BRNĚNŠTÍ SOUDCI NA SEBE VRHAJÍ STÍN SAMI

Krajský soud v Brně se stal v posledních dvou letech terčem různých kritických vyjádření, návrhů na kárné řízení, stížností, podnětů k vyloučení soudců pro podjatost a také mediální kritiky. Je pravděpodobné, že  zmíněné projevy díky  své četnosti zanechávají stopy v povědomí veřejnosti, což jde na úkor víry v nestrannost a profesionalitu soudců. Špatný obraz se začíná z krajského soudu přelévat i na jiné soudy, které se projevují v různých vedlejších procesech.

V ohnisku pozornosti různých nespokojenců je soudce Aleš Novotný, předseda senátu, který soudí případy Aleny Vitáskové,  Shahrama Zadeha a jejich spoluobžalovaných. Souběžné řešení obou kauz a jejich svěření do jedněch rukou dostalo Krajský soud v Brně do nepříjemné situace, protože zvyšuje koncentraci kritických projevů na jednom místě. Pro případ Aleny Vitáskové & spol. je soud nepochybně místně příslušný, zatímco místní příslušnost v případě Shahrama Zadeha & spol. různí kritici zpochybňují jako jeden z mnoha projevů zvůle olomouckých žalobců. Hlavní obžalovaní obou kauz výrazně vybočují z průměru. Kromě toho, že oba myslí vážně  trvání na nevině a  trestní stíhání vnímají od počátku jako křivdu, jsou to lidé mimořádně inteligentní, vyžadující respekt ke svým osobnostním právům. Oba jsou bojovných povah a ve své profesní minulosti se naučili tvrdě bojovat za příznivé vyřešení různých záležitostí, mají  významné společenské zázemí a jejich finanční situace jim umožňuje najmout si kvalitní obhájce. Jejich chování v trestním řízení má proto svá specifika, pro soud nepříjemná až obtížná.

V každém případě Aleš Novotný jako předseda senátu stojí proti dvaceti pěti obžalovaným, podporovaným odpovídajícím počtem převážně zvolených obhájců. Mezi advokáty je několik obecně uznávaných zkušených „es“. To je armáda, která kypí nápady. Čelit jí není snadné. A sám pan soudce jí občas přímo „nabíhá na vidle“. V soudní síni vystupuje se zdánlivou noblesou, za kterou ovšem nedokáže skrýt pocit nadřazenosti. Ale vedle toho se často dopouští různých poklesků, například extrémního  překračování procesních lhůt, které mu samozřejmě trpí vedení soudu. Nejde o maličkosti, ale např. o doručení písemného vyhotovení rozsudku po devíti měsících od  jeho ústního vyhlášení nebo ústní vyhlášení rozsudku po 73 dnech od ukončení dokazování (zákon dává 3 dny), při němž ale stejně nakonec vykazuje neznalost detailů spisu. Dovolil si urazit obž. Alenu Vitáskovou veřejným prohlášením v soudní síni, že se do čela Energetického regulačního úřadu dostala díky „nějakému jednání“ Jany Nečasové, dř. Nagyové, i když sám nic takového při hlavním líčení nezjistil. Opakovaně se pokouší lustrovat veřejnost v soudní síni, ač mu to zákon o soudech a soudcích neumožňuje. Stěžovat si na něj je v podstatě bezúčelné, protože se těší bezvýhradné podpoře vedení soudu, nevystoupí proti němu žádný z případných externích kárných žalobců a podněty v jeho neprospěch narážejí až na posupné mlčení odpovědných činitelů. 

Jeho pověst pošramotilo také podezření, že zmíněné kauzy mu byly přiděleny mimo pořadí a že  při výběru přísedících do jeho senátů došlo k porušení  pravidel rotace, že tedy dochází ke krácení práva obžalovaných na zákonného soudce. Jeho domnělými či skutečnými prohřešky se zabývaly televizní stanice Nova a Prima, proti nimž vystoupili soudci trestního úseku soudu prohlášením, jež podepsali všichni kromě soudce Aleše Novotného a jedné soudkyně, pověstné břitkostí myšlení, naproti tomu nechyběl podpis soudkyně, jež byla na mateřské dovolené. Hromadné vyjádření slepé důvěry v kolegu soudce je velmi vzdáleno od projevu objektivního, o konkrétní znalost věci se opírajícího nestranného rozhodování: soudci projevili manifestačně podjatost ve prospěch Aleše Novotného. S odstupem času se za ně postavil předseda soudu Milan Bořek, ale s jistými výhradami: „ zůstává otázkou,zda tento postup byl v dané věci šťastný, neboť může vyvolávat určité pochybnosti o férovém a nezatíženém přístupu soudců, kteří se postavili za kolegu a teď mají rozhodovat o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby“.

Brněnská a celá jihomoravská justice jako celek, ovšem Krajský soud v Brně na prvém místě, si obtíže „vykoledovala“ ochotou podílet se na zlovolných postupech olomouckých žalobců, posedlých představou, že výše zmíněné obžalované musí dostat „do tepláků“ za cenu použití jakýchkoli dosažitelných, případně i  podpásových prostředků, a zvláště se v tomto ohledu snaží škodit Shahramu Zadehovi.  Bez krytí ochranitelskými soudy by měli žalobci situaci složitější a nejspíš by ani nemohli podat obžalobu u Krajského soudu v Brně.

