JAK PROTÁHNOUT SOUDNÍ PROCES

K hlavním  příčinám nespokojenosti veřejnosti se stavem justice patří úmorná délka trestních procesů. Čtenáři, kteří mi píší, většinou její příčiny nechápou a domnívají  se, že náprava by byla  možná, jen kdyby se všemocnému ministrovi spravedlnosti chtělo: stačilo by upravit právní předpisy, zavést pevné procesní lhůty, v kterých musí být věc vyřízena a začít vyhazovat soudce, kteří se loudají. Netuší, že ministr má do všemocnosti daleko a není ani jisté, že ho jejich starosti zajímají. Poukazují také na to, že obvinění, kteří musejí do nekonečna protahované řízení snášet (a s nimi jejich blízcí) v důsledku průtahů psychicky strádají. Navíc protahování soudních řízení zatěžuje stát vysokými náklady.

Jako laik, který sledoval desítky trestních řízení soudních a rozmlouval s obviněnými a jejich blízkými, samozřejmě vnímám protahování procesů jako velké zlo. Nevidím ale žádné jednoduché nápravné  řešení. Je spousta objektivních příčin, které nelze obejít a dokáží zastavit řízení i na několik měsíců. Např. svědek, na jehož výslechu trvá nadřízený soud, na několik měsíců onemocní tak, že není způsobilý výslechu ani ve formě videokonference. Za těchto okolností řízení prostě nemůže pokračovat. Častou příčinou vyvolání průtahů je přibrání znalců: je jich nedostatek, za nedodržení stanovené lhůty na vypracování znaleckého posudku se  nikdo neodváží je potrestat.

Ve výsledku půlroční přerušení řízení kvůli přibrání znalce není vůbec neobvyklé. K tomu přidejme právo obviněných a státního zástupce uplatnit opravné prostředky. Je to základní právo, které stranám řízení odebrat nelze, ale prosté odvolání proti rozsudku nalézacího soudu vyvolá  přerušení řízení na několik týdnů i měsíců a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se někdy čeká i déle než rok. Odstrašujícím příkladem může být např. „ping pong“ Obvodního soudu pro Prahu 1, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a senátu Jaroslavy Liškové Městského soudu v Praze. Senát Obvodního soudu pro Prahu 1 vynesl odsuzující rozsudek, státní zástupce se odvolal a odvolací soud vrátil věc zpět na 1. stupeň. Tak to šlo stále dokola. Na straně nalézacího soudu se vystřídaly čtyři senáty a až ten čtvrtý našel v „sedmém kole“ řešení dle chytré horákyně, jež obžalovaným ublížilo jen nepatrně, ale vzalo jim chuť bojovat dále, a ani státní zástupce nedostal vše, co chtěl (podrobnosti jsou na mém blogu). Soudím, že náklady tohoto trestního stíhání převyšují žalovanou škodu. Boj o „prkotinu“ trval několik let. 

Jako zvláštní příčinu průtahů vidím skutečnost, že do chodu řízení  zasahuje více jedinců, vybavených právy a někdy uplatňujících subjektivní vztah k věci nebo i k protistraně. Např. jsem se opakovaně setkal v řízení o podmíněné propuštění s uplatněním práva státního zástupce na podání stížnosti proti kladnému rozhodnutí soudu. Ve většině případů stížnostní soud o měsíc později stížnost státního zástupce zamítl a žadatele nechal propustit. Nepřímo tím označil jednání státního zástupce za nedůvodné. Pokusy o kárné stíhání státních zástupců, kteří pochybnou stížností způsobili, že žadatel musel žít měsíc v nejistotě, než se pak proti jejich vůli stejně dostal na svobodu, byly vždy neúspěšné: státní zástupce uplatnil své právo a povinnost, za to ho nelze stíhat. Že někoho poškodil ? Pchá!!! 

