, o nichž musí rozhodnout dozorový státní zástupce. Neznajíce obsah sdělení obvinění, nemůžeme ani předjímat, jak státní zástupce rozhodne. Pokud stížnostem vyhoví, bude to mít platnost pravomocného rozsudku, trestní stíhání se stane bezpředmětným. Zamítne-li stížnosti, policie bude muset znova žádat sněmovnu o jejich vydání. Povolební debata nasvědčuje tomu, že nová sněmovna asi bude  při rozhodování o jejich vydání nejméně stejně vstřícná jako ta odcházející. Ale i pak bude nadále platit presumpce neviny, takže rozhodne-li se Andrej Babiš vykonávat úřad předsedy vlády souběžně s účastí na úkonech trestního stíhání, bude to sice nepříjemné jak pro něj, tak pro vládu a pro vnější obraz republiky, ale nám „okolojdoucím“ nezbude, než se s tím smířit a trpělivě čekat na rozsudek.

Samozřejmě, pro veřejnost by asi bylo přijatelnější, kdyby v případě zamítnutí stížností a nového zbavení imunity Andrej Babiš z opatrnosti o vládní funkci neusiloval a zůstal by pouze v čele strany, popřípadě v nějaké významné parlamentní funkci.

Soudím, že vůdcové ostatních politických stran by neměli plýtvat časem a energií na mudrování nad nepříjemnostmi, jež stihly Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka, ale měli by zkoumat, zda je jiná cesta k naplnění jejich volebních slibů než přes koalici s hnutím ANO 2011, vedeným Andrejem Babišem. Pokud jinou nenajdou, mají na vybranou mezi praktickým uskutečňováním aspoň části volebních slibů v koalici s ANO 2011 nebo nečinností v opozici. Politika je uměním možného.

  

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU VI.

Soudní řízení s fantaskním skutkovým dějem u zlínské pobočky Krajského  soudu v Brně svižně postupuje směrem k rozsudku. Líčení dne 19.října 2017 nepřineslo žádný významný zvrat v objasňování. Obhajoba rozvíjí své úsilí do široka a předseda senátu zatím jejím požadavkům na předvádění svědků vychází vstříc. Proto jednání směřuje hlavně k objasňování vedlejších částí děje, jejichž zkoumání má pro posuzování důvodnosti obžaloby spíše pomocný význam.

Přesto hned na začátku jednání zazněla z úst obžalovaného Jaroslava Novotného nenápadná informace, založená na prostém vytěžení listinných důkazů, získaných policií, která při prvoplánovém výkladu vyvolává otazníky nad popisem přepadení poškozeného Pavla Buráně. Pan poškozený totiž vypověděl, že mu únosci při přepadení mimo jiné odebrali mobilní telefon. Při podpisování listin v domě obžalovaných  ho ale již měl u sebe. Překvapivé je proto zjištění, že SMS korespondence, která přicházela z mobilního telefonu Pavla Buráně  panu obžalovanému v době, kdy unesený již měl být zadržován v garáži jeho domu, není psána ukrajinským nebo slovenským jazykem, ale v místním nářečí, a signály mobilního telefonu nepřicházely z udaného místa přepadení, ani z domu obžalovaných nebo ze spojnice obou bodů, ale z Uherského Hradiště, z prostoru, v němž se nachází kancelář pana poškozeného. Mezi popisem události Pavlem Buráněm a neosobním záznamem technického zařízení, opatřeným policií, je nepřehlédnutelný rozpor.

Pan obžalovaný navíc přinesl nový důkaz: seznam vozidel, obsloužených na jisté STK dne 8.října 2013, pořízený Ministerstvem dopravy. V ten den se měl na tuto STK dostavit se svým autem svědek Marek Buráň (nezaměňovat za Pavla Buráně), který se zde měl doslechnout od svědka Pančochy o přepadení, nebo opačně měl mu sdělit onu zvěst. V tomto případě si svědci navzájem odporují, takže není jisté, kdo komu co řekl, ale na scéně chybí i mercedes svědka Marka Buráně.

Při následujících výsleších tří svědků jsem nabyl dojem, že se v předsedovi senátu probudila ostražitost nedůvěřivého profesionála proti možným úskokům obhajoby. S tváří hráče pokeru pozorně vyhledával mezery ve svědeckých výpovědích, strefoval se do nich přesně mířenými otázkami a oslaboval dojem z odpovědí. To ovšem samo o sobě nic neznamená. Podstatné bude až vyhodnotí těchto svědeckých výpovědí v rozsudku.

Projednávání svědectví bývalého podřízeného pana obžalovaného dokresluje obtížnost zkoumání časového průběhu děje  s použitím odhadu. Svědek navštívil dne 7. října 2013 z pracovních důvodů dům Novotných a odcházel v době, kdy již v garáži měl parkovat automobil s uneseným Pavlem Buráněm, ale zatím se zde nacházelo pouze vozidlo svědkovo a pro jiné ani nebylo místo. Pokud platí pravidlo neprostupnosti hmoty, toto svědectví  sice poněkud zpochybňuje výpověď pana poškozeného, zdaleka ji však nevyvrací, protože jak svědek, tak pan poškozený nemuseli běh času odhadnout přesně. 

Dostalo se také na výslechy dvojice svědků, kteří tvrdili, že se pokusili zprostředkovat dohodu mezi obž. Jaroslavem Novotným a Pavlem Buráněm o zastavení trestního stíhání Novotných výměnou za snížení pohledávky za Pavlem Buráněm na 150 milionů. Toto svědectví ale  pouze potvrzuje, že mezi obžalovaným a poškozeným byl občanskoprávní spor a vyjednávání jako nástroj jeho překlenutí by mohlo vyřešit problémy. Ale ve vztahu k hlavnímu tématu řízení, tedy k násilí, údajně spáchaném na panu poškozeném, je bezvýznamné.

Zajímavější je ale skutečnost, že o schůzce Jaroslava Novotného se svědky věděla policie. Vyplývá to z výpovědí jak jednoho ze svědků, tak vyslýchaného operativce. Oba sdělili soudu, že asi před třemi až čtyřmi týdny spolu o schůzce hovořili. Každý z nich ji ale vykládá jinak: podle policisty se na schůzce měla domlouvat nějaká opatření proti panu poškozenému. Působí to dojmem, že i po podání obžaloby policie dále sleduje obžalované. Podle kuloárových informací rozhovor mezi svědkem a operativcem měl ale nebezpečně připomínat zastrašování.

Výpovědi policistů – zpracovatele případu a jednoho z operativců  – nebyly příliš zajímavé a nepřispěly k objasnění skutkového děje.  Obhájci se marně pokoušeli vydolovat z nich informaci, jakým způsobem byli identifikováni slovenští svědci, údajní únosci. Přesto jedna velmi zajímavá informace zde odezněla: způsob, jímž se policie vypořádala s úkolem provedení domovní prohlídky v domě obžalovaných naprosto neodpovídá závažnosti oznámeného násilného trestného činu. Skutek se měl stát 7. října 2014, policie požádala o souhlas s provedením domovní prohlídky dne 16. října 2014 a dostala jej 21.října 2014. Ale prohlídku uskutečnila až 11. prosince 2014. To je velmi neobvyklý postup. Liknavost měla  závažný následek: na domě Novotných byly bezpečnostní kamery, které ukládají obrazové záznamy na datový nosič. Záznamy se v určitých intervalech přemazávají. V den domovní prohlídky již záznamy z večera dne 7. října 2014 neexistovaly. Kdyby policie byla rychlejší, získala by záznamy, které by potvrdily nebo vyvrátily tvrzení svědkyně, která v ten večer čekala před domem v autě na manžela a údajně viděla přijet Pavla Buráně samotného a svobodně vstupujícího do domu. Místo svědecké výpovědi, kterou se strana žalující snaží zpochybnit, by byl k disposici nezpochybnitelný neosobní důkaz. Nepochybně došlo k hrubému pochybení policie a je na místě otázka, zda se jednalo o nedbalost, neumětelství nebo o záměr v neprospěch obviněných se předem  zbavit nepohodlného důkazu . Samozřejmě je na místě také otázka, jak je možné, že takový neobvyklý postup strpěl dozorový státní zástupce.