Dění v kauze Shahrama Zadeha je příznačné pro pochopení skutečného poměru sil mezi obviněným a státem. Z obecného hlediska obviněný má zaručeno nestranné jednání s přiměřenou mírou odbornosti, řízení bez zbytečných průtahů, právo volit způsob a prostředky obhajoby, důsledné dodržování pravidel trestního řádu a až do právní moci rozsudku postavení nevinného, v pochybnostech rozhodování ve prospěch. Naproti tomu orgány činné v trestním řízení svazují přísná ustanovení ústavního a trestního práva, která by jim měla bránit v poškozování práv obviněného.

Ve skutečnosti k zásahům do práv obviněného dochází celkem běžně a orgány činné v trestním řízení ochotně používají mocenských prostředků k prosazení svých cílů. Než úcta k právům obviněných jejich jednáním spíše prokvétá názor „všechno je to jedna verbež“.Tak například obviněný, který by si dovolil vyjednávat se svědky o úpravu svědectví v jeho prospěch, si nejspíš vykoleduje trestní stíhání. Policejní nátlak na svědka, směřující ke křivému svědectví v neprospěch obviněného, je sice teoreticky trestným činem, ve skutečnosti oceňovanou snahou. Začne-li jej vyšetřovat GIBS, státní zástupce jí věc odebere, podezřelým z vydírání obstará beztrestnost. Každý obžalovaný má možnost ucházet se o vstřícnost soudu uzavřením dohody o spolupráci, i když se tím většinou odchyluje od zásady pravdomluvnosti. V případě Shahrama Zadeha šel žalobce až za hranice procesního práva ponecháním v postavení korunního svědka zakladatele zločinné sítě, kvůli jejímuž řízení stojí pan obžalovaný před soudem. Odmění ho nedotknutelností, beztrestností a nepřímo mu umožní, aby obžalovanému nevrátil několikamilionovou půjčku.

Řetěz zlomyslností je v této kauze nekonečný. Začal již zavlečením obviněného za účelem uvalení vazby z Prahy do Znojma. Pokračoval přidělením tlumočníka, který současně pracuje pro íránskou ambasádu: Shahram Zadeh je pro Írán nepřátelská osoba. Následovalo soustavné dlouhodobé porušování pravidel vedení vazebního řízení. Aby se obviněný nemohl po roce dostat z vazby, státní zástupce podal obžalobu v poslední den procesní lhůty, i když objasňování věci nebylo zdaleka dokončeno. Tím pojistil pokračování útěkové vazby případně až na další tři roky.

Z vazby se Shahram Zadeh dostal po 22 měsících po složení kauce 150 milionů Kč, na které se složila jeho rodina a přátelé. Od tohoto okamžiku ale žalobce pokouší chuť ponechat státu kauci i vězně za mřížemi. Hned po propuštění z vazby, ještě na dvoře věznice, byl Shahram Zadeh zadržen na návrh státního zástupce Jiřího Kadlece a předveden před soudce Krajského soudu v Brně s návrhem na uvalení předběžné vazby v souladu se zájmem íránské prokuratury. Státní zástupce to měl dobře vymyšlené: předběžná vazba je časově neomezená. Ale jeho hru pokazil soud, který návrh zamítl s tím, že kauce se vztahuje na riziko útěku i v jiných případných kauzách. Shahram Zadeh se tedy vrátil na svobodu, ale psychické týrání jak jeho, tak jeho rodiny a přátel je ale nevratné a jeho pachatel zůstal beztrestný.

Po dramatických zážitcích, provázejících propuštění z vazby, konečně začalo projednávání  uspěchané obžaloby. Dne 5. října 2016 mohl Shahram Zadeh zahájit svou obhajobu přednesem návrhu na vyloučení předsedy senátu Aleše Novotného pro podjatost, kterému věnoval celý třídenní blok jednání a pokračoval ještě ve dnech 18. – 20. října 2016. Ve dnech 22.-24.listopadu 2016 pak přistoupil k přednesu prohlášení obžalovaného, které nedokončil. Bez ohledu na to předseda senátu nařídil pokračování hlavního líčení až  od 8.února 2017.

Během Zadehova vstoupení se k němu soud zdánlivě chová korektně: až na drobná vybočení trpělivě naslouchá celé dny přednesu výzvy k vyloučení předsedy senátu pro podjatost.  Při prohlášení obžalovaného je již poněkud méně trpělivý, ale stále mu ponechává volný prostor bez ohledu na některé velmi nepříjemné výroky, například na upozornění, že během vyšetřování pod dozorem žalobce Aleše Sosíka vzrostla škoda o dvě a čtvrt miliardy Kč.

Zdá se, jako by soud netísnil běh času, přestože řízení má probíhat co nejrychleji. Snáší dlouhá vystoupení obžalovaných a je vstřícný při výměně obhájců, kdy velkoryse přerušuje hlavní líčení na celé týdny, aby se nový příchozí mohl seznámit se spisem. Přesto je překvapením vyvolání dalších průtahů nekonáním hlavního líčení v prosinci r.2016 a lednu r. 2017. Je to zvláštní též s ohledem na výše zmíněné nedokončení Zadehova prohlášení obžalovaného. Tak dlouhé přerušení jeho výkladu může ztížit sledování souvislostí.