Uplatnění práva státního zástupce může mít ale účinek vyvolání průtahů v délce několika měsíců. Spolek Chamurappi podporuje od 4.září 2021 žádost nejmenovaného odsouzeného o podmíněné propuštění u jednoho nejmenovaného soudu. Řízení má od počátku zvláštní průběh. Předseda senátu nás jako předkladatele nabídky na převzetí společenské záruky neobeslal k veřejnému zasedání. Přesto v naší nepřítomnosti žádost o podmíněné propuštění zamítl a výslovně nepřijal naši nabídku. Odmítl mi pak poslat usnesení a protokol s tím, že na to nemáme nárok. Stížnostní  soud k naší stížnosti jeho rozhodnutí zrušil a pak již jednání probíhalo v podstatě standardně. Při veřejném zasedání dne 30. prosince 2021 předseda senátu přibral znalce. 

Následovalo veřejné zasedání 30. června 2022. Znaje stanovisko vedení věznice k žádosti pana odsouzeného a se znalostí znaleckého posudku jsem se vydal k soudu s nadějí, že tam jedu naposledy, protože soud zmíněná stanoviska nemůže přejít mlčením. 

Zmýlil jsem se. Z účasti na jednání se omluvil obhájce. Ale žadatel souhlasil s tím, aby jednání proběhlo i bez něj. Pak předseda senátu oznámil, že neúčast omluvil také znalec, takže je pouze možné přečíst znalecký posudek, pokud s tím strany budou souhlasit. Nesouhlasil státní zástupce. Předsedovi senátu nezbylo než zasedání odročit na neurčito, neboť u soudu končí a případem se bude muset zabývat jeho nástupce.  Za 15 min.  bylo hotovo. Předání věci jinému soudci znamená nejen přetržku a průtahy v jednání, ale také provedení celého řízení znova od samého začátku. Kdo to zaplatí? Snad státní zástupce, který trval na svém právu? 

Není sporu o tom, že státní zástupce měl ze zákona právo trvat na přítomnosti znalce. Na druhé straně je otázka, jakou škodu by způsobil, kdyby souhlasil se čtením. Dle mého subjektivního názoru laika žádnou, protože závěry znalce by asi nerozbil, i kdyby byl přítomen. 

Z právního hlediska je jednání státního zástupce asi nenapadnutelné. Z hlediska morálního to tak jasné ale není. Pochybuji, že se státní zástupce zamyslel nad tím, jaký prožitek připraví svým jednáním žadateli, který měl důvod se domnívat, že soud na veřejném zasedání rozhodne o jeho propuštění. V tom vidím jádro pudla: mnozí státní zástupci a soudci vnímají odsouzené jako amorfní hmotu, která nic necítí a je jim vydána na milost. Stejně pohlížejí na blízké odsouzeného. Navíc si jsou vědomi beztrestnosti, zaručené nikoli zákonem, ale zvykovým právem a kastovní solidaritou. Pokud státní zástupci a soudci neztratí pocit beztrestnosti a stát nebude jejich jednání posuzovat i z hlediska dobrých mravů, mnohaletých procesů se nezbavíme. 

Předjímám otázku čtenáře: ne, nepodám návrh na kárné řízení se státním zástupcem-kazisvětem. Uplatnil své právo a nenašel by se kárný žalobce, který by ho zažaloval. Občané musí vzít na vědomí, že pokusy o obranu proti  svévoli soudců a státních zástupců jsou téměř beznadějné.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ROZSUDEK VIDĚN RŮZNÝMA OČIMA

Rozsudek je jeden, ale jeho vnímání různými osobami, jichž se týká, může být velmi rozdílné. Uvedu to na příkladu rozsudku senátu zlínské pobočky Krajského soudu Brno  předsedy Radomíra Koudely ze dne16. února 2022. Zabýval jsem se jím ve svých článcích z 16.února 2022, z 9.března 2022 a zejména v článku „Když Česká justice lobbuje z 26.května 2022, jímž jsem znectil Petra Dimuna za jeho individuální pohled na tento rozsudek. Napadený autor se ztotožnil s pohledem státního zástupce, jenž se proti rozsudku odvolal. Protože článek vydal v době, kdy všichni napjatě čekáme na stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k odvolání, dá se chápat jako vzkaz veřejnosti odvolacímu soudu, jak má rozhodnout.