Zajímavá je i skutečnost, že zpracovatel případu ještě před ukončením vyšetřování opustil na vlastní žádost policejní sbor.

Program líčení doplnily výslechy dvou znalců, z nichž vystoupení znalce z oboru soudního lékařství poněkud oslabilo účinek vystoupení jeho předchůdce, nepříznivý pro obžalované.

Hlavní líčení bude pokračovat dne 26.října 2017. Zdá se, že podle představ předsedy senátu by na něm mělo skončit dokazování a na dalším jednání by pak již měly zaznít závěrečné řeči. Obávám se, že vznikne nesoulad mezi neukojenými nároky obhajoby na doplnění dokazování a přáním předsedy senátu dovést věc rychle ke konci. Ale postupy soudů jsou nepředvídatelné a všechno může být nakonec jinak.

                                                                                   S

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 2

Výslech dlouhovlasé svědkyně Mileny Pfeifer, jemuž jsem věnoval předchozí článek,  po dvou dnech přerušilo náhlé onemocnění obžalovaného Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), v jehož nepřítomnosti nebylo možné pokračovat. V následujícím týdnu ale pro změnu ohlásila neschopnost paní svědkyně. Nebylo to překvapení, protože předzvěstí byly bolesti, které ji viditelně trápily zejména v druhém dnu výslechu.

Na její místo nastoupil  dne 3. října 2017 jako další svědek obžaloby Jan Náprstek, původně podnikatel, zabývající se dovozem přírodních vlasů. Kdo nemá přístup ke spisu z přípravného řízení, byl zákonitě překvapen, proč jej soud předvolává na důležitém druhém místě, a nemohl tušit, co se při výslechu doví a co při něm zažije.

Jana Náprstka  vtáhl do hry jeho starý dobrý kamarád Petr Pfeifer, s nímž se znal mnoho let. Přivedl jej do Ecollu, kde potkal dalšího kamaráda Daniela Rudzana. V Ecollu se jako neplacený externista zapojil do činnosti vylepšováním administrativní činnosti, prováděným neurčitě popsaným způsobem. Při výslechu vyprávěl o neuvěřitelných chybách při vedení prvotní evidence. Daniel Rudzan měl také zájem postavit jej jako  jednatele do čela společnosti, která se ucházela o získání licence oprávněného příjemce pohonných hmot při dovozu. Tato nabídka jej ale nepřilákala, protože daná společnost měla potíže s celní správou, která ji již  jednou o licenci připravila. Ale  později neodmíl Rudzanovu nabídku, aby přešel do P.P.S. ve Vídni, kde působil v jakési směsné manažerské funkci: kontroloval správnost vedení dokladů prvotní evidence a napravoval chyby, byl poradcem v oboru IT, částečně i personalistou. Hlavně se ale podle svých slov zabýval „nastavováním“ řídících procesů (soudce jej označil jako procesualistou), které ale při  výslechu nedokázal blíže objasnit. Zde již byl zaměstnancem se slušným platem. Nejméně po část působení v P.P.S. bydlel v bytě Petra Pfeifera. K jeho osobě se ve vyprávění stále vracel, zatímco jeho žena Milena byla zjevně  jen na okraji jeho zájmu. Neznal ani přesně její pracovní náplň.

Také v jeho případě se předseda senátu, obhájci i někteří obžalovaní usilovně snažili vydobýt z jeho paměti co nejpodrobnější informace o dění v obou společnostech a o lidech, kteří v nich působili. Čím déle ale trval výslech, tím delší byly mezery mezi položením otázky a odpovědí, tím častěji vysvětloval, že vzhledem k časovému odstupu nezná odpověď. Pevně ale trval na tom, že nikde nenarazil na indicie nezákonných prvků v obchodní činnosti obou společností. Za přímého nadřízeného prohlašoval Daniela Rudzana. Běžný provoz podle něj řídila Eliška Coufalová, matka Rudzanova dítěte. SAZ považoval za nejdůležitějšího řídícího pracovníka na způsob generálního ředitele. O významu jeho postavení mělo svědčit i to, že měl největší kancelář. Nevěděl ale, jaká činil rozhodnutí, jaké dával příkazy, protože neměl přístup na jeho porady s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou. Pozoruhodně málo věděl o náplni činnosti blízkého kamaráda Petra Pfeifera. Při tom si zřejmě byli hodně blízcí, o čemž svědčí i skutečnost, že s ním navštívil Milenu Pfeifer v porodnici a  zúčastnil se oslavy narození jejich syna. Pozastavil se nad tím, že mezi účastníky oslavy byli Pfeiferovi kamarádi z Brna a okolí a mimo nich někteří účastníci jeho únosu.

Citlivým místem jeho výpovědi bylo vše, co se týkalo údajného únosu Petra Pfeifera v červenci r.2013. V prvotních zprávách o důvodech jeho náhlého zmizení, které se k němu na půdě P.P.S. dostaly, šla řeč pouze o tom, že jeho kamarád zneužil dispozičního práva k firemním účtům a odčerpal z nich  46 milionů Kč. Zúčastnil se pak jako pomocník vyklizení jeho bytu a zjistil, že Petr  Pfeifer zřejmě opustil byt nenadále: na místě zůstaly různé listiny, osobní věci a vnitřní zařízení. Chyběla bytová elektronika, o které se později dověděl, že jeden z pracovníků P.P.S. dostal za úkol ji rozprodat. Tyto poznatky odpovídají výpovědi Mileny Pfeifer, která si povzdechla, že tímto způsobem utrpěla velkou škodu. Díky výpovědi Daniela Rudzana, zmiňované v předchozím článku, nyní víme, kam věci  zmizely.

Zpráva, že jeho blízký kamarád zpronevěřil velkou částku firemních peněz, jej šokovala a vnímal ji citlivě jako vlivnou okolnost své životní situace. Patrně kvůli jeho blízkému vztahu k Petru Pfeiferovi dostal strach o svou bezpečnost. Při vyprávění o těchto zážitcích viditelně podléhal emocím.

Po těchto událostech začal pociťovat nedůvěru ze strany Daniela Rudzana, který mu slíbil, že ho v P.P.S. ponechá, pokud se zaváže, že podá informaci, kdyby se mu ozval Petr Pfeifer. Nakonec ale neunesl vztahové napětí a firmu opustil.

Další šok zažil počátkem r.2014, když večer zamykal garáž a ze tmy se vynořil dlouho neholený Petr Pfeifer, který mu v rozhovoru, trvajícím pouze 3-4 minuty vysvětlil, že byl unesen na příkaz SAZ a také jej seznámil se skutečností, že společnosti P.P.S. a Ecoll od počátku své existence řídily nezákonné obchodní aktivity svých zákazníků. Petr Pfeifer se na tom aktivně podílel údajně pod nátlakem SAZ. Vybídl ho pak, aby tyto  poznatky předal policii. Za tím účelem mu sdělil telefonní číslo a jméno policisty, na kterého se má obrátit. Pak opět zmizel. Při hlavním líčení vyšlo najevo, že při výslechu v přípravném řízení lednové setkání s Petrem Pfeiferem zatajil. Svědek po jistém váhání kamarádovu přání vyhověl. Je zvláštní shodou náhod, že vysvětlení policii podal ve Znojmě, kde také později proběhlo vazební řízení se SAZ.   

Opakovalo se totéž, co v případě Mileny Pfeifer: dlouhý a důkladný výslech předsedou senátu a dalšími zájemci, mezi nimiž mimo něj opět nejvíce zájmu jevil SAZ. Ve srovnání s paní svědkyní měl ale tento svědek paměť ještě děravější. Ze zachyceného vyjádření žalobce na chodbě soudu jsme se dověděli, že byl se svědkem velmi nespokojen, protože věděl velmi málo konkrétního. Stejně jako svědkyně  v některých momentech Jan Náprstek dával najevo citového pohnutí. Důležitě vysvětloval, jak „nastavoval procesy“, ale když měl objasnit jejich obsah či dílčí prvky, paměť mu nesloužila. Marné byly snahy vytáhnout z něj více informací o lednovém setkání s Petrem Pfeiferem: trval na tom, že šlo pouze o tří až čtyřminutový rozhovor, v němž mu toho kamarád ani mnoho sdělit nemohl. Jméno policisty, za nímž jej  Petr Pfeifer poslal, si nepamatoval a nic určitého neřekl o svém jednání s ním.