Vysvětlení nepochopitelně ležérního vedení hlavního líčení se nám dostalo dne 2. prosince 2016, kdy policie provedla u Shahrama Zadeha domovní prohlídky a zadržela jej s tím, že 4. prosince 2016 na návrh státního zástupce VSZ Olomouc Michala Galáta místopředseda Městského soudu Brno Aleš Dufek jej poslal do vazby ze všech tří zákonných vazebních důvodů. Nad námitkou, že obviněného chrání proti uvalení útěkové vazby kauce 150 milionů Kč, mávl pan soudce rukou: kauce stejně dříve nebo později propadne státu.

Způsob uvalení vazby je klasickou ukázkou postupu, o němž komunita obhájců dlouhodobě tvrdí, že slouží ke krácení práv obviněných: zadržení se provede v pátek a vazební řízení pak musí proběhnout v neděli. Státní zástupce se s návrhem na uvalení vazby obrátí na soud, u kterého v danou neděli slouží žurnální soudce, od něhož se dá očekávat, že nebude odůvodnění návrhu příliš zkoumat a vyjde vstříc.

Je tedy zřejmé, že vyvolání průtahů v hlavním líčení u Krajského soudu v Brně je součástí širší režie, která vyloučila případnou kolizi úkonů běžícího a nového procesu.

Sdělením nového obvinění a uvalením vazby vznikla situace, která bude zkouškou nestrannosti soudců Krajského soudu v Brně, při které se plnou měrou uplatní výhrady k prohlášení  solidarity se soudcem Alešem Novotným: o stížnosti proti uvalení vazby budou nevyhnutelně rozhodovat jeho signatáři. Nastala situace, jejíž ošidnost vnímá i předseda Krajského soudu v Brně, jak jsem uvedl již výše. Nové řízení má nepochybně vztah k obsahu probíhajícího hlavního líčení. Podjatost signatářů prohlášení je proto nabíledni. Shahram Zadeh si je této pro něj nebezpečné okolnosti plně vědom, proto vyzval všechny soudce Krajského soudu v Brně, aby se z rozhodování o jeho věci vyloučili. Jsem skeptický: pro soudce je „podjatost“ sprostým slovem, připouští podlehnutí podjatosti jen zcela výjimečně. Předpokládám proto, že jeho výzvě nevyhoví: nepustí ho přece z kleští, když od něj vyslechli tolik nepříjemného, co si s ním chtějí vyřídit.

Zahájení nového trestního stíhání, vedeného vazebně, jsem od počátku vnímal především jako odvetu za projevy Zadehova vzdoru proti jeho pronásledovatelům. Ano, mohl svobodně před soudem říci třeba i to, že za dobu vyšetřování pod dozorem žalobce Aleše Sosíka vzrostla škoda o dvě a čtvrt miliardy, ale nyní místo oslavy prvních novomanželských Vánoc (ano, v širokém kultivovaném příbuzenstvu Shahrama Zadeha se tradičně slaví Vánoce podle křesťanských zvyklostí) se bude krčit v malé cele koluzní vazby a může přemýšlet, zda neměl lépe vážit slova.

Samozřejmě jde o drastickou formu nátlaku na obžalovaného, aby usměrnil přístup k trestnímu řízení a nekladl tak tvrdý odpor. Hlavní líčení ve dnech 8.-10.února 2017 bude prubířským kamenem účinnosti zásahu. S napětím budu očekávat, zda obžalovaný, kterého předvede před senát eskorta v poutech, se bude vyjadřovat stejně svobodně, jako v době, kdy před něj předstupoval v elegantním společenském obleku.

KDYBYCH MOHL RADIT PANU PREZIDENTOVI…

Ač chápu páně prezidentovo rozhořčení nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jímž se vrací případ Davida Ratha Krajskému soudu v Praze, kdybych mu mohl radit, doporučil bych mu, aby upustil do záměru podat kárnou žalobu na předsedu senátu Pavla Zelenku. Až dosud zastával názor, že kárná  pravomoc prezidenta republiky je nesystémové opatření, proto ji nehodlal využívat. Stejné stanovisko zastával i jeho předchůdce Václav Klaus.

Jako laik považuji stanoviska obou vážených pánů prezidentů za špatná, a zvláště špatné je stanovisko Miloše Zemana, který jako lidem přímo zvolený prezident by měl plnit úlohu poslední spásy občanů, jimž se děje ze strany státních úřadů křivda. Samozřejmě by měl podávat kárné žaloby v dobře odůvodněných případech, především tehdy, když kární žalobci z řad předsedů soudů z kolegiality k provinilcům „zaspali“.

Zatím ale pan prezident opuštění zásady neoznámil. Jeho záměr musíme proto chápat jako mimořádnou výjimku. Pro ni by ale mělo být důvodem zvlášť odpudivé kárné provinění, či nečinnost věcně příslušných kárných žalobců. Rozhodnutí o podání kárné žaloby by mělo být v souladu s právním řádem. Nebudou-li tyto podmínky  naplněny, podáním kárné žaloby půjde pan prezident do předem  prohrané bitvy. Bude muset předstoupit jako kárný žalobce před kárný senát Nejvyššího správního soudu, který žalobu zcela jistě zamítne. Bude muset obhajovat svůj laický návrh proti senátu odborníků. Odehraje se to v soudní síni zaplněné novináři, kteří budou prezidentův neúspěch přemílat několik dní.

