úterý 23. února 2016

ZAMYŠLENÍ NAD ROZSUDKEM NAD ALENOU VITÁSKOVOU


Motto: „…senát Krajského soudu v Brně je v nemilé situaci. V případě, že nepošle Alenu Vitáskovou za mříže, i kdyby jí uložil podmíněný trest, vyvolá nevoli mnoha vlivných lidí. Naproti tomu v případě jejího odsouzení ze sebe nikdy nesmyje podezření, že splnil politickou zakázku a ulpí to na něm, i když bude ve skutečnosti rozhodovat nezávisle a s čistým svědomím. Objektivně vzato by odsuzující rozsudek splněním zakázky skutečně byl, byť si ji soudci nejspíš neuvědomují.“ 14.2.2016 Můj blog.

Monstrproces Krajského soudu v Brně, jehož hlavní postavou pro veřejnost je předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, dospěl 22. února 2016 vynesením rozsudku senátu předsedy Aleše Novotného k závěru prvostupňového řízení. Událost měla silný mediální ohlas, v jehož rámci zazněla spousta nepřesností i vyslovených nesmyslů. Zvýšená poptávka po komentátorech přivedla před televizní kamery i lidi nedostatečně připravené. Obecně se na pravdivost údajů moc nehledělo. Kdyby bylo pravdivé vše, co ve své zprávě uvedla Česká tisková kancelář, jež má být sloupem pravdivého, nestranného zpravodajství, s lehkou nadsázkou tvrdím, že by byl doživotní trest pro Alenu Vitáskovou příliš mírný.

Podrobné rozebírání nepravomocného rozsudku přenechám obhájcům, kteří se budou muset vypořádat s jeho roztomilostmi v rámci přípravy odvolání. Nicméně snaha předsedy senátu zahalit nedostatek přímých důkazů proti Aleně Vitáskové do mlhy vznešených eticko-psychologicko-právních úvah je tak svérázná, že zasluhuje povšimnutí. Za pozornost stojí již to, že paní obžalovanou uznal vinnou tím, že nezmařením záměru Michaely Schneidrové neodebrat licence fotovoltaickým elektrárnám Zdeněk-Sun a Saša-San jí pomohla spáchat zločin. Jakým postupem či nástrojem zločinného výsledku dosáhla, není z dokazování jasné. Žádný pokyn nebo souhlas, odpovídající této domněnce nebyl zjištěn. Ale Alena Vitásková přece musí být odsouzena stůj co stůj, proto pan předseda usoudil, že před činem Michaely Schneidrové „musela být mezi oběma nějaká komunikace“. Nevadí, že o ní není žádný důkaz, není známo, kdy proběhla a co si dámy při ní říkaly, nicméně předpoklad, domněnka, v jeho úvahách nabývá povahu nezpochybnitelného důkazu. „Soud uvěřil“ a  „je vymalováno“.

Pan soudce  se neodvážil vytáhnout v této souvislosti obehraný evergreen domnělého vztahu obou obžalovaných k rodinnému klamu Zemků, protože při dokazování před soudem pravdivost této pohádky nebyla prokázána. Nicméně meditoval nad tím, „že obě dvě měly jakýsi společný zájem ve vztahu k těmto elektrárnám“. Nevšiml si důkazů o dalších elektrárnách stejných majitelů, u nichž  se ERÚ choval úplně jinak: inicioval policejní prověřování postupu ERÚ v licenčním řízení, nebo se obrátil s  návrhy Nejvyššímu státnímu zastupitelství na podání  žalob z veřejného zájmu na odnětí licence. Při posuzování přístupu k souboru Zemkových elektráren jako celku je zjevná jeho nestrannost.

Divný ale posléze byl podle předsedy senátu vzájemný samotný vztah obou dam. „ Ing Vitásková vyházela z Energetického regulačního úřadu všechny ty, kteří tam byli před ní a ponechala si tam Ing. Schneidrovou…“ a je zvláštní, „proč tato tam zůstala …“ Nejvtipnější na této meditaci je skutečnost, že obžalovaná Michaela Schneidrová nastoupila do Energetického regulačního úřadu později než Alena Vitásková, takže „přeživší“ příslušnicí bývalého vedení určitě nebyla.

Bájení vyvrcholilo tvrzením, že „obžalovaná Vitásková přišla na tento úřad na základě nějakého jednání paní Nagyové t.č. Nečasové. Co bylo jejím posláním je otázkou jinou.“ Pan předseda se při uvedení této znevažující informace odvolal na údajné výroky žalobce. Ve zvukových záznamech z vystupování státního zástupce na hlavním líčení jsem ale tato slova nenašel, ani si na ně nepamatuji ze sledování řízení. Není to důležité. Pokud by je předseda senátu skutečně pouze od něj přejal, stejně nesl odpovědnost za jejich použití . Způsob, jakým se Alena Vitásková dostala do čela Energetického regulačního úřadu, není předmětem tohoto trestního řízení a nebylo v té věci prováděno dokazování. Její předchozí čtyřicetiletá praxe jí je ke cti. Významné státní funkce zastávala již za časů vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka. Nejsou k disposici žádné věrohodné zprávy o vlivu Jany Nečasové- Nagyové na její jmenování Petrem Nečasem. Spojování její karíéry s jednáním Jany Nečasové, dř. Nagyové je dehonestující nejen pro ni, ale i pro vládu České republiky, která o jejím jmenování hlasováním rozhodla.  
Je nepravděpodobné, že znevažující výrok padl náhodou. Soudce je inteligentní muž, a proto si jistě byl vědom, že jím Alenu Vitáskovou úmyslně ponižuje. Jestliže jej přesto použil, svědčí to o jeho podjatosti vůči ní. Podjatost ale zaslepuje a je tak zdrojem chyb v uvažování.
Ze všeho výše uvedeného je navíc  patrné, že pan předseda si příliš neláme hlavu s pravdivostí skutkových zjištění, a v některých případech je patrně ani přesně nezná.  To mu nebrání ukládat zničující tresty. Není důvod věřit, že zmíněná nepřístojnost je pouze nevýznamným vybočením z ustálených pravidel nestranné profesionality.
Podjatost čiší také ze zmínek o úloze a chování Michaely Schneidrové, která je vlastně v této kauze ztělesněním Zla. Zásada in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny při posuzování jejího jednání neplatí a opět narážíme na nepřesnost skutkových zjištění. Soud si je vědom, že stát je viníkem situace, která hnala podnikatele v solárním byznysu a jejich dodavatele ke křečovité snaze získat licenci před koncem r.2010. Pracuje s nesprávně vypočítanou výší škody a přehlíží téměř stoprocentní stupeň dokončenosti díla (zřejmý z družicových snímků NASA, které sice měla obhajoba k disposici, ale z nepochopitelných důvodů je jako důkaz nepoužila). Neví, že získání licence je jen jedním ze tří předpokladů získání přístupu k dotované výkupní ceně. Následně ani nemůže vědět, že zrovna elektrárny Saša Sun a Zdeněk Sun nakonec nárok na vyšší cenu nezískaly. Zcela opomíjí subjektivní stránku věci: Michaela Schneidrová nejednala s úmyslem poškodit stát či kohokoli, ale naopak ve snaze předejít škodám, jež by vznikly  odstavením elektráren a možná i prohranou arbitráží.  

Nespravedlnost stíhání Michaely Schneidrové vyplývá také ze srovnání. Rozsudek si vysloužila tím, že  neodebrala licence téměř dokončeným elektrárnám. Její předchůdce neodebral licenci elektrárně, jež měla do dokončení velmi daleko,  ale trestním oznámením na něj se orgány činné v trestním řízení odmítají zabývat.
 

ZAMYŠLENÍ NAD ROZSUDKEM NAD ALENOU VITÁSKOVOU


Motto: „…senát Krajského soudu v Brně je v nemilé situaci. V případě, že nepošle Alenu Vitáskovou za mříže, i kdyby jí uložil podmíněný trest, vyvolá nevoli mnoha vlivných lidí. Naproti tomu v případě jejího odsouzení ze sebe nikdy nesmyje podezření, že splnil politickou zakázku a ulpí to na něm, i když bude ve skutečnosti rozhodovat nezávisle a s čistým svědomím. Objektivně vzato by odsuzující rozsudek splněním zakázky skutečně byl, byť si ji soudci nejspíš neuvědomují.“ 14.2.2016 Můj blog.

Monstrproces Krajského soudu v Brně, jehož hlavní postavou pro veřejnost je předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, dospěl 22. února 2016 vynesením rozsudku senátu předsedy Aleše Novotného k závěru prvostupňového řízení. Událost měla silný mediální ohlas, v jehož rámci zazněla spousta nepřesností i vyslovených nesmyslů. Zvýšená poptávka po komentátorech přivedla před televizní kamery i lidi nedostatečně připravené. Obecně se na pravdivost údajů moc nehledělo. Kdyby bylo pravdivé vše, co ve své zprávě uvedla Česká tisková kancelář, jež má být sloupem pravdivého, nestranného zpravodajství, s lehkou nadsázkou tvrdím, že by byl doživotní trest pro Alenu Vitáskovou příliš mírný.