Předseda senátu se při vedení výslechu snažil vydobýt ze svědkovy paměti komplexní obraz zájmových společností a osob. Obžalovaní Petr Moštěk a Daniel Rudzan šli přímočaře suchými otázkami po konkrétních poznatcích o obchodních transakcích a jejich vlastních úkonech. SAZ se pídil po svých stopách v nastavených procesech, jež by opravňovaly pana svědka k tvrzení, že hrál roli, odpovídající profilu funkce generálního ředitele, ale hledání bylo marné.

Výslech svědka Jana Náprstka byl dokončen až 11.října 2017.  Obžalovaní Petr Moštěk a Daniel Rudzan shodně konstatovali, že Jan Náprstek je ve skutečnosti  svědkem obhajoby, neboť potvrdil, že v jimi řízených společnostech probíhaly pouze obvyklé obchodní činnosti za účelem vytvoření zisku, nikoli za účelem krácení DPH a oni sami se nedopouštěli nezákonností. Daniel Rudzan navíc vystavil panu svědkovi vynikající vysvědčení za úroveň jeho práce a zdůraznil, že k němu nechová zášť. SAZ si vyhradil právo vyjádřit se k rozporům ve výpovědích svědka později. Pouze konstatoval, že svědek v něm vyvolal dojem, že byl nespokojen se svým postavením ve firmě a toužil po povýšení, ale nevysvětlil to dostatečně zřetelně.

Výpovědi obou vyslechnutých svědků vrhají zvláštní  světlo na okolnosti, jež stočily pozornost policie k SAZ.  Petr Pfeifer spojil Ecoll s israelským obchodníkem Ronenem Yaisha Nadavem, který obstaral ruského investora a dohlížel pak na nakládání s jeho prostředky. Nadav  včas a vědomě „vzal nohy na ramena“ patrně proto, že zjistil, jaké obchody se financují z prostředků, jež opatřil.  Petr Pfeifer za něj našel jako náhradu SAZ, jehož firma Long Strike půjčila P.P.S. 7 milionů EURO a SAZ pak nahradil Nadava i ve funkci investorského dozoru.V době, kdy české orgány žádaly o pomoc při vyšetřování tohoto případu své rakouské kolegy, SAZ nebyl mezi podezřelými, zato Petr Pfeifer na čelném místě. Pak Petr Pfeifer z jakýchkoli důvodů (jako výkupné únoscům nebo prostý lup) odčerpal z firemních účtů 46 milionů Kč a zmizel. Následně se Milena Pfeifer obrátila na policii trestním oznámením kvůli únosu Petra Pfeifera. Pak oznámil Jan Náprstek policii trestnou činnost dnešních obžalovaných s tím, že řídícím činitelem byl SAZ a Petr Pfeifer se na nepravostech podílel pod jeho nátlakem. Obraz se bude prohlubovat výslechy Ronena Yaisha Nadava  a zvláště pak Petra Pfeifera, které přijdou na řadu v nejbližší době. V každém případě taktika obžaloby, opírající se o informace od svědka, podezřelého ze zpronevěry 46 milionů Kč, je poněkud zvláštní.

Podivná je i historie únosu Petra Pfeifera a následných událostí. Únos se uskutečnil v červenci r.2013, trval jeden den a unesený zaplatil z firemních peněz výkupné 46 milionů Kč. Pak se manželům Pfeiferovým narodil syn a oslavy jeho narození se kromě svědka Náprstka zúčastnili někteří vykonavatelé únosu, jež Petr Pfeifer najal jako ochránce. Pak Petr Pfeifer zmizel, v P.P.S. se roznesla zpráva o zpronevěře a Daniel Rudzan nechal vyklidit jeho nákladný byt. Z výpovědi Mileny Pfeifer víme, že únosci-ochránci odvezli rodinu do nějakého hotelu v Polsku, kde pobyli pouze několik dní a nějaký čas pak pobývali někde jinde, stále pod ochranou. Provázeli ji také na cestě na zotavenou do Itálie. Petr Pfeifer se pak zjevil Janu Náprstkovi v lednu r.2014 a nepřímo jej poslal na policii. Z celého vyprávění je nezpochybnitelná pouze zpráva o narození syna, zmizení 46 milionů Kč a vyklizení bytu. Podezřelý je účel oslovení svědka Jana Náprstka Petrem Pfeiferem v lednu r.2014.  

Notorickým jevem tohoto hlavního líčení jsou střety mezi panem obžalovaným SAZ a předsedou senátu Alešem Novotným, který výstupy obžalovaného vnímá jako pohrdání soudem a dožaduje se zákroku žalobce. Ale Aleš Sosík až dosud zachovává neutralitu, což mu dle mého laického názoru svědčí ke cti. V našem případě zvlášť vzrušená situace nastala, když předseda senátu odmítl otázku obhájkyně a SAZ mu velmi důrazně vytkl, že za daných okolností „můžeme jít všichni domů“ a on si může se svědkem v klidu číst z protokolů. Ještě ostřejší výměna názorů proběhla 5.října hned na začátku stání, kdy se SAZ dožadoval, aby mu předseda senátu navrhl alternativní výraz náhradou za slovo „únos“, jehož užívání mu zakázal s ohledem na emocionální reakce svědků Mileny Pfeifer a Jana Náprstka na ně. Během jejich přestřelky se v soudní síni ozval i smích, což skutečně nebývá obvyklé. SAZ skákal Aleši Novotnému do řeči a velmi se rozohnil, když mu rozhněvaný soudce přikázal, aby „byl zticha“. Dostavila se podobná reakce jako kdysi na oslovení „hele“: SAZ se ostře ohradil, že není bezdomovec, aby s ním soudce směl takto mluvit. Předseda senátu souboj ukončil přibližně v desáté minutě od zahájení hlavního líčení jeho přerušením na 10 minut, aby se pan obžalovaný mohl zamyslet nad svým chováním. Po přestávce se pan obžalovaný dožadoval zaprotokolování připomínky, že dosud neukončil výslech svědky Mileny Pfeifer, ale předseda senátu jej zastavil s tím, že smí pouze klást otázky a SAZ mu při následující výměně názorů skákal do řeči. Domnívám se, že zaprotokolování nevinné poznámky by vzalo méně času než zmíněná výměna názorů. Ale vystoupení SAZ při líčení dne 11.října 2017 proběhlo v klidu.

Nebylo by vhodné podporovat pana obžalovaného v daném způsobu vystupování, protože vůbec nepřispívá k věcnému projednání záležitostí a vede i ke zbytečným ztrátám času. Na druhé straně zaslouží-li shovívavost a ochranu svědci, kteří poplakávají při připomenutí nepříjemných zážitků, pak je na místě tolerovat nezpůsobné chování obžalovaného, jenž je sice ještě stále  de iure nevinný, ale přesto jej účelové uskupení státních zástupců a soudců drží již jedenáct měsíců ve vazbě, přestože soud přijal na svůj účet kauci v jeho prospěch v rekordní výši 150 milionů Kč, a ve vazbě se mu dostalo různých ústrků (nikoli ze strany Vězeňské služby !)