Varováním by mu měla být nečinnost kárných žalobců nižšího stupně: předsedy Vrchního soudu v Praze, předsedy Nejvyššího soudu ČR a ministra spravedlnosti. Připomeňme, že Robert Pelikán je pobouřen nejméně stejně jako Miloš Zeman a rozsudek Vrchního soudu v Praze napadne stížností pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Ale žádné úvahy o kárném provinění soudce a o záměru podat kárnou žalobu jsme z jeho úst neslyšeli.

Pan prezident má vlastní představy o fungování justice, které jsou sice zajímavé a někdy i podnětné, ale většinou zcela mylné. Příkladem budiž jeho vyjádření ke kauze Jiřího Kajínka, jemuž sice odmítl udělit milost, ale vysvětlil exministryni Heleně Válkové, že je na místě, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu: ministr spravedlnosti nemá odpovídající pravomoc, takže prezidentův nápad nemůže provést.

Také záměr podat kárnou žalobu svědčí o neznalosti. Např. terčem má být Pavel Zelenka, ač jde o senátní rozhodnutí trojice  soudců z povolání, kteří mají rovnocenné rozhodovací pravomoci. Není známo, jak hlasovali o rozsudku, takže teoreticky nelze vyloučit, že Pavel Zelenka s ním nesouhlasil a jeho kolegové ho přehlasovali. Již z toho důvodu je žaloba na předsedu senátu nesmyslná. Zejména platí zásada, že soudce nemůže být trestán za nesprávné rozhodnutí, přičemž prezidentu republiky nepřísluší rozhodování o správnosti rozsudku.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze vyvolal velké rozčilení. Reagoval na něj vedle prezidenta republiky ministr spravedlnosti, který se rozhodl podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Jejich počiny mají jedno společné: nevrátí do hry odposlechy jako důkaz. Jediný, kdo by v tomto ohledu mohl pomoci žalobci Petru Jirátovi, jehož úloha v prosazování obžaloby bude ztížená, je nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Brněnská sfinga se ale na obecném rozčilování nepodílí. Kdyby se jej pan prezident zeptal na příčiny jeho netečnosti, patrně by se mu dostalo uklidňujícího vysvětlení: obžaloba přece nestojí jen na odposleších.

Rozčilení odvedlo pozornost  jak pana prezidenta, tak ministra spravedlnosti od specifické užitečnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten totiž upozornil na závažný nešvar přípravného řízení, jímž je rozsáhlé porušování trestního řádu v neprospěch obviněných nedbalostí soudců, rozhodujících o úkonech přípravného řízení. V některých případech je dokonce podezření, že nejde o nedbalost, ale o vstřícnost vůči požadavkům státních zástupců, jdoucí až do zneužití pravomoci úřední osoby. V tomto ohledu je rozsudek Vrchního soudu v Praze velmi cenný, protože odhalil nešvary justice v řízení, které veřejnost pozorně sleduje.  Hněv prezidenta republiky a ministra spravedlnosti by se měl obrátit proti soudcům, jejichž zmetková rozhodnutí umožnila senátu Pavla Zelenky vrátit Krajskému soudu v Praze kauzu Rath & spol. Ministra spravedlnosti by měl rozsudek přivést k vyvolání tažení proti nemravné symbióze státní zástupců a pokleslých soudců, jež vede k porušování trestního řádu v neprospěch obviněných.

JOHN BOK JINÝMA OČIMA

PSÁNO VÝLUČNĚ PRO NOVOU REPUBLIKU, AUTOR SI NEPŘEJE DALŠÍ ŠÍŘENÍ

Zaujal mě článek Jiřího Bati „John Bok a ti ostatní“, který vyšel na Nové Republice dne 16.ledna 2017. Jsem dlouholetý člen spolku Šalamoun a donedávna jsem byl nejbližším spolupracovníkem jeho předsedy Johna Boka. Věnoval jsem se práci pro chráněnce spolku na plný úvazek či spíše nadúvazek, psal jsem většinu „úředních“ podání spolku, jeho chráněnce jsem podporoval a podporuji jako publicista. Ještě 21.května 2015 mi John Bok vepsal do knihy „Život mimo kategorie“ věnování, jímž mě označil za „přítele, souputníka a vzácného člověka“. Kdysi  o mně tvrdíval, že patřím k nejlepším českým novinářům a chlubil se mnou, jako kdyby mě vymyslel. Dnes tvrdí, že za peníze spolku Šalamoun píši články, které nemají žádný význam.V současnosti sice jsem členem spolku nadále, ale jsem v postavení disidenta, protože jsem se panu předsedovi vzepřel právě kvůli stylu jeho osobního jednání, o němž se vyjadřuje kriticky Jiří Baťa. John Bok mě v průběhu roku 2016 několikrát vyzval k vystoupení ze spolku a dokonce měl nebo ještě má v úmyslu nechat mě vyloučit. Zůstávám dále členem jen kvůli odpovědnosti vůči několika vězněným chráněncům spolku, jejichž kauzami se zabývám a nechci je opustit, dokud se nedostanou na svobodu.

