RECENZE DÍLČÍ ČÁSTI NEZAKÁZANÉ KNIHY

 Z internetové adresy, jež se tvářila jako nástroj spolku Šalamoun, mi na osobní adresu přišla pozvánka na spolkovou akci „Černé pondělky české justice“ večer 9.října 2023. Pozvání jsem odmítl. Obecně nechci podporovat akce spolku, z něhož jsem byl v r.2017 vyloučen a speciálně jsem se nechtěl zúčastnit akce, na které se dle pozvánky dal očekávat projev pohrdání  soudním rozhodnutím, s kterým souhlasím. Spolek Šalamoun se k tomu nevyjádřil.

Účastníkům večera se nabízela možnost koupit si zde za výhodnou cenu oba díly knihy Zločiny beze zbraní a získat autogram Marie Formáčkové, představitelky autorského kolektivu. Distribuci 2. dílu zakázal předběžným opatřením Městský soud v Brně, a to kvůli 1. kapitole, jež obsahovala vylíčení údajného únosu a vydírání dlužníka Pavla Buráně jeho věřitelem Jaroslavem Novotným. Nabídka získat něco zakázaného může být pro ledaskoho přitažlivá.

Tento způsob pozvání na večer 9. října 2010 je jeden z drobných úskoků, jichž se v boji za zájmy miliardáře Pavla Buráně dopouští skupina jeho podporovatelů, zúčastněných na vydání „zakázaného“ druhého dílu Zločinů beze zbraní. K šíření „zakázané“ knihy na zmíněné akci totiž vůbec nedošlo. Místo ní se účastníci seznámili s dílem 2c, jenž „zakázaný“ není, i když se na jeho obalu skví výrazný nápis „zakázaná soudem“. Vydání nezakázané knihy s nápadným označením za zakázanou je chytrý reklamní trik.

Mimochodem podotýkám, že nechápu, co vedlo autorský kolektiv k vydání dílu 2c, když zákaz distribuce 2. dílu předběžným opatřením není definitivním rozhodnutím a není vyloučeno, že v následném soudním řízení ve věci samé může být zrušen. Vždyť i Mein Kampf se nakonec dostal do volného prodeje.

Od původního 2. dílu se nezakázaný díl 2c liší „opatrnějším“ pojednáním o údajném únosu Pavla  Buráně. Kromě toho ve vstupní části mne autorský kolektiv napadá pro údajný nátlak na jeho členy a pro nesprávný názor na kauzu Pavla Buráně. Dokonce mě obviňují z neznalosti trestního spisu a vyzývají k omluvě Pavlu Buráňovi a členům autorského kolektivu.

„Nátlak“ ve skutečnosti spočíval v tom, že jako zmocněnec manželů Novotných, ostouzených autorským kolektivem, jsem se pokusil doručit členům kolektivu výzvu, aby zastavili své nemravné počínání, stáhli související články a záznamy videopořadů Xaver Live a poškozeným se omluvili. Vyhovění výzvě by je ochránilo před jinými zákroky, jež se běžně používají v řízení na ochranu osobnosti. Požádal jsem o zprostředkování pana Václava Krejčího „Upíra“, s nímž jsem se seznámil jako člen autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze  zbraní. Jeho osobně se výzva netýkala. Považuji ho za rozumného člověka a předpokládal jsem, že mu kontaktování oslovených nebude činit potíže. Bohužel  mi nevyhověl. Podařilo se mi pak sejít pouze s novinářem Janem Hrbáčkem, který mě přímo okouzlil výrokem, že jako podklad k článkům a televizním vystoupením mu stačily nějaké základní části trestního spisu, protože je přece analytik. Dalším zážitkem byl telefonický rozhovor s paní Marií Formáčkovou, která mi sdělila, že se necítí odpovědná za inkriminovanou  1. kapitolu, protože pouze zpracovala výklad pana Pavla Buráně. Skutečnost, že podpisem pod kapitolou převzala za text odpovědnost, neuznala. Na námitku, že novinář má informace ověřovat ze dvou zdrojů, mi sdělila, že dva zdroje skutečně měla. Tím druhým měl být advokát, který doprovázel pana Buráně a potvrdil jí pravdivost jeho výpovědi.

Dále jsem se měl snažit znemožnit konání semináře, pořádaného spolkem Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny v prostorách Sněmovny. Autoři  uvádějí, že měli v úmyslu na tomto semináři zahájit distribuci „zakázaného“ 2.dílu Zločinů beze zbraní a patrně mé intervence jim v tom zabránily. Vůbec si neuvědomili, že dobré pověsti Výboru by asi neprospělo, kdyby pod jeho záštitou proběhl úkon, jejž by bylo možné hodnotit jako projev pohrdání soudem. Ano, v tomto smyslu jsem oslovil předsedu Výboru, poslance Radka Vondráčka. Neměl bych žádnou možnost se mu mstít, kdyby upozornění nedbal. Mohl s mým podáním naložit dle svého uvážení.

V této souvislosti stojí za zaznamenání, že autorský kolektiv projevil nevůli nad chováním předsedy Ústavně právního výboru Senátu Tomáše Goláně, který zpočátku podporoval Pavla Buráně a zúčastnil se příprav semináře ve Sněmovně, ale nakonec záštitu odmítl a ani se akce osobně nezúčastnil. V knize je na str. 19 výzva, aby jako veřejný činitel své jednání vysvětlil a omluvil se. Jsem rád, že nejsem jediný, koho autorský kolektiv vyzývá k omluvě, ale v tomto případě výzvu považuji za drzost.

K mému přístupu k předmětné trestní kauze a následnému střetu s autorským kolektivem sděluji, že jako výkonný orgán spolku Chamurappi z.s. jsem sledoval celý proces v soudní síni  zlínské pobočky Krajského soudu v Brně od r. 2017 a zúčastnil jsem se také veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 14. prosince 2022 a ze všech jednání jsem pořídil zvukové záznamy. Soudní jednání jsem provázel zveřejněnými komentáři. Samozřejmě mám k disposici soudní spis. Bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení. Nevím, z jakých informací vycházejí členové autorského kolektivu, když mě obviňují z neznalosti spisu. Spis je zápisem toho, co se odehrálo. Já jsem ale byl přímým svědkem průběhu dokazování v soudní síni. Členové autorského kolektivu se zúčastnili pouze veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci, na němž již dokazování neprobíhalo. Namítám, že soubor zvukových záznamů, jímž disponuje autorský kolektiv, není rovnocenný osobní účasti při hlavních líčeních, protože zvukovým záznamům chybí vizuální vjemy, např. pozorování chování svědků, soudců a dalších osob.