Podrobné rozebírání nepravomocného rozsudku přenechám obhájcům, kteří se budou muset vypořádat s jeho roztomilostmi v rámci přípravy odvolání. Nicméně snaha předsedy senátu zahalit nedostatek přímých důkazů proti Aleně Vitáskové do mlhy vznešených eticko-psychologicko-právních úvah je tak svérázná, že zasluhuje povšimnutí. Za pozornost stojí již to, že paní obžalovanou uznal vinnou tím, že nezmařením záměru Michaely Schneidrové neodebrat licence fotovoltaickým elektrárnám Zdeněk-Sun a Saša-San jí pomohla spáchat zločin. Jakým postupem či nástrojem zločinného výsledku dosáhla, není z dokazování jasné. Žádný pokyn nebo souhlas, odpovídající této domněnce nebyl zjištěn. Ale Alena Vitásková přece musí být odsouzena stůj co stůj, proto pan předseda usoudil, že před činem Michaely Schneidrové „musela být mezi oběma nějaká komunikace“. Nevadí, že o ní není žádný důkaz, není známo, kdy proběhla a co si dámy při ní říkaly, nicméně předpoklad, domněnka, v jeho úvahách nabývá povahu nezpochybnitelného důkazu. „Soud uvěřil“ a  „je vymalováno“.

Pan soudce  se neodvážil vytáhnout v této souvislosti obehraný evergreen domnělého vztahu obou obžalovaných k rodinnému klamu Zemků, protože při dokazování před soudem pravdivost této pohádky nebyla prokázána. Nicméně meditoval nad tím, „že obě dvě měly jakýsi společný zájem ve vztahu k těmto elektrárnám“. Nevšiml si důkazů o dalších elektrárnách stejných majitelů, u nichž  se ERÚ choval úplně jinak: inicioval policejní prověřování postupu ERÚ v licenčním řízení, nebo se obrátil s  návrhy Nejvyššímu státnímu zastupitelství na podání  žalob z veřejného zájmu na odnětí licence. Při posuzování přístupu k souboru Zemkových elektráren jako celku je zjevná jeho nestrannost.

Divný ale posléze byl podle předsedy senátu vzájemný samotný vztah obou dam. „ Ing Vitásková vyházela z Energetického regulačního úřadu všechny ty, kteří tam byli před ní a ponechala si tam Ing. Schneidrovou…“ a je zvláštní, „proč tato tam zůstala …“ Nejvtipnější na této meditaci je skutečnost, že obžalovaná Michaela Schneidrová nastoupila do Energetického regulačního úřadu později než Alena Vitásková, takže „přeživší“ příslušnicí bývalého vedení určitě nebyla.

Bájení vyvrcholilo tvrzením, že „obžalovaná Vitásková přišla na tento úřad na základě nějakého jednání paní Nagyové t.č. Nečasové. Co bylo jejím posláním je otázkou jinou.“ Pan předseda se při uvedení této znevažující informace odvolal na údajné výroky žalobce. Ve zvukových záznamech z vystupování státního zástupce na hlavním líčení jsem ale tato slova nenašel, ani si na ně nepamatuji ze sledování řízení. Není to důležité. Pokud by je předseda senátu skutečně pouze od něj přejal, stejně nesl odpovědnost za jejich použití . Způsob, jakým se Alena Vitásková dostala do čela Energetického regulačního úřadu, není předmětem tohoto trestního řízení a nebylo v té věci prováděno dokazování. Její předchozí čtyřicetiletá praxe jí je ke cti. Významné státní funkce zastávala již za časů vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka. Nejsou k disposici žádné věrohodné zprávy o vlivu Jany Nečasové- Nagyové na její jmenování Petrem Nečasem. Spojování její karíéry s jednáním Jany Nečasové, dř. Nagyové je dehonestující nejen pro ni, ale i pro vládu České republiky, která o jejím jmenování hlasováním rozhodla.  
Je nepravděpodobné, že znevažující výrok padl náhodou. Soudce je inteligentní muž, a proto si jistě byl vědom, že jím Alenu Vitáskovou úmyslně ponižuje. Jestliže jej přesto použil, svědčí to o jeho podjatosti vůči ní. Podjatost ale zaslepuje a je tak zdrojem chyb v uvažování.
Ze všeho výše uvedeného je navíc  patrné, že pan předseda si příliš neláme hlavu s pravdivostí skutkových zjištění, a v některých případech je patrně ani přesně nezná.  To mu nebrání ukládat zničující tresty. Není důvod věřit, že zmíněná nepřístojnost je pouze nevýznamným vybočením z ustálených pravidel nestranné profesionality.
Podjatost čiší také ze zmínek o úloze a chování Michaely Schneidrové, která je vlastně v této kauze ztělesněním Zla. Zásada in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny při posuzování jejího jednání neplatí a opět narážíme na nepřesnost skutkových zjištění. Soud si je vědom, že stát je viníkem situace, která hnala podnikatele v solárním byznysu a jejich dodavatele ke křečovité snaze získat licenci před koncem r.2010. Pracuje s nesprávně vypočítanou výší škody a přehlíží téměř stoprocentní stupeň dokončenosti díla (zřejmý z družicových snímků NASA, které sice měla obhajoba k disposici, ale z nepochopitelných důvodů je jako důkaz nepoužila). Neví, že získání licence je jen jedním ze tří předpokladů získání přístupu k dotované výkupní ceně. Následně ani nemůže vědět, že zrovna elektrárny Saša Sun a Zdeněk Sun nakonec nárok na vyšší cenu nezískaly. Zcela opomíjí subjektivní stránku věci: Michaela Schneidrová nejednala s úmyslem poškodit stát či kohokoli, ale naopak ve snaze předejít škodám, jež by vznikly  odstavením elektráren a možná i prohranou arbitráží.  

Nespravedlnost stíhání Michaely Schneidrové vyplývá také ze srovnání. Rozsudek si vysloužila tím, že  neodebrala licence téměř dokončeným elektrárnám. Její předchůdce neodebral licence za podobných okolnosti, ale trestním oznámením na něj se orgány činné v trestním řízení odmítají zabývat. A podezřelý mezitím vystupuje v Rodinném filmu jako pomocník obhájce.

neděle 21. února 2016

POSLANCI POCHOVÁVAJÍ ZÁKON

Poslanci Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny navštívili ve dnech 16. a 17.února 2016 Brno, kde jednali s představiteli Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího státního zastupitelství. Podle zprávy České justice předmětem debat byl mimo jiné nový zákon o státním zastupitelství. Vládla spokojenost, že v tomto volebním období již k přijetí zákona patrně nedojde, pravděpodobnější je novelizace stávajícího zákona. Účastníci brněnského setkání prostě myšlenku na přijetí nového zákona pochovali.

Odpovídá to i kuloárním informacím, že návrh zákona v jeho poslední známé podobě nemá naději na podporu poslanců Ústavně právního výboru. Jeho současnou podobu v době brněnského setkání poslanci neznali a netušili, kdy a zda vůbec  jej ministr Robert Pelikán předloží k projednání vládě.

Potřebu přijetí nového zákona o státním zastupitelství jako téma nastolila ODS v předvolební kampani k volbám do Poslanecké sněmovny v r. 2010. Během působení Nečasovy vlády prošel do prvního čtení v Poslanecké sněmovně návrh, v podstatě připravený státními zástupci, odrážející představy nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a jeho blízkých spolupracovníků. Jeho přijetí by přineslo do státního zastupitelství zásadní změny: zanikla by vrchní státní zastupitelství, vzniklo by speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a ekonomické kriminality a došlo by k rozsáhlé personální obměně na vedoucích místech.

Marie Benešová, ministryně spravedlnosti přechodné Rusnokovy vlády,návrh z Poslanecké sněmovny stáhla a neúspěšně se pokusila nahradit jej nicotnou novelou stávajícího zákona. Vládní koalice, vzešlá z voleb r.2013, pod vlivem hnutí ANO převzala štafetu od svých předchůdců a přijetí nového zákona zahrnula do svých politických cílů.   Ministr Robert Pelikán vpustil do legislativního procesu další návrh, velmi blízký stažené verzi. Narazil ale na široce založený odpor, do něhož se zapojil kdekdo: zvlášť rozhodně poslanci Ústavně právního výboru, dále další politici, novináři, část státních zástupců a také někteří představitelé justice. Z meziresortního připomínkového řízení vzešly desítky připomínek.

Odpor politiků a oponující části odborné veřejnosti se z počátku soustředil na záměr na zrušení vrchních státních zastupitelství. Došlo i na obecné zpochybňování účelnosti přijetí nového zákona před rekodifikací trestního řádu. V poslední době jsou ale nejhlasitější odpůrci zřízení speciálního státního zastupitelství, které má být téměř úplně nezávislé, nepodléhající dohledu žádného vyššího úřadu.