Úkorný je zřejmě pohled poškozeného, veledlužníka Pavla Buráně, jenž v rozsudku vidí hrozbu nenaplnění snu o odeslání nepříjemného věřitele na dlouhé roky do vězení, kde bude mít jiné starosti než vymáhání stamilionového dluhu. Není to jediná pohroma, která na něj v této době dopadla: policie jej stíhá pro podvod se škodou 170 milionů Kč. Pavel Buráň sice údajně nemá peníze na splácení dluhu, ale zbývá mu dost na to, aby mohl zaplatit námezdné psavce, kteří budou ovlivňovat pohled veřejnosti na něj jako na oběť nespravedlivých orgánů trestního řízení. Nábor již probíhá a jistě bude úspěšný. Pecunia non olet.

I když podporuji obhajobu obžalovaných manželů Novotných, také jsem rozsudek přijal nevlídně. V neuvěřitelně krátkém řízení, předcházejícím vyhlášení rozsudku, se soudce Radomír Koudela  ani nepokusil doplněním dokazování nebo jakkoli jinak vyvrátit výhrady odvolacího soudu k jeho rozsudku ze 17.prosince 2021. Obžalované zprostil obžaloby, ale údajně toliko jen proto, aby vyhověl přání odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku jakoby potvrdil jejich vinu. Zkritizoval odvolací soud za vrácení rozsudku, protože dle jeho mínění mohl o zproštění rozhodnout sám.  Podle  mého laického názoru odvolací soud rozbil důkazy o vině obžalovaných na padrť, takže bez změny důkazní situace jiné východisko než zproštění nebylo možné. Sám ale rozhodnout nemohl, protože by porušil princip dvouinstančnosti řízení. Dané vyhotovení rozsudku a jeho ústní odůvodnění se mi nelíbilo stejně jako státnímu zástupci Petru Matouškovi a novináři Petru Dimunovi. Samozřejmě jsem neměl námitky proti zproštění Novotných.

Kromě článků jsem dal průchod nevoli návrhem na kárné řízení se soudcem Radomírem Koudelou. Na tomto místě předsunu před vyprávění o osudu kárných návrhů pár laických „jakobínských“ úvah o přístupu předsedů soudů a ministerstva spravedlnosti k zákonným povinnostem kárných žalobců. Vycházím především ze zásady, že předseda soudu či kárný žalobce či jiný soudní  funkcionář smí činit pouze úkony, které přikazuje nebo dovoluje zákon. Dále se domnívám, že funkce kárného žalobce je specifická, oddělená od funkce předsedy soudu nebo vedoucího státního zástupce, neb se řídí speciálním zákonem č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Předseda soudu se při výkonu svých běžných pravomocí řídí zákonem č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, který mu umožňuje přenést část svých úkolů a pravomocí na jiné osoby. Ve chvíli, kdy jedná jako kárný žalobce, se řídí zák. č.7/2002 Sb., v němž o možnosti přenést pravomoc kárného žalobce není ani slovo. Protože zák. č. 7/2002 Sb. přenášení kárné pravomoci z kárného žalobce na jiné osoby neupravuje,  vyvozuji, že kárná pravomoc je nepřenosná. Mám pro to i důkaz z praxe: bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala místopředsedkyni jednoho okresního soudu za to, že učinila úkon, vyhrazený kárnému žalobci.

Jako kárného žalobce jsem si zvolil předsedu Krajského soudu Brno Milana Čečotku. Pan předseda se ale vůbec neobtěžoval a podnět vyřídil záporně místopředseda soudu- vedoucí zlínské pobočky Jiří Rezek. Nepřekvapilo mě to, protože jsem opakovaně poznal, že se ztotožňuje se zvykovým právem na téměř úplný výkon pravomocí předsedy soudu. Ve vztahu k tomuto procesu stojí za zaznamenání, že prostřednictvím rodinných vztahů patří do vlivového okruhu poškozeného Pavla Buráně.