Rozpor mezi jejich a mým názorem na kauzu Pavla Buráně spočívá především v rozdílném pohledu na soudní rozhodnutí. Osobně považuji pravomocné zproštění manželů Novotných odpovědnosti za jednání, z něhož je nařkl Pavel Buráň, za nezpochybnitelné. Ostatně námitky Pavla Buráně proti jejich zproštění přezkoumal v poslední instanci Ústavní soud a jeho stížnost odmítl usnesením jako zjevně nedůvodnou. Námitka autorského kolektivu, že asistentkou jednoho z členů senátu je manželka advokáta, jenž vede řízení za zákaz distribuce 2. dílu Zločinů beze zbraní, je směšná, protože členové senátu jsou na sobě navzájem nezávislí a na své nezávislosti si zakládají. Ostatně představa, že by asistentka jednoho člena senátu mohla zmanipulovat celý senát, je znevážením Ústavního soudu. Není to o nic důvodnější, než případné tvrzení, že Pavel Buráň ovlivnil trestní řízení proti Novotným prostřednictvím dvou zaměstnankyň, manželek významných činitelů s hypotetickou možností zasahovat do počínání příslušných orgánů.

Připouštím, že zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, je podivný rozporem mezi výrokovou větou o zproštění „protože není dokázáno, že se stal žalovaný skutek“ a odůvodněním, jež výrokovou větu zpochybňuje.  Právní účinky má ale pouze výroková věta a Vrchní soud v Olomouci mohl  podivnosti rozsudku překlenout dík podrobné znalosti důkazní situace, vytvořené soudem 1. stupně. Zabýval se věcí již potřetí.

 Mne v této souvislosti neméně udivil v pořadí druhý rozsudek, vyhlášený 17. prosince 2019, jehož základní rysy jsme znali s předstihem cca 2 týdnů díky únikům informací ze senátu. Tímto rozsudkem byli pravomocně (tedy se souhlasem státního zástupce) zproštěni obžaloby údajní únosci, čímž se skutkový děj dostal do polohy únosu bez únosců, čili nesmyslu. Přesto senát Radomíra Koudely odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky vězení. Se schválením rozsudku odvolacím soudem nemohl předseda senátu počítat v žádném případě a přesto rozhodl tak, jak rozhodl. Ostatně nebyl sám se sebou spokojen, což mi soukromě sdělil po opuštění soudní síně. Srozumitelnější by bylo zproštění v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, proti němuž se žalobce samozřejmě mohl odvolat – dle mého laického názoru bez naděje na úspěch.

Další zásadní rozpor mezi mnou a autorským kolektivem se týká názoru na oprávněnost nároku neprávem obžalovaného Jaroslava Novotného na uplatnění pohledávky za Pavlem Buráněm, jeho bývalým společníkem. Pavel Buráň využil předkupního práva a koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou sám nabídl. Zaplatil zálohu, zbytek měl splatit. Po několika splátkách splácení zastavil. Věřitel se začal domáhat občanskoprávní cestou splacení smluvní ceny.  Vyvoláním trestního řízení Pavel Buráň dosáhl přerušení řízení. Jeho obnovení po skončení trestního řízení se pak bránil. Soud mu nevyhověl, ale dosud žalobu neprojednal.

Zatímco přídatným účinkem k trestnímu stíhání pro Jaroslava Novotného bylo znemožnění vymáhání dluhu, jeho manželka, která s jeho obchodní činností neměla nic společného, si „také přišla na své“: její  pedagogická kariéra byla zničena. V době zahájení stíhání měla naději na profesuru. Místo toho byla vyhozena z vysoké školy, na které učila.

 Autorský kolektiv popírá reálnou existenci dluhu a někteří, např. Marie Formáčková, uplatnění nároku považují za vymáhání daru či za pokus o neoprávněné obohacení. Uvěřili Pavlu Buráňovi, jenž před nimi reálnou existenci dluhu popřel. U soudu se ovšem choval úplně jinak, přímo pokorně, a to by členové autorského kolektivu měli ze spisu a zvukových záznamů vyčíst.

 Výpověď Pavla Buráně v díle 2c je ve srovnání se „zakázanou“ knihou podstatně kratší, ale v zásadě si dlužník stojí na svém: co tvrdí, se skutečně stalo a následky činu jej těžce poškodily. Obohatil vyprávění o novou detailní nepravdu: tvrdí, že oznámení na manžele Novotné bylo první, které kdy podal. Ve skutečnosti o něco dříve vyvolal trestní stíhání Ivo Smiešného pro údajnou zpronevěru. Tato kauza skončila zastavením trestního stíhání státním zastupitelstvím s odůvodněním, že se skutek nestal.

 Marie Formáčková se o pokleslost knihy 2c zasadila cynickým zneužitím zprávy o tragickém úmrtí manželky Pavla Buráně. Matka 7leté dcery náhle skonala v sobotu 15. dubna 2023. Spisovatelka  o tom napsala: „Manželka podnikatele, který údajně „s radostí“ předal své životní dílo někomu, koho se chtěl pro neshody zbavit, tuto situaci neunesla. Jednoho dne poslala svého muže s malou dcerkou na nákup a sama si mezitím doma vzala život. Zastřelila se. Nechtěla žít ve světě, kde se lidé mění v supy, nechtěla jet ve vlaku, jemuž schází záchranná brzda. Ani pomyšlení na malou holčičku, která na světě zůstane bez mámy, ji nezastavilo.“

Není jasné,  proč Marie Formáčková vidí právě v neúspěchu Pavla Buráně v pokusu o odeslání věřitele do vězení příčinu její smrti, když hypoteticky by ji mohly trápit i jiné záležitosti, např. krize v manželství nebo hrozba jeho odsouzení v řízení, které proti němu vede NCOZ kvůli podvodu se škodou ve výši 140 mil. Kč. A kde bere Marie Formáčková jistotu, že šlo o sebevraždu, když PČR úředně pouze sdělila, že nebylo zjištěno cizí zavinění ? Vyslechla snad osobně její nářky? Nemohlo jít o nešťastnou náhodu?

Na závěr podotýkám, že objektivní zprávu o kauze Buráň obsahuje kapitola Zlínský horor v 2.dílu mé knihy Škůdci v taláru. Divím se, že podporovatele pana Buráně nenapadlo, že by mohli navrhnout soudní zákaz její distribuce (Sic!) 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TŘI BOŽSTVA V JUSTICI

K základním lidským vlastnostem patří omylnost. Nevyhýbá se ani činitelům řetězce trestního řízení. Je proto v pořádku, že náš právní řád obsahuje soustavu opravných prostředků moci soudní. Vedle nich ale  působí jedinci, vybavení téměř božskou individuální pravomocí, proti jejichž rozhodnutí jsou námitky bezúčelné. 