Třídenní blok ve dnech 11.-13. října 2017 ozvláštnila zvýšená četnost výhrad obhájců k postupu předsedy senátu a poměrům soudní  síně. Námitky se týkaly zásahů do kladení otázek, nepředvídatelnosti vedení řízení, rachotu klávesnice počítače, špatné slyšitelnosti výkladu předsedy senátu či zákazu větrání soudní síně. Na spadnutí byla přestřelka s občanem z veřejnosti, jehož kdysi předseda senátu vykázal ze soudní síně. Tentokrát vzbudil jeho podezření, že měl zapnutý mobilní telefon, ale když jej ujistil, že zdrojem pohoršení  nebyl jeho telefon, nechal jej soudce nakonec na pokoji. Ostatně po chvíli se ze soudní síně vytratil stejně nenápadně, jako do ní vstoupil. Smůlu měla mladá advokátka, patřící do týmu právních poradců SAZ,  která byla přítomna jako veřejnost. Vyvolala podezření předsedy senátu, že pořídila během jednání obrazový záznam. Přísný soudce ji „povolal na kobereček“, aby ji vyplísnil. Zdvižením pohledu k nebi si zrovna neposloužila, ale nakonec se jí podařilo jej přesvědčit, že obrazový záznam nepořídila. Znova pak vzbudila nevoli předsedy senátu, když gestikulací upozornila pana obžalovaného patrně na to, že za ním přijde do vězení. V soudní síni bývá prostě občas živo.

Doplňkem programu po ukončení výslechu Jana Náprstka bylo čtení  listinných důkazů, jež má pokračovat i v následujícím bloku. Do plánování svědeckých výslechů zasáhli totiž obžalovaní, kteří se ze zdravotních důvodů nebudou moci zúčastnit nejbližších dnů hlavního líčení, ale nesouhlasí s výslechem svědka Petra Pfeifera v jejich nepřítomnosti.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 1

Dne 25.září 2017 se ke Krajskému soudu v Brně sjeli obžalovaní a obhájci z  kauzy Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných, obviněných z  krácení daně z přidané hodnoty ve výši 2,5 miliardy Kč v obchodech s pohonnými hmotami. Hlavní líčení probíhá v třídenních blocích.

Od předchozího jednání uplynuly bezmála čtyři měsíce, což působí dojmem, že soud k rozsudku nespěchá. Účastníci zjistili, že během dlouhé přestávky se nic podstatného nezměnilo. Honosná budova z časů císaře pána se nezřítila, totožnost veřejnosti – pokud by přišla – u vstupu do jednací síně nadále  zjišťuje příslušník Justiční stráže, ale i tak se předseda senátu ptá neznámých osob na jméno, kromě toho chvílemi vede samomluvu. Klávesnice počítače zapisovatelky rachotí jako tkalcovský stav a větrání soudní síně o přestávkách není přípustné. Obhájci si marně stěžují. Hlavního obžalovaného SAZ prý v zájmu jeho osobní bezpečnosti přivádí z vazební věznice šestičlenná eskorta těžkooděnců Vězeňské služby ČR, která jej chrání i v soudní síni. Proto se ze vzdálenosti asi tří metrů od mé hlavy na mne šklebí hlaveň samopalu.

Hlavní líčení, zahájené v lednu r.2016, dne 25.září 2017 konečně dospělo k zahájení výslechů svědků. Je to radostná událost, neboť má být slyšeno 32 svědků obžaloby a výpovědi dalších mají být čteny, k tomu přistupují výslechy znalců a svědků obhajoby a čtení listinných důkazů. Mezi zahájením  výslechů svědků a vyhlášením rozsudku leží obrovská spousta práce.

Tuto etapu hlavního líčení zcela jistě ovlivní povaha důkazní situace, která se vyznačuje nedostatkem přímých důkazů. Soud, žalobce i obhájci nemají jinou  možnost než snaživostí překonat chatrnost důkazů na podporu nebo k vyvrácení tvrzení obžaloby, že obžalovaní jsou viníky rozsáhlého krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami a z nich SAZ byl nositelem zločinného projektu a hlavním řídícím činitelem podvodné sítě.  Budou proto muset sbírat jakékoli podrobnosti ze života řídících společností v naději, že ze záplavy bezcenných poznatků vyrýžují zlatinku pravdy. Z průběhu prvých devíti dnů výslechů je patrné, že všichni hráči v tomto divadle si jsou situace vědomi. Hlavně předseda senátu se při výsleších dere k poznání soustavně a neústupně a také obžalovaní a jejich obhájci se pilně činí. Nejmenší zájem jeví žalobce, který možná na základě poznatků z přípravného řízení má ve všem jasno a jen občas se položením otázky ujistí, že je na správné stopě.

Ještě před zahájením výslechu svědků se přihlásil o slovo obžalovaný SAZ. Vložil pak krátkou cestou do spisu usnesení č.33 a 34 parlamentní Stálé komise pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (společně se Stálou komisí pro kontrolu činnosti GIBS), jimiž se komise vypořádaly se stížnostmi na nezákonné odposlouchání telefonických rozhovorů SAZ s jeho obhájci. Zásah orgánů činných v trestním řízení do práv obviněného byl tak nehorázný, že vyvolal pobouření veřejnosti odborné i laické,  jež vedlo až k postihu odpovědných činitelů. Dozorový státní zástupce Michal Galát čelí kárné žalobě a případ mu byl odebrán, ušetřeni nezůstali ani policisté. Mezi Unií obhájců a státním zastupitelstvím běží spor  o to, zda se Michal Galát zneužitím odposlechů dopustil trestného činu. Soudím ale, že Unie obhájců nemá ve sporu se státním zastupitelstvím šanci na úspěch, i když bych jí jej přál.

SAZ doprovodil předání dokumentů výkladem o postavení a významu volených orgánů a mezinárodněprávních závazků ČR a závažnosti zásahu parlamentních komisí. Předseda senátu listiny přijal bez odporu, ač jistě věděl, že k pohoršlivému jednání došlo v jiném, „malém“ trestním řízení, v němž je SAZ vazebně stíhaný kvůli podezření, že v době pobytu ve vazbě zřídil zločinné uskupení, jež se mělo zabývat přípravou ovlivňování svědků v této „velké“ kauze. Hlavní práci v něm odvedli spolupracovníci policie.

Podle mého laického názoru  odposlechy hovorů obviněného  s advokáty jsou sice hrubým porušením zákona, ale ve srovnání s dalšími nepřístojnostmi, k nimž v „malé“ kauze došlo, jsou spíše podružnou záležitostí. Pochybné je již zkonstruování obvinění ze založení zločinného uskupení.  Znělo by věrohodně, kdybychom uvěřili v nadpřirozené schopnosti pana obviněného, který v době jeho údajného ustavení byl ve vazbě a s nikým z jeho členů nepřišel do styku. Mimo to obsahem jednání účastníků uskupení byla příprava důkazů k vyvrácení některých výpovědí z přípravného řízení, škodících SAZ. Obviněný má stejné právo opatřovat si důkazy jako státní zástupce. A v nejhorším případě došlo pouze k přípravě trestného činu, která sama o sobě není trestná. Aby toho nebylo málo, dozorový státní zástupce nezákonně prodloužil panu obviněnému koluzní režim vazby a podle mého laického názoru navíc zneužil zdravotní dokumentaci jeho manželky.  Hlavně však Krajský soud v Brně jako soud stížnostní nese odpovědnost za to, že SAZ je držen v útěkové vazbě, ačkoli soud má na svém účtě rekordní kauci 150 milionů Kč, složenou jeho přáteli, na jejímž základě byl propuštěn z vazby ve „velké“ kauze. Úvahy o justičním banditismu se mi jako laikovi nezdají přehnané. Toto vše se děje SAZ, ačkoli pro něj stále platí presumpce neviny.

Po prohlášení SAZ předstoupila před soud krásná černovláska se smutnýma očima: svědkyně Milena Pfeifer, manželka korunního svědka Petra Pfeifera. Pro soud je zajímavá tím, že zastávala významnou funkci ve společnostech Ecoll Invest (dále jen Ecoll) a v rakouské P.P.S. GmbH (dále jen P.P.S.), jež žalobce považuje za vrchol sítě daňových podvodníků, kteří krácením DPH v obchodu s pohonnými hmotami okradli stát o 2,5 miliardy Kč.  Starala se o vnější image společností, kontrolovala toky peněz,  v P.P.S. měla disposiční právo k účtům a  spravovala soukromé prostředky Ronena Yaisha Nadava, zmocněnce ruského investora. Zajímavá je i jako oznamovatelka trestné činnosti – únosu svého manžela.  Měla by tedy mít bohaté poznatky o vnitřních poměrech obou společností, o jejich společnících a jejich činnosti. Její úvodní výklad byl kusý, což je vzhledem k časovému odstupu pochopitelné. Ale soud si i tak přišel na své, protože zejména předseda senátu a obhájci, méně  žalobce,  cíleným vedením otázek dospěli ke spoustě poznatků o útrobách sledovaných společností a dění v nich.