Nastala zvláštní situace. Ačkoli dvě po sobě jdoucí politické formace zahrnuly přijetí nového zákona jako nástroje reformy státního zastupitelství do svých programových priorit, nakonec se zdá, že jej vlastně nikdo nechce. Na veřejnosti zní hlavně hlasy odpůrců jeho přijetí a jeho zastánci se z veřejného prostoru zcela vytratili.
Upuštění od záměru přijmout  nový zákon a zahájit tak zásadní reformu státního zastupitelství v tomto volebním období by bylo v každém případě neúspěchem hnutí ANO, které záměr vneslo do koaličních politických cílů a jeho uskutečnění svěřilo ministrům, jež vyslalo do vlády.

V této situaci přinesl lobbistický server Česká justice zprávu, že ministr spravedlnosti konečně poslal návrh zákona do vlády. Česká justice tvrdí, že má text návrhu k disposici a uvádí, že Robert Pelikán úpravami návrhu nevyhověl námitkám většiny krajských státních zastupitelství, obou nejvyšších soudů, Legislativní rady vlády, odborné veřejnosti, ale ani poslanců Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a  několika ministerstev,  takže návrh  zatěžuje několik zásadních rozporů. Zejména zůstává zachována koncepce bezdohledového „speciálu“.

Pan ministr spravedlnosti se tak zřejmě rozběhl hlavou proti zdi. Prorážení  zdi hlavou je obecně sympatické. Nebýt lidí, kteří k němu mají odvahu, možná bychom ještě žili ve středověkých poměrech. Ale ne vždy přináší takové jednání jiný výsledek než právě tu rozbitou hlavu. Obávám se, že za daných okolností, budou-li se ministři řídit svými úzce resortními zájmy a osobní ješitností, se pravděpodobnost propuštění návrhu vládou k projednání v Poslanecké sněmovně přiblížila k nule.

Důsledky případného úplného stažení návrhu zákona z legislativního programu vládní koalice by při tom mohly být nežádoucí. Návrh zákona v předkládané podobě má sice řadu sporných bodů, kvůli nimž např. spolek Šalamoun vydal svou alternativní verzi , ale jeho základní řešení je zdravé a detailní nepatřičnosti by mohly být napraveny cestou poslaneckých pozměňovacích návrhů. Projednávání v Poslanecké sněmovně by za těchto okolností bylo svízelné, ale mohlo by přinést přijatelný kompromis, zatímco stažení zákona z programu by zakonzervovalo současné poměry ve státním zastupitelství a odsunulo by nezbytné legislativní změny na mnoho let.
 
Potřebnost reformy státního zastupitelství a přijetí zákona, jenž by k ní otevřel cestu, i důsledky ústupu  od záměru, bychom měli poměřit Babišovou zásadou, že stát se má řídit jako firma – rozumí se, že jako firma prosperující, efektivně řízená.

Pro pochopení situace si pomohu použitím alegorie. S jistou mírou nadsázky si troufám tvrdit, že státní zastupitelství se ve svém současném stavu chová jako firma, jejíž ředitel raději příliš nevychází ze své kanceláře, protože zjistil, že před akcionáři sice má obecně nejvyšší odpovědnost za její výsledky, ale nedostal od nich pravomoc, která by mu dovolila hlouběji zasahovat do jejího chodu. Ve skutečnosti vládnou dva náměstci, kteří mají téměř úplně volnou ruku v rozhodování a řediteli  se podřizují jen symbolicky. Každý z nich vede svou část firmy po svém, takže fakticky vznikají dva samostatné celky, které se způsobem činnosti značně liší. Plnění denních úkolů ale  z větší části zajišťují mistři, kteří požívají značnou míru samostatnosti. Mnozí z nich se na svých pozicích usalašili v dávné minulosti, neznají moderní technologie a starají se pouze o uchování poměrů, na které si kdysi zvykli, někteří ještě v neblahých časech posrpnové normalizace, v oddané  službě protiprávnímu režimu. Jim podřízení  tovaryši si většinou dělají, co chtějí. Bez ohledu na postavení ve firemní hierarchii pracovníci věnují svým úkolům jen tolik úsilí, kolik sami uznají za vhodné, a nejsou voláni k odpovědnosti za vyrobené zmetky. Domnívají se, že škody, způsobené firmou zákazníkům jejich přičiněním, hradí nějaká vyšší moc, když ve skutečnosti odškodnění jde z kapes akcionářů. O takto uspořádané firmě lze sotva tvrdit, že je řízena efektivně.

Vrátíme-li se z alegorie do skutečnosti, vidíme, že v praxi máme vedle sebe dvě téměř samostatné soustavy státních zastupitelství, které řídí vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci. Tyto dva úřady se velikostí, vnitřním uspořádáním a stylem činnosti od sebe navzájem zásadně liší do takové míry, že shoda názvu je matoucí. Ač mají územně vymezenou působnost, malé olomoucké vrchní státní zastupitelství se často chová jako úřad s celostátní působností, a to někdy hodně svérázně: podle pamětníků ani “za bolševika” neintervenovali prokurátoři republikové prokuratury u krajských soudů, natož u okresních, zatímco státní zástupci olomouckého vrchního zastupitelství v některých případech zastupují žalobu u nižších soudů v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. V tomto stavu nelze zajistit jednotný výkon trestního práva na celém území státu. Má-li nejvyšší státní zástupce nést odpovědnost za to, že každý občan bude obsloužen orgány činnými v trestním řízení  stejně bez ohledu na místo bydliště, nemůže mezi ním a výkonnými složkami stát zeď v podobě vrchních státních zastupitelství. Reforma státního zastupitelství je proto potřebná, a to nejen z uvedeného důvodu.

Strašení návratem k silnému postavení generálního prokurátora je liché, neboť jeho nositelé neprávem srovnávají výkonný nástroj trestní politiky bývalé komunistické strany s apolitickým státním zastupitelstvím státu, který se aspoň pokouší zasloužit si označení “demokratický a právní”. Ostatně praxe ukazuje, že současné slabé postavení nejvyššího státního zástupce neposkytuje občanům ochranu před svévolí orgánů činných v trestním řízení. Nelze přehlédnout rozdílnost chování obou vrchních státních zastupitelství, která staví občany, žijící v obvodech jejich působnosti, do nerovnoprávného postavení. Nelze neslyšet hlasy obhájců, kteří si stále častěji stěžují na svévolný výklad pravidel územní pravomoci státních zástupců zejména v obvodu VSZ Olomouc, hraničící s porušováním zásady zákonného soudce. Množí se případy, kdy státní zástupci nechají zavléct obviněného, na kterého chtějí uvalit vazbu, k místně nepříslušnému soudu, nejspíš proto, že u něj mohou z jakýchkoli důvodů počítat s velkou pravděpodobností, že vyhoví jejich svévolným požadavkům. Porušují tak i zásadu rovnosti stran, neboť obviněný nemá stejnou možnost vybrat si soudce, který mu s největší pravděpodobností půjde na ruku. Nelze si nevšímat stále častějších případů používání nezákonně získaných důkazů k usvědčování obviněných v kauzách se slabou důkazní situací. Absence silné ústřední autority se neprojevuje v lepší ochraně občanů před zvůli orgánů činných v trestním řízení, ale naopak přibývá případů s uplatněním nezákonných postupů.

Praxe rovněž ukazuje, že ani státní zástupci t.zv. šestých odborů vrchních státních zastupitelství nezvládají odbornou problematiku složitých kauz hospodářské kriminality a korupční povahy. Soustředění nejvýznamnějších kauz tohoto druhu do péče specializovaného útvaru, v němž vedle státních zástupců pracují konzultantni s kvalifikací ekonomů, účetních a finančníků, je řešení, které se uplatňuje prakticky v celé Evropě. Jeho odmítání u nás nelze racionálně zdůvodnit.
Při rozhodování o osudu zákona by se měli politici zamyslet nad tím, komu poslouží “potopením” zákona. Budou jim jistě tleskat vedoucí státní zástupci, kteří již překročili zenit své výkonnosti, nebo jsou pohrobky normalizace a vědí, že nemají naději  obstát ve výběrovém řízení na nové obsazení svých teplých míst, z nichž by je zákon vypudil. Od Listopadu 1989 dojde k nejrozsáhlejší personální obměně na vedoucích místech.Vedle toho se nepřijetím zákona uleví i řadovým státním zástupcům, kteří se obávají zvýšení nároků na úroveň jejich práce. Odpůrci zákona by měli veřejnosti otevřeně říci, proč ji nechtějí připustit. Mám obavy, že někteří nemají v tomto ohledu čisté svědomí, protože mnohaleté působení vedoucího státního zástupce na jednom místě je příležitostí k sbližování s lokálními politiky a podnikateli, které může být základem pro vznik klientelistických sítí.

Tleskat budou také korupčníci a podnikatelé, zatím úspěšně skrývající nekalé obchodní a finanční praktiky, kteří se dosud utěšují, že orgány činné v trestním řízení nejsou odborně dostatečně fundované, aby  je odhalily.

Odpůrci zákona by proto měli myslet i na záporné důsledky jeho úplného stažení.








středa 17. února 2016

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ VI.