Je to především prezident republiky, nadaný pravomocí zastavit trestní stíhání nebo milostí zrušit soudní rozhodnutí. Pouze v případě zastavení trestního řízení je jeho rozhodnutí omezeno souhlasem předsedy vlády, jinak je suverénním pánem nad lidskými osudy. Není povinen svá rozhodnutí vysvětlovat. Odmítnutý žadatel nemá šanci prezidentovo rozhodnutí zvrátit. „Podivné milosti“ prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana vyvolaly vlnu společenské kritiky, která šla v některých případech až do vyslovení požadavku na zrušení tohoto „monarchického“ privilegia. Občas se vyskytlo podezření, že někdo si milost „koupil“. Ale v žádném případě se nepodařilo podezření prokázat, byť je i policie prověřovala. 

Na institutu milosti se občas přiživují dovedové, kteří zájemcům nabídnou zprostředkování udělení milosti. Požádají o nevratnou zálohu na výlohy (třeba na uplacení hradních úředníků) a nechají si slíbit tučnou odměnu za každý rok prominutého trestu. Obvykle pak skutečně vykonají úkony, které by mohly přesvědčit prezidenta, že udělení milosti je na místě. A někdy jimi podporovaní žadatelé milost skutečně dostanou. Ovšem nelze prokázat, že udělení milosti je výsledek jejich úsilí. 

V každém případě podíl hradních úředníků a různých poradců zůstává žadatelům a veřejnosti převážně skrytý. Zastřený bývá i vliv ministerstva spravedlnosti, jemuž trestní řád přikazuje provádět pomocné úkony, pokud si to prezident přeje. Vliv pomocných sil je různě silný, protože  každý z dosavadních prezidentů měl ke způsobu  projednávání žádostí o  milost jiný přístup. Za rozumný považuji přístup  prezidenta Václava Klause, který se obešel bez vměšování ministerstva i bez „podivných“ milostí. 

Velkou individuální pravomoc má  ministr spravedlnosti, jenž může stížností pro porušení zákona napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení státního zástupce. Na rozdíl od milosti prezidenta neřeší osud žadatele s konečnou platností, pouze vrací jeho věc k  posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Jeho pravomoc omezuje ale zákaz napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Je proto obtížné vypracovat podnět k  podání stížnosti pro porušení zákona, protože předkladatel se musí vyhnout námitkám proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, pokud již ve věci rozhodoval na základě dovolání. Kromě toho stížnost pro porušení zákona proti zprošťujícímu rozsudku má pouze akademický význam, tedy rozsudek nelze na jejím základě zrušit. 

Na pravomoc podat stížnost pro porušení zákona kdysi navazovala pravomoc ministra propustit žadatele z vazby nebo výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti. O toto právo své následovníky připravil novelizací trestního řádu osvědčený škodič, ministr Jiří Pospíšil. Změnil je na právo požádat soud, aby uvážil propuštění. Jako stoupenec výrazně represivního pojetí justice se toho dopustil v době svého druhého mandátu, kdy se cítil oprávněn napravovat domnělé nepřístojnosti ministryně Daniely Kovářové. Ta byla v tomto ohledu jeho protipólem: řídila se názorem, že nemůže nečinně přihlížet k utrpení vězněného, o jehož vině na základě analýzy jeho spisu pochybuje. Jiří Pospíšil šel v tomto  směru ještě dál. Zasáhl do nezávislosti Nejvyššího soudu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou, přestože již bylo nařízeno její veřejné projednání. Krátil tím ovšem odsouzené v právu na spravedlivý proces a důvodnost stížnosti nebyla vyvrácena ani potvrzena. 

Navzdory těmto omezením je stížnost pro porušení zákona velmi přitažlivým prostředkem pro nespokojence s rozsudky. Na ministerstvo přicházejí stovky podnětů, jež samozřejmě ministr nemůže přečíst. Musí se spolehnout na úředníky, kteří mu někdy podnět ani nepředloží a navrhovateli sdělí, že pan ministr stížnost nepodá. Někdy vznikne rozpor mezi ministrem a úředníky v názoru na důvodnost podnětu. Nejsem si jist, že ministr, jenž přiměje úředníky k vypracování  stížnosti, nad nimi vždy zvítězí: stížnost je možno vypracovat tak, aby ji Nejvyšší soud ČR musel odmítnout. Kdysi se mi jedna náměstkyně ministra svěřila, že nechápe, na základě jakého klíče úředníci rozhodují, jak se má s podnětem naložit. Připustila možnost korupčního ovlivnění. Ale bohužel nezůstala v úřadě dost dlouho na to, aby záhadám přišla na kloub. 

Poměry zhoršuje skutečnost, že ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a postupuje většinu spisů k předběžnému přezkumu na státní zastupitelství. Je to zvláštní situace. Státní zastupitelství je orgán žaloby a zde se po státních zástupcích žádá, aby nalézali pochybení, učiněná v neprospěch obhajoby. Obávám se, že výsledek odpovídá nepřirozenosti řešení. 

Všechno je v lidech. Ministři přicházejí a rychle odcházejí, zatímco aparát zůstává. Občas se stává, že úředníci nabydou dojem, že jediná reálná úloha v řízení k podnětu o stížnosti pro porušení zákona je ta jejich, zatímco ministr jen formálně potvrzuje jejich moudrá rozhodnutí. Kvalita  vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je závislá na odborné a lidské vyzrálosti zpracovatelů. Kdysi si ministerstvo ke  zlepšení jejich úrovně pomáhalo přizváním soudců na stáž. Později ale Ústavní soud posoudil tuto praxi jako nesouladnou se zásadou nezávislosti justice a používání stážistů skončilo. Bezprostředním podnětem byl opět zásah ministra Jiřího Pospíšila, jehož přičiněním se dostal před trestní soud soudce-stážista, jenž pro ministryni Danielu Kovářovou vypracoval text stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o dočasném přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Právě v jejich věci Jiří  Pospíšil vzal zpět stížnost pro porušení zákona bez ohledu na nařízení veřejné zasedání soudu. Kromě soudce-stážisty se před soud dostal i jeho nepřímý nadřízený. Ve prospěch pana soudce zasáhl Ústavní soud a v dalším řízení by patrně dostáhl očištění. Bohužel stres z těchto zážitků nepřežil. Jeho nadřízený řešil svou obhajobu jinou cestou a spravedlnosti se nedočkal. 