Pan místopředseda mi sdělil: „K Vašemu podnětu Vám sděluji, že jsem neshledal důvody pro zahájení kárného řízení. Pokud senát, kterému předsedal JUDr. Radomír Koudela, posoudil skutkový stav odlišně od odvolacího soudu, nelze v tomto spatřovat důvody pro zahájení kárného řízení. Lze ještě poznamenat, že naprostá většina námitek proti procesnímu postupu soudu, byla shledána jako nedůvodná. Podle § 118 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nesmí výkon státní správy soudů zasahovat do nezávislosti soudů. Předseda soudu jako orgán státní správy soudů není oprávněn posuzovat správnost procesního postupu a rozhodnutí soudu a z tohoto dovozovat důvody pro zahájení kárného řízení. Pokud jde o to, že předseda senátu JUDr. Radomír Koudela hodnotil u hlavního líčení dne 16. 2. 2022 rozhodnutí odvolacího soudu, tak osobně sice nepovažuji za vhodné hodnotit rozhodnutí odvolacího soudu, avšak z obsahu záznamu o hlavním líčení nevyplývá, že by tak předseda senátu činil dehonestujícím způsobem, kterým by byla narušena ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, důstojnost soudcovské funkce“.

Jiří Rezek neměl pravomoc kárného žalobce. Pro zjevnou nezákonnost jsem proto jeho rozhodnutí pojednal jako nulitní. Obrátil jsem se 17.3.2022 znova na předsedu soudu  Milana Čočotku výtkou, že nevyřídil můj kárný návrh.  Na jeho odpovědi mě především zaujalo, že mé podání, jednoznačně určené do jeho rukou, obdržel až 29.3.2022, a to  od zlínské pobočky. U tohoto soudu tedy má obsluha datové schránky pravomoc posoudit, komu patří doručené podání a případně odklonit přípis od předsedy soudu. Jádro jeho odpovědi spočívá ve slovech „S obsahem vyjádření a také zvukového záznamu jsem se seznámil a JUDr. Rezka vyrozuměl o tom, že se s odůvodněním jeho závěru a způsobem vyřízením stížnosti ztotožňuji. JUDr. Rezek ve své odpovědi ze dne 7. 3. 2022 poté uzavřel, že po zhodnocení a zvážení všech okolností neshledal důvody pro zahájení kárného řízení proti JUDr. Koudelovi. Na základě nesouhlasu s vyřízením této záležitost jsem Vaše tvrzení znovu prověřil a opětovně konstatuji, že Váš podnět nemohu vyhodnotit jako důvodný. V postupu a jednání JUDr. Koudely jsem neshledal provinění odpovídající ust. § 87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,a tudíž ani důvod, který by mohl vést k úvaze o podání návrhu na zahájení kárného řízení vůči jeho osobě“.

V závěru odpovědi se pak opřel o ustanovení zákona č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích, jako by příslušný zák. č.7/2002 Sb. vůbec neexistoval.

Proti rozhodnutí kárného žalobce nelze uplatnit opravný prostředek, ale je přípustné se stejnou věcí se obrátit na jiného věcně a místně příslušného kárného žalobce. Protože jsem se nemohl ztotožnit se smířlivým postojem předsedy krajského soudu k počínání soudce Radomíra Koudely, podal jsem nový návrh kárnému žalobci - předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Vyřídil ji údajně z jeho pověření místopředseda soudu Petr Šuk. Sama o sobě je tato skutečnost důkazem o bohorovnosti  soudních funkcionářů. Místopředseda Petr Šuk vyřídil můj kárný návrh proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové. Pravomoc kárného žalobce mu nepříslušela a navíc jednání soudkyně bagatelizoval v její prospěch. Podal jsem návrh na kárné řízení proti němu nejdříve předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu, po neúspěchu ministrovi spravedlnosti, který  se takovými nesmysly, jako jsou kárné návrhy proti justičním funkcionářům, vůbec nezabývá. Byť se tedy tentokrát Petr Šuk odvolal na pověření předsedou soudu, jednal opět nezákonně, protože zákon č.7/2002 Sb. neumožňuje  přenesení kárné pravomoci z předsedy soudu jako  kárného žalobce na kohokoli dalšího. Již tím, že vykonával pravomoc kárného žalobce nezákonně opakovaně, dal najevo jistotu, že si může dovolit úplně cokoli.

