Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 byl drsným probuzením pro ledaskoho, kdo nevěřil, že by si Brežněvův gang jako vedoucí síla „tábora míru a socialismu“ mohl v civilizované Evropě takovou nehoráznost dovolit.
Ale došlo na uskutečnění neuvěřitelného, jež si nechtěl připustit Alexander Dubček, varovaný mimo jiné Waldeckem Rochetem, generálním tajemníkem Komunistické strany Francie, či Jánosem Kádárem, generálním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany. Ale o nebezpečí sovětské intervence se šeptalo i mezi občany, kteří neměli přístup k oficiálním informacím. Například při odborné exkurzi v Durynsku v červnu 1968 nám hostitelé kromě teplých houstiček od místního soukromého pekaře (u nás tehdy nepředstavitelná pochoutka) předkládali varovná upozornění na nápadné hromadění vojsk u hranic. A když má matka při loučení při odjezdu na zahraniční dovolenou vyslovila názor, že „Sověti nás obsadí, protože náš vývoj si nenechají líbit“, přel jsem se s ní, že v naší době se nic takového nemůže stát. Odjela a musela si významně prodloužit dovolenou, protože hranice byly pro návrat dočasně uzavřené.
Na překvapivost invaze roku 1968 v současnosti často vzpomínám, když narážím na podceňování Ruské federace jako možného agresora někdy v budoucnosti ze strany kryptoproputinovské páté kolony. Dnes by přece nemuseli nechat vyjet stovky tanků, když by stačilo nasadit tisíce dronů a raket, proti nimž zatím nemáme obranu. Nemyslím si ovšem, že již nám hrozí bezprostřední nebezpečí, i když nás Rusko považuje za nepřátelský stát. Navíc si myslím, že před námi by byly na řadě pobaltské státy.
O průběhu a významu invaze z obecného hlediska píšou povolanější. Upozorňuji např. na článek Jiřího Weigla na Parlamentních listech (viz1/). Tragickým střetům s okupanty věnuje pozornost Jan Kovanič na Neviditelném psu (viz2/) a k úloze armády NDR se vyjadřuje Robert Břečťan na Hlídacím psu (viz3/).
Není pochyb o tom, že „pražské jaro“ bylo nejpříjemnějším úsekem poúnorového vývoje. Jeho výdobytky ale invaze a po ní navazující okupace beznadějně zničila. Kromě toho, že se stala příčinou pokračujícího hospodářského a vědeckotechnického zaostávání, jako škola lámání lidských charakterů napáchala nenahraditelné morální škody.
V tomto článku mě „drsné probuzení“ zajímá z hlediska prožívání postižených občanů a jejich rodin, popř. jednotlivců jako účastníků politických dějů. Dne 21.srpna 1968 mě nad ránem drsně probudil kolega boucháním na vrata a voláním „obsazují nás“. I když jsem s možností intervence hypoteticky tak trochu počítal, když už přišla, bylo to jako rána do hlavy. Myslí mi projela starost, do jakého světa jsem přivedl miminko, které v blízkosti chrupalo nic netušíc. Ale takové starosti jistě napadaly tehdy kdekoho. Nemohli jsme přece vědět, jak se budou okupanti chovat k obyvatelstvu. Věděli jsme, jak se rudoarmějci chovali v dobytém Berlíně. Mezi sebou jsme vtipkovali, že někteří z nás budou muset za trest dojít na Sibiř pěšky.
Až na případy, o nichž píše Jan Kovanič, to nakonec tak zlé nebylo. Ale stačilo: v rámci „normalizace“mnozí museli změnit pracoviště nebo i okres (patřím mezi ně). Invaze způsobila otřes i komunistům, dosavadním utlačovatelům nekomunistické většiny národa. Byl jsem svědkem pláče předválečného komunisty, který přežil koncentrák, a naříkal nad tím, „co mu sovětští soudruzi provedli“. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy ještě skutečně existovali docela normální lidé, kteří věřili v komunistické ideály a invazi přesto považovali za nepřípustnou. Více bylo čistých prospěchářů, ovšem ani ti invazi nevítali. A do určité míry se posunul vztah KSČ k opovrhovaným nekomunistickým stranám, jež doznaly určitého docenění. Projevilo se to i v přizvání předsedů nekomunistických stran k účasti na záchranné výpravě prezidenta republiky Ludvíka Svobody a jeho doprovodu do Moskvy. Dnes se o tom nemluví a nepíše, ale skutečně se zúčastnil předseda socialistů Bohuslav Kučera, který prý díky uvážlivému vystupování a dokonalé znalosti ruštiny ovlivnil příznivě průběh jednání. Až bizarně na mne ve vzpomínkách působí náhlé docenění výborů Národní fronty. Městský výbor v mém tehdejším bydlišti zasedal denně a komunisté nás informovali, že politické orgány budou přecházet do ilegality a budeme vybaveni falešnými občanskými průkazy. Po těchto výstřednostech, které rychle skončily, oživení orgánů Národní fronty pak do určité míry pokračovalo. Souběžně ale začala „normalizace“: kdo projevoval v prvních dnech nesouhlas s invazí, čekal ho postih. Zvlášť špatně dopadli nesouhlasící komunisté, které čekalo vyloučení ze strany, obvykle s dalšími existenčními důsledky.
Ve srovnání s agresí proti Ukrajině jsou následky potlačení „pražského jara“ podstatně mírnější. Nabízí se otázka, zda se Československo mohlo a mělo bránit. Ze začátku jsem považoval za samozřejmé, že armáda pod komunistickým velením nemůže klást odpor. Ale dověděl jsem se od poslance České národní rady, že o odporu se docela vážně uvažovalo. Armáda prý tvrdila, že je způsobilá invazní jednotky rychle zlikvidovat nebo aspoň vytlačit. Ale padlo politické rozhodnutí, že se Československo podrobí, protože na hranicích stály další, větší síly, které by odpor zlomily.