V úterý 16.února 2016 se ve Znojmě uskutečnilo další dějství obnoveného procesu proti Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi, a to druhé stání hlavního líčení). Obecně se očekávalo, že dojde na závěrečné řeči a možná i na rozsudek. Proto se dostavilo více novinářů než obvykle. Obžalovaní se těšili, že se konečně dočkají nápravy rozsudku zdejšího soudu ze dne 24.března 2005. Cestu k nápravě jim otevřel Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 19. listopadu 2013. Obnova byla nepravomocně povolena až 14. července 2015.

Celý případ měl již od počátku povahu místní senzace a těšil se velkému zájmu lokálního tisku. Zájem trvá. Délka čekání na nápravu je mimořádná, proto v shluku účastníků řízení, novinářů a veřejnosti na chodbě soudu před začátkem jednání vládlo radostné napětí. Oživení do něj vnesl místní aktivista-bojovník za nápravu justice, který se hlasitě zlobil, že k obnově by nedošlo, nebýt zásahu ministra Roberta Pelikána. Upozornění na pravý stav věci jej na chvíli utišilo. Ale po vstupu do soudní síně znova osvěžil atmosféru sporem s předsedou senátu: usadil se na lavici obžalovaných a chvíli trvalo, než pochopil, že na ní skutečně nemůže zůstat.Pak již ale jednání probíhalo s obvyklou důstojností. Obžalovaní se jako obvykle dostavili v elegantních černých oblecích a stejně byl ustrojen i jediný vyslechnutý svědek.

Svědecká výpověď nepřinesla nic překvapivého: nepotvrdila podezření, že by existovalo nějaké spojení mezi obžalovanými a Antonínem Škrdlou, který se později doznal k spáchání činů, za které byli odsouzeni.

Pak již v cestě k ukončení procesu stál jen výslech poslední nevyslechnuté svědkyně,odsouzené společně s Antonínem Škrdlou, která nebyla účastnicí původního řízení. Šlo tedy o nový důkaz, soudu dříve neznámý, a proto nenahraditelný. Ale svědkyně dodala těsně před zahájením jednání zprávu, že je v nemocnici  s vyhlídkou na dlouhou hospitalizaci. Předsedovi senátu nezbylo, než jednání opět odročit.

Nepříjemný procesní stav řízení je výslednicí protnutí dvou vlivů: nekázně svědků a úmyslných průtahů, vyvolaných  soudem a státní zástupkyní. Někteří svědci se opakovaně a často bez omluvy nedostavovali k řízení o povolení procesu, takže soud nakonec musel přikročit k jejích předvedení policií. Protože soud má rozpracováno více případů a harmonogram jednání navazuje na obsazenost soudních síní, každé odročení znamenalo průtahy v trvání několika týdnů. Na druhé straně spis se po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR vrátil k soudu začátkem prosince r.2013, ale ještě v polovině února r.2014 nebylo nařízeno veřejné jednání na 30 dní dopředu. Průtahy prý vznikly proto, že předseda senátu studoval spis a také přemýšlel nad dopisy recidivisty Karla Peera, který tvrdil, že doznání Antotnína Škrdly je výsledkem komplotu, zorganizovaného Jaroslavem Schindlerem. Na zjevnou nechuť soudce Kapinuse k nařízení veřejného zasedání reagoval  bezprávím postižený Jaroslav Schindler až v polovině února r. 2014, kdy zahájil kroky k odebrání věci zdejšímu soudu. a také senát předsedy  Jaromíra Kapinuse se neúspěšně pokusil vyloučit se z řízení. Soud se pak mohl k věci vrátit až v listopadu 2015. Nezbylo mu pak, než kousnout do kyselého jablka. Veřejné zasedání nařídil bez velkého spěchu na 19.února 2015. Je příznačné, že předseda senátu se na zahajovacím jednání ani slovem nezmínil, že řízení bylo zdejšímu soudu kvůli jeho nezákonnému postupu vnuceno Nejvyšším soudem ČR a rozsudek Nejvyššího soudu ČR nebyl čten. Když se konečně řízení o povolení obnovy  dne 14. července 2015 dokulhalo k nepravomocnému rozhodnutí o povolení obnovy, vhodila « písek do soukolí » žalobkyně, exprokurátorka Jarmila Goldová, podáním stížnosti proti usnesení soudu. Krajské státní zastupitelství v Brně vzalo sice její iracionální podání zpět, ale i tak vznikly další průtahy v trvání nejméně tří měsíců, neboť Krajský soud v Brně vzal na vědomí zpětvzetí stížnosti usnesením ze 14. října 2015. Ze součtu vlivu průtahů, vyvolaných úředními orgány, vyplývá, že poslední  svědkyně mohla být předvolána zhruba o půl roku dříve, kdy by ještě její účast neznemožnily zdravotní potíže. Obnovený proces proti Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi mohl tedy být dávno ukončen. V dané situaci mohou pouze doufat, že se dočkají dříve než půjdou do důchodu (trochu přeháním).

Zatímco pro obžalované má každé odročení účinek oddálení nápravy bezpráví, pro soudce a žalobkyni má kouzlo marného vyčerpání tříleté objektivní lhůty pro zahájení kárného řízení. Za nepovolení obnovy procesu v r.2012 již nelze podat kárnou žalobu, protože objektivní procesní lhůta vypršela 28.prosince 2015. Spolek Šalamoun oslovil postupně všechny v úvahu připadající kárné žalobce (není mezi nimi současný ministr spravedlnosti, jehož subjektivní procesní lhůta byla vyčerpána nečinností předchůdkyně), z nichž poslední byli předseda Vrchního soudu v Olomouci Robert Gryga a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Kární žalobci vesměs uznávají, že napadené úřední osoby mají výsadu beztrestnosti uplatnění nesprávného právního názoru a odvolávají se na judikáty kárného soudu při Nejvyšším správním soudu. V úvahách o beztrestnosti nesprávného právního názoru pomíjejí rozlišení mezi prostým omylem a svévolí. Jako laik nemohu přistoupit na názor, že odmítnutí odsouzení Antonína Škrdly jako důvodu pro povolení obnovy procesu je pouhým nevinným uplatněním nesprávného právního názoru, stejně jako nemohu přijmout omluvu průtahů uvažováním nad dopisy recidivisty Karla Peera, neboť nerušily platnost rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nemohu také souhlasit s tím, že povolením obnovy procesu z 14. července 2015 byl napraven přehmat nepovolení obnovy v r.2012,takže důvod trestat zanikl : když policie zabaví zloději odcizenou věc a vrátí ji majiteli, trestnost krádeže nezanikne.  Nicméně kární žalobci se možná obávají,  že by asi s kárnou žalobou neuspěli, proto ji raději nepodají, aby neutrpěl jejich prestiž.

K průtahům v počáteční fázi řízení o povolení obnovy procesu prý nedošlo, i když je po přezkumu spisu konstatovala tehdejí předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová : kární žalobci dávají přednost opačnému názoru předsedkyně Okresního soudu ve Znojmě Lenky Krčálové, která je ale ve střetu zájmů, neboť její manžel byl členem Kapinusova senátu.

Ve svém celku je « znojemský justiční skandál » důkazem, že občané jsou proti nepřístojnostem božstev v taláru téměř úplně bezbranní.




neděle 14. února 2016

DIAES IRAE

Dne 22.února 2016 se u Krajského soudu v Brně uzavře vyhlášením rozsudku prvostupňové hlavní líčení ve věci, oficiálně označené  jako případ obž. Vladimíra Čimpery & spol., zahájené 2. června 2014. Vlastně se jedná o dvě kauzy, ke škodě obž. Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové spojené do jednoho procesu. Prvá z nich se týká podezřelého vydání licencí Energetickým regulačním úřadem (dále jen ERÚ) na provoz dvou chomutovských solárních elektráren v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince  2010. Původně v ní figurovalo osm obžalovaných, z nichž bývalý  ředitel licenčního odboru ERÚ dlouhodobě onemocněl. Jeho věc byla proto vyčleněna do samostatného řízení. Tento rozsudek se ho nebude týkat. V druhé jde o vydání rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 13.února 2012 o zastavení řízení o povolení obnovy procesu vydání licencí, jímž bylo dočasně zabráněno jejich odebrání.

Ne-li pro všechny, pak nejspíš aspoň pro některé obžalované bude 22.únor 2016 dnem hněvu a soužení, neboť žalobce pro ně žádá poměrně vysoké tresty odnětí svobody, doplněné  peněžitými tresty.Pozornost novinářů se jistě soustředí hlavně k rozsudku nad předsedkyní ERÚ Alenou Vitáskovou, pro kterou žalobce žádá trest odnětí svobody v trvání devíti let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč. Ještě přísnější je k ředitelce licenčního odboru ERÚ Michaele Schneidrové, která by měla podle jeho přání jít do vězení na deset let a k tomu zaplatit 1 milion Kč.

Průběhem řízení jsem se zabýval od jeho začátku v řadě článků, soustředěných na mém bloggu .Ve snaze zasadit očekávaný rozsudek do souvislostí chci proto pouze upozornit na několik zajímavých skutečností, které by mohly uniknout čtenáři při rychlém seznamování s jejich obsahem.

Tento proces připomíná neblaze proslulou kauzu Opencard. Uskutečnění řízení o vydání licence pro zmíněné elektrárny dne 31. prosince 2010 umožnilo bývalé vedení ERÚ v čele s předsedou Josefem Fiřtem, které nadto mohlo zahájit řízení  o odebrání licencí již 2. ledna 2011, ale nezahájilo.  Z jeho členů  byl ale stíhán a dostal se před soud pouze bývalý ředitel licenčního odboru, jehož věc byla ze zdravotních důvodů vyčleněna do samostatného jednání. Nápravu nepřístojnosti přenechali Aleně Vitáskové, která do úřadu nastoupila až 1.srpna 2011, a dokonce ji ani na problém neupozornili a zatajili před ní trestní oznámení, které podal člen bývalého vedení, pozdější místopředseda ERÚ. Jako laik si myslím, že na lavici obžalovaných chybí tři bona fide viníci.

Na rozdíl od několika dalších solárních elektráren, jež získaly licenci v prosinci r.2010, ač do dokončení výstavby měly ještě hodně daleko, obě chomutovské elektrárny byly v podstatě dostavěny. Je to zřejmé z fotografií, pořízených z družice NASA, na nichž je zřetelně vidět plochu, pokrytou tisíci panelů. O použití fotografií jako důkazu neměla z nepochopitelných důvodů zájem obhajoba, z pochopitelných ani žalobce. Jde o investiční akci s nákladem 1,3 miliardy Kč, kryté z velké části úvěrem zahraniční banky. Je sporné, zda nedodělky v hodnotě několika desítek tisíc Kč, které nepřekážely spuštění elektráren, by byly tím správným důvodem pro nevydání licencí.

 Přímo trapnou okolností je ovšem zjištění, že celé pachtění za získáním licence ještě v r.2010, beztak zpochybněné předložením ERÚ padělku revizní zprávy, bylo zhola zbytečné, neboť vydání licence v r.2010 bylo jen jednou z podmínek pro přiznání nároku na subvencovanou vyšší cenu za dodanou elektřinu, zatímco další podmínka – zahájení dodávek energie do sítě ještě v r.2010 – nebyla naplněna. Operátor trhu s elektřinou platí za elektřinu z předmětných elektráren cenu podle ceníku pro r.2011. Ostatně licence byly odebrány rozhodnutím ERÚ ze dne 17.ledna 2014 a nahrazeny jinými. Za těchto okolností je výpočet škody, o který se opírá žalobce, zcela zmatečný.

Obžalované Alena Vitásková a Michaela Scheidrová měly podle žalobce jednat ve prospěch rodinného klanu Zemků, s jehož příslušníky se mají dobře znát. Domněnka o jejich spojení ale byla dokazováním vyvrácena. Ostatně ERÚ v případě jiných solárních elektráren Zemků choval nepřátelsky: podal návrhy na odebrání licencí soudem a  není jasné, proč právě v případě těchto dvou zařízení by měl projevovat mimořádnou vstřícnost.

Odpovědnost za neodebrání licence na provoz obou elektráren leží na bedrech bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové. Byla to skutečně těžká odpovědnost. Kdyby vyhověla podnětu a odebrala oběma elektrárnám licence, nezpůsobila by snížení ceny odebrané elektřiny, ale úplné zastavení výroby a příjmů za ni. Vzhledem k obrovskému zátížení bankovním úvěrem by Zemkovu „impériu“ hrozil krach a není vůbec jisté, že  by stát uspěl v arbitráži  s postiženými firmami a úvěrující bankou. Škody z jejího rozhodnutí by byly v každém případě obrovské. Neodebrání licencí bylo možné napravit novým rozhodnutím v případě zjištění, že při jejich vydání došlo k trestnému činu (trestní řízení již běželo). Škody způsobené sporný rozhodnutím o odebrání by ale byly nevratné. Rozhoduutí o obnově licenčního řízení, směřující k odebrání licencí, připravilo již  bývalé vedení, ale nikdo z tehdejších odpovědných neměl odvahu je podepsat. Čekali, až je budou moci podsunout  “nerozkoukané hloupé holce”, ale nepočítali s tím, že narazí na chytrou a tvrdou odbornici, která se vzepře.

Nejvýznamnější specialitou tohoto procesu je ovšem skutečnost, že je součástí “honu na lišku”, jehož obětí má být mnohými nenáviděná předsedkyně ERÚ Alena Vitásková. Pokusy o její vytlačení z funkce jsou téměř stejně složité jako Rubikova kostka. Pravomocné odsouzení v této kauze je jen jedním z možných nástrojů k její likvidaci, nikoli jediným. Posloužila i novela energetického zákona, kterou byla funkce nezávislého předsedy ERÚ s účinností od 1.července 2017 nahrazena pětičlenou radou – souborem pěti krásných “trafik”- personálně závislou na ministrovi průmyslu a obchodu. Jinou cestou mělo být její podřízení zákonu o státní službě, který by ji jako osobu trestně stíhanou postavil mimo službu. Na tuto cestu se ji snaží poslat ministerstvo vnitra, zatímco někteří jiní členové vlády s tím nesouhlasí. Spor není dosud ukončen. Jisté je pouze to, že Alena Vitásková nesloží slib, předepsaný tímto zákonem. Další past na ni nastražil jihlavský okresní státní zástupce, který na ni podal obžalobu kvůli tomu, že jmenovala bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou místopředsedkyní ERÚ a svěřila jí dozor nad právní agendou úřadu. Akce byla zahájena demonstrací síly, spočívající v razzii 31 policistů, kteří přišli do provozoven úřadu hledat jmenovací dekret Renaty Vesecké a při té příležitosti provedli oblíbené “pytlování” listin a zabavování počítačů.Následně požadovali různá vysvětlení od pracovníků úřadu v rozsahu několika set hodin práce. Hlavní líčení nebylo dosud nařízeno.

Jedinou oporou Aleny Vitáskové je prezident republiky Miloš Zeman, který ji nehodlá odvolat z funkce. Rozhodování soudu ovšem ovlivnit nemůže a případný nástup výkonu trestu by neodvrátil.

Aktuální důkazní situaci ve věci Aleny Vitáskové po závěrečných řečech nemohu samozřejmě hodnotit, ani nemohu předjímat soudní rozhodnutí. Jednoznačně je ale jisté, že senát Krajského soudu v Brně je v nemilé situaci. V případě, že nepošle Alenu Vitáskovou za mříže, i kdyby jí uložil podmíněný trest, vyvolá nevoli mnoha vlivných lidí. Naproti tomu v případě jejího odsouzení ze sebe nikdy nesmyje podezření, že splnil politickou zakázku a ulpí to na něm, i když bude ve skutečnosti rozhodovat nezávisle a s čistým svědomím. Objektivně vzato by odsuzující rozsudek splněním zakázky skutečně byl, byť si ji soudci nejspíš neuvědomují.





sobota 13. února 2016

POSEDLICTVÍ POLITIKŮ

Běžný občan si myslí, že volby do krajských zastupitelstev a do Senátu jsou ještě někde v nedohlednu, a proto se jimi nezabývá. Čas ale běží úprkem,  takže zde budou dříve než se nadějeme a dočkáme se i chvíle, kdy se z jejich stínu vynoří volby do Poslanecké sněmovny a další přímé volby prezidenta republiky. Na rozdíl od nás, „obyčejných“ lidí,  si politici jejich blízkost uvědomují a  začínají jevit nápadnou nervozitu. Ve snaze vetřít se do přízně možných budoucích voličů si navzájem pilně „okopávají kotníky“. Mnozí podléhají představě, že nejlépe předvedou svou skvělost, když veřejně pokálejí své budoucí protivníky.

K folkloru všedního dne patří kopání do prezidenta, který v tom ovšem není zcela nevině, protože provokuje výroky,  jimiž vybočuje z ustálených myšlenkových schemat politiků parlamentních stran a dává najevo nejen nezávislost, ale i jistou nadřazenost hlavy státu, zvolené v přímých volbách. Tu a tam adresně někoho zkritizuje a rozpoutává vášně svými vcelku nevinnými bonmoty. Troufnu si tvrdit, že bouře, kterou vyvolal zmínkou o kalašnikovu a komentováním výkupného, údajně zaplaceného za vysvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců, byla naprosto nepřiměřená bezvýznamnosti jeho výroků.

Zvláštní příležitost k předvedení účelovosti  ve hře na ochranu bezpečnosti občanů nadělil osud politikům a s nimi spolčeným presstitutům návratem pětice českých dobrodruhů z Libanonu a současným propustěním z vazby a odcestováním do jejich vlasti libanonských občanů Alího Fajáda a Chálida Marábiho. Mediální kaše v té souvislosti nabobtnala obnovením zájmu o okolností osvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců. Takové události všude ve světě probíhají zahaleny rouškou tajemství a dějí se častěji, než si dovedeme představit. Ne tak v české kotlině. Mediálně se na poloodhalených tajemstvích přiživila část politické reprezentace, která svým chováním připomínala hejno kdákajících slepic, bezhlavě pobíhajících po dvorku. Předháněli se v rozčileném komentování věcí, o nichž moc nevěděli a svou skvělost předváděli napadáním kolegů, doufajíce, že si budoucí voliči vzpomenou, že to byli právě oni, kdo ve spojitosti s předmětnými událostmi hájili jejich bezpečnost a právo. Pozoruhodné bylo, že kdákali každý jinak,  rozmazávajíce pilně ostudu  do všech stran, spekulujíce o věcech, jež se obvykle utajují. Výjimkou mezi zainteresovanými  byli stroze profesionální Lubomír Zaorálek a Robert Pelikán. Právem se vyčítá Bohuslavu Sobotkovi, že nedokázal zařídit, aby členové jeho vlády mlžili všichni stejným směrem a nikoli na úkor jednoho proti druhému.

Poměrně dobře vyvázl ze šlamastyky předseda vlády Bohuslav Sobotka, který tvarohově alibistickým vystupováním své kolegy příliš neprovokuje. Hůře dopadl ministr obrany Martin Stropnický, jenž projevil pozoruhodnou politickou naivitu, když potvrzením výměnného obchodu s vydáním Aliho Fajada za pětici českých občanů odhalil „císařovu nahotu“, jinými pečlivě zastíranou. Vysloužil si volání po resignaci, které špičky vládní koalice nakonec odmítly. Leckde jinde by ministr, jenž „ujel“ pouze hloupým výrokem, možná tlak proti sobě ustál, ale resignací by bezpodmínečně přijal symbolickou politickou odpovědnost za kiks jemu podléhající zpravodajské služby.

Méně obvyklým terčem předvádění svalů některých politiků a s nimi spojených presstitutů se stal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který až dosud byl zvyklý pouze na různé výhrady politizujících soudců a některých poslanců k jeho legislativní politice, přece jen podávaných víceméně civilizovaným způsobem. Nyní jej téměř kamenují za to, že nepovolením vydání obou Libanců do U.S.A. spustil děje, jež jsou předmětem mediálního běsnění.  

Vyčítá se mu, že z našich občanů udělal „lovnou zvěř“ pro únosce, narušil vztahy s nejmocnějším spojencem v NATO  a dokonce ani nezařídil trestní stíhání Libanonců, kteří se nezákonného jednání dopustili na našem území. Pozornosti jeho pronásledovatelů přitom ušla okolnost, že Libanonce dopravila na letiště eskortní služba Vězeňské služby ČR. Na takovou péči neměli nárok, pokud podmínky jejich nevydání do U.S.A. neměly jinou právní povahu než pouhého propuštění z vazby (např. nedošlo-li k jejich vyhoštění). Ale někteří političtí pidižvíci také na sebe prozradili, že nevědí, že ministr spravedlnosti není orgán činný v trestním řízení a nemá žádný nástroj, jímž by přinutil Městské státní  zastupitelství v Praze k zahájení trestního stíhání kohokoli. A strach jim nedovolil jen pomyslet na skutečnost, že američtí agenti, kteří se vydávali za vyjednavače jihoamerické zločinné organizace a předstírali zájem o nákup zbraní, porušili naše právo, které zakazuje policejní provokaci jako nástroj usvědčování. Na místě je otázka, zda neměli také být trestně stíháni nebo vyhoštěni. Na přetřes nepřišla komicky trapná otázka, zda by vojenská rozvědka neměla Ali Fajádovi zaplatit za financování výletu jejího příslušníka do Libanonu.

To vše je nepodstatné na pozadí skutečnosti, že kritici postupu Roberta Pelikána vlastně naznačují, že by souhlasili s postupným vydáním pětice českých dobrodruhů do rukou Islámského státu a s jejich pravděpodobným mučením a popravou, stejně jako s popravou nebo zneužitím Hany Humpálové a Antonie Chrástecké jako  sexuálních otrokyň. Taková je pravá tvář jejich starosti o bezpečnost občanů České republiky.

Robert Pelikán řešil mimořádnou situaci, s kterou naše trestní právo nepočítá. Není pochyby, že z formálně právního hlediska má celý příběh (pravděpodobné) výměny Alího Fajáda a Chálida Marábiho za pětici českých občanů několik nejasných a slabých míst možné povahy porušení trestního práva. Není to nic proti hrůznosti jiného možného  postupu, jenž by při plném respektu k právu vedl ke ztrátě svobody a životů českých občanů.

V tomto bodě klade celá kauza veřejnosti a zejména politikům a právníkům otázku, jak daleko má jít péče státu o občany, kteří se v zahraničí dostanou do potíží. Ryze konzervativní řešení předpokládá, že každý svépravný občan má svůj rozum a vůli, a z toho plynoucí neomezenou odpovědnost za své jednání. Dostane-li se do pasti, je jeho věcí, jak se z ní opět dostane, a pokud se mu to nepodaří, má prostě smůlu, neb jeho spolubčany a stát jeho osud nezajímá. Výjimka v jeho prospěch není možná, protože by zvyšovala nebezpečí ohrožení dalších občanů v budoucnosti. Protějškem je názor, že český občan, který se byť vlastní vinou dostal v zahraničí do nesnází, má nárok na neomezenou pomoc státu. Nechám laskavého čtenáře hádat, ke kterému řešení by se přiklonili křiklouni, kamenující Robera Pelikána, kdyby se sami, nebo jejich  blízcí, stali obětí únosu.

Shodou náhod si Robert Pelikán současně vysloužil nelibost ministra vnitra Milana Chovance kritikou postupu policie při demostracích v Praze v sobotu 6.února 2016. Ministr spravedlnosti zjevně hodnotil situaci na základě televizního záznamu ozbrojených zakuklenců a proti nim stojící hrstky policistů v lehké výstroji, nevhodné pro aktivní účast v poličních bitkách. Zakuklenci zcela nepochybně porušili zákon a potenciálně ohrožovali účastníky demonstrace, čili došlo k nezastřenému porušení veřejného pořádku. Obraz nepřinesl žádné svědectví o sebemenším pokusu policistů vyzvat zakuklence k odmaskování nebo -nedejbůh- k zjištění jejich totožnosti. Zdá se být pochopitelné, že nevybavení policisté se spokojili s oddělením dvou skupin demonstrantů a k zastavení postupu zakuklenců. Nezdravé je ale již to, že autorita policie není sama o sobě dost vysoká na to, aby fyzické napadení  policisty bylo málo pravděpodobné. Sporné je i taktické rozhodnutí dát přednost osobní bezpečnosti policistů před povinností zasáhnout proti narušení veřejného pořádku. A zcela mimo debatu je skutečnost, že posílení policistů na možném místě fyzického konfliktu těžkooděnci by mělo být záležitostí několika minut, ale nedošlo k němu. Policie zvládla demonstrace jako celek perfetně. Ale měl-li ministr Pelikán  na mysli právě výše zmíněný detail, ve vztahu k němu byl v právu. A vyjádření ministra Milana Chovance, že ministr spravedlnosti volá po politických procesech, pokud je skutečně vyslovil tak, jak je uvádějí média, by bylo hodné absolventa rychlokvašného studia na plzeňské právnické fakultě v době její neslavné éry.



středa 10. února 2016

VLÁDA A VĚZEŇSTVÍ

Na své schůzi dne 3.února 2015 vláda mimo  jiné schválila mnohomluvnou koncepci vězeňství na dalších 10 let. Došlo k tomu v situaci, kdy počet vězněných osob se  přiblížil stavu před Klausovou amnestií z 1.ledna 2013. Česká republika se opět zařadila mezi státy s mimořádně vysokým počtem vězňů, připadajících na 100 tis. obyvatel. Je to zvlášť nepříjemné proto, že na rozdíl od většiny „starých“ zemí Evropské unie podíl cizinců na vězeňské populaci je velmi nízký: na tuto ostudu si jako národ stačíme sami.

Naplnil se předpoklad, jenž jsem vyslovil těsně po amnestii: „nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu … během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny“. Dobová reakce politických pseudoelit na amnestii se omezila na zběsilé napadání bývalého prezidenta, a když žhavost námětu přece jen opadla, na vězeňství se opět zapomnělo. Jako zdroj voličských hlasů  je osazenstvo věznic zanedbatelné, takže dokud nebude hrozit zastavení příjmu vězňů nebo vypuknutí vzpour a pokusů o útěk z nich, politici mimo resort spravedlnosti se o ně nezajímají.     Výčet všeho, co se pro odvrácení hrozícího kolapsu vězeňství mělo udělat, ale neudělalo, nebudu rozvádět. Vše přehledně uvedl předseda Okresního soudu Praha-západ Petr Franc v článku, který vyšel 9.února 2016 na ePravu. Doporučuji k bedlivému přečtení a zamyšlení.

Za zvláštní pozornost z uváděného stojí okolnost, že za více než tři roky jsme nedosáhli pokroku v zabezpečení monitorovacích náramků pro trest  domácího vězení. Je to historka, která dodává neumětelství státní správy vězeňství až „kocourkovskou povahu“. Bývalý ministr Jiří Pospíšil, který využil námětu zavedení domácího vězení s použitím monitorovacích náramků k vydatnému posílení své osobní oblíbenosti, se ani nepokusil o jejich obstarání. Vděční občané jej za to poslali do Evropského parlamentu. Když vypsala tendr na dodavatele náramků jeho nástupkyně Daniela Kovářová, Jiří Pospíšil jej po návratu do funkce zrušil. Od té doby následovalo dvojí vypsání tendru, ale dodavatele náramků stále nemáme.

Z analýzy složení vězeňské populace, uvedené v „koncepci“, vyplývá, že jednou z hlavních příčin jejího bobtnání je extrémní podíl recidivních vězňů, dosahující až 70% z celkového stavu. Při mediálním představení koncepce vězeňství ministr Robert Pelikán označil recidivu za jednu z příčin rychlého růstu počtu vězňů a vyslovil naději, že s pomocí lepšího vykonávání staronových opatření ve vězeňské službě se ji podaří snížit na 50%: díky zlepšené úrovni výchovného působení na vězně mají být lépe připraveni na život na svobodě, po propuštění snáze řešit své existenční problémy a uniknout působení  sociálních příčin návratu k trestné činnosti. Věřím, že vyslovil své niterné přání, mám ale obavy, že s prostředky, které má vězeňská služba k disposici, nebude možné požadovaného cíle dosáhnout.

Záměr zlepšit individuální péči o duše vězňů je ušlechtilý, ale bude narážet na nedostatek odborně vzdělaných pracovníků, neboť absolventi příslušných škol se do finančně podhodnoceného zaměstnání v nepříjemném vězeňském prostředí nehrnou. V přeplněných věznicích se budou zhoršovat materiální podmínky pro výchovnou péči: nejlevnějším způsobem rychlého řešení nedostatečné ubytovací kapacity je zřizování ubytoven z místností, určených pro výkon vzdělávacích a výchovných činností.

Stejně tak pro vytváření a upevňování pracovních návyků je vězeňství nedostatečně vybaveno. Proti předlistopadovým poměrům se podstatně zhoršilo vnitřní vybavení věznic pro vlastní výrobní  činnost a zanikly robotárny u dolů a kamenolomů. Práci mimo věznici mohou ostatně vykonávat jen vězni, u nichž není na místě se obávat útěku, násilného jednání nebo pokračování v jakékoli trestné činnosti. Zájem ze strany podnikatelů neodpovídá potřebám vězeňství: vězni jsou poměrně nákladná pracovní síla.

Dlouhodobě podfinancované vězeňství si s odstraněním výše zmíněných problémů samo neporadí. Pro dosažení koncepcí vytýčených cílů bude muset stát investovat značné finanční prostředky. Platí to i o záměru zvětšit průměrnou velikost cel ze 4 m2 na 6 m2, jemuž nelze vyhovět jinak než rozšířením ubytovacích kapacit.  

Hlavní důvody růstu vězeňské populace ale leží mimo dosah působnosti vězeňství, v různých sociálně psychologických faktorech. Primární příčinou je úpadek obecné morálky ve spojení s konzumním stylem života. Mluvit o potřebě nápravy v tomto směru je nepopulární a nelze očekávat, že se podaří změnit poměry k lepšímu v krátké době. Pokud si vůbec společnost připustí potřebu mravní obrody a změny životního stylu, cesta k nápravě bude trnitá a bude to běh na dlouhé trati. Snazší by mohlo být vylepšení podmínek pro integraci propuštěných vězňů do společnosti. Pokud trvá stav věcí, v němž se po uchazečích i o podřadnou práci požaduje předložení výpisu z rejstříku trestů a možnosti propuštěných vězňů získat zaměstnání jsou velmi omezené, někteří lidé se budou pohybovat v bezvýchodném kruhu: z vězení vyjdou do prostředí, které je k nim lhostejné až nepřátelské. Frustrováni pocity vydědění a nezpůsobilostí pokrýt své životní potřeby standarní cestou sáhnou k útokům na majetek nebo k řešení mezilidských vztahů s použitím násilí a vrátí se tam, odkud přišli. To se pak může opakovat ad libitum.

Náprava postavení vězňů, vracejících se na svobodu, není v silách, ani v náplni resortu spravedlnosti a už vůbec ne samotného vězeňství. Spíše než resortní koncepci vězeňství potřebujeme dlouhodobý nadresortní program integrace propuštěných vězňů do společnosti, podložený zabezpečením potřebných lidských, materiálních a finančních zdrojů. V jeho rámci by stát např. mohl stimulovat zájem zaměstnavatelů o zaměstnávání propuštěných vězňů, ať již přímými subvencemi nebo slevami na daních.




úterý 2. února 2016

OBČANÉ, BOJTE SE STÁTU !

Občané mají důvod bát se státu, jenž svými nástroji porušuje vlastní zákony, aby vykonával svévolně moc nad poddanými. Zvlášť silné obavy vyvolává zneužívání orgánů činných v trestním řízení, protože ve státě, nedbajícím svých zákonů, se jejich obětí může stát prakticky kdokoli. Nikdo si nemůže být jistý, že se ho to netýká, že bude ušetřen.

Důvodnost strachu z českých orgánů činných v trestním řízení dokazuji na jejich zacházení s obžalovaným českým a iránským občanem Shahramem Abdullahem Zadehem, kterého média a někteří politici v rozporu s presumpcí neviny již odsoudili za krácení daní a soustřeďují na něj nenávist lůzy, ač soud s ním ještě nezačal a o důkazní situaci jim není nic známo. Jako laik mám mírné pochybnosti o důvodnosti jeho obžaloby,ale téměř naprostou jistotu, že řízení proti němu není férové. Pochybností o důvodnosti obžaloby se mohu vzdát,    pokud mě k tomu přivede hlubší  seznámení s dokazováním při hlavním líčení.  Pochybnosti o férovosti procesu ale mají příliš pevný základ, takže zůstanou nejspíš nezvratné. Hlavním nástrojem žalobce k překonání důkazní nouze je totiž svědectví zakladatele a významného manažera zločinného spolčení, který Shahrama Abdullaha Zadeha vtáhl do rozjetého „obchodu“, vyjednal s ním půjčku pro základní firmu zločinné sítě a sám si od něj půjčil více než 4 miliony Kč (věřitel ve vězení je pro dlužníka terno). Z mého laického pohledu se jedná o spolupachatele, který díky porozumění pro potřeby policie a žalobce nebyl ani stíhán a samozřejmě nemusel do vazby (pozor! nejde o spolupracujícího obviněného, ale prostého svědka).

Veřejnosti není o  osobě Shahrama Abdullaha Zadeha mnoho známo. Měla by vědět aspoň tolik, že jeho rodina byla blízká šáhovi Rézovi Páhlávímu, a proto se po revoluci ajatolláhů uchýlila do Československa. Shahram zde vystudoval  a získal české občanství. Působil pak různě po světě jako významný developer. Z procedurálních důvodů se mu nepodařilo formálně se zbavit íránského občanství. Za svou vlast ale považuje Českou republiku, což je jeho nezadatelné právo.

Posledních 22 měsíců života strávil převážně ve Vazební věznici v Brně, protože státní zastupitelství se zcela iracionálně obávalo jeho útěku ze země a soud se neodvážil čelit opakovaným požadavkům na prodlužování útěkové vazby. Orgány při tom věděly, že je na něj od r.2009 vydán iránský mezinárodní zatýkací rozkaz, takže kdekoli mimo území České republiky by se stal nechráněnou lovnou zvěří. Ostatně Shahram by útěkem nic nezískal: bez možnosti volného pohybu po světě a dobré pověsti se ve svém oboru podnikání neuplatní.

Jeho rodina a přátelé nabídli  soudu za jeho propuštění milionovou kauci, a to s vědomím, že v případě jeho odsouzení jejich peníze propadnou ve prospěch státu. Díky neústupnosti žalobce se podařilo kauci vyšroubovat na nevídaných-neslýchaných 150 milionů Kč, jež složila rodina a přátelé, vesměs lidé s neposkvrněnou pověstí. Pak nastal kýžený okamžik, kdy soud rozhodl o propuštění z vazby a strany se vzdaly práva stížnosti, takže nastalo těšení na návrat obžalovaného na svobodu během několika hodin. V první chvíli nikdo nepostřehl zádrhel, spočívající v tom, že soud před rozhodnutím o propuštění z vazby ani současně s ním nerozhodl o přijetí kauce, ač peníze ležely na účtě soudu. Udělal to až následující den, a protože jednal neveřejně, musel rozhodnutí doručit stranám v písemné formě a dát jim možnost se vyjádřit. S tímto úkonem nespěchal. Novináři, kteří v pátek čekali na Shahrama Abdullaha Zadeha před bránou věznice, se nedočkali. Soud obžalovanému a jeho blízkým řádně „osladil“ weekend. Propouštěcí procedura mohla začít až v pondělí.

Ale ani tentokrát se čekající nedočkali, protože pan obžalovaný byl na příkaz státního zástupce Jiřího Kadlece ještě v areálu věznice znova zatčen, a to na základě iránského mezinárodního zatykače. Ten byl vydán již v r.2009, ale do České republiky byl doručen až v březnu r.2015, patrně proto, že novináři tehdy rozšířili zprávu, že Shahram Abdullah Zadeh spolupracoval s českými tajnými službami při pátrání po dívkách, které se ztratily v Pákistánu. Podle iránského trestního práva je totiž taková spolupráce trestná a hrozí za ni trest smrti.

Zatýkací rozkaz měl státní zástupce k disposici již od března r.2015, ale nepodnikl k prověření reálnosti podmínek pro případné vydání Shahrama Abdullaha Zadeha do Iránu nic podstatného. Neobtěžoval se ani, aby jej navštívil ve vazební věznici a zeptal se ho, zda s případným vydáním do Iránu bude souhlasit: to je totiž jedna ze zákonných podmínek pro vydání. Nechal jej pak zatknout s vědomím, že Česká republika nemá s Iránem smlouvu o vydávání hledaných osob a v případě vydání mu bude hrozit mučení, nelidské zacházení a možná i smrt, což je nepřekonatelná právní překážka pro vydání. Pokud státní zástupce nepochopí včas nezákonnost a nemravnost svého počínání a nenechá zadrženého propustit, musí ho nejpozději 3. ůnora odpoledne předvést před soud, který rozhodne o jeho dalším osudu. Můžeme předjímat, že nerozhodne o vydání Shahrama Abdullaha Zadeha do Iránu, protože tomu brání závažné právní překážky, ale může učinit obmyslné rozhodnutí o uvalení vydávací vazby, která není časově omezena. Prakticky by tak došlo k anulování účinků rozhodnutí téhož soudu o propuštění z útěkové vazby. Stát by měl peníze, vyplacené jako cena za svobodu, i svého vězně.   

Až soud rozhodne, budeme vědět více o tom, jaká je kvalita našeho právního prostředí a jak moc se máme bát státu.  Nicméně křivý obraz hybatelů popsaných odpudivých hrátek s propuštěním-nepropuštěním Shahrama Abdullaha Zadeha z nich už nikdo nesmyje.


pondělí 1. února 2016

ZPOŽDĚNÉ ZEMĚTŘESENÍ VE STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Resignace městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové a dvou z jejích tří náměstkyň, následovaná resignací dvou vedoucích oddělení úřadu, má poměrně silný mediální ohlas. Svérázná dáma vysvětlila své rozhodnutí svrchovaně ušlechtilými důvody: vykonává funkci již devět let a považuje za správné odchodem umožnit personální obměnu, která má předejít stagnaci úřadu. Novináři ale jejímu vysvětlení vesměs nevěří.Hledají jiná vysvětlení, (pro ni až hrozivě nepříznivá) a její odchod zjevně vítají. S jediným projevem nevole nad jejím odchodem vystoupil na lobbistickém serveru Česká justice kamarád Petr Dimun, kterého s odcházející šéfkou pražských žalobců spojuje nechuť k zamýšlené reformě státního zastupitelství. Oba shodně brojí proti návrhu nového zákona o státním zastupitelství, jenž přinese vedle zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení „protikorupčního speciálu“ také generální obměnu personálního obsazení funkcí vedoucích státních zástupců (což je jedna z nepřiznaných příčin odporu proti přijetí zákona).

Na věci je zajímavé, že novináři uváděné hříchy Jany Hercegové nemají povahu objevení Ameriky. O některých se mluví již několik let, pouze jich časem přibylo Spekuluje se o tom, že resignovala na nátlak „shora“, konkrétně padlo jméno Pavla Zemana. Ani to by nebylo úplným překvapením, protože pan nejvyšší státní zástupce v poměrně nedávné minulosti projevil schopnost chovat se až brutálně při tlaku na resignaci bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové. Jistě by uměl Janě Herecegové s dostatečným důrazem vysvětlit, že svoboda je správně pochopená nutnost, jen kdyby chtěl. Dokonce by nešlo o první zásah, jenž by mohl být pro Janu Hercegovou signálem k moudrému vyklizení pozic: již Stanislav Mečl po převzetí funkce vrchního státního zástupce v Praze poslal na Městské státní zastupitelství v Praze hloubkovou kontrolu, kterou se Jana Hercegová cítila natolik ohrožena, že šla hledat ochranu do Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Své postavení tehdy hájila s tvrdostí, která se současnou pokorou nejde dohromady, a také je uhájila. Mečlova akce nakonec vyšuměla do ztracena. Jana Hercegová projevy jeho podezíravosti ustála, on sám byl krátce po návratu na Nejvyšší státní zastupitelství bez udání důvodů odvolán Pavlem Zemanem z funkce náměstka a přešel do advokacie.

V souvislosti s podivným vyšetřováním podezření na korupci a tunelování při realizaci projektů Opencard a tunelu Blanka vyslovila v r.2014 pochybnosti o přiměřenosti jejího postupu bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Pavel Zeman ji při veřejném jednání velmi drsně odbyl výzvou, aby tedy podala kárnou žalobu, má-li pro ni důkazy. On sám podle jeho prohlášení žádné informace tohoto druhu tehdy neměl.

O většině současných výhrad, jež novináři zmiňují, se mluvilo již před lety . Nabízí se otázka, co tedy způsobilo náhlé prozření Pavla Zemana (je-li pravdivá novinářská informace o jeho tlaku na Janu Hercegovou), který zřejmě v hodnocení úrovně práce Jany Hercegové najednou otočil o 180°.

Jana Hercegová má samozřejmě pravdu, že příliš dlouhé setrvání vedoucího pracovníka v čele organizace nutně vede k její stagnaci a sebeuspokojivému návyku na vlastní nedostatky. Vedoucích státních zástupců, kteří by při troše sebekritičnosti neměli čekat až na nátlak shora a měli by uvažovat stejně jako ona, je  v soustavě více, a někteří se drží na svých místech ještě déle. Ale neuvažují tímto způsobem a pouze tiše doufají, že kostlivci z jejich skříní nevypadnou před jejich odchodem do důchodu. A škodí a škodí…

Případ Jany Hercegové tak má obecný přesah do obrazu státního zastupitelství jako  soustavy. Neexistuje zde funkční systém pravidelné obměny vedoucích kádrů. Odvolávání těch, kteří již svému útvaru nic nového nepřinesou, či mu dokonce škodí, je nesmírně obtížné. Jedinou schůdnou cestou je kárné řízení, ale ani to nefunguje. Kárnými žalobci jsou vedoucí státní zástupci, kteří mají ruce svázány kolegiálními vztahy, takže žaloby podávají velmi zřídka. A když už podají  kárnou žalobu, s největší pravděpodobností s ní neuspějí u milosrdného kárného soudu. Takže raději nežalují, aby se neztrapnili, a ukazují na ministra, že jako nejvyšší  kárný žalobce by měl svou horlivostí napravit důsledky jejich nedostatečnosti. Ovšem ministři spravedlnosti od neblahých zkušeností Jiřího Pospíšila se správními soudy funkci kárných žalobců hrubě zanedbávají. Pokud se nevymlouvají na obavy, že by se na ně snesla sprška projevů nespokojenosti  s jejich údajným zásahem do nezávislosti státních zástupců, odmítají obrátit se na kárný soud z obav, že by neúspěchem kárné žaloby utrpěl jejich prestiž. Vzniká začarovaný kruh, který vede k tomu, že skutečně velké nepřístojnosti státních zástupců se většinou nedají řešit jinak než přinucením k resignaci. .Škody, jež vznikají v důsledku opožděné výměny vedoucích státních zástupců, jsou značné, ale daňovým poplatníkům nezbývá, než je zaplatit.

Ve vztahu k stížnostem, přicházejícím zvenčí, se kární žalobci okamžitě mění v „obránce hradu“: „civilistům“ se skrytě nepřiznává právo, aby se bránili proti libovůli.

Zhoubnost popsaného stavu prohlubuje  přesvědčení velké části státních zástupců o jejich neomylnosti a právu na beztrestnost omylu, popřípadě i svévole či jiného profesního selhání.

Jistý pokrok by přineslo přijetí návrhu nového zákona  o státním zastupitelství v jeho současné podobě, který zajišťuje pravidelnou obměnu na místech vedoucích státních zástupců spojenou s výběrovým řízením, a zavádí pravidelné hodnocení  pracovních výsledků. Systém kárného řízení a odvolávání vedoucích státních zástupců přejímá ze současného zákona, čili zachovává jeho „neškodnost“.

Zásadnější změny v chování státního zastupitelství by přineslo převzetí celého systému personálního řízení z alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, zveřejněného na internetových stránkách spolku Šalamoun . Ani to by ale dle mého názoru nestačilo: pokrok v dodržování pravidel etiky činnosti státního zástupce, služební kázně a zákonnosti jednání by přineslo až svěření dohledu nad státním zastupitelstvím speciální mimoresortní službě, obdobné Generální inspekci bezpečnostních sborů, a navazujícímu úřadu veřejného žalobce.