Podnět zamítl. S vyřízením nespěchal: podání z 21.4.2022 vyřídil až 1.6.2022. Odůvodněním se plně ztotožnil s jednáním soudce Radomíra Koudely. Sdělil mi: „Vámi uváděné skutečnosti nezakládají důvod pro podání návrhu na zahájení kárného řízení s JUDr. Radomírem Koudelou, ani pro přijetí jiného opatření vůči jmenovanému soudci.

V obecné rovině s Vámi souhlasím, že i nevhodné odůvodnění rozhodnutí může za určitých okolností naplnit znaky kárného provinění ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vámi popisovaná část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 61 T 5/2017, však podle mého názoru nenarušuje důstojnost soudcovské funkce a ani neohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů ve smyslu označeného ustanovení. Otázku vhodnosti či potřebnosti Vámi citované pasáže pro odůvodnění rozsudku orgánům státní správy Nejvyššího soudu nepřísluší hodnotit“.

Jeho názor je zřejmě v ostrém rozporu s pohoršením státního zástupce Petra Matouška i novináře Petra Dimuna a nakonec i mého.

Oba pokusy o vyvolání kárného řízení se soudcem Radomírem Koudelou potvrzují, že předsedové soudů se vyhýbají plnění povinností kárných žalobců, protože si s poklesky svých podřízených nechtějí pálit prsty. Nechávají na jejich blahovůli, jak se chovají ke stranám řízení a jak plní zákonnou povinnost soudit v souladu se zákonem, odborně a nestranně. Výsledky benevolence předsedů soudů jako kárných žalobců pak dopadají na hlavy stran řízení. Ale co je kárnému žalobci do toho, že nějaký občan je vláčen po soudech o několik let déle než je třeba, a že se do vězení občas dostávají nevinní lidé ?

Po zkušenostech s neúspěšným pokusem o vyvolání kárného řízení proti soudkyni  Martině Kouřilové a místopředsedovi Petru Šukovi  s podáním návrhu na vyvolání kárného řízení ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi se v této věci na něj znova neobrátím. Bylo by to zbytečné. Nositelem kárné pravomoci je pouze ministr osobně. Úřad mu slouží jako servis. Ale ve skutečnosti kárné podněty vyřizují úředníci a úřednice, jejichž kvalifikovaností si nejsem jist. Ministr nebere svým podpisem na sebe odpovědnost za jejich rozhodnutí. Ač před nástupem do funkce sliboval, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnosti soudců za jejich poklesky, trpí kárným žalobcům svévoli – pokud se ovšem o kárných podnětech vůbec dovídá. A samozřejmě toleruje i poklesky soudců, kvůli nimž se na něj obrátili občané.

V souvislosti s tímto případem jsem si uvědomil, jak malý je svět. V těchto dnech se sdělovací prostředky často zabývají osobou zlínského podnikatele Michala Redla, stíhaného společně s bývalým náměstkem primátora Petrem Hlubučkem. V dávné minulosti stanul před Krajským soudem Brno na pobočce ve Zlíně a byl odsouzen. Trest ale nenastoupil. V té době „náš“ soudce Radomír Koudela patřil do jeho vlivového okruhu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ŽENA NA HRAD !