Paní svědkyně byla v obtížném postavení. Především musela pečovat o květinku své vlastní  nevinnosti ve vztahu k žalované trestné činnosti. Působila přece uvnitř řídích společností sítě téměř od počátku až do konce podvodných obchodů, měla přehled o mnoha jednáních a vztazích, též o pohybech peněz, po určitou dobu měla disposiční právo k účtům a byla v častém styku nejdříve s Israelcem Ronenem Yaisha Nadavem, pak se SAZ, s nejdůležitějšími z obžalovaných a zejména se svým manželem, jenž byl důležitým aktivním činitelem ve vedení sítě. Je s podivem, že o podvodech dle svého ujišťování až do poslední chvíle nevěděla. Někdo tvrdí, že ji varoval Ronenen Yaisha Nadav, který prohlédl nekalé praktiky podvodníků a kvůli tomu nechal svěřenou investici vyplatit a odešel. Toto ale svědkyně popírá a hájí se, že jí manžel vysvětlil, že Nadav lhal a ve skutečnosti je všecko v pořádku. Manželovi bezmezně důvěřovala a důvěřuje.Vše nebo aspoň něco o podvodech se dověděla po únosu manžela, vlastně po jeho návratu, kdy ji do tajemství aspoň částečně zasvětil. Dověděla se také, že manžel si k mnohamilionovému výkupnému pomohl z firemních účtů, ale již nevěděla, zda pak peníze nějak vrátil. Vydělávala 50 tis. Kč měsíčně a z toho kryla rodinné výdaje, manžel si nanejvýš platil benzin.

S informací o únosu manžela šla na policii. Tím asi od sebe aspoň zatím odvrátila nebezpečí trestního stíhání. Spolupráce s policií je pojistka sice významná, nikoli však zcela neprolomitelná. V každém případě se stylizovala do podoby zcela nepodezíravé pozorovatelky, bezmezně důvěřující manželovi,  které poznatky o nezákonnostech proklouzávaly mezi prsty až do poslední chvíle.

Musela se také mít na pozoru, aby neposílila podezření, že její manžel hrál významnou roli v řízení nezákonností, které provázely obchodní činnost sítě. Jeho obraz v jejím podání je neurčitý.

Naopak podstatně podrobněji vykreslila obraz SAZ jako „šéfa“, který dával příkazy, kontroloval jejich plnění, sledoval toky peněz a vedl četná obchodní jednání, v  P.P.S. měl pro sebe největší kancelář ze všech. Uvážíme-li, že takto působil v prostředí, v němž podle jejího svědectví nic nenasvědčovalo, že by pod povrchem probíhaly nezákonnosti, pak ale SAZ možná vůbec neublížila. V žádném případě nevyslovila podezření, že by SAZ věděl o podvodech a měl z nich profit.  Z toho lze vyvodit,  že příkazy, jež  údajně SAZ dával zaměstnancům, je  nevedly k protiprávnímu jednání.

Svědkyně neposílila podezření proti SAZ až na jednu výjimku, jejímuž připuštění by jeho obhájci a sympatizanti určitě rádi zabránili: vyjádřila se zcela neomaleně, že podezírá SAZ z účasti na řízení únosu jejího manžela, ke kterému došlo v červenci r. 2013. Dokonce prohlásila,  že se jej bojí. SAZ její prohlášení zřejmě překvapilo a cítil se jím dotčen. Hájil se pak otázkami na její dojem z jeho chování k ní v celém průběhu společného působení v podvodných firmách. Připustila, že se k ní vždy choval gentlemansky a jejich vzájemné vztahy byly přátelské. Toto vystoupení je v rozporu s jejími dřívějšími údaji: nikdy v minulosti proti němu v souvislosti s únosem manžela nevznesla podezření, a neuplatnila je ani při podání trestního oznámení na policii.

Na jejím vystoupení ležel temný stín hororového zážitku z únosu jejího manžela Petra Pfeifera, z jeho vlivu na průběh jejího těhotenství a z navazujících dalších podivných událostí. Petr Pfeifer se z jednodenního únosu vykoupil částkou 46 milionů Kč, kterou odčerpal z účtů inkasní  společnosti, jež pracovala pro P.P.S. Svědkyně neví, zda a popřípadě z jakých zdrojů peníze vrátil. Ve světle poznatků z jejího výslechu se vynořují děje, které postrádají logiku. Již oslavy narozenin syna se zúčastnili někteří z pachatelů jednodenního únosu jejího manžela, kteří se náhle změnili v ochranku, doprovázeli ji do Itálie na dovolenou, odvezli oba manžele na několik dní do hotelu v Polsku a celkově je „chránili“ několik týdnů. Svědkyně o tom říká, že ochránci je měli chránit, ale ve skutečnosti je zadržovali. Mezitím se po P.P.S. rozšířila pověst, že Petr Pfeifer zpronevěřil firemní peníze a zmizel. Přerušily se přátelské vztahy mezi paní svědkyní a obžalovanou Eliškou Coufalovou. Poškozená P.P.S. nechala vyklidit byt, užívaný manžely Pfeiferovými. Svědkyně si povzdechla, že tímto způsobem přišla o majetek, tedy o vnitřní vybavení bytu a osobní věci (pozn.: o tom dále). Kromě toho jí P.P.S. nevyšla vstříc v řízení o mateřské dávky. Tím přispěla ke vzniku zoufalé finanční situace, do které se svědkyně po návratu z porodnice dostala. Snažila se ji mírnit rozprodáváním dárků, jež dostala od SAZ.

Zmínkami v její výpovědi vystoupila z šera postava Martina Veselého, který hrál roli jak v provedení únosu Petra Pfeifera, tak v pozdější podivné ochraně manželů Pfeiferových. Jeho jméno se ale nevyskytuje v seznamu svědků obžaloby.

Na okraj uvádím, že ve věci únosu Petra Pfeifera probíhá u zdejšího soudu  trestní řízení, které se nachází ve fázi dopracování obžaloby, když původní obžalobu soud vrátil žalobci. Také v tomto řízení figuruje Martin Veselý, jenž je kromě toho spoluobžalovaným SAZ v jeho „malé“ kauze, a je rovněž ve vazbě.

Není bez zajímavosti, že při výslechu paní svědkyně okrajově zazněla také informace, že po únosu Petra Pfeifera došlo také na únos SAZ. Zatímco stíhání pachatelů únosu Petra Pfeifera dospělo do výše uvedené pokročilé fáze, souběžné vyšetřování únosu SAZ se ještě skrývá v šeru. Orgány činné v trestním řízení přece zásadně přistupují ke všem případům se stejným úsilím bez ohledu na jednající osoby (sic!).

Kdykoli se někdo z vyslýchajících byť jen okrajově přiblížil k těmto událostem, svědkyně nedokázala potlačit pohnutí. Ke všemu zřejmě trpěla bolestmi, takže jí předseda senátu dopoledne druhého dne hlavního líčení dovolil, aby při pokračování výslechu seděla. 

Předseda senátu věnoval jejímu vytěžení velkou péči. Zabýval se jejím výslechem necelé tři půldny. Chtěl vědět úplně vše o vnitřní organizaci společností  P.P.S. a Ecoll, o lidech, kteří v nich působili a o jejich pracovní náplni, o mezilidských vztazích uvnitř společnosti. Podrobně se vyptával na její vlastní činnost, na vztah k ostatním vedoucím pracovníkům a k SAZ. Mnoho času věnoval zkoumání zápisů v jejích dvou pracovních denících. Na významnou část otázek ovšem odpovídala, že neví, nepamatuje si, netuší. Teprve když ukojil svou zvídavost, přenechal ji žalobci a po něm obhájcům a odsouzeným.