Měl bych proto zdánlivě  důvod filipice pana Bati se radovat. Přesto ji považuji za nespravedlivou a nacházím v ní mnoho věcných omylů, které vedou k značně zkreslenému pohledu na výstřední osobnost Johna Boka.

Potvrzuji názor autora, že John Bok má sklon k neurvalému chování, trpí animozitami vůči různým lidem (významným i nevýznamným), jež projevuje nevybíravým způsobem. Pokud jim dává průchod v písemné podobě, je to na pováženou, ale dá se to přežít. Daleko nepříjemnější je při osobním jednání, pokud narazí na nesouhlas se svými názory. Nepřijatelné  jsou některé projevy jeho politických názorů, které by se ovšem daly přejít s pokrčením ramen (na názor má každý svobodný člověk právo), pokud by je projevoval civilizovaným způsobem a nepodřizoval jim postoje a vnější vztahy spolku. Obecně jeho chování ovládá pravidlo „co na srdci, to na jazyku“ až v extrémním rozsahu, pojem „politická korektnost“ je mu zcela cizí.  Podléhá přesvědčení, že mu projde jakákoli neomalenost a každý je povinen strpět jeho neurvalé chování.

Dále ale stojí vyjádření Jiřího Bati na omylech a nepřesnostech. Začnu od povahy spolku Šalamoun: nejsme neziskovkou  „bohatě dotovanou státem“, ale jsme nízkonákladovým společenstvím neplacených dobrovolníků, financovaným dary náhodných sponzorů. Citované „neziskovky“ by se s námi efektivitou vynaložených finančních prostředků nemohly měřit, za málo peněz naděláme hodně muziky.

Je pravda, že z formálního hlediska je John Bok nevzdělanec. Ve skutečnosti má něco společného s Maximem Gorkým: co mu nedaly školy, obstaral si jinde. Znalostmi v oboru humanitního vzdělání s přehledem strčí do kapsy leckterého nositele akademických titulů. Je sečtělý, mnoho získal stykem s významnými intelektuály, je výtvarně nadaný. Jeho sochařské nadání  ocenil Henry Moore. Nezanedbatelné jsou jeho znalosti trestního práva, které užívá ve veřejném zájmu. Kvalitu jeho písemných projevů snižuje dyslexie a dysortografie, které mohu mít původ v tom, že se česky naučil až v pěti letech.

John Bok skutečně často zdůrazňuje, že mu předlistopadová moc nedovolila studovat, takže se musel živit manuální prací. Jiří Baťa jistě ví, že takových jsou v České republice stovky, ne-li tisíce. John Bok o tom mluví, protože absenci školního vzdělání vnímá jako hendikep úkorně, a to právě díky různým namyšleným držitelům vysokoškolských titulů, kteří mu předhazují nevzdělanost. Neznamená to, že opovrhuje manuální prací. Je všestranný řemeslník a ještě i ve svém pokročilém věku si občas přivydělává rukama.

Je nikdo v tom smyslu, že nezastává žádné oficiální úřední postavení a nepatří k establishmentu, do něhož se skutečně svým vnitřním založením nehodí. Pokud se ale pokoušel dosáhnout zvolení do zákonodárných sborů, nešel tam za hmotným zabezpečením, ale ve víře, že jako poslanec nebo senátor by mohl účinněji ovlivňovat vývoj justice. Jinak je tomu s jeho opakovanými pokusy o  zvolení veřejným ochráncem práv. Nebyl to nápad z jeho hlavy. Výzvu prezidenta Václava Klause, aby se o úřad ucházel, nemohl odmítnout. I když při žádném pokusu neuspěl, paradoxně byl úspěchu podstatně blíž než ve volbách do zákonodárných sborů.

Ač je dle Jiřího Bati nikdo a širší veřejnosti není příliš známý, v resortu spravedlnosti je to přece jen jinak. Jeho jméno je známé, mnozí činitelé jej nenávidí, jiní si jej oblíbili, nikomu ale není lhostejný a určitý respekt mu nelze upřít. Vedoucí činitelé resortu projednávají jeho náměty s plnou vážností a bývá jimi přijímán ke konzultacím, včetně ministrů spravedlnosti a jejich náměstků. To vše můžeme odbýt výrokem, že „všechna sláva je polní tráva“, ale je nezpochybnitelnou skutečností, že během existence spolku Šalamoun John Bok pomohl osobně ke spravedlnosti desítkám nespravedlivě odsouzených. Proto se na spolek stále valí žádosti o pomoc, jejichž objem daleko přesahuje jeho kapacitní možnosti. V tom je Bokova nezpochybnitelná cena.

Poněkud jinak to je s jeho snahami o ovlivňování veřejného mínění v oblasti politiky. Zde je jistě poplatný své minulosti disidenta, chartisty, obdivovatele Václava Havla. S jeho  názory nemusíme souhlasit, ale nelze mu upřít právo je projevovat dostupnými prostředky. Souhlasím pouze s tím, že při vystupování na veřejnosti by měl dbát pravidel slušného chování.

Shrnu tedy názor tak, že John Bok je rozporná osobnost bez oficiálního postavení, nikoli však bez jistého vlivu, nikoli jednoznačně záporná, se záslužnými výsledky v péči o oběti selhání justice. V podstatě to je hodný člověk.