Avšak s tím je v rozporu bizarní zážitek z mé výpravy na houby. Odskočil jsem si k blízkému lesu s bohatým výskytem různých hub, z kterého jsem se vždy vracel úspěšně. Tentokrát byl les ohraničen barevnou páskou, kolem které přecházela ozbrojená vojenská hlídka a z kraje lesa bylo vidět vojáky uvnitř. Od hlídky jsem se dověděl, že do lesa se nesmí, protože tam jsou soustředěni všichni armádní spojaři. Jak známo, „bez spojení není velení“. Již tehdy tedy vznikla situace, s kterou se při různých příležitostech občas setkáváme v současnosti: o něčem se jedná s vážnou tváří, ale zasvěcení přijmou opatření, aby se schválené rozhodnutí nedalo provést.
V každém případě budu do posledních chvil života doufat, že mé děti a vnuci si mou zkušenost z 21.srpna 1968 a její následky nikdy nezopakují.
ODKAZY:
2/Neviditelný pes 19.8.2026, Jan Kovanič, Šamanovo doupě
3/Hlídací pes 20.8.2026: Robert Břečťan, Němci zase jako
okupanti?
==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled
antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora,
státního zástupce, bankovního právníka.
PAMĚTNÍK COBY SVOBODNÍK VARŠAVSKÉ SMLOUVY
OdpovědětVymazatNevím zda bude můj příspěvek opět smazán, protože se to pro pana Jemelíka již stalo folklórem, ale budu se snažit a doufat, že se tak tentokrát nestane. Budu podepsán opět pseudonymem DEMOKRAT, což v panu Jemelíkovi vždy vyvolává vášně, což mi způsobuje úsměv na tváři, že je ve svém požehnaném věku tak "plodný".Já jsem v krizových letech 1967 - 1969 byl na vojně a tedy jsem musel po přijímači podepsat přísahu, která začínala asi takto: "„Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.“V době z 20. na 21. srpna 1968 jsem měl službu velitele roty a měl jsem hodnost svobodníka. K sobě jsem měl "bažanta" tedy vojína prvního ročníku a jak bylo mezi vojáky zvykem, tak jsem mu oznámil asi v devět večer, že si jdu lehnout a ať mě vzbudí jenom v případě války, nebo odchodu do civilu. Jak byla bohužel ta věta skutečná by mě ani ve snu nenapadlo. V deset hodin večer mě vojín René vzbudil s tím, že nás Rusové napadli. Byl jsem totiž spojařem u raketové protivzdušné obrany a pátrači nám hlásili, že k nám letí veliké množství vojenských letadel. Celkem rychle jsme pochopili, že je to skutečné a velení armády nejspíš nic nevědělo. V okolních státech, se totiž konalo "cvičení" které ve skutečnosti bylo přípravou na invazi, jenže to asi nijak nevzrušovalo naše politiky, protože různých cvičení bylo mnoho. Už před tím totiž naši velitelé nás připravovali na to, že ve společnosti se cosi odehrává a budeme nasazeni proti demonstrantům. To jsme odmítli s tím, že nepůjdeme proti vlastním lidem. Když si ale uvědomíte, že rozkaz je na vojně svatý, tak to byl velice vážný problém. Naši regulovčíci, kteří měli vlastně totožné černé uniformy posílaly ruské tanky do bažin a my jsme v okolí obracely směrové tabule, abychom znemožňovali postup. V dnešní době, kdy je každý vehikl je vybaven GPS, tak je to úsměvné. Pamatuji se, že rádio vysílalo tuto hroznou událost a Rusové se je snažili rušit, což se jim moc nedařilo. Naši kluci odjeli do lesů s vysílačkami, aby zesilovali a vysílali dál volání Českého rozhlasu o pomoc. Bylo to jako v květnu 1945. Rusové tedy postavily tanky nad městem a dali ultimátum, že musíme skončit vysílání, jinak srovnají město se zemí. Pak je otázka těch zoufalých kritiků, že jsme se měli bránit. Do zad nám tedy vpadli spojenci a to hned z pěti států. NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a SSSR. NDR se nakonec zaseklo na hranicích protože Sověti usoudili, že by to lidem připomínalo vpád Hitlera. Albánie a Rumunsko se nezúčastnilo. Albánie jako jediná na protest z Varšavské smlouvy vystoupila. Ráno 21. srpna už byla invaze v plném proudu a chování velitelů bylo tristní. Pamatuji se jak politruk, který byl největší pro ruské hovado klepal ráno na bránu kasáren v civilu, což bylo něco nepředstavitelného, protože si uniformu nesundaval asi ani do postele. O dva dni později vypadlo spojení s raketovým oddílem na hoře Sv. Šebestiána a tak jsem jako velitel čety jel s "duhou" zabezpečit spojení s velitelstvím. Byla to legendární tatra 805, ale už nevím proč jsme ji říkali "duha". Jeli jsme tedy proti projíždějícím okupačním vojskům a na auto jsme napsali rusky "Ivane jdi domů" Nevím zda měli sověti nějaký rozkaz se pokud možno vyhnout konfliktu s československými vojáky, ale sověti, kteří většinou vypadali jako od někad z Kavkazu, tak na to vejrali jako tele na nová vrata. S některými jsme mluvili a snažili jsme se jim vysvělit, že zde žádná kontrarevoluce není. Jenže primitivnímu "ruskému" vojákovi nic nevysvětlíte. Bylo jasné, že mají rozkazy a nesplnit rozkaz z Moskvy byla kulka do hlavy.