O podané stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR. O odmítnutí podnětu k podání stížnosti hypoteticky rozhoduje ministr jako jediná oprávněná osoba, ale v praxi jsou to častěji úředníci, mnohdy bez vědomí ministra. Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona se vydává s podpisem ministra, takže jeho odpovědnost je jednoznačná. 

Ministr spravedlnosti je tedy božstvem, jež navenek disponuje obrovskou pravomocí, ale její reálnou cenu snižuje spousta vlivů, jimž nemůže čelit. Přesto považuji za žádoucí, aby ministr spravedlnosti věnoval této agendě co největší pozornost. 

Třetím božstvem je nejvyšší státní zástupce, nadaný pravomocí přezkumu ukončené věci. Stěžovatelé se na něj obracejí, když neuspějí v soustavě přezkumů, prováděných státními zastupitelstvími nižšího stupně. Záleží pouze na jeho úvaze, zda žádosti o provedení přezkumu vyhoví a proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupci svého oprávnění využívají jen zřídka, což jako laik považuji za nesprávné. Mám totiž dojem, že díky různým stavovským, kolegiálním, místním a jiným vazbám orgánů činných v trestním řízení zůstává nedošetřeno dost případů trestné činnosti, jež by si zasloužily dotažení do konce. 

Připomenu dva případy použití  přezkumu ukončené věci, které upoutaly pozornost veřejnosti, někdy i dosti nevlídnou. Jedním byl přezkum usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká jeho usnesení přezkoumala a zrušila. Teprve když doplnil dokazování a na stanovisku setrval, nechala věci volný průchod. Druhým byl přezkum usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání všech obviněných v kauze „Čapí hnízdo“. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zrušil jeho rozhodnutí ve vztahu k obv. Andreji Babišovi a Janě Nagyové, ostatní „omilostnil“. Asi se chtěl Andreji Babišovi odvděčit za to, že nevyhověl různým výzvám k jeho odvolání. 

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž seznamuje předkladatele žádosti o provedení přezkumu obvykle prostřednictvím pověřeného podřízeného. Přesvědčil jsem se, že jeho rozhodnutí je přesto neprolomitelné, i když vyjádření podřízeného může vyvolat pochybnosti. 

Když jsem dostal přípis pověřeného státního zástupce o nevyhovění žádosti o provedení přezkumu ukončené věci, zjistil jsem, že autor pominul několik závažných nezpochybnitelných skutkových zjištění. Pokusil jsem se prolomit neprolomitelnost takto odůvodněného rozhodnutí. Zaslal jsem nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad počínáním jeho podřízeného. Jako laik se domnívám, že nepodal bezvadný výkon. Odpověděl mi ředitel příslušného odboru NSZ: požadavek na provedení  vnitřního dohledu je sice přípustný, ale dohled neproběhne. Jeho výsledek by totiž mohl směřovat proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jehož zpochybnění je nepřípustné. I kdyby výsledek vnitřního dohledu byl pro mne příznivý, na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce by to nemělo vliv. 

Bylo tak znemožněno trestní stíhání velmi ošklivé trestné činnosti ke škodě pravděpodobně nevinných osob. Nezbývá než vzít na vědomí, že naše ústavní právo nikomu nezaručuje, že bude potrestána trestná činnost k jeho škodě. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! 

Pod vlivem popsané zkušenosti jako laik soudím, že nejvyšší státní zástupce je silnější božstvo než ministr spravedlnosti. Ale stejně jako v případě ministra spravedlnosti považuji za vadu, že nemohu mít jistotu, že zamítavá stanoviska podřízených jsou autentickým vyjádřením božstev. Kdyby vstal z mrtvých Franz Kafka, možná by si na tomto námětu pochutnal. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ŠKODLIVÝ SOUBĚH NEDBALOSTI A FORMALISMU

Jako statutár předkladatele nabídky převzetí společenské záruky za žadatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu jsem nedávno navštívil nejmenovaný okresní soud. Byl to šestnáctý případ podpory žadatele o podmíněné propuštění, do  něhož jsme se pustili od založení spolku v listopadu r.2017, když v předcházejících třinácti případech jsme byli úspěšní. Čili šlo o rutinní záležitost. Jako vždy jsem z jednání pořizoval zvukový záznam.

Jednání probíhalo v moderní budově, jejíž soudní síně jsem navštívil mnohokrát. Je dokonce možné, že se konalo v soudní síni, v které jsem se zúčastnil nějakého jednání již dříve. Vím proto, že soudní síně jsou vybaveny zařízením pro zvukový záznam.

Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu v úvodní části jednání projednala s žadatelem nedodržení zákonné pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Bez jeho souhlasu nebylo možné v řízení pokračovat. Žadatel vysvětlil, že Vězeňská služba mu obsílku předala se zpožděním a nic mu nebrání souhlasit s jednáním i za těchto okolností.

Pozorně jsem pak sledoval výslech žadatele předsedkyní senátu. Nabyl  jsem dojem, že jsem snad nikdy dříve nezažil tak špatné nakládání s žadatelem, jako v tomto případě. Perličkou bylo sdělení předsedkyně senátu žadateli, že dojem z jeho osoby ji vede k přesvědčení, že po propuštění na svobodu bude dál páchat trestnou činnost.

Nepřekvapilo mě, když předsedkyně senátu vyhlásila zamítavé rozhodnutí. A nedivil jsem se, když postižený žadatel podal stížnost nadřízenému soudu.

Usnesení stížnostního soudu jsem cestou soudu 1.stupně obdržel až za 20 dní po rozhodnutí. Velmi mě překvapilo: krajský soud zrušil rozhodnutí soudu 1.stupně a nařídil opakování jednání s odůvodněním, že nebyla zachována pětidenní lhůta pro doručení obsílky žadateli a v protokolu z veřejného zasedání nebyla zmínka o tom, že se zkrácením lhůty souhlasil. Soud 1. stupně navíc neprovedl zvukový záznam, z něhož by se stížnostní soud mohl dovědět o souhlasu žadatele s nedodržením pětidenní lhůty.

Rozhodnutí stížnostního soudu bylo navýsost formalistické, leč z právního hlediska správné: protože nebyla dodržena pětidenní lhůta, jednání nemělo proběhnout. Jinak by došlo k porušení trestního řádu. Ve skutečnosti se za ním skrývala nedbalost předsedkyně senátu. Odpovídala za pravdivost a úplnost textu protokolu z jednání, i když jej sama nesepsala. Měla si ovšem všimnout, že protokol neobsahuje vskutku důležitou informaci o souhlasu žadatele s konáním jednání navzdory nedodržení zákonné lhůty pro doručení obsílky. Nechápu, proč nenechala pořizovat zvukový záznam, když soudní síň je příslušným zařízením vybavena.