Z nich ji nejvíce potrápil SAZ. Tématický záběr jeho otázek byl nesmírně široký. Snažil se zpochybnit její tvrzení o svém vedoucím postavení ve společnosti vyptáváním na jednotlivé prvky řídících procesů, jež by mu mohly dát moc nad společnostmi. V části případů buď odpověď neznala, nepamatovala si, nebo jeho vliv na řízení popírala. Mimo jiné potvrdila, že neměl přístup k účtům společností, ani do nich nemohl nahlížet. Na rozdíl od  Ronena Yaisha Nadava nedostával od ní reporty o stavech účtů.Nevstupoval  do vztahů se zákazníky, neměl vliv na přijímání nových pracovníků. O obsahu jeho porad se spoluobžalovanými Eliškou Coufalovou a Danielem Rudzanem nic nevěděla. Významným námětem byl únos Petra Pfeifera a navazující události.  Nemá jinou informaci o odpovědnosti SAZ za únos manžela než jeho tvrzení. Únos považovala za trest za manželovu neochotu dále se podílet na trestné činnosti. Neměla  přístup k informacím o podvodech, páchaných při obchodech s pohonnými hmotami: trvala na svém, že vlastně o ničem nevěděla, a pokud něco věděla, dověděla  se to až od manžela po jeho únosu. Trestní oznámení ale podala kvůli únosu manžela, s podezřením na daňové podvody se policii nesvěřila. Vyšlo najevo, že Zadeh jí věnoval vlídnou pozornost: postaral se, aby pro ni firma koupila automobil Porsche, který byl jejím snem, daroval jí drahé hodinky, zaplatil svatební cestu a dával jí i drobné  dárky.  Vnímala to spíše jako zprostředkovanou pozornost manželovi.

Výslech svědkyně Mileny Pfeifer zabral zbytečně mnoho času díky neshodám mezi SAZ a předsedou senátu, který velmi často zakazoval jeho otázky kvůli jejich uvádění návodným výkladem. Často zasáhl právě ve chvíli, kdy by pan obžalovaný konečně položil otázku. SAZ se pak bránil, že uvedení otázky je nutné pro její srozumitelnost, ale většinou neuspěl. Předseda senátu mu opakovaně vysvětloval, že úvodní výklady jsou nepřípustné a někdy skočil do jeho přednesu pokynem, aby položil otázku. Tu pak ale často stejně zamítl. Nejsem jako laik přesvědčen o tom, že všechny zásahy pana předsedy byly na místě, i když některé snad ano. Zajímalo by mne ale , jak by to dopadlo, kdyby někdo vyhodnotil podle stejného metru otázky, jež pan předseda kladl svědkům.

Výpovědi paní svědkyně přijali radostně obžalovaní Petr Moštěk a Daniel Rudzan, kteří z nich vyvodili, že potvrdila jejich obhajobu: ačkoli měla do dění ve firmách hluboký vhled, nezpozorovala v jejich činnosti žádné stopy nezákonného jednání, naopak potvrdila obraz standardního obchodování. Perličkou bylo doznání Daniela Rudzana, že má ve své péči majetek  z vyklizeného bytu manželů Pfeiferových. Vysvětloval, že jej nemohl vrátit, protože s nimi ztratil kontakt, měl dost svých vlastních starostí (byl nějaký čas ve vazbě) a nakonec jako obžalovaný se neměl se svědky stýkat. Jeho výklad vyvolal hlasité veselí obžalovaného Petra Moštěka, jenž vzbudil  nevoli předsedy senátu.  Od něho se Danielu Rudzanovi  dostalo upozornění, že zadržování cizího majetku by mohlo mít jasnou trestněprávní kvalifikaci.

SAZ vystoupení Mileny Pfeifer nezhodnotil s vědomím, že brzy stane před soudem jako svědek její manžel, jehož výpověď nechce svými vývody ovlivnit.

Dva dny na její výslech nestačily. Podařilo se jej uzavřít až 11.října 2017, neboť jeho plynulému pokračování zabránilo nejdříve náhlé jednodenní onemocnění SAZ, pak její vlastní, jež ji vyřadilo na celý týden. Mezeru zaplnil svědek Jan Náprstek, ale o něm a jiných věcech až příště.

    

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 8.10.2017

Je známo, že sejdou-li se dva právníci, projeví nejméně tři právní názory. Nedbaje tohoto pravidla posadil Václav Moravec v Otázkách Vymývače mozků dne 8.října 2017 (pardon, v Otázkách Václava Moravce) ke kulatému stolu právníky hned tři, a to nikoli ledajaké: dva ministry současné a jednoho bývalého, každého z jiné politické strany: Roberta Pelikána (ANO), současného ministra spravedlnosti, Jana Chvojku (ČSSD), ministra pro legislativu, a Pavla Blažka (ODS), bývalého ministra spravedlnosti. V pořadu to proto řádně jiskřilo.Většinou probíhal názorový boj všech proti všem, ale nudný rozhodně nebyl. Oceňuji, že účastníci dali politikům příklad politické kulturnosti, když své názorové rozpory neznehodnotili projevy nesnášenlivosti a zacházením do osobního napadání.

Sleduje jejich debatu, uvědomil jsem si, že okřídlené obavy ministra Roberta Pelikána ze „zapouzdřenosti justice“ (jimiž m.j. odůvodňuje zdrženlivost k požadavkům politizujících soudců na ustavení soudcovské samosprávy) by se mohly vztahovat na celý právnický stav. Na uvažování mnohých právnických profesionálů – k nimž patří  i zmínění ministři - je totiž vidět, že žijí ve věži ze slonoviny své stavovské výlučnosti a mnoho případů bezpráví a kastovní neochoty čelit jim samoočistnými procesy, k nim vůbec nedoléhá. Pohled občanského aktivisty, střetávajícího se dlouhodobě se zaměňování pojmu nezávislost za nárok na  beztrestnost nemravného nebo dokonce nezákonného jednání a z toho plynoucího oprávnění ke svévoli, se nutně od jejich názorů musí lišit.

Z množství námětů, kvůli nimž se páni ministři přeli, bych chtěl vyzdvihnout především otázku vhodnosti rozhodnutí Roberta Pelikána podat kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou, soustavně vzdorující právnímu názoru odvolacího soudu. Výtky, že pan ministr popřel její právo na nezávislý právní názor, by byly oprávněné, pokud by skutečně šlo pouze o rozpory v právních názorech. Mám důvod si myslet, že v tomto případě by mohl odvolací soud brojit proti nedůslednosti ve vypořádání s jeho připomínkami, a pak by kárná žaloba mohla být důvodná. O tom, jak to doopravdy je, rozhodne až kárný soud.

Lichá je ale námitka, že odvolací soud má přece legitimní právo vzdorující soudkyni případ odebrat a vynutit si změnu v přidělení věci. Naléhavost kárného postihu se tím zmenší. V daném případě by to ale nemuselo fungovat. Předmětný odvolací senát má náklonnost k hraní ping-pongu s nalézacími soudy a skutečně si po třech zprošťujících rozsudcích občas vynutí změnu přidělení. Nový soudce pak obvykle vyhoví a vynese odsuzující rozsudek. Pokud se pak odsouzený brání odvoláním, může se dožít toho, že senát zadrží odeslání návrhu Nejvyššímu soudu ČR na odebrání věci zdejšímu soudu a její předání mimo obvod působnosti Vrchního soudu v Praze a v nepřítomnosti obžalovaného odsuzující rozsudek potvrdí. Co ale říci na případ, kdy odvolací senát odebral po třech zprošťujících rozsudcích případ soudkyni Heleně Králové, ale následně zrušil již dva zprošťující rozsudky její nástupkyně v nevýznamném řízení, které se táhne již sedm let. Všechny tyto případy působí dojmem, že odvolací senát slouží jako „pošťák“ žalobcům a vnucuje jejich vůli nalézacímu soudu, jehož nárok na vyhodnocování důkazů je nezpochybnitelný a stojí nad nárokem žalobce.