NEMRAVNÁ SVEŘEPOST ZNOJEMSKÉ ŽALOBKYNĚ

Od listopadu r. 2013 se v článcích stále vracím k případu, který označuji jako „znojemský justiční skandál“. V listopadu r.2016 jsem zadoufal, že mě čeká jen závěrečné vyhodnocení anabáze hledání spravedlnosti, započaté v říjnu r.2004 sdělením obvinění Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi a dospěvší 11.listopadu 2016 k zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Bohužel jsem se mýlil : znojemská žalobkyně Jarmila Goldová, která v případu působí  od jeho začátku v r.2004, podala 9.ledna 2017, v poslední den procesní lhůty, blanketní odvolání proti rozsudku, takže skandální proces bude pokračovat ještě několik měsíců, ne-li let.

Na začátku „křížové cesty“ bylo obvinění výše jmenovaných z loupežného přepadení dvou poštovních doručovatelek a vazebně vedené vyšetřování, po němž následoval prvostupňový rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 a na něj navazující neúspěšné odvolání a neméně neúspěšné mimořádné opravné prostředky. Dnes víme, že výchozím bodem obžaloby bylo policií vynucené doznání Tomáše Čepury k nespáchanému skutku a jeho křivé obvinění Jaroslava Schindlera. V r. 2007 se Jaroslav Schindler pokusil dosáhnout obnovy procesu s odkazem na zjištěné vady při dokazování pachovou stopou. Neuspěl. V r. 2011 odsoudil za stejné skutky stejný soud jiným senátem Antonína Škrdlu a jeho společníky. Tím vznikl stav, který odporoval prvotně logice a zdravému selskému rozumu, následně i právu: není-li fyzicky možné, aby jeden trestný čin nezávisle na sobě spáchali dva obvinění současně, může být skutečným pachatelem a odsouzeným jen jeden. Jaroslav Schindler se proto v r.2012 znova pokusil dosáhnout povolení obnovy. Opět neuspěl a zásluhu na tom opět měla žalobkyně Jarmila Goldová, která senátu Jaromíra Kapinuse navrhla zamítnutí žádosti. Ve stížnostním řízení se ztrapnil Krajský soud v Brně, jenž senátem Aleše Flídra nesmyslné rozhodnutí o  nepovolení obnovy potvrdil a v odůvodnění uvedl fantasmagorickou domněnku, že vstup Antonína Škrdly & spol. do hry a jeho odsouzení by mohlo být výsledkem intriky Jaroslava Schindlera. Až v r.2013 na základě podnětu spolku Šalamoun podala ministryně Marie Benešová stížnost pro porušení zákona proti nepovolení obnovy procesu z r.2012. Nejvyšší soud ČR vyhověl rozsudkem z 19.listopadu 2013. Nicméně řízení o povolení obnovy procesu začalo až počátkem r.2015 a souběžně s ním se rozběhlo řízení o povolení procesu Antonína Škrdly & spol. V jejich rámci byla neobyčejně důkladně přezkoumána a srovnána skutková zjištění, na jejichž základě byly za stejné skutky odsouzeny dvě skupiny pachatelů.  Soud povolil odposlechy mobilních telefonů všech obžalovaných, aby zjistil, zda mezi nimi probíhá komunikace. Výsledkem bylo potvrzení správnosti rozsudku nad Antonínem Škrdlou & spol. a konstatování obou senátů, že mezi obžalovanými z obou kauz není žádná spojitost. Senát Jaromíra Kapinuse povolil obnovu procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera.  Proti jeho usnesení podala žalobkyně Jarmila Goldová nesmyslnou stížnost. Krajské státní zastupitelství v Brně ji sice stáhlo, ale i tak tím způsobila přestávku v řízení v délce pěti měsíců. V navazujícím meritorním řízení se uskutečnilo hlubší dokazování než v původním procesu. Nevyskytly se nové, soudu dříve neznámé důkazy v neprospěch Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, naproti tomu dřívější obvinění v dokazování neobstála. Výsledkem byl zprošťující rozsudek z 11. listopadu 2016.

Cesta od rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013 do nepravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 11.listopadu 2016 byla  nepřiměřeně dlouhá. K zdlouhavosti řízení z počátku přispěl obstrukčním chováním senát JUDr. Jaromíra Kapinuse, jenž svou loudavostí vyprovokoval  Jaroslava Schindlera k různým právním krokům, které nakonec vyvolaly další ztráty času.  Nepřiměřenost počátečního tempa Jaromíra Kapinuse potvrdila po přezkumu spisu předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která ale proti němu nijak nezasáhla. Takto se promarnilo prvních 14 měsíců po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pěti měsíci přispěla později k průtahům státní zástupkyně Jarmila Goldová nepochopitelným odporem proti povolení obnovy procesu. Kromě toho řízení o povolení obnovy a na něj navazující meritorní řízení brzdila nekázeň svědků a nemoci, kvůli nimž docházelo k odročování jednání.  

Zdlouhavost řízení, zčásti vyvolaná obstrukcemi předsedy senátu a žalobkyně, zčásti zásahy vis maior, přinesla soudcům i státní zástupkyni výhodu: vypršely objektivní lhůty pro kárné stíhání za neodpovědné škodlivé zásahy do života obviněných. Několik pokusů o stíhání Jaromíra Kapinuse kvůli nepovolení obnovy v r.2012 a kvůli průtahům v počátcích řízení o povolení obnovy v r.2014 ztroskotalo na ochranářském chování oslovených kárných žalobců: dle jejich mínění mají přece soudci právo neomezeně ničit životy nevinným lidem a za přehmaty nesmí být trestáni.

Stav, k němuž kauza Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera nakonec doklopýtala, je v souladu s právem a odpovídá logice a zdravému selskému rozumu. Z dokazování vyplynulo, že obě přepadení doručovatelek má na svědomí Antonín Škrdla se spolupachateli. Účast Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera na jeho trestné činnosti se neprokázala. Mezi oběma skupinami obžalovaných neexistovalo žádné propojení.

Pokud státní zástupkyně Jarmila Goldová podala odvolání, pokouší se o zvrácení rozsudku, který se opírá o naprosto neobvykle důkladné dokazování. Navíc usiluje o vrácení statu quo, který v této kauze panoval do rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013 a byl jím vyhodnocen jako nepřijatelný. Pokud se odvolací senát bude chovat slušně a nebude vymýšlet fantasmagorie, jak se již stalo jednou, nenajde důvod k vyhovění odvolání. Je-li odvolatelka soudná, patrně to ví, a přesto se do tohoto podniku pouští s nepopíratelnou sveřepostí. Zřejmě ji netrápí svědomí a nezamýšlí se nad tím, že neužitečným dalším protahováním procesu zvyšuje závažnost svého profesního selhání při výkonu dozoru nad policií  na začátku procesu, jehož hrůzným následkem bylo odsouzení nevinných lidí. Netíží ji svědomí kvůli odporu proti povolení obnovy procesu v r.2012, kvůli pokusu o zmaření obnovy procesu v r.2015 a posléze kvůli vyvolání dalších průtahů podáním odvolání proti rozsudku z 11.listopadu 2016. Nevede v patrnosti, že jejím a Kapinusovým obětem zprošťující rozsudek otvírá cestu k finančnímu odškodnění, které bude tím vyšší, čím déle bude proces trvat. Chystá se tedy finančně poškodit stát. Pokud si ovšem toto vše neuvědomuje, je na místě otázka po její mravní a intelektové způsobilosti dále vykonávat funkci státní zástupkyně, neboť osobitým způsobem jejího výkonu je nebezpečná lidem i státu.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 15.1.2017

Pokud se někdo uvelebil před televizní obrazovkou v poledne 15.ledna 2017 v blahém očekávání, že v proslulém pořadu Václava Moravce se stane svědkem bojového utkání rozkohoutěných kohoutků-  bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka a současného Roberta Pelikána, dočkal se zklamání. Naopak, vládla zde pohoda jako u babičky na Starém Bělidle, jako by účinkující netušili, že povinné napětí mezi vládní stranou a opozicí vyžaduje, aby  před blížícími se volbami šli jeden druhému pořádně po krku. O duel v žádném případě nešlo, ač jej Václav Moravec divákům slíbil.

Páni ministři nepadli hned do první pasti, kterou jim zkušený manipulátor nastražil: nenechali se strhnout k tvrdému odsouzení prezidenta republiky za pábení o teroristovi z Maghrebu, jehož jméno nesmí být vysloveno, který se dle jakési šifry má potloukat po české kotlině. Robert Pelikán si v této věci doslova umyl ruce, odvolávaje se na  neznalost zpravodajské problematiky a Pavel Blažek rovnou naznačil, že pan prezident svým výrokem možná sledoval nějaký tajuplný cíl a dovolil si to mimo jiné proto, poněvadž podobných přešlapů má za sebou více a ze zkušenosti ví, že mu jsou předem odpuštěny. Nicméně si neodpustil s jistou dávkou zlomyslnosti připomenout svému protějšku, že za výroky prezidenta republiky odpovídá vláda.

Dovolím si k tomu na tomto místě osobní poznámku: pokud snad  pan prezident pojal  ušlechtilý záměr vyvést veřejnost z domnění, že české zpravodajské služby jsou slepé jako koťata,  a výrok si dovolil s vědomím, že ničemu neuškodí, protože ve skutečnosti ve zmiňovaných tajemných šifrách nevyčetl nic o pomyslném teroristovi a nebylo tedy koho varovat, měl počítat s tím, že politici a novináři jeho sofistikovanou hru nepochopí. Neměl by nyní pociťoval hořkost nad odsudky jeho vystoupení. Budiž mu útěchou starodávné přísloví  „pro dobrotu na žebrotu“.

Moderátor nenadchl své hosty ani druhým pokusem o znevážení prezidenta, spočívajícím v rozvíjení myšlenky, že vyvolávání atmosféry strachu je možná součástí jeho volební strategie. Robert Pelikán v  jeho jednání spíše vidí rutinu prognostika, který dával přednost chmurným předpovědím: když vyšly, mohl se pochlubit úspěchem, ale v opačném případě byli jeho nezdaru všichni rádi a s úlevou mu jej odpustili. K tomu Pavel Blažek dodal poněkud uštěpačně, že spíše než vyvolání strachu z bezpečnostní situace se prezidentovi daří navodit strach z Hradu (rozuměj: co zase provede).

Z mírumilovné shody se páni ministři nenechali vyvést v celém pořadu. Zejména Robert Pelikán se celkově projevil jako odpůrce jakéhokoli zanášení prvků násilí do veřejného života.  Pavel Blažek na něj zaútočil pouze v rámci debaty o reorganizaci kriminální policie vyjádřením, že za ni odpovídá celá vláda jako kolektivní orgán. Měla možnost ji zakázat usnesením, pokud měla podezření, že něco není v pořádku. Jestliže tak neučinila, ulomila hrot i námitkám hnutí ANO, které v případě důsledného odporu k reorganizaci mělo z vlády odejít. Pokud v této souvislosti předjímal obsah závěrů parlamentní vyšetřovací komise, jejímž je předsedou, jeho vyjádření bylo uklidňující: žádné senzace nelze očekávat, co se stalo, již nelze odestát. Nebudou padat hlavy, komise nepodá žádná trestní oznámení a Robert Šlachta dobrovolným opuštěním policejního sboru znemožnil prokázání domněnky, že cílem reorganizace bylo jeho odstranění. Na vyhodnocení vlivu, jaký měl vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu na efektivitu policejní práce je příliš brzy, takže komise se zaplaťpánbůh hodnocení vyhne.

Páni ministři se shodli také v názoru, že nápad ministra Milana Chovance na ústavní zakotvení práva na držení osobní zbraně je podivný, nehodící se do středoevropské kultury, značně vzdálené od poměrů Divokého Západu. Pokud by ministr vnitra svůj záměr prosadil, byli bychom v Evropě osamělou výjimkou. Jeho přijetí by bylo předstižným „ošvejkováním“ směrnice Evropské unie, která má omezit držení zbraní občany. Dosud se ale o ní pouze mluví a není známo, jak nakonec bude vypadat a zda ji vůbec Evropský parlament přijme. Oba shodně soudí, že k prosazení navrhované ústavní změny nedojde.

Stejně tak si notovali ve vyjádření k návrhu ministra Lubomíra Zaorálka na přenesení pravomoci rozhodovat o vydání cizinců do zahraničí z ministra spravedlnosti na ministra zahraničí. Robert Pelikán to odbyl výrokem, že není třeba měnit to, co funguje, ostatně ministr spravedlnosti vždy rozhoduje po konzultacích s ministerstvem zahraničí. Pavel Blažek jej podpořil a v této souvislosti se pochlubil správností svého rozhodnutí o vydání Alexeje Torubarova do Ruska, které ve své době vyvolalo velký rozruch. Neměl prý žádný důvod nedůvěřovat orgánům Ruské federace. Upozornil, že vydaný nebyl v Rusku zavražděn, jak předvídali odpůrci jeho vydání, ale po delším pobytu v české vazební věznici v Rusku byl již za měsíc po vydání propuštěn z vazby a nyní žije v Maďarsku. Určitě se najde někdo, kdo Pavla Blažka za tyto výroky zařadí mezi zaprodance Kremlu.

Na tomto místě přispěchal se svou troškou do mlýna Václav Moravec, který se blýskl vševědoucí poznámkou o nesouladu názorů mezi ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou ve věci předání trestního stíhání „katarského prince“ Hamada ben Abdullaha  Thani al Thani do Kataru. Bylo to ale opačně: Pavel Němec vyšel vstříc doporučení ministerstva zahraničí, které ve vyhovění katarské žádosti vidělo prostředek k urovnání cesty k uzavření smlouvy o mezinárodní právní spolupráci s malým, leč bohatým a vlivným Katarem, a záruku reciproční vstřícnosti katarských úřadů, pokud by se v jejich zemi dostal do střetu se zákonem český občan.

Když se shodli téměř ve všem, bylo by podivné, kdyby se pánové rozešli v názoru na vhodnost podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha & spol. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze kvůli dokazování s použitím odposlechů, jež byly nařízeny nezákonně. Ministr Robert Pelikán setrvává na úmyslu stížnost podat a Pavel Blažek říká, že by rozhodl stejně. Oba ovšem vědí, že v případě vyhovění stížnosti Nejvyšším soudem ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze bude nadále platit, takže odposlechy jako důkaz se do hry nevrátí.  Pavel Blažek upozornil, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nesměřuje proti státním zástupcům, ale proti soudcům, kteří při posuzování návrhů na povolení odposlechů nevěnují zkoumání udaných důvodů patřičnou péči a rozhodují příliš benevolentně. Je příznačné pro profesní deformaci myšlení obou ministrů, že ani jednoho z nich v této souvislosti nenapadlo, že by bylo na místě přijmout nějaká opatření proti opakování lehkovážného přístupu soudců k povolování odposlechů (nebo i domovních prohlídek a uvalení vazby), či dokonce že by se zamysleli nad možností sankcí proti soudcům, kteří svou neodpovědností přivedli Vrchní soud v Praze k osudovému rozhodnutí. Bylo by to přitom na místě, protože lehkovážný přístup soudců k návrhům státních zástupců na povolení odposlechů, domovních prohlídek či uvalení vazby, je nesmírně rozšířeným nešvarem, škodícím stranám řízení.

V podstatě jsme se od pánů ministrů nic světoborného nedověděli. Nicméně jejich vystoupení je příkladem kultivovaného chování politiků, kteří v politickém spektru stojí proti sobě. V tomto ohledu zaslouží následování.