Jsou to maličkosti, ale poškodily žadatele, jenž se až po dvou měsících dovídá, že jednání, na jehož konání čekal s nadějí na příznivý výsledek, bylo vlastně marné a nyní bude čekat dalších několik týdnů na opakování. Za „maličkosti“ kromě toho volky-nevolky zaplatí daňoví poplatníci, neboť veřejné jednání a jeho obsluha je nákladná  záležitost. Nad tím se asi soudci nezamyslí, neboť z cizího soudcovská krev neteče.

Nemohu si ale odpustit poznámku k jednání stížnostního soudu.  Mé myšlenkové pochody jsou asi od soudcovských hodně odlišné. Kdybych dostal k vyřízení spis s věcí,  která je zatížena nápadnou jednoduchou procesní vadou, zvedl bych telefon a provinivší se soudkyni bych požádal o vysvětlení. Protože v tomto případě vše proběhlo z procesního hlediska v pořádku, jen o tom nebyl záznam v protokolu, asi by se našel způsob, jak vadu protokolace napravit.

Zvoleným postupem se ovšem stížnostní senát vyhnul nutnosti vypořádat se s nepříjemnými námitkami žadatele proti odůvodnění zamítnutí jeho žádosti, jež dle mého laického názoru byly z velké části důvodné.  Vyhnul se nepříjemné práci, kterou bude stejně muset jednou vykonat.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

BEZBRANNOST ODSOUZENÝCH

V období  od července 2022 do ledna 2023 jsem se „na dálku“ zabýval trápením skupiny obžalovaných, jimž státní zástupce Aleš Sosík nabídl nízké tresty, přistoupí-li na dohodu o vině a trestu, ale za nesouhlas je potrestal senát Aleše Novotného u Krajského soudu Brno velmi vysokými tresty. Pohoršil mě v té souvislosti  případ mladé ženy, matky dvou malých dětí, které žalobce Aleš Sosík nabídl podmíněný trest, ale odmítnutím si vysloužila trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku, „vylepšený“ peněžitým trestem 2,5 milionu Kč. Trestem budou v tomto případě trpět malé děti, odloučené na dlouhou dobu od matky. Křiklavý nepoměr mezi nabídkami na dohodu a výslednými tresty zpochybňuje uvážlivost soudu při ukládání trestů. 

Předseda senátu Aleš Novotný nechal odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku od 21.řína 2021 do 24. února 2023. Dlouhé čekání je zostřením trestu: odsouzení celou dobu žijí v napětí, způsobeném hrozbou dlouholetým uvězněním a nemožností bránit se odvoláním. Jako laik to považuji za psychické týrání odsouzených, kteří odsouzením neztratili nárok na lidské zacházení. 

Průtahy při dodání písemného vyhotovení rozsudku nejsou v historii činnosti soudce Aleše Novotného ojedinělým úkazem. Za jiný případ jej kázeňsky potrestal předseda soudu Milan Bořek. V této věci jsem na něj podal tři podněty k vyvolání kárného řízení. První 17.září 2022, poslední – ve formě otevřeného dopisu ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi a předsedovi soudu Milanu Čečotkovi - 24.ledna 2023. Ničeho jsem nedosáhl, protože  hříšník měl opakované překročení procesní lhůty povoleno místopředsedou soudu Alešem Flídrem a po ukončení jeho mandátu předsedou soudu  Milanem Čečotkou. Ministerstvo spravedlnosti provedlo v té věci šetření a tuto skutečnost potvrdilo. 

Předseda soudu povoloval pokračování průtahů ještě i po podání prvního podnětu k vyvolání kárného řízení. Jako laik jsem usoudil, že tím na sebe vzal spoluodpovědnost za daný nešvar. Domnívám se totiž, že předseda soudu není pouze formální figurka. Nemůže sice zasahovat do rozhodování soudců, ale měl by dohlížet, aby jejich jednání bylo vždy v souladu s právem a s dobrými mravy. Nadměrné průtahy při vyhotovení rozsudku jsou v rozporu s dobrými mravy. Dospěl jsem k pochybnostem, zda předseda soudu po této stránce dostál svým povinnostem, když trpěl pokračující průtahy, ač na ně byl upozorněn podnětem ke kárnému řízení. Poslal jsem proto panu ministrovi Pavlu Blažkovi jako kárnému žalobci podnět, aby z tohoto důvodu vyvolal proti předsedovi Milanu Čečotkovi kárné řízení. 

Pan ministr na podnět nereagoval. Na základě jisté smutné zkušenosti si ovšem nejsem  jist, že se mu vůbec dostal do rukou. Zápornou odpověď  mi  poslala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Kateřina Skalková, která nemá pravomoc kárného žalobce (tu má pouze ministr osobně a je nepřenosná na jiné osoby) a ani se neodvolala na pověření ministrem či na jeho rozhodnutí. Použité formulace v jejím dopisu na mne působí dojmem, že nezná příslušný zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Z odůvodnění jsem vyrozuměl, že povolení předsedy soudu k pokračování v průtazích jsou tabu, čili o jejich opodstatněnosti nelze pochybovat. 

Popsaná záležitost odhaluje bezbrannost nepravomocně odsouzených proti špatnému zacházení ze strany justice. Stále by se na ně mělo pohlížet jako na nevinné a zacházet s nimi přiměřeně tomu. Mezi jednotlivými články procesního řetězce ale  panuje shoda v ryze formálním přístupu k nim: nejde o lidi, pouze o případy.  Zaskočeni nečekanou kritikou si vykonavatelé spravedlnosti vzájemně kryjí záda. Umožňuje jim to všudypřítomný formalismus. Nad tím, co se děje v hlavách odsouzených, nikdo z nich nepřemýšlí. Jejich oběti jsou proto obecně bezbranné proti jakémukoli možnému opakování špatného zacházení s nimi v budoucnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH V

 Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázející žalobce Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

Podle již dříve zmíněného následného právnického přezkumu rozsudku ve věci „fotovoltaického podvodu“ podnikatelského klanu Zemků soudce Aleš Novotný nevěnoval odůvodnění rozsudku přiměřenou péči. Nevypořádal  se s okolnostmi zásadními pro posouzení trestní odpovědnosti obžalovaných, a to:

1/Celková stavební dokončenost energetického zařízení nebyla podle energetického zákona podmínkou pro udělení licence.

2/ Otázky dokončenosti a provozuschopnosti stavby FVE posuzuje stavební úřad, nikoliv ERÚ v řízení o udělení licence

3/ Obě FVE byly ke dni 31. prosince  2010 provozuschopné, bezpečné a dokončené ve stavu způsobilém pro udělení licence. Zjistili to pověření úředníci ERÚ, kteří provedli obhlídku zařízení na místě a později totéž zjistila severočeská kriminální služba PČR.