V této souvislosti páni ministři podhodnotili palčivost otázky, zda státním zástupcům přísluší podávat návrhy na kárné stíhání soudce. Občan smí činit vše, co nezakazuje zákon. Naproti tomu státní orgán smí činit jen to, co mu zákon výslovně přikazuje nebo povoluje. Zákon o řízení ve věcech soudců a státní zástupců sice neříká, kdo může podat podnět k podání kárné žaloby, ale státním zástupcům tuto kompetenci neposkytuje. Nevyplývá ani z jiného zákona. Vzhledem k rozdílnému postavení státního zastupitelství a soudů v ústavním systému státu by jeho vybavení takovou pravomocí bylo zřejmě nevhodné. Státní zástupci mají možnost brojit proti rozsudkům odvoláním, popřípadě až dovoláním nejvyššího státního zástupce, ale tím jejich pravomoci končí. Pokud se pustili do podávání kárných návrhů, je to další nebezpečný projev jejich stesku po postavení generální prokuratury předlistopadového režimu.

Mimochodem, ojedinělé kárné podněty žalobců proti soudcům jsou nevýznamná maličkost proti masovému ovlivňování rozhodování ministra spravedlnosti státními zástupci v jeho výlučné pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, které každoročně dostává. Nechává je proto přezkoumat státními zástupci, kteří pak fakticky rozhodují, zda mají ministrovi doporučit, aby dal stížností popud k připravení jejich kolegů o úspěch v trestním řízení. Na rozdíl od kárných podnětů tuto pravomoc státních zástupců upravuje podzákonný předpis.

Pokulhává námitka, že když už mělo dojít k řešení kárnou žalobou, měl ji podat kárný žalobce z řad předsedů soudů. Jenže soustava kárných žalobců prostě nefunguje. Pokud by šlo jen o mé tvrzení, dalo by se tomu zasmát, ale říká to i předsedkyně soudcovské unie Daniela Zemanová či moudrý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Většina kárných žalobců buď na návrh z veřejnosti na podání kárné žaloby vůbec nereaguje, nebo sdělí podateli, že v napadeném poklesku nic nemravného či dokonce nezákonného nespatřuje, čili žalobce se obratem ruky stane obhájcem původce pohoršení. Stejné, ba horší to je i u kárných žalobců ve státním zastupitelství.

Námitka, že místo ministra mohl přece podat kárnou žalobu předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal, který je trestním soudcem, by byla oprávněná, kdyby pan předseda šel kárným žalobcům nižšího stupně příkladem. Vede si ale stejně jako oni, ne-li hůře. Svědčí o tom například osud kárného návrhu proti soudkyni, která vyhlásila rozsudek nad vazebně stíhaným obžalovaným, jehož nedoprovázel obhájce. Kárný žalobce rozhodl, že nedošlo  ke kárnému poklesku ani nezákonnému jednání. Ale trestní senát jeho soudu rozhodl na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, že soudkyně  porušila zákon v neprospěch obžalovaného.  Je porušení zákona v neprospěch obžalovaného etické ? O nic lépe si nevedou předsedové obou vrchních soudů. Předseda pražského vrchního soudu zlikvidoval jeden kárný návrh tím, že „zaúkoloval“ jeho vyřízením ministra spravedlnosti, a předseda olomouckého vrchního soudu poskytuje ochranu soudci, který opakovaně šikanoval veřejnost v soudní síni. Pavel Blažek správně poznamenal, že kárný žalobce, který odmítá plnit své povinnosti, zasluhuje kárnou žalobu, jež by ho připravila o postavení předsedy soudu. Snadno se mu to říká, když ho nikdo nemůže vzít za slovo. Jinak se na to dívá Robert Pelikán, který ví, že v případě podání takové kárné žaloby by se na něj sesypali politici i část odborné veřejnosti s námitkou, že zasahuje do nezávislosti justice. Je proto velmi zdrženlivý a dlouho váhá, než někoho obžaluje.

Podle mého vkusu by ale měl být Robert Pelikán přísnější a měl by odvážněji nést kůži na trh, protože téměř za každým nespravedlivým rozsudkem  se skrývá kus svévole kteréhokoli článku řetězce trestního řízení. Proto je třeba její projevy potírat. Zlo se má potírat vždy a všude třeba i železem, pravil klasik. Bezpráví, způsobené nespravedlivými rozsudky, přináší neštěstí nejen nespravedlivě odsouzenému, ale hlavně jeho společenskému zázemí, a je ostudou státu. Proto je třeba „přitáhnout šrouby“, byť kárná provinění ovlivňují jen nepatrný zlomek z celkového počtu rozsudků.

Páni ministři naznačili bezradnost nad pasivitou kárných žalobců. Ta je ale důkazem systémově špatného nastavení kárného řízení. Kapři si přece nikdy nevypustí svůj rybník. Cesta proto vede přes zřízení nezávislého mimoresortního orgánu dohledu  nad státním zastupitelstvím a soudnictvím a přes novelizaci zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Legislativní návrhy leží v eklepu Poslanecké sněmovny, ale vládní strany nedovolily jejích projednání. Námitka, že uskutečnění takových nápadů by bylo v rozporu s ochranou nezávislosti justice, není případná, protože nezávislost není totožná s beztrestností nemravného či nezákonného jednání a o případném trestu by stejně rozhodoval soud.

Na rozdíl od pánů ministrů neočekávám zásadní zrychlení trestního řízení po vydání nového trestního řádu. Na průtahy působí celá řada vlivů, jež novelizace trestního řádu nevyloučí. Jednání brzdí například nekázeň stran řízení, které neúčastí na jednání nutí soud k odročení, nebo různé neodstranitelné procesní překážky. Změnou právního předpisu nelze odstranit špatnou organizaci soudního jednání, která se například může projevit několikaměsíčním přerušením hlavního líčení kvůli špatně naplánovaným dovoleným či kvůli  benevolentnímu přístupu k výměnám obhájců. Někdy může být příčinou průtahů i nedostatek soudních síní nebo nedostatek pomocného personálu. A souhlasím s Robertem Pelikánem, že kvalita vznikajícího právního předpisu je důležitější než rychlost jeho pořízení, neboť nadměrný výskyt novelizací zákonů, ušitých horkou jehlou, působí soudům i občanům potíže.

Na rozdíl od Pelikánových odpůrců se necítím pohoršen jeho výhradami k postupu policie v kauze Čapí hnízdo. Obecně je naprosto správné, že se policie nezastavila před majestátem miliardáře a mocného politika, ale efektivita jejího postupu je skutečně sporná. Podle §160 tr.ř. musí policie bez průtahů zahájit úkony trestního stíhání, jakmile prověřováním údajů z trestního oznámení dospěje k názoru, že skutečně došlo k trestnému činu. Policie si jistě byla vědoma, komu jde po krku, a právě proto se dá předpokládat, že ve chvíli předložení žádosti o vydání poslanců Babiše a Faltýnka  byla zvlášť silně přesvědčena, že podmínky k postupu dle §160 tr.ř. jsou naplněny. Jistě si také uvědomovala, že do voleb zbývá pár dní, po jejichž uplynutí na zájmové osoby znova padne opona poslanecké imunity. Proto měla mít sdělení obvinění připraveno již ve chvíli, kdy se obrátila na Sněmovnu. Z veřejných zdrojů všichni víme, kdy Poslanecká sněmovna rozhodla o vydání, kdy pak doručila své rozhodnutí policii a kdy obdrželo státní zastupitelství na vědomí sdělení obvinění. Ve zbývajícím čase do voleb již policie nic podstatného nestihne. Dala tak za pravdu ministrovým pochybnostem o účelnosti jejího postupu od samého počátku.

Ministr naopak na tomto místě správně vytkl ministru Janu Chvojkovi, že politici jeho strany nectí presumpci neviny a dělají z Andreje Babiše zloděje a podvodníka, i když dosud není ani známa argumentace obvinění a o vině rozhoduje pouze soud.