V našem milém Švejkolandu máme zaručenu svobodu slova a projevu. Je mocným nástrojem, jimž mohou občané uplatňovat vliv na věci veřejné. Není samozřejmě zcela neomezená.

Svoboda slova a projevu „drzého grafomana“ (za takového mě kdysi současně a nezávisle na sobě označili pánové Bohumil Doležal a  Radko Kubičko) je mimo jiné omezena skrytou cenzurou vydavatelů, na jejichž názoru záleží, zda se drzounovy myšlenky dostanou na veřejnost.

Pouštět se do majitele internetových novin je od jejich dlouholetého přispěvatele rizikové počínání, protože se mu jejich stránky mohou po letech uzavřít. Přesto mě pokouší nutkání vyjádřit se nesouhlasně  k úvodníku vydání Neviditelného psa ze dne 11.června 2022.

Ondřej Neff se v něm především pasuje na soudného člověka a za nesoudné označuje šmahem voliče Andreje Babiše. Popírá tím možnost, že lidé, kteří nesdílejí jeho názory, jsou možná ve skutečnosti soudní, ale považují pro změnu za nesoudného právě jeho. Podle mého mínění soudní lidé jsou samozřejmě  na obou stranách. Nesouhlas s názorem jinak soudného jedince nemusí být dokladem nesoudnosti.

Z výše postavení soudného člověka pak Ondřej Neff zesměšňuje advokátku  Kláru Long Slámovou, která se nejdříve přiřadila k houfu no  name (dle jeho mínění) uchazečů o úřad prezidenta republiky, ale pak považovala za vhodné oznámit veřejnosti, že kandidovat nebude, protože se jí současné volby jeví jako fraška. Současně uvedla, že své důvody ozřejmí později. Ondřej Neff dal najevo, že její názory nebudou soudnému člověku stát za pozornost.

Problém no name uchazečů vidím poněkud jinak než Ondřej Neff. Z toho, že se někdo dlouhodobě politicky „nezviditelňoval“ ještě neznamená, že by při výkonu funkce prezidenta republiky neobstál. Naopak, na každém ze známých well known name uchazečů se dá najít skvrna, která jeho naděje na zvolení snižuje. No name uchazeči mohou mít výhodu, že si v minulém životě nepošpinili štít. Ostatně Ondřej Neff do kategorie no name začleňuje lidi, kteří žijí mimo jeho zorné pole, zatímco pro jiné pozorovatele mohou být well known names.

Připomínám, že slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se mezi uchazeči o úřad prezidenta Slovenské republika vynořila z hlubin neznámosti, aby pak překvapivě zvítězila. 

S advokátkou Klárou Long Slámovou jsem měl dost co do činění. Znám ji jako mimořádně  inteligentní a kultivovanou dámu příjemného zevnějšku a vystupování. Ve srovnání s kdysi no name Zuzanou Čaputovou by jako prezidentka určitě obstála. Ani mně, ani Ondřeji Neffovi nepřísluší hodnotit její záměr kandidovat. Ale už vůbec nám nepřísluší ji ironizovat, pokud se rozhodla, že kandidovat nebude a vyrozumí o tom veřejnost: obstarala si tím jistotu, že ve veřejném prostoru nadále nebudou probíhat rozhovory o její (ne)způsobilostí zastávat vysoký úřad. 

Možná jsem nesoudný, ale obecně soudím, že by obsazení Hradu kultivovanou dámou bylo prospěšné. Určitě by se našla kandidátka, která by svým zjevem a vystupováním působila důstojně a příjemně, zvládla by na dobré úrovni výkon povinností a pravomocí prezidenta a v tomto ohledu by zastínila kteréhokoli z well known narcisů, kteří chtějí kandidovat. Jako žena by mohla působit na chování politiků tak, aby ubylo projevů nesnášenlivosti a nezdvořilosti ve vzájemných vztazích, které v současné době nepříznivě ovlivňují atmosféru politických jednání. Po Miloši Zemanovi, který občas dokáže rozžhavit své odpůrce do běla, by na veřejnost působila konejšivě. 