4/Obě FVE byly od 19. listopadu 2010 do 25. února 2011 ve zkušebním provozu, který povolil příslušný stavební úřad.

Jako laik, sledující celé hlavní líčení z lavic pro veřejnost, jsem nelibě nesl ještě jednu vadu řízení, kterou právníci v analýze nezaznamenali: soudce Aleš Novotný si liboval v předvádění své morální nadřazenosti nad obžalovanými, v zastrašování a někdy až ponižování některých z nich. Kladl jim na srdce, že se mají zamyslet nad tím, že se dostali před soud  a hrozí jim vysoké tresty. Nicméně naopak mu přičítám k dobru, že zprostil obžaloby bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, pro kterého žalobce žádal 10 let odnětí svobody: zřejmě správně předpokládal, že pan obžalovaný brzy unikne pozemské justici. Žalobce Radek Mezlík sice podal odvolání, ale smrt pana obžalovaného  jeho snahu zmařila.

Jako laik se divím, že kromě debaklu s odsouzením Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové výsledek součinnosti svérázných osobností Aleše Novotného a Radka Mezlíka obstál ve střetu s řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Možná to souvisí s novostí problematiky a s dobovou atmosférou honu na „solární barony“. Vliv může mít i odtrženost soudcovské a státnězástupcovské kasty od podnikatelského prostředí: sotva si dokáží představit tlak odpovědnosti na podnikatele, který zatížil firmu miliardovým dluhem a někdo mu náhle vzal prostředky na splácení. Za zcela nepřijatelnou skutečnost považuji zjištění, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily zločinný zásah státu do ekonomiky fotovoltaického byznysu. Vždyť obžalovaní bránili své firmy před hrozícím krachem v důsledku náhlé změny pravidel financování obnovitelných zdrojů energie, uskutečněné  těsně před rozhodným datem. O prospěšnosti stabilního prostředí pro podnikání vládní činitelé asi nikdy neslyšeli a od soudců a státních zástupců to snad ani nelze žádat.

Nad rámec výše zmíněné analýzy se jako laik pozastavuji nad způsobem, jakým dvojice Radek Mezlík-Aleš Novotný hodnotila podíl úředníků ERÚ na konečném výsledku licenčního řízení. Žalobce postavil před soud Ilonu Florianovou, která jako oprávněná úřednice ERÚ vydala 31. prosince 2010 licence. Myslel si snad, že je neměla vydat, když při obhlídce dne 20.prosince 2010 byl malý rozdíl mezi obsahem protokolů o převzetí zařízení do vlastnictví investorů a skutečným stavem elektráren ? Ilona Florianová byla v průběžném spojení s pověřenými účastníky oficiálně povolené obhlídky elektráren na místě samém dne 31.prosince 2010 a licence vydala na základě jejich dobrozdání. Na  odpovědnosti za vydání licencí dne 31.prosince 2010 se tedy rozhodujícím způsobem podíleli úředníci, kteří provedli obhlídku. Bylo-li vydání licencí pochybením, měli se dle mého laického názoru dostat před soud, protože poskytli Iloně Florianové zavádějící informace. Místo toho posloužili  jako svědci na straně žalobce.

Jako laikovi se mi rozsudek senátu Aleše Novotného jeví jako obludný. Jeví se mi tak na základě zjištění, že s pokračováním licenčního řízení po 20.prosinci 2010 souhlasil již 21.prosince 2010 ERÚ, jenž se nepovažoval za podvedený.  Již 22.prosince 2010 byly elektrárny způsobilé k připojení na distribuční síť a dne 31.prosince 2010 již odpovídaly podmínkám pro udělení licencí a rozdíly mezi obsahem „podvodných protokolů“ a skutečností zanikly. Vydání licencí za těchto okolností považuji za jednoznačně oprávněné a stíhání žadatelů za mylné. Přísloví praví: „kde chce psa bít, hůl si najde“. Je jak šité na tento proces.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NA OKRAJ OTÁZEK VM ZE 17.9.2023

Václav Moravec a jeho „Otázky“ bývá často předmětem kritiky a návrhů na zrušení pořadu a popřípadě i jeho propuštění. Přesto stále zůstává na programu. Jeho sebevědomé úvodní sdělení, že Otázky otvírají témata, o nichž se po jejich odvysílání bude mluvit, je zjevně nesmyslné a oprávněně dráždilo již prezidenta Václava Klause. Mluví se v nich až na výjimky vždy o věcech již otevřených. 

Jednou za uherský rok se na pořad dostávají záležitosti resortu spravedlnosti. Poměrně řídký výskyt pořadů tohoto typu je úměrný obecnému nezájmu politické věrchušky a s ní souznícího vedení České televize o poměry v něm. 

Václav Moravec si tentokrát pozval pozoruhodné osobnosti, nesporně způsobilé zajímavých vyjádření: předsedu Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka, ministra spravedlnosti Pavla Blažka a senátora Václava Lásku. Dobrý výběr ovšem přinesl přehuštění pořadu myšlenkami a informacemi, které možná způsobilo nesrozumitelnost pro běžného diváka. Když je něčeho hodně, může toho být příliš. 

Za daného stavu věci nemá smysl, abych uváděl úplný přehled témat, jež přišla na přetřes. Omezím se na pár okrajových poznámek. 

Zvlášť oceňuji, že Václav Moravec pozval senátora Václava Lásku. Jeho myšlení je poznamenáno dlouholetou praxí policisty. Proto vidí věci bez okras, jaké jsou: upozornil na neúnosnost stavu, v němž  trestní řízení po 30 letech od „Sametu“ stále probíhá podle nesčetněkrát novelizovaného trestního řádu z r. 1961 a ani současná vláda nesplní slib předložit do Poslanecké sněmovny nový ucelený kodex. Vyvolal tím debatu, z které vyplývá, že by nový kodex sice všichni chtěli, ale kvůli nemožnosti dosažení dohody zainteresovaných stran na podrobnostech se musíme spokojit s předložením další, tentokrát zásadní novely ke konci letošního roku.    

S výhradami ke stavu trestního řádu souvisí i Láskovo mínění o předčasnosti projednávání novely zákona o státním zastupitelství, která postrádá smysl, pokud trestní řád nevymezí jednoznačně postavení státních zástupců v trestním řízení. 

Obnažení nezpůsobilosti politických vrstev řešit koncepčně vývoj v resortu spravedlnosti završil senátor Václav Láska upozorněním, že na zavedení hlídacích náramků čekáme neomluvitelně dlouho. K tomuto bodu ministr Pavel Blažek podal optimistickou zprávu o  snad úspěšném dokončení jednání s dodavatelem. 

Z jednotlivostí musela samozřejmě přijít na přetřes „žhavá současnost“: vrácení kauzy Čapí hnízdo Městskému soudu v Praze usnesením neveřejného zasedání senátu Vrchního soudu v Praze. Veřejnost projevuje netrpělivost kvůli neznalosti důvodů, jež soudce Vrchního soudu přivedly k rozhodnutí. Vejdou ve známost až po vydání písemného vyhotovení rozhodnutí, jež ovšem dostanou do rukou nejdříve strany řízení, a to nejdříve za měsíc.

Nemohu si na tomto místě odpustit poznámku k vývoji státního zástupce Jaroslava Šarocha. Jeho původní stanovisko ve věci bylo zastavení trestního stíhání všech obviněných. Až po rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zahrnul do dokazování ostudné zneužití výpovědí Andreje Babiše ml. a nakonec podal obžalobu, která v očích senátu Jana Šotta neobstála. Jeho právo odvolat se je nezpochybnitelné, ale vzhledem k vývoji jeho myšlení mě jeho uplatnění překvapuje, neboť tak trochu popřel sám sebe. 

Pro úplnost dodávám, že sám jsem v článku z 9.ledna 2023 prohlásil, že nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá. Ale samozřejmě jsem neměl k disposici písemné vyhotovení rozsudku. 

Ministr Pavel Blažek se k vrácení kauzy Čapí hnízdo vyjádřil, že jde o obvyklý postup. V té souvislosti se ale rozproudila debata o příčinách neúnosné délky trestního řízení. V případě kauzy Čapí hnízdo se účastníci pozastavili nad neobvyklou délkou přípravného řízení. Ale ministr Pavel Blažek připustil, že vracení věcí odvolacím soudem na první stupeň může být projevem alibismu a ve výsledku vyvolává průtahy. Slíbil, že novela trestního řádu bude obsahovat ustanovení, jež zpřísní podmínky pro vracení věci odvolacím soudem. V tomto ohledu jsem ale jako laik skeptický: pokud by měl odvolací soud o věci sám rozhodnout, musí být důkazní situace jednoznačná, nevyžadující doplnění dokazování. Mám dojem, že dosažení takového stavu spisu není samozřejmostí. 

Debata se dotkla i přípravy novely zákona o  státním zastupitelství, jejíž projednání má být podle Václava Moravce uzavřením vývoje „od Blažka po Blažka“.  Je totiž trapnou skutečností, že Pavel Blažek v době svého prvního mandátu stáhl z Poslanecké sněmovny předlohu nového komplexního zákona o státním zastupitelství (nikoli novelu, jak si myslí neomylný VM), když zjistil, že by návrh stejně neprošel. Dnes předkládá pouze novelu a i kolem ní je spousta nejistot. Před ním to neúspěšně zkusila Marie Benešová, která se kdysi zasloužila o stažení návrhu nového zákona. 

Sporným bodem novely je délka funkčního období vedoucího státního zástupce. Novela počítá se sedmi lety, ale Igor Stříž požaduje 10 let, což je délka funkčního období předsedy soudu. Nebere ovšem do úvahy rozdílnost povahy práce předsedy soudu a vedoucího státního zástupce. Předseda soudu nemá možnost zasahovat do rozhodovací činnosti soudců, kteří jsou na něm v tomto ohledu nezávislí. Největší rozpaky vyvolává způsob odvolávání nejvyššího státního zástupce. Novela počítá s „dvojkolejností“. Ponechává vládě právo odvolat nejvyššího státního zástupce bez udání důvodů (s možným přezkumem Nejvyšším správním soudem), ale vedle toho připouští odvolání na základě výsledku kárného řízení. Jako laik soudím, že vládě, která odpovídá za činnost státního zastupitelství, přísluší právo na odvolání nejvyššího státního zástupce. Ostatně v Evropě je takové řešení běžné. 

Ministr Pavel Blažek se zmínil o záměru na změnu trestní politiky v ukládání trestů: trestními sazbami je třeba odlišit násilné jednání od ostatních druhů trestné činnosti. V této souvislosti padla i zmínka o možném zachování trestnosti neplacení výživného. Václav Láska to má jasné: je to věc pro exekuční řízení. Proti tomu namítám, že mezi neplatiči výživného jsou asociální jedinci, z nichž exekutor nikdy nic nevyrazí, protože nikdy nebudou mít z čeho platit. Hrozba vězením možná aspoň některé z nich přiměje k slušnějšímu chování. 

Debatující se hladce shodli na odmítavém stanovisku k návrhu na zřízení parlamentní vyšetřovací komise, která by se zabývala děním na Hradě v době působení prezidenta Miloše Zemana: žádná parlamentní vyšetřovací komise nikdy nic nevyšetřila. Radek Vondráček  upozornil, že smysl mělo zřízení Vyšetřovací komise pro vyšetření událostí 17.listopadu 1989, neboť v té době nebylo možné pověřit úkolem orgány činné v trestním řízení, spjaté s předlistopadovým režimem. Dnes jde o věc, kterou se má zabývat BIS a orgány činné v trestním řízení a nějaké vyšetřování již běží. 

Pozornosti neušlo setkání ministra Pavla Blažka s bývalým poradcem prezidenta Miloše Zemana, lobbistou Martinem Nejedlým. K věci jsem se vyjádřil 24.srpna 2023, považuji ji za novináři nafouknutou „prkotinu“ a stanovisko neměním. Vidím ji jako varování před návratem do předlistopadových poměrů, kdy v hospodě si musel občan dávat pozor na jazyk, protože musel počítat s tím, že jej pozoruje fízl. 

Opět to byl Václav Láska, který sice uznal nadhodnocení události médii, ale kladl Pavlu Blažkovi na srdce ohledy na důvěryhodnost jeho politické strany. Hovořilo se také o právě probíhajícím vnitrostranickém hlasování Pirátů o návrhu na podání výzvy předsedovi vlády k odvolání Pavla Blažka z funkce. Pan ministr se opakovaně vyjádřil, že v setkání s lobbistou důvod k resignaci nevidí, ale  vyhnul se  jasné odpovědi na opakované otázky, zda by na výzvu Pirátů k resignaci odstoupil. Odmítl debaty s tím, že stanovisko Pirátů bude známo až zítra. 

K tomu podotýkám, že nejmenší strany různých vládních koalic vždy používaly svou nepostradatelnost pro sestavení vládní koalice k vydírání předsedů vlády a koaličních partnerů. Nikdy dříve to ale nedosáhlo „pirátských“ rozměrů. Piráti si usurpovali naprosto nepřiměřený podíl na moci výkonné a parlamentních funkcích. Překonávají nyní své předchůdce i chutí mluvit větším koaličním partnerům do jejich personálních záležitostí: je přece především na místě, aby  ODS jako delegující politická strana rozhodla, zda Pavla Blažka podrží či stáhne z ministerského křesla. 

Vyzvou-li Piráti po referendu Pavla Blažka k resignaci a Petra Fialu k jeho odvolání, vyhrotí situaci do krajnosti. Vyvstává otázka, co udělají, pokud Pavel Blažek neodstoupí a Petr Fiala jej mandátu nezbaví. Opustí v takovém případě vládu a zbaví se ostatních prebend?  A padne-li vláda, koho to potěší ? 

Připomínám, že ústupky vyděračům se většinou neosvědčují. 

Na závěr projevuji přání, aby Česká televize vracela problematiku resortu spravedlnosti do Otázek VM častěji ( když už nesmyslně trvá na jejich nepostradatelnosti) a zejména aby politici konečně pochopili, že resort je dlouhodobě zanedbaný a vyžaduje celkovou renovaci. Ostatně každý politik se může stát „zákazníkem“ justice a pocítit důsledky zanedbanosti na své kůži, čili péče o resort se může jednou v budoucnosti vyplatit. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH IV

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázející žalobce Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

V neprospěch obžalovaných žalobce a senát Aleše Novotného použili revizní zprávy z 5. a 6.prosince  2010 o stavu slaboproudé rozvodné sítě.  Vypracoval je revizní technik, který se zdržoval celý den na staveništi a pořizoval dílčí revizní zprávy po dokončení jednotlivých úseků sítě. Podle mínění nekompetentního žalobce měly být zprávy dokladem o dokončenosti elektráren, jímž nebyly, protože v době jejich pořízení k nim ještě nebyly připojeny fotovoltaické panely. Jejich předložení mělo proto také mít podvodný charakter. Uvedený způsob pořízení revizních zpráv odpovídal dobovým zvyklostem a normám. Až v r. 2015 vznikla judikatura, která je zpochybňovala.

Žalobce Radek Mezlík zprávy z neznalosti vyhodnotil jako další důkaz podvodného jednání investorů  a jejich akceptování ředitelkou licenčního odboru ERÚ Michaelou Schneidrovou uznal za trestný čin. Jeho neználkovství napravil až Nejvyšší soud ČR na základě dovolání, ale v té době již měla paní odsouzená za sebou 7 měsíců života ve věznici ve Světlé n.S. na případné adrese „Rozkoš 990“. Nejvyšší soud ji nechal propustit na svobodu do nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě. Zatvrzelý žalobce Radek Mezlík jí tuto svízelnou etapu života prodloužil beznadějným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku. Jistě na něj nevzpomíná v dobrém.

Řízení, postavené na  defektech, popsaných v dřívějších dílech, ale přece jen dospělo k vyhlášení prvostupňového rozsudku. Předzvěstí úrovně písemného vyhotovení bylo jeho ústní vyhlášení. Předseda senátu Aleš Novotný při něm nařkl obžalovanou Alenu Vitáskovou, že se do své vysoké funkce dostala na přímluvu Jany Nagyové, ředitelky sekretariátu předsedy vlády, tehdy ikony pojmu „korupční státní úředník“. Dále se podivoval, proč z bývalého vedení ERÚ si ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že  do ERÚ přišla později než Alena Vitásková.

Obhájci pak v odvolání napadli písemné vyhotovení rozsudku jako  „velmi stručné, vágní, paušální, nekonkrétní, a tedy nesrozumitelné, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost“. Postrádali v něm „výklad skutečností, které soud I. stupně vzal za prokázané, o které konkrétní důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů“. Obžalovaným tím nepomohli, protože odvolací soud na jejich argumenty nedbal a prvostupňovému rozsudku udělil právní moc. Dovolací soud to nenapravil.

Na vodě stojí tvrzení v odůvodnění rozsudku, že obžalovaní měli v úmyslu uvést v omyl ERÚ a také se toho dopustili. Neuvádí se v něm, které osoby a jakým způsobem měly být uvedeny v omyl. A zejména nevysvětluje, jak mohla být uvedena v omyl odpovědná úřednice ERÚ, která vystavila licence na základě zprávy pracovníků ERÚ, kteří posoudili stav elektráren na místě samém. Stejně tak je pochybné tvrzení, že obžalovaní uvedli v omyl společnost Actherm, která byla subdodavatelem části zařízení a její odborníci posuzovali stav elektráren před jejich připojením k distribuční síti, které pak provedli.

Smutnou částí úvah Aleše Novotného je odsouzení jednatelů investujících společností k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na základě obvinění z pokusu o podvod ve spolupachatelství. Vložil jim do hlav záměr podvést ERÚ sepsáním protokolů o převzetí zařízení z majetku dodavatele do vlastnictví investujících společností. Neexistuje jediný objektivní důkaz, že takový záměr měli a nelze ani předpokládat, že by jej mohli mít, protože v době, kdy protokoly sepisovali, ani ještě nevěděli, kdy dojde k rozhodování o licencích a v jakém konkrétním stavu elektrárny budou a zejména věděli přesně, že se jedná pouze o formální důkaz o vlastnickém vztahu žadatelů o licence k elektrárnám. Na rozdíl od žalobce věděli, že o udělení licencí budou rozhodovat úředníci ERÚ na základě posouzení stavu elektráren na místě samém a soudce tuto rozhodující okolnost jednoduše pominul. Mimo to postavení jednatelů v reálných řídících strukturách výstavby elektráren bylo pouze formální. Nesprávné bylo i jejich obvinění ze spolupachatelství, protože se osobně neznali ani s revizním technikem, ani s představitelem dodavatelské firmy. Obžalovaní byli prvotrestaní, vedli jinak řádný život a starali se o rodiny s malými dětmi. Pokud je soud nezprostil obžaloby na principu „in dubio pro reo“, nepodmíněný trest byl nepřiměřený a podle mého laického úsudku zaváněl podjatostí vůči rodině Zemků.

Zvláštní kapitolou je odvozování trestních sazeb od výše škody. Nešlo o škodu, která skutečně vznikla, ale o ryze hypotetickou, která by mohla nastat, kdyby elektrárny vyráběly desítky let. Navíc ji stanovil ERÚ, který k tomu neměl oprávnění. Ve skutečnosti ale žádná škoda  nevznikla.

 

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/

===============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.