V této souvislosti se ve Václavu Moravcovi projevil duch vymývače mozků, když vynucoval na Robertovi Pelikánovi odpověď, zda by chtěl sedět ve vládě, jejíž předseda čelí obvinění. Otázka je nesmyslná, protože trestní stíhání bude volbami přerušeno nebo možná skončí. Nikdo neví, zda policie po volbách znova požádá o vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání, a zda je  nová Sněmovna vydá. Samozřejmě, pokud dojde po volbách k obnovení trestního stíhání, případná přítomnosti obou poslanců ve vládě se stane prubířským kamenem politické kultury, byť s ohledem na presumpci neviny by neměla vadit. Ovšem máme-li věřit státním zástupcům, že Shahram Zadeh z vazby ustavil zločinné uskupení k zajištění důkazů v jeho prospěch, můžeme také uvěřit, že pro trestně stíhaného Andreje Babiše by nebylo obtížné řídit hnutí ANO bez ohledu na trestní řízení, i kdyby nebyl členem vlády. Jeho osobní účast na vládě není nezbytnou podmínkou pro dosažení jeho politických cílů. I z tohoto hlediska je Moravcova otázka předčasná, protože není jisté, že by trestně stíhaný Andrej Babiš skutečně do vlády vstoupil.

Moderátor stočil pozornost pánů ministrů k vývoji názorů prezidenta republiky na otázku zákonodárné iniciativy prezidenta republiky: v r. 2013 ji odmítal, nyní se jí dožaduje a k ní navíc chce další pravomoci ať již pro sebe nebo pro své nástupce. Sám názorový vývoj není zločin. Je sice zajímavé, že Miloš Zeman dnes říká něco jiného než v r.2013, ale nevyznívá to nutně v jeho neprospěch. Jen tupec nezmění názor, pokud jej nové poznatky přivedou k poznání o jeho mylnosti.  Skutečnost je taková, že zavedení přímé volby prezidenta zamezilo dalšímu pořádání podezřelých, nemravných a možná i nezákonných čachrů politických stran při nepřímé volbě.  Přímo zvolený prezident má mnohem silnější mandát než jeho nepřímo zvolení předchůdci. Požadavek na rozšíření jeho pravomoci je proto logický. Jeho uskutečnění by vedlo k dalšímu oslabení rozhodovacího monopolu politických stran, které pouze lákají voliče na sliby, jež od počátku nehodlají plnit a přisvojují si zásluhy o rozkvět země, který je z převážné části výsledkem usilování tvůrců reálných hodnot ( chtělo by se říci pracujícího lidu, kdyby tento pojem nezprofanovali komunisté, a jenž samozřejmě zahrnuje i podnikatele, inteligenci a další  tvůrce hodnot). Námitky, že rozšíření pravomoci jde proti duchu parlamentní demokracie, která je neslučitelná se zaváděním poloprezidentského nebo prezidentského systému, jsou liché. U.S.A. nebo Francii počítáme k demokraciím, i když svým prezidentům poskytují značné pravomoci. Funkční parlament je dostatečnou pojistkou proti zneužití moci prezidentem republiky  a naopak rozšíření jeho pravomoci by v některých situacích mohlo vést k urychlení rozhodovacích procesů v krizových situacích. Jako příklad uvádím spolkem Šalamoun navrhované rozšíření pravomoci hlavy státu o právo nařídit revizi trestního procesu. Jejím zavedením by se snížila společenská poptávka po milostech prezidenta republiky. Ostatně vzhledem k různým hrozbám, jež se na nás valí ze všech stran, zvýšení pružnosti politického rozhodování využitím rozšířené pravomoci prezidenta republiky by mohlo být prospěšné. Odpor proti změnám, opírající se o tabuizaci ústavy, není rozumný.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU V.

Dne 5.října 2017 proběhlo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně další kolo hlavního líčení v kauze, v které jde o stovky milionů Kč, o které se přetahují pan obžalovaný s panem poškozeným, jenž je údajně  dlužníkem. Skutkový děj je neobvyklý: jeho součástí je únos poškozeného ( dlužníka) do domu obžalovaného ( věřitele) a jeho vydírání s použitím zbraně, s neuvěřitelným zakončením bohatýrskou pitkou obou pánů na oslavu jejich usmíření. K finančnímu vypořádání stran zatím nedošlo.

Předmětem jednání byly výslechy znalců, doplněné v mezičasech čtením protokolů z přípravného řízení. Vlídný předseda senátu řídil jednání s výrazem člověka, jenž sice  možná ctí Desatero, ale k němu navíc ještě  jedenácté přikázání „ mne neoblafneš“: neunikla mu žádná slabina ve výkladu znalců. Přesto v soudní síni vládla pohoda, zcela nepřiměřená hrozícím vysokým trestům. Jinak se proti předcházejícím jednáním nic nezměnilo:členové senátu soutěžili o bobříka mlčení a z právních profesionálů se opět nejvíce činil zmocněnec poškozeného, možná ještě horlivěji než dříve.

Výslechy znalců bývají suchopárné. V našem případě je ale účastníci jednání sledovali s napětím. Hned výklad znalce, jenž měl zhodnotit, zda výpověď Pavla Buráně o provedení únosu  může odpovídat skutečnosti, byl zajímavý. Doprovázely jej ukázky videozáznamů z vyšetřovacího pokusu, zorganizovaného panem poškozeným. Nejvíce mě na nich zaujal záznam vytažení jeho mohutného těla ze sedadla pro řidiče, na němž jej únosce vytáhl částečně z auta  jako pytel brambor tažením za pravou ruku, přičemž pan poškozený se ani nepokusil zabránit vytažení zachycením se karosérie auta volnou levou rukou. Marně jsem na záběrech hledal pistoli, kterou měl mít Pavel Buráň přiloženou k hlavě. Řidič měl sedět poškozenému na nohou, ale na videu seděl vedle nich. Předseda  senátu oslabil jednoznačnost výpovědi upozorněním na nepřesnost určení polohy hlavy pana poškozeného při škrcení. V každém případě výstup tohoto znalce zněl obžalovaným příjemně.

Učenými debatami o softwarových postupech nakládání se zvukovými záznamy na mobilním telefonu byl prošpikován výslech znalce,jenž měl posoudit, zda zvukové záznamy z pitky na oslavu usmíření soupeřů dcera paní obžalované skutečně pořídila na předloženém přístroji. Znalec to potvrdil, ale kvůli určitým nejasnostem má svou zprávu ještě doplnit.

Velmi nepříjemná pro obžalované a obhájce byla výpověď znalce z oboru soudního lékařství, který potvrdil, že poranění na krku pana poškozeného odpovídají jeho popisu škrcení drátem.

Písmoznalec potvrdil, že podpisy pana poškozeného na předložených listinách nenesou znaky jednání v tísni, za nepříznivých podmínek. Jednoznačné vyznění jeho výpovědi ale zpochybnil zmocněnec poškozeného otázkou, kolik takových posudků již vyhotovil. Tvrdil, že při každém posuzování písma zkoumá podmínky, za nichž vzniklo, ale speciální posudek s tímto výlučným zaměřením vyhotovil poprvé. Pozornost zmocněnce poškozeného vzbudila také okolnost, že na směnce jsou dva stejné podpisy přes sebe. Z debaty ale nevzešel žádný závěr.

Mráz zavanul na pana obžalovaného z vystoupení psycholožky, která mu přiřkla autorství dopisu, jímž měl pan poškozený projevit vůli splnit své závazky. Tvrdila, že styl vyjadřování je nezaměnitelný a dopis nemohl napsat ani odborník, obeznámený se způsobem vyjadřování pana obžalovaného. Žádnými námitkami a otázkami se ve své jistotě nenechala zviklat.

Čtení záznamů výpovědí z přípravného řízení nepřineslo žádné převratné poznatky. Vesměs se jednalo o potvrzení alibi údajných únosců.

Hlavní líčení bude pokračovat 19.října 2017. Jeho obsah bude jistě zajímavý, neboť budou slyšeni další policisté, kteří se podíleli na vyšetřování.