Nezbývá mi, než nabádat veřejnost, aby věnovala vážnou pozornost ženám, jež se chtějí ucházet o postavení hlavy státu. Dost už bylo narcistních mužů, žena na Hrad!

 ========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

AB SE DOČKAL

Diskuse ve veřejném prostoru ovládá několik málo nosných témat. Příznačnou vlastností debat je zamlčování některých problémů, které mohou ovlivnit vývoj událostí. Například v debatách o volbě prezidenta republiky se většinově považuje za samozřejmé, že v závěrečném kole budou proti sobě stát Andrej Babiš a generál Petr Pavel. Zmínky o skutečnosti, že Andrej Babiš čelí obžalobě, kterou bude veřejně projednávat Městský soud v Praze, se téměř neozývají, ač informace z probíhajícího soudního jednání budou ovlivňovat veřejné mínění.

Ale zamlčovaný problém se dnes vynořil z mlhy zprávou o zamítnutí návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby a o nařízení začátku hlavního líčení na den 12. září 2022. Osud přeje strůjcům této taškařice: když podávali trestní oznámení ve snaze podrazit nohy Andreji Babišovi, kterého nedokázali porazit v politickém boji, sotva mohli očekávat, že hlavní líčení začne dva týdny před komunálními volbami a s největší pravděpodobností bude ovlivňovat ještě i volby prezidenta republiky. A už vůbec nemohli tušit, že případ napadne senátu předsedy Jana Šotta, který se kdysi osvědčil jako režisér hlavního líčení v procesu proti představiteli Věcí veřejných Vítu Bártovi, které vedl před očima veřejnosti téměř on-line. Proces tehdy skončil zproštěním obžalovaného, ale Věci veřejné se z jeho vlivu nevzpamatovaly.

Sám obžalovaný Andrej Babiš se až dosud tváří, jako že se ho proces netýká, protože nic zlého neudělal, takže nemůže být odsouzen. Upřímně řečeno, neznám  obsah obžaloby, takže nedovedu odhadnout, zda mu hrozí nějaké nebezpečí a zjevná účelovost trestního oznámení mě popouzí. Zato jsem poznal několik obžalovaných, kteří také přísahali na svou nevinu, ale skončili ve vězení, přičemž někteří z nich dle mého laického úsudku se tam neměli nikdy dostat. Provázel jsem Alenu Vitáskovou celým jejím trestním stíháním soudním od začátku až do právní moci zproštění a mám tedy představu o psychickém tlaku, jemuž obžalovaný v průběhu řízení čelí. To vše nyní čeká na Andreje Babiše. Nelze vyloučit, že se hlavní líčení protáhne. V každém případě není co panu obžalovanému závidět a škodlivý vliv procesu nelze vyloučit, i když nakonec dosáhne zproštění.

Otevírá se nyní prostor pro spekulace, jak budou voliči reagovat na soudní řízení proti Andreji Babišovi. Přenechám je politologům, oficiálním komentátorům a jiným mágům.

Spíše budu přemýšlet, zda u procesů, které skončily zprošťujícím rozsudkem a už při jejich vyvolání bylo zřejmé, že mají politickou motivaci nebo povahu osobní pomsty, by nemělo následovat zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení nemohly věc vyřídit ve zkráceném řízení, s následným vyvoláním postihu původců průtahů. Pro srozumitelnost: popis trestného činu Aleny Vitáskové v trestním oznámení umožňoval odložení ad acta, ale orgány činné v trestním řízení deptaly paní obviněnou řadu let. Provozovatelé jejího trápení by zasloužili náležitou „odměnu“.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ROZHOVOR S OŠKLIVÝM STARCEM

Tento rozhovor s ošklivým starcem byl natočen v r.2021 v rámci programu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel  Jaroslav Novák Večerníček.

https://www.youtube.com/watch?v=NfFyNymjrx4